Robert Vlk: Domov je jen jeden
Umělecký fotograf Robert Vlk se narodil před 36 lety ve Strakonicích, od roku 1982 ale žije v Brně a Praze. Již od osmi let se začal zajímat o fotografování, postupně hlavně to, kterým se dají zachytit emoce a pocity dané chvíle. Po ukončení SŠ pracoval ve zdravotnictví, dnes se věnuje zejména umělecké fotografii s každodenními momenty všedních dnů. Vystavuje v Praze (např. na Novoměstské radnici, připravuje se výstava v Emauzském klášteře), Vyškově, Adamově, Brně (např. Wannieck Gallery, fotodokumentace nejvyšší budovy ČR AZ Tower) či Šlapanicích u Brna, mnohokrát byl za svá díla oceněn.
Proč jste se rozhodl právě pro uměleckou fotografii? Evidentně vás baví i básnění, hodně lidí vyjadřuje své pocity třeba malováním, skládáním, zatímco kvalitních fotografů je spousta, takže prosadit se právě na tomto poli asi není jednoduché...
Nejde o rozhodnutí. Od dětství mě fascinovalo vše, co souviselo s fotografií, a věděl jsem, že tomuhle uměleckému řemeslu zasvětím celý život. O těchto věcech se nerozhodujete, buď to v sobě máte a snažíte se udělat vše pro to, abyste to mohl beze studu dělat profesionálně, nebo to v sobě nemáte. Pak je důležité si to umět přiznat a hledat, v čem je člověk výjimečný někde jinde.
Básně jsou u mých fotografií důležitý doplněk, podkreslení vizuálního zážitku, ale rozhodně neaspiruji na básníka roku. Jsou to jen mé myšlenky spojované se zachycením chvilkového okamžiku. V žádném oboru to není jednoduché s konkurencí, ale já nesoutěžím o to, kdo bude lepší. Prostě dělám to, co mě baví a co dělám rád.
Co všechno fotíte, resp. jak se vyvíjel váš koníček. Čím jste začínal a jak se postupně vaše fotografické priority měnily?
Fotím vše, co stojí za vyfocení. Už předem musím vědět, že snímek bude dobrý. Nestřílím naprázdno a pak nečekám, co se mi doma ukáže na obrazovce počítače. Někdy si musíte na ten správný okamžik počkat, aby byla fotografie dokonalá. Vše souvisí s ideálním světlem či kompozicí. Neměním priority, jen se snažím zdokonalovat a objevovat nové možnosti.
Patřilo/patří mezi vaše koníčky také fotografování přírody? Resp. při cestování focení odlišných kultur, národností atp.?
Samozřejmě příroda je nevyčerpatelný zdroj inspirace a rád se jí nechám okouzlit, ale není to určitě můj jediný zdroj zájmu. V každém případě považuji právě tu naši přírodu za nejkrásnější se všemi těmi lesy, potůčky, rybníky a horami. Máme tu vlastně vše, tedy kromě moře, a měli bychom si toho vážit a umět objevovat krásu i u nás doma a nejenom v zahraničí.
Při cestách si také rád zafotím, ale myslím si, že na dokumentaci odlišných kultur tu jsou jiní fotografové, kteří se tomu intenzivně věnují a dělají to dobře.
Pokud k tomu »naše« řadíte i Slovensko, pak ano - jinak třeba mně by v ČR chyběly i velehory jako Tatry... Ale vraťme se k vám. Vaše díla jsou čím dál častěji vystavována, mj. i v divadlech. Zkoušel jste fotit i divadlo? Divadelní představení?
Momentálně se divadlu věnuji dost intenzivně. Začal jsem zhruba před deseti lety fotit v brněnském divadle Husa na provázku a následně jsem přešel i do Prahy do Vinohradského a poté do Švandova divadla, kde spolupracuji na několika projektech. Pojí se s tím tedy hlavně fotografování portrétů herců, představení, zkoušek a divadelních workshopů.
Se Švandovým divadlem spolupracoval náš bývalý redakční kolega Patrik Borecký a o složitosti divadelního fotografování vím hodně od našeho externisty a předního divadelního fotografa Martina J. Poláka, takže smekám o to víc! Nicméně z ukázek vaší práce jsem pochopil, že u vás převažuje černobílá fotografie. Je to tak? Pokud ano, proč?
Fotím jak černobíle, tak i barevně. Černobílá fotografie má obrovské kouzlo a skrze ni vzniká úplně odlišný pohled na svět, než jak je tomu u barevného snímku. Každá z technik dokáže vyjádřit něco jiného a nedá se říct, že bych některou z nich upřednostňoval.
Zatím se pohybujete na pomezí Čech a Moravy, Prahy a Brna, co takhle vystavovat třeba i v zahraničí? Nejsou už vám pomalu hranice ČR malé?
Zahraničním výstavám se nebráním a uvažuji o několika možnostech, které se mi nabízejí. Necítím však, že by mě naše hranice nějak limitovaly. Naopak, člověk může procestovat půl světa a dosáhnout slávy, ale stejně vždy zjistí, že domov je jen jeden. Pro mě je priorita tvořit tam, kde to mám rád, a to je zde.
Zaměřujete se mj. na psychologii života. Co to představuje ve fotografii?
Propojení psychologie a fotografické tvorby pro mě představuje velmi důležitý aspekt. Každá fotografie musí mít svou duši. Musí vyzařovat všechny škály emocí a pocitů. Musí oslovit diváka tak, aby měl pocit, že fotografie byla vytvořena přímo pro něj, aby se s ní dokázal ztotožnit a mohl se zamyslet nad tím, že to, co vidí na fotografii, vlastně vyjadřuje i jeho vlastní pocity. Fotografie musí chytit za srdce, a když se tak nestane, tak to není dobrá fotografie.
Jak se díváte na lidskou nepoučitelnost. Jak nové a nové generace opakují stále stejné chyby těch předchozích, hledají laciná rychlá řešení svých problémů a odmítají se změnou začít u sebe? Vím, že takoví nejsou všichni, ale evidentně je to pořád velmi rozšířený problém - a to napříč kontinenty...
Tato otázka by byla na dlouhé filozofování. Lidé prostě vždy byli a budou nepoučitelní a nikdo na tom nic nezmění, je to lidská vlastnost a měli bychom se smířit s tím, že jsme odsouzeni k sisyfoskému syndromu stále dokola opakovat stejné chyby. Někdy však laciná či unáhlená rozhodnutí nemusí být vždy ta špatná.
Co vám dává charita a jaké úspěchy v této oblasti už na kontě máte?
Charita se poslední dobou stává takovou módní záležitostí, ale pro mě je to možnost, jak svou tvorbou mohu alespoň trochu prospět těm, kteří to opravdu potřebují.
Dlouhodobě spolupracuji s nadačním fondem Modrý hroch, který podporuje dětské pacienty po těžkých úrazech. Peníze za dražbu fotografií pak putují do dětských nemocnic a pomáhají tam zlepšit prostředí i podmínky. Jsem rád, že mohu fotkami něco málo změnit, i když je to jen kapka v moři.
Když nefotíte, nebásníte, resp. obojí dohromady k sobě, jak trávíte volný čas?
Já prakticky fotím stále, takže o volném čase nemůže být úplně řeč. Jen si rád vyčlením volné chvíle, kdy mohu fotit zcela svobodně, aniž by mě svazovala jakákoliv zadání či zakázky.
Prozradíte, jak si představujete Roberta Vlka za 10 let a pak třeba v polovině století?
Nepřemýšlím o tom, co bude za 10 let. Věřím, že to, co se má stát, se stane a jen čas ukáže, kam jsme se posunuli.
Roman JANOUCH
