KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Co je smyslem kampaně Ušili to na nás, jejíž název je určitou vtipnou slovní hříčkou?

Primárním cílem kampaně je samozřejmě postupné zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců oděvních továren v tzv. rozvojových zemích. Snažíme se informovat veřejnost, že lidé v těchto zemích, kteří pro nás šijí oblečení, pracují ve zcela nedůstojných podmínkách. Například poukazujeme na důsledky spotřebního chování a na možnosti nás spotřebitelů situaci významně ovlivnit.

Usilujeme také o to, aby velké evropské firmy přijaly odpovědnost za svůj dodavatelský řetězec a začaly podnikat konkrétní kroky, které povedou k reálné změně. Největší firmy zatím spíše o své odpovědnosti mluví, než by se pokusily efektivně neutěšenou situaci pracujících řešit. Přitom jsou to právě ony, které by měly hrát v tomto kontextu klíčovou roli.

Po listopadu 1989 se jakoby vytratil z veřejného diskurzu a veřejného používání pojem vykořisťování. Čím to, když tento nemravný fenomén probíhá v kapitalismu kontinuálně? Vaše organizace se nezdráhá tento pojem užívat?

 

To je otázka, na kterou není snadné jednoduše odpovědět. V NaZemi tento pojem při komunikaci s veřejností nepoužíváme. Zároveň si ale uvědomujeme, že jeho obsah je stále platný a přítomný nejen v tzv. rozvojových zemích, ale i v Evropě. Pojem vykořisťování je zkrátka pro řadu lidí příliš kontroverzní, a místo toho, aby přemýšleli nad obsahem, hned přesunou pozornost jinam a začnou vás spojovat nesmyslně s bývalým režimem. To nám ale dost komplikuje práci.

Je to zkrátka únavné a člověk je často jen překvapen, jak jednoduše se vzdalujeme od podstaty, pokud si nesundáme pomyslné ideologické brýle. My tady ale nejsme proto, abychom věnovali většinu energie vysvětlování významu slov a zásadnímu vychylování tónu společenské debaty, ale proto, abychom získali podporu co možná největší části veřejnosti, s pomocí spotřebitelů podpořili právo na důstojný život všech zaměstnanců a přiměli firmy, aby přestaly přehlížet porušování lidských práv při výrobě zboží určeného nejen pro evropský trh.

Nemyslím si, že by si většina představitelů velkého byznysu vůbec pokládala otázky týkající se morálky. Podobné otázky jsou pro ně vlastně irelevantní. Jde přeci o optimalizaci výroby, neustálé snižování nákladů na práci a zároveň zvyšování efektivity a produktivity při výrobě. Všechno zmíněné by mělo vést ke zvyšování zisku a morálka, respektive snaha zabezpečit práci v důstojných podmínkách, je vedlejší.

V posledních týdnech organizace NaZemi informovala o několika závažných projevech porušování i těch nejzákladnějších lidských práv v oděvních a obuvnických továrnách. Všeobecná deklarace lidských práv platí desítky let, a jaké vidíte výsledky? Neuplatňují se některá práva selektivně, jen v některých zemích či jen pro některé lidi?

O porušování lidských práv, především těch souvisejících s prací, informujeme kontinuálně a výsledky naší práce se dostavují velice pomalu. Osobně vůbec neuvažuji o nějaké překotné změně, která by situaci dělníků a dělnic v dodavatelských továrnách rázem změnila. Je to běh na dlouhou trať a je třeba, aby na té trati spolupracovala celá řada aktérů. Jinak bude Všeobecná deklarace lidských práv a všechny další ratifikované pakty, dohody, úmluvy atd. jen kusem papíru.

Nemyslím, že největším problémem je selektivní uplatňování práv. Lidská práva jsou obecně ze strany mnohých států zcela nedostatečně vymáhána. Je třeba je důsledně vymáhat a chránit zájmy občanů před zájmy korporací. Zároveň je nutné korporace přimět k tomu, aby tato práva respektovaly a nesnažily se je obcházet. V tomto smyslu se k lidským právům staví i OSN v rámci tzv. UN Guiding Principles on Business and Human Rights, které by jednotlivé státy měly postupně implementovat do vlastní legislativy.

Jak ověřujete informace o oněch děsivých podmínkách, v nichž jsou nuceni žít a pracovat dělníci a dělnice globálního Jihu?

NaZemi je společně s Ekumenickou akademií členem mezinárodní sítě Clean Clothes Campaign. Její součástí jsou i národní odbory a nevládní organizace z problematických regionů, které mají aktuální informace k dispozici bezprostředně. Celá síť také velice úzce spolupracuje s řadou organizací, které situaci dělníků a dělnic kontinuálně monitorují a pravidelně vydávají výzkumné zprávy. Tyto materiály máme k dispozici většinou již před zveřejněním. Nepracujeme zkrátka sami, zapojení do relevantních sítí je naprosto klíčové, abychom v dlouhodobé perspektivě mohli počítat s nějakým dopadem naší práce a zlepšením pracovních podmínek.

Co činí v pomoci těmto strádajícím dělníkům a jejich rodinám mezinárodní odborové hnutí?

Mezinárodní odbory, například ITUC nebo IndustriAll a mnohé další, aktivně podporují regionální odboráře a často i samotné kampaně nevládních organizací. Vznášejí požadavky směřované k vládám a firmám, které působí v konkrétních zemích. Jejich zapojení je naprosto klíčové, protože požadavky samotných dělníků a dělnic jsou to, na čem stavíme. Solidarita lidí z globálního Severu s pracujícími ze zemí globálního Jihu je podstatná. V mnoha oblastech jsme zkrátka na stejné lodi, byť se to nemusí zdát na první pohled zřejmé. Čím víc aktérů se k podpoře zaměstnanců dodavatelských továren přihlásí, tím vyšší je potenciál ke změně.

Měl jste sám možnost si některé provozy v zemích globálního Jihu prohlédnout? Je vůbec možné do nich vstoupit?

Do továrny v tzv. rozvojové zemi je opravdu složité se dostat, pokud nejste obchodník. Většina majitelů továren samozřejmě již ví, že by si měla dávat pozor na zástupce nevládních organizací. Osobně jsem navštívil industriální zóny v Číně a komplexy továren v Donggungu. Dostal jsem se ale jen na ubytovny dělníků, které nebyly tak pečlivě střeženy. Samotný provoz jsem navštívil také, ale jednalo se o továrnu, která se vydala cestou férové výroby. I tam by člověk našel řadu problémů, ale podstatné je, že se vedení továrny nebrání situaci pracujících zlepšovat a je k možnostem změny otevřené.

Sledujete také odškodňování obyvatel oblasti indického Bhópálu po obrovské průmyslové tragédii, kdy americká firma Union Carbid ve své hamižnosti způsobila smrt či postižení půl milionu lidí? Odškodňování trvá třicet let a je mizerné...

Situaci v Bhópálu (a souvisejícímu odškodnění) se nevěnujeme, přestože ji považujeme za velice kritickou. Nemáme kapacity ani ambice obsáhnout agendu lidských práv komplexně. NaZemi se zkrátka soustředí primárně na lidská práva týkající se práce. To je naše stěžejní téma a v souvislosti s ním můžeme pak pouze konstatovat, že odškodnění obětí, na kterém by se měly podílet korporace, je problematické i v tomto kontextu.

Můžete nějak shrnout, za jakých podmínek pracují dělníci a dělnice v zemích globálního Jihu, tedy především v jihovýchodní Asii, Latinské Americe a Africe?

Lidé v tzv. rozvojových zemích pracují často v nevyhovujících bezpečnostních podmínkách, přičemž je mnohdy ohrožen jejich život. Jsou nuceni pracovat 12–16 hodin denně šest dní v týdnu. Někteří mají volno pouze jednu nebo dvě neděle v měsíci. Častá bývá i nucená práce. Mzdy jsou nedůstojné a nepokryjí ani základní životní potřeby, natož pak potřeby jejich rodin. Častá je šikana na pracovišti. Ženy čelí sexuálnímu obtěžování. Možnost hájit společně své zájmy je trestána.

Nutno dodat, že tyto podmínky nejsou typické pouze pro země globálního Jihu. Situace například v Rumunsku, Bulharsku, Makedonii je podobná a značka Made in Europe už dávno neznamená, že je všechno v pořádku.

Poukazují na tato porušování lidských práv mezinárodní lidskoprávní organizace (např. Amnesty International) či české lidskoprávní organizace?

Kontinuálně se porušování lidských práv v souvislosti s prací v zemích globálního Jihu věnuje především NaZemi a Ekumenická akademie. Některé kampaně podporují i další organizace. Například Amnesty International s námi spolupracovala před časem na tématu Byznys a lidská práva. Další organizace téma čas od času reflektují, ale nesoustředí se na něj primárně. Na evropské úrovni v rámci platformy European Coalition for Corporate Justice se tématu věnuje také česká organizace Frank Bold.

Firmy přesouvají výroby do zemí s mnohem levnější pracovní silou. Ta je vykořisťována, a přitom kvalifikovaní lidé v »naší« části světa ztrácejí práci. Jak z toho ven?

Východiska se hledají těžce. Nemám samozřejmě žádný zaručený návod, jak z toho ven. To by byla čirá troufalost a arogance. Myslím si ale, že nesmíme propadnout iluzi individualismu a stále více akcentovaného osobního úspěchu. Musíme především chtít spolupracovat. Nesmíme rezignovat na možnosti kolektivního prosazování zájmů, které je třeba všemožně podporovat. A to nejen na národní úrovni, ale i v mezinárodním kontextu. Pravidla na globálním hřišti do značné míry určují korporace, které jsou zároveň příčinou závažných problémů. Proto bychom měli uvažovat i o možnostech smysluplné regulace jejich činnosti. Musíme zkrátka hledat různé nástroje, jak předcházet konfliktům s lidskými právy, případně dostatečně a včas kompenzovat jejich porušování.

Ve svých materiálech vaše organizace píše, že odpovědnost za nedodržování pracovních standardů nesou firmy, majitelé, vlády. Mají však vůbec zájem podmínky měnit? Nutí je k tomu někdo?

Těžko soudit, jaké mají tito aktéři skutečné zájmy. To by byla z mé strany čirá spekulace. Lze ale jistě říci, že je ke změně nutí například OSN či ILO (Mezinárodní organizace práce), prostřednictvím řady úmluv a paktů, které jsou ratifikovány či implementovány do národní legislativy. Jednání firem můžeme do určité míry ovlivňovat i my spotřebitelé tím, že budeme požadovat více zboží, které vzniklo za eticky přijatelných podmínek. V neposlední řadě je třeba zmínit i činnost řady nevládních organizací, jejichž hlas v mezinárodním kontextu pozvolna sílí. Velké firmy jsou pak nuceny kritické hlasy reflektovat.

Rozumím činnosti NaZemi tak, že jejím smyslem je provádět osvětu veřejnosti v rozvinutých zemích, a prostřednictvím této veřejnosti vyvíjet tlak na majitele firem i vlády. Jak se to daří?

Ano, v podstatě je to tak. Dále se ještě věnujeme globálnímu rozvojovému vzdělávání a snažíme se působit i na učitele, kteří mohou posilovat kritické myšlení žáků a studentů. Úspěchy se dostavují pozvolna. Za úspěch lze považovat například i to, že česká média o našich tématech informují stále více. Nicméně jedním z největších úspěchů byla třeba kampaň zaměřená na největší světové oděvní společnosti po katastrofě v bangladéšském továrním komplexu Rana Plaza. Mezinárodní tlak přiměl firmy poměrně rychle k podpisu přelomové, právně závazné smlouvy, která by měla v budoucích letech zajistit vyšší míru bezpečnosti pracujících. Nikdy před tím tolik firem nepodepsalo nic podobného a nikdy se firmy nemusely finančně podílet na řešení situace.

Dalším úspěchem je vyplacení kompenzací firmou Adidas dělníkům v PT Kizone v Indonésii, která byla zavřena a dělníci propuštěni bez odstupného. Mezinárodní kampaně jistě přispěly i k navýšení mezd v kambodžských továrnách.

Co bylo impulsem, že jste dal svůj um a čas do boje proti vykořisťování asijských dělníků? Odpověď Petra Mareše si přečtěte v pátečním tištěném vydání Haló novin.

Monika HOŘENÍ