KSČM Frenštát pod Radhoštěm

»Jsme pod Chabencem… Dne 7. listopadu (1944) jsme bojovali o vesnici Klačany, ale s nezdarem. Všechny přístupové cesty přes údolí obsadili Němci. Sněhové závěje, zima, nemáme potraviny. S výstrojí a obuví je zle. Pošlete letadlo…«

Tak zněl poslední radiogram, který Jan Šverma, Rudolf Slánský a sovětský plukovník Alexej Asmolov poslali z Nízkých Tater do Moskvy Klementu Gottwaldovi a Jiřímu Dimitrovovi. Pak se jejich vysílačka zřejmě z nedostatku zdrojů navždy odmlčela.

Ani kýžené letadlo neodstartovalo. Už jenom proto, že nad slovenskými horami panovalo pro shoz zásob zcela nepříznivé počasí.

Mikuláš Revilják, jeden ze svědků tragédie, ke které na Chabenci tehdy došlo, vzpomíná, že hlavní partyzánský štáb, jehož byl Jan Šverma členem, se rozhodl přesunout se do Lomnisté doliny. Cesta tam ale nebyla snadná. Ustupující partyzáni museli překonat Chabenec. Horu vysokou 1950 metrů. Oříšek v každé roční době. Když zapadne sněhem, dvojnásob.

Bylo 10. listopadu 1944 v osm hodin 45 minut, kdy se dlouhá kolona asi sedmi set osob vydala na trasu. Nejprve se šlo po louce, pak kosodřevinami a nakonec po holinách. Účastníci pochodu později vzpomínali: Svištěl vítr, který pronikal do kostí. Silně mrzlo. Vánice oslepovala. Na temeni hory dotírá mráz s ještě větší intenzitou. Nebylo vidět na deset kroků…

V ten strašný den zahynulo na Chabenci mnoho lidí, převážně mladých. Do cíle tím spíše nedošel člověk, který měl mládí už takříkajíc za sebou: 43letý český politik, jeden z vedoucích představitelů KSČ, poslanec Národního shromáždění, šéfredaktor Rudého práva, člen Všeslovanského výboru, vysoký činitel III. komunistické internacionály – Jan Šverma.

V roce 2004 jsme si už šedesáté výročí jeho předčasného a tragického skonu připomínali řadou akcí, jejichž smyslem, jak si to žádala jejich logika, bylo připomenout, čím nás Šverma aktuálně oslovuje dodnes. Byl osobností velice všestrannou – politik, organizátor, propagandista, historik, teoretik, břitký publicista. Tomu odpovídá i šíře jeho odkazu.

Čím však naše zamyšlení začít? Samozřejmě – Švermou politikem. Jeho poselstvím dnešku z oblasti »velké politiky«. Odkazem, který patří mezi nejtrvanlivější a který platí bez ohledu na střídání režimů. Odkazem, který spočívá především v jeho cílevědomém úsilí o společný postup levicových a všech demokratických sil »zdola«, ve schopnosti hledat a nalézat kompromisy v duchu společných zájmů při prosazování sociální spravedlnosti a v boji na obranu státních zájmů republiky. Je to odkaz politika, který v 30. letech řídil KSČ v zastoupení Klementa Gottwalda, jenž se nacházel v emigraci. Odkaz politika, který se pokusil zformovat i v ČSR jednotnou lidovou frontu – bez ohledu na oportunismus jiných levicových činitelů.

Tyto schopnosti projevil jako představitel KSČ v době vážného ohrožení republiky, kdy – a historie mu dala plně za pravdu – podpořil Edvarda Beneše při volbě do funkce prezidenta a podpořil i schválení vojenského rozpočtu na upevnění obranyschopnosti země.

Když se po Gottwaldově návratu z emigrace stal objektem zjednodušené kritiky mimo jiné i za tato dvě svá rozhodnutí, nenechal se ideovými protivníky vyprovokovat k protistranickému vystoupení, k pomluvám strany, hnutí i svých soudruhů.

Šverma cílevědomě usiloval o jednotu strany, v níž viděl klíčovou otázku její akceschopnosti.

Jeho odkaz spočívá i ve schopnosti spojovat praktickou politiku strany s rozvojem tvořivého marxismu, jak to prokázal svou významnou prací o české otázce a i v době války při rozpracovávání koncepce obrozené republiky.

Byl tvořivým marxistou, který uměl odpovídat na výzvy doby. Jako politik symbolizoval mravní i pracovní nároky na komunistického funkcionáře ať kdekoliv, řečeno krátce, symbolizoval jednotu slov a činů v životě i politice. Byl symbolem čestnosti, poctivosti, skromnosti, nezištnosti ve službách strany a hnutí, neústupnosti v boji proti bezpráví.

Jeho činností odborovou tvořivě prolínalo heslo čelem k masám. Jako šéfredaktor Rudého práva projevil příkladný smysl pro získávání masového čtenáře levicového tisku. Učinil z Rudého práva hlavní vlivový nástroj strany v době životního ohrožení republiky německým fašismem. Můžeme zcela oprávněně konstatovat, že právě Rudé právo pod jeho vedením připravilo celou generaci čs. občanů na zápas s fašismem.

Měl citlivý vztah k slovenskému lidu a ještě za války, zejména za Slovenského národního povstání, prosadil v uspořádání poválečného Československa zásadu rovnosti Čechů a Slováků. Za SNP projevil rozsáhlou politicko-organizátorskou činnost. Ve chvílích ústupu odmítl odcestovat ze Slovenska, neboť prohlásil – jak se o něm traduje – že nepřišel na Slovensko jenom řečnit a psát, ale také bojovat. I to patří k jednotě jeho slov a činů.

Tyto jeho politické a osobní hodnoty jsou ve vzácné shodě vyjádřeny v knize, která byla vydána právě při příležitosti 60. výročí jeho smrti v nakladatelství Orego. Kniha se nazývá Smrt číhala na Chabenci a napsali ji Jiřina Kopoldová-Švermová (Švermova dcera) a její manžel Bedřich Kopold. Jde o nevšední svědectví o Švermově úloze za slovenského povstání, dokreslující jeho kvality politického vůdce projevené v nadmíru vyostřené situaci.

Švermova památka byla ve dnech výročí uctěna i na půdě českého parlamentu. Významnou událostí bylo pak 8. listopadu 2004 znovupostavení jeho sochy, před lety odstraněné pražskými obrazoborci ze Švermova (Štefánikova) mostu.

Zdeněk HOŘENÍ, Jan JELÍNEK

PROJEV, JEHOŽ VÝZNAM BYL PRO SNP DOSLOVA STRATEGICKÝ

Slovenský národ se houfně zapojil do Slovenského národního povstání. Jeho partyzáni i vojáci bojovali proti německému fašismu i proti domácí kolaborantské luďácké vládě, ale bojovali i za obnovení Československé republiky. To bylo jasné. Ovšem bylo zde jedno velké ale… Jaká bude ta poválečná republika? Bude to ta buržoazní předmnichovská se všemi neduhy, s nezaměstnaností, s vykořisťováním zbídačeného lidu, nebo to bude republika nová? Nebylo tajemstvím, že takové oblasti, jako východní Slovensko, Orava, Pohroní byly velmi zaostalé. Zejména odtud museli lidé odcházet do emigrace a mnozí se už více nevraceli.

Lidé, s kterými jsme se jako partyzáni setkávali na povstaleckém území, nás prosili o jedno: »Chlapci, bojujte, aby se nevrátili proklatí Němci, bojujte, abychom se i v nové republice měli lépe, aby byla práce a byl chléb.«

Tato otázka dominovala nejen mezi civilním obyvatelstvem, ale i mezi povstalci – partyzány i vojáky. Já si vzpomínám na jednu besedu, kterou jsme měli nedaleko od Telgártu na pustém poli, kde bylo asi dvacet či třicet důstojníků slovenské armády. Diskuse byla velmi pesimistická. Padaly tam takovéto otázky: Jak může být na Slovensku po válce lépe, když nemáme bohaté podnikatele? Kdo bude stavět fabriky? Kdo bude rozšiřovat pracovní místa? Kdo odstraní masovou nezaměstnanost? Bude to cizí kapitál? Bez cizího kapitálu přišel na Slovensko jenom Baťa, který postavil továrnu v Baťovanech a ve Svitu u Popradu.

K bojovému nadšení, kterým se vyznačoval začátek povstání, tato nálada nepřispívala. Za takové situace přiletěl na povstalecké území Jan Šverma jako delegát Všeslovanského výboru. Jeho příchod měl pro Slovensko velký politický význam. Byl tím především jeho projev ve Slovenské národní radě 3. října 1944, který měl pro Slovensko doslova strategický význam. Řekl tehdy slova o tom, že po osvobození se nemůžeme vrátit zpět, kde jsme byli v roce 1938, že musíme jít kupředu. Nová Československá republika musí být skutečně nová, demokratičtější a sociálně a národnostně spravedlivější. Musí být vybudována jako bratrský svazek svobodných a rovnoprávných národů. V Čechách bude pánem Čech a na Slovensku Slovák.

Vy si neumíte představit, jaký měla tato slova účinek mezi povstalci! Slováci si říkali – to je ono. Švermův projev měl sílu několika dělostřeleckých baterií. Povstalci si říkali, že za stát, v kterém budou mít Slováci stejná práva jako Češi, stojí za to bojovat.

Takže se v povstaleckém povědomí postupně vyjasňovala otázka, jakou má být nová republika. A to byla nesmírná zásluha Jana Švermy, že řekl, že to nebude ta stará, ale že to bude republika nová. To mělo ohromný vliv na bojovou morálku, na postoj lidí k povstání. Myslím, že to je jedna z nejkrásnějších kapitol Švermova působení na povstaleckém území.

Jak známo, Banská Bystrica padla 27. října. My partyzáni jsme si mysleli, že na státní svátek 28. října budeme Bystricí defilovat. Zatím jsme se museli stahovat do hor, které nás přivítaly nesmírně špatným počasím. Pršelo, sněžilo, byla hustá mlha. Plukovník Přikryl, velitel 2. paradesantní brigády, tehdy řekl, že se smazává čára mezi životem a smrtí. Na naše řady byl smutný pohled. Hladověli jsme. Pod kosodřevinou jsme nacházeli odpočinek i smrt.

Těžké chvíle prožíval i Jan Šverma a všichni, kteří z Donoval pod vedením plukovníka Asmolova zamířili na Solisko a na Chabenec.

Kapitán Staniec, velitel našeho oddílu, poslal mě a ještě jednoho partyzána za Rudolfem Slánským. Měli jsme mu předat nějaký dopis. Pamatuji si jeho nazrzlou bradku a na to, že se nás ptal, jaká je situace, co děláme. Bylo tak nějak uprostřed dne, když jsme s kamarádem čelo ustupující kolony dohnali. Zastihli jsme hlavní štáb u ohňů, u kterých si partyzáni i vojáci opékali nějaké maso. Celé ležení nám připomínalo spíše cikánský tábor než cokoliv jiného. Většina účastníků ústupu musela spát na zemi. Ale i na sněhu – tehdy začalo chumelit už 4. listopadu.

V Kliačanské dolině si 7. listopadu připomněl hlavní povstalecký štáb výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Byli u toho jak Šverma, tak Slánský, Asmolov, Laušman a jiní.

Na druhý den, to bylo 8. listopadu, se naše partyzánská skupina o 21 mužích shromáždila na horním konci Kliačanské doliny na loučce, na níž už ležel sníh, do sněhu byly zahaleny i stromy. Připomínalo to idylu vánočních pohlednic. Než jsme se vydali na akci, přišli za námi dva muži. Ten vyšší měl kanady a tuším, že kožený kabát a beranici. Byl trochu pobledlý. Byl to Jan Šverma. Oslovil nás »chlapci!«. Poděkoval nám, že jsme zůstali v horách i za této těžké situace a vyslovil přesvědčení, že budeme společně bojovat až do konečného vítězství. Měli jsme možnost odejít do teplých domovů, řekl, ale neučinili jsme tak. Zůstali jsme tady, abychom bojovali dál.

Hovořil asi dvacet až třicet minut, v kterých zopakoval leccos z toho, co řekl ve Slovenské národní radě, i to, že poválečná republika bude skutečně nová a řekl i tu krásnou větu, která už byla nejednou citována: že by se po válce nemohl slovenskému národu podívat do očí, kdyby odešel z povstaleckého území.

Partyzánský štáb pokračoval téhož dne směrem na Solisko, protože Němci se stále více cpali do naší doliny. Ze Soliska se pak šlo směrem na zasněžený Chabenec, na kterém leželo asi půl metru sněhu.

O Švermově smrti jsme se dozvěděli později. Bloudili jsme kolem Kliačanské doliny, než jsme narazili na malou chatku. Vyšel z ní nějaký nadporučík v povstalecké uniformě. V chatce se ukrýval další muž, který tam ležel s poraněnou nohou. Byl to poslanec Jan Harus, jinak příslušník 2. paradesantní brigády. Zranění ho vyřadilo z pochodu na Chabenec. O tom, že Jan Šverma cestu přes Chabenec nepřežil, jsme se dozvěděli právě od něho.

Jan Šverma si získal u poválečné generace na Slovensku velkou popularitu. V Demänovské dolině jsme mu jako symbol vděčnosti postavili velký pomník, v Podbrezové, kde v povstaleckých dnech Šverma hovořil na velké odborářské konferenci, byla odhalena pamětní tabule.

Chci zdůraznit, že Šverma ve svých projevech za povstání nejednou hovořil o plánech na industrializaci Slovenska, o nichž KSČ hovořila na známé konferenci v roce 1937. V poválečných letech se tato vize stala skutečností. Rád používám tento argument: že Slovensko vyrobilo v roce 1989 za týden tolik průmyslové produkce, kolik za celý rok 1948. I to plným právem patří do kapitoly, kterou do slovenských dějin Jan Šverma napsal.

Jozef NÁLEPKA, předseda Vlasteneckého sdružení antifašistů