KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Řecká krize je stále tématem dneška. Zajímavá stať přišla od Ingo Schmidta, levicového učitele politické ekonomie na Athabasca University, Kanada. Zde jsou jeho názory:

Neoliberální řád vládne světu. Burzy se vzpamatovávají. Soukromé banky již dolů nestahují špatné úvěry, které byly přidány k veřejnému dluhu. Ten stejně stoupá, protože krize snížila daňové výnosy. Přidáme-li další pomoc finančním institucím, dostáváme skutečnou fiskální krizi státu.

Státy charakterizované jako PIIGS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko) nejsou schopny zvládnout deficity, jež jsou v těchto zemích, i když nedosahují britsko-americké výše 12 - 13 %, překážkou soukromým investicím do vládních dluhopisů a půjček.

Ve stylu Mezinárodního měnového fondu

V důsledku toho investoři nechali Řecko, považované za nejhorší ze jmenovaných zemí, podstoupit zkoušku finančním trhem. V jejím rámci byla Athénám slíbena potřebná likvidita do výše 45 miliard eur za trochu nižší cenu než by požadoval soukromý sektor. Ale k tomu byl také přidán politický přívažek. Od řecké vlády se očekává, že zrealizuje program ve stylu Mezinárodního měnového fondu nazývaný »strukturální změny«. Tento program je znám z mnoha jeho intervencí od zrození neoliberalismu v 80. letech minulého století. Zahrnuje drakonické škrty ve veřejných výdajích a uvolnění nebo odstranění ochrany pracovního trhu. Na rozdíl od jiných programů MMF, Řecko nemůže provést devalvaci, protože je členem eurozóny. Evropská komise a částečně i německá vláda velmi jasně ukázaly, že budou trvat na tom, aby řecký finanční trh zůstal otevřený mezinárodnímu kapitálu.

Tlak na Německo, aby snížilo svůj přebytek platební bilance, roste a byla obava, že by se diskutovala role německého exportu jako klíčového faktoru v pozadí řecké krize. Tím, že byl zapojen MMF, se podařilo utlumit formování jakékoliv spojené fronty zemí Evropské unie proti německému exportu. Řecko, ostatní menší země EU, Evropská komise a parlament nehrají nezávislou roli v politických diskusích o eskalování řecké fiskální krize. Politika unie je věcí Francie a Německa, popř. Velké Británie a Evropské centrální banky. Ostatní země jsou v této hře pěšáky.

To v žádném případě neznamená, že vlády jsou králové a dámy v šachové hře. Ony jsou střelci, věže a jezdci. Králem jsou velké peníze, lokalizované ve finančním sektoru. Burza je dámou. Tato hra, kterou nyní hrají, má dva cíle: vydělávat na spekulaci proti řeckým vládním dluhopisům a ochránit předchozí investice do Řecka posílením jakýchkoliv koalicí vlád evropských zemí a mezinárodních institucí tak, aby směrovaly úvěry skrze řeckou peněženku do jejich soukromých rukou. Hra proti Řecku bude pravděpodobně následována hrou i proti ostatním zemím PIIGS.

Role Německa a jeho exportu

Hlavní důvod pasivní bilance v řadě zemí EU je v cestě integrace Západního Německa do světové kapitalistické ekonomiky po válce. Byla založena na výhodném směnném kurzu, přístupu na trh v USA, přílivu dolarových investicí a úsilí znovu zavést německou marku jako dominantní regionální měnu. Německý průmysl úspěšně zajistil exportně orientovaný růst. Tato proexportní orientace byla podporována i mezitřídním konsensem o měnové stabilitě a mzdových ujednáních neporušující konkurenceschopnost. Tento konsensus se vytvářel na základě zkušeností z hyperinflace a měnových reforem po skončení dvou prohraných světových válek a pomohl držet inflaci pod úrovní ostatních zemí, dokonce i v 70. letech. Převaha strukturální konkurenceschopnosti se vytvářela tak, že tlačila německý export vzhůru a snižovala dovozy. Po pádu systému fixních směnných kurzů v roce 1973 partneři Německa, zvláště evropští, opakovaně devalvovali své měny, aby znovu obnovili konkurenceschopnost.

Devalvace jistě nepomůže ekonomicky méně rozvinutým zemím dostihnout vyspělé ekonomiky. Umožní jim ale přinejmenším určité nadechnutí. Tento prostor byl ale odstraněn vznikem evropské měnové unie a zavedením eura. Nechráněny proti německému proexportnímu průmyslu pocítily slabší ekonomiky eurozóny masivní zhoršení svých běžných účtů od roku 1999. Po mnoho let mohl být rostoucí deficit v periferních zemích Evropy financován přílivem kapitálu, který také pobízel střední třídu ke spotřebě a realitnímu boomu. Závislost na přílivu kapitálu ale ani nenastartovala domácí růst ani negenerovala adekvátní daňové výnosy. Více než v kapitalistických centrech zde panovalo nebezpečí uzavření kohoutů přílivu zahraničního kapitálu. To mohlo být použito v případě i nejmenšího zvýšení daní pro národní či mezinárodní vládnoucí třídy. Výsledkem byl rozvoj tandemu problémů běžného účtu a deficitu veřejných financí.

O pomoci se diskutuje, rabování probíhá

Tento model kompletně zkolaboval, když nastala panika na Wall Street, v Londýnské City v roce 2008. Na evropské periferii se smyčka dále stahovala. Zotavení z pádu a recese je vrcholnou prioritou monopolů a finančního kapitálu. Finanční pomoc v nouzi a fiskální stimuly byly prvními opatřeními k obnově ziskovosti. Zatímco »exit strategie« od expansivní politiky v kapitalistických centrech se stále diskutuje, pokusy vymáčknout nějaké peníze z periferních zemí už začaly. Fiskální řecká krize získává více pozornosti než dvacet obdobných v jiných zemích světa, od neoliberálních příkladných dětí Estonska a Lotyšska až po »strašáky«, jako je Srbsko a Bělorusko. Nehledě na keynessiánská gesta ve vrcholných orgánech MMF, jeho modely jsou modely »starého dobrého neoliberalismu«.

A proč ne? Když MMF kormidloval země k deficitu likvidity a tlačil je k otevření jejich trhů pro západní korporace, podporoval světový ekonomický růst a vyháněl vzhůru soukromé zisky po celých uplynulých třicet let. Neoliberální triky nejspíše ale nyní nefungují. Ekonomové varují, že 45 miliard eur pomoci Řecku možná nebude stačit na pokrytí všech dluhů a že cílení na požadované snížení výdajů povede místo ke garantování řecké solventnosti k jeho dalšímu ekonomickému kolapsu.

Ve světové ekonomice převládá značný skepticismus, zda odchod od fiskálních stimulů a levných peněz, jak se to nyní posuzuje v rámci G20, nespustí další kolo krize místo toho, aby vydláždilo cestu ke zvýšení soukromé spotřeby. Ironicky řečeno, řecká vláda a velký kapitál mají stejný problém. Oba závisí na injekci veřejných prostředků. Velký kapitál je bere, kdekoliv to jde, zatímco řecká vláda musí akceptovat podmínky úvěru od MMF a některých vlád zemí EU.

Tato bublina je jiná

Ekonomický problém je stále stejný. Vystavování nekrytých veřejných šeků k záchraně naakumulovaného soukromého bohatství. Dominantní názor ve finančních a průmyslových kruzích je, jakýmkoliv způsobem se vyhnout politickému a ekonomickému propadu do krize, kterou by odepsání bohatství přineslo. Místo toho byla nastolena strategie nechat vybuchnout bublinu veřejných dluhů, jako nechaly ekonomické autority v minulosti prasknout internetovou bublinu, realitní bublinu, komoditní bublinu. Rozdíl je v tom, že bubliny v soukromém sektoru, které v minulosti vedly k finanční krizi, mohly vždy spoléhat na pomoc ze strany veřejného sektoru…

Nyní nás čeká dlouhá válka o samotný veřejný sektor. Konečně veřejné výdaje závisí na daňových výnosech. To je pravda z neoliberální učebnice. Od Athén až po Wall Street se ekonomická krize po svém způsobu zažírá ze soukromých bilancí do domácností a do veřejného sektoru. Fiskální krize státu se stává konfliktem o velikost a distribuci daňového zatížení doprovázeným vzrůstajícím tlakem na zaměstnanost a mzdy.

Tolik kanadský ekonom. Co k tomu dodat? Jistě, lze polemizovat s řadou názorů. Ale důležité je vidět, jak rozmanitý je i kanadský levicový pohled na tzv. řeckou krizi. Dnes nevystačíme s několika ekonomickými šablonami. Je nutno si uvědomovat hluboké strukturální souvislosti. Posuzovat jejich vztah k nám, zda jsou pro nás jen negativní, či pozitivní, a jak nás zasáhnou nebo již zasahují. Teď je třeba hodně číst, studovat, dívat se po celém světě, získávat poznatky a formulovat naši odpověď na tyto výzvy. To je politickým úkolem i současné české radikální levice.

11. 6. 2010, Jiří MÁLEK, předseda Společnosti pro evropský dialog