KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Kultura je v nejširším pojetí vše, co pozvedává vývojovou úroveň člověka a lidské společnosti.

V užším pojetí je kultura složitě strukturovaný a vnitřně hluboce propojený komplex nejrůznějších tvůrčích aktivit a sfér. Kultura se neustále historicky konkretizuje, nachází nové možnosti, formy a zdroje svého vyjádření. Právě skrze ní a díky ní člověk poznává, osvojuje si svět i sám sebe. Je velmi důležitá, pokud jde o vztah k minulosti a přítomnosti, zpřístupňuje minulost, je jejím nositelem a uchovatelem jejího odkazu. Nejlepší díla kultury přesahují svou dobu. Kultura je také výrazem národní identity. I v současných podmínkách je míra plnění tohoto poslání kultury velice důležitá a nemůže být pomíjena v pozornosti žádné politické strany.

Komercializace, globalizace, agresivita

Česká kultura procházela po listopadu 1989 řadou etap nové dobové konkretizace podmíněné restaurací kapitalismu. Liberalistické pojetí svobody, a tedy také svobody tvorby i podnikání, vedlo k euforickému, až přebujelému kulturnímu dění s výraznou komercializací, kde zisk hraje prvotní roli.

Česká kultura se nově historicky tvoří a konkretizuje v podmínkách znovuobnovovaného imperialistického kapitalismu a globalizace. Jen částečně je navazováno na kulturní poměry Československa let 1918 – 1938, a to v novém, módním rouše. Spolu s tím se česká kultura vyrovnává s novými jevy, s pokrokem technickým, s internetem, s růstem vlivu a agresivity médií.

»Barokizace«

V 90. letech 20. století se začalo s euforií, byla zdůrazňována tvrzení, že pro kulturu nastává doba konjunktury. Pěstovala se iluze, že nic a nikdo kromě tvůrců už nebude kulturu omezovat. Mnozí ukvapeně tvrdili, že skončila tzv. éra služebnosti kultury.

Obrat v hodnocení jednotlivých historických období v oficiálních kruzích společnosti byl náhlý a jasně patrný. Bylo zpochybňováno české národní obrození a jeho nositelé a rychle bylo vyzdvihováno období baroka a kulturní úloha katolické církve. Změnilo se pojetí společenského pokroku při hodnocení kultury ve 20. století.

Tyto změny zákonitě vyplývají z třídní podstaty kapitalistické společnosti, kterou kulturní tvorba více či méně zakrytě odráží.

Nový trezor

Významní tvůrci a spisovatelé z dob ČSSR přestali být podporováni, jejich díla nebyla opětovně i nově uváděna na veřejnost, a tak se tito autoři dostávají do existenčních potíží. Byla obnovena cenzura, zpočátku ve formách nenápadnějších, jako je ideologické a propagandistické vymáhání autocenzury tvůrců a tzv. cenzura korunou, tj. nepřidělením finančních prostředků k uvedení kulturního díla na veřejnost. Již od druhé poloviny 90. let se sice méně často, ale přesto projevuje přímá mocenská cenzura státních orgánů.

Již v 90. letech 20. století byl obnoven tzv. trezor, ve kterém byla uzavřena před veřejností řada filmů z období lidově demokratického a socialistického Československa. Jeho organizátoři odolávají i peticím žádajícím znovuuvedení některých oblíbených filmových i televizních děl. Trezorové tendence ale narušil základní znak kapitalismu – touha po vysokém zisku, která se prosadila navzdory hlídajícím buržoazním ideologům.

Navzdory apoteóze úlohy disidentů a propagaci iluzorních buržoazně demokratických hodnot se opět projevil samizdat, tentokrát ale protikapitalistický.

Neveřejnoprávní veřejnoprávní média

Podle názoru řady demokraticky a levicově smýšlejících odborníků ztratily už po řadu let Česká televize a Český rozhlas charakter veřejnoprávních sdělovacích prostředků, který ostatně nebyl nikdy české veřejnosti srozumitelně vysvětlen. Televize i rozhlas se staly nástroji zájmů současné vládnoucí vrstvy, mediální rady zcela jednoznačně svou úlohu neplní.

Konec multikulturalismu

Hospodářská krize také donutila vedoucí představitele velkých evropských států k prohlášení, že politika tzv. multikulturalismu neuspěla (např. Angela Merkelová v SRN). Přestože jiní státní představitelé nejsou ve svých vyjádřeních tak explicitní jako Merkelová, vedou již více jak dva roky podle tohoto přístupu svou politiku i ve vztahu ke kultuře. Multikulturalismus se ukázal být nástrojem zahraničního kapitálu, ideologií i praxe sloužící k oslabení principů národních států. S kulturní tvorbou má tento pojem jen částečnou souvislost, přesto ji má. Ústup od multikulturalismu v Evropské unii je i snahou politiků napravit důsledky ideologie neoliberalismu a má odezvu u velké části obyvatelstva členských států. Také počáteční nadšení části levicových politiků v 90. letech z multikulturalismu již značně vyprchalo. Levicoví odborníci zaujímají střízlivá stanoviska řadu let. Je velký rozdíl mezi multikulturalismem a pojmem internacionalismus v pokrokové kultuře.

V české kultuře otevírala propagace multikulturalismu prostor pro germanizaci, amerikanizaci a komercionalizaci převládajícího kulturního proudu, což se na druhé straně projevilo výrazným omezením pestrosti uváděných významných děl jiných národů. I zde se v kultuře projevuje (polo)koloniální postavení České republiky. Významné je to zejména ve filmové kultuře, méně se to projevuje v kultuře knižní.

Globalizační multikulturalismus tak v kultuře deformoval a omezoval pokrokové procesy sbližování národů a národních kultur, ohrožoval specifičnost kultur středně velkých a malých národů.

Krize

V prvním desetiletí 21. století narůstal v české společnosti antagonismus právě v třídních vztazích, který od roku 2008 zviditelnila nebývale rozsáhlá hospodářská krize.

To se nutně muselo projevit v kulturní tvorbě a v kulturní politice. Vedlo to k částečnému vystřízlivění kulturních konjukturalistů, dokonce k aktivní účasti herců a dalších kulturních pracovníků na protivládních demonstracích, počínaje 1. pololetím roku 2008 až do současnosti.

Hospodářská krize a snížení životní úrovně velké části obyvatelstva v ČR, které probíhá a dále má podle vlády pokračovat, také ještě více omezuje možnosti přijímání kulturních hodnot u většiny veřejnosti. Narostla opět finanční bariéra pro možnosti častějšího kulturního vyžití, různou mírou u různých sociálních skupin. Lidé s malými a středními příjmy, zejména nezaměstnaní a podstatná část důchodců, nemají na kulturu dostatek finančních prostředků. Kulturní dehumanizační tendence kapitalismu se tak prohloubila nejen morálně a ideologicky, ale i sociálně. Faktická účast na kulturních dějích není ve skutečnosti ekonomicky omezena jen pro vyšší střední vrstvy a pro vládnoucí část společnosti.

Kněžím je přáno, kultuře ne

Je třeba uvést, že vláda ČR má koncepci kulturní státní politiky. Z pohledu levice je to však koncepce kapitalistická. Tato koncepce je relativně úspěšně naplňována. Preferuje především soukromopodnikatelské aktivity v kultuře, i když diferencovaně podle velice často nejasných kritérií. To někdy vede až k soudním sporům. Je podporována kulturní aktivita národnostních menšin. Naproti tomu jsou zejména v posledních letech krize výrazně kráceny finanční prostředky pro reprezentativní národní instituce, jako je Národní divadlo, Národní galerie, Česká filharmonie a další. Všem zaměstnancům veřejné sféry byly kráceny platy v rámci vládních úsporných opatření, ale kněžím církví a představitelům náboženských společností nikoliv. Málo co ukazuje reakčnost nynějšího režimu v ČR jako tato skutečnost.

Program nové vlády spatřuje význam kultury především v jejích ekonomických stránkách, ve schopnosti stimulovat turistický ruch a poskytovat pracovní místa. Nový ministr kultury se uvedl rozhodnutím snížit příspěvky Národnímu divadlu, Národní galerii, České filharmonii a dalším významným organizacím o 10 - 30 % s tím, že řešení následků musí být starostí schopných manažerů. Zato prý nedopustí škrty v dotacích tzv. alternativních žánrů, scén a projektů, ačkoliv jde většinou o komerčně zaměřená soukromá podnikání, nejednou sporné hodnoty.

Chléb a hry

Nejvíce je v ČR podporována manipulativní konzumní tvorba. Má ukázat současný společensko-ekonomický systém v přijatelných barvách a řešitelných problémech, obvykle středních vrstev či podnikatelů (např. televizní seriály). Výběrové kulturní produkce pro »vyšší vrstvy« společnosti a jimi se zabývající soukromopodnikatelské instituce byly postiženy hospodářskou krizí jen málo. V příjmech kulturních pracovníků jsou obrovské rozdíly mezi hvězdami, řadovými aktéry a mezi kulturně administrativními pracovníky. Mocenská špička nynější vládnoucí vrstvy v ČR si velmi dobře uvědomuje po tisíciletí platnou mocenskou zásadu pro ovládání lidí: chléb a hry – a v části hry se ji snaží naplňovat.

Již v roce 2006, ale zejména v letech 2009 – 2010, byly rozvinuty v předvolebních obdobích metody a formy mediokracie, došlo i k pružnému obměňování forem manipulace s lidmi.

Reklama jako základní princip

Samostatnou kapitolu představuje invaze všudypřítomné reklamy do médií, z části i do kulturních děl a všeobecně do každodenního života všech členů společnosti. Reklama je nástrojem konzumního života v zájmu upřednostnění míry zisku jako rozhodujícího kritéria i v kultuře.

Postupně od listopadových změn, zvlášť patrné je to v posledních letech, pronikla reklama i do předvolebních kampaní politických stran, zatímco agentury public relations (veřejných vztahů) se v politickém životě zabydlely již dříve. Do zejména pravicové politické reklamy se zapojují populární umělci, což má vliv na celé voličské spektrum, nejvíce na mladou generaci voličů.

Éra krize i zesíleného antikomunismu

Uplynulých pět let bylo charakterizováno hospodářskou, politickou a morální krizí společnosti, a to se odrazilo v dalším prohloubení rozporů ve společnosti a v jejich vlivu na oblast kultury. Zesílily pokusy využít a zneužít možnosti i prostředky, jimiž disponuje kultura, k manipulaci s vědomím lidí.

Je operováno s prvky vulgárního antikomunismu, vyskytují se zjednodušující, černobílé interpretace života, myšlení, lidského úsilí, vztahů společenského i individuálního života v poválečných desetiletích. Interpretace tohoto typu se uchylují k jednostranným, nesprávným generalizacím, zveličujícím nedostatky minulosti a glorifikující nynější buržoazní společnost.

Levice a zejména KSČM musí tomuto tlaku čelit vlastní koncepcí kulturní politiky a dbát na její uplatňování v praxi všemi orgány stranické struktury. Tomu je věnována dosud malá pozornost.

Pro KSČM je nutné výrazněji podporovat vlastní konkurenční nabídku a nenechat se odradit zákonitou převahou buržoazního kulturního a politického působení a stále propracovanějších forem antikomunismu.

Komunistické hnutí rozpoznalo význam kultury od počátků a bylo s ní vždy, přes všechny složité a sporné historické etapy, bytostně spjato. I v současných podmínkách musí KSČM pracovat na takovém vývoji kultury, který naplní její lidské a společenské poslání.

4

31. 1. 2011redakční zpráva