Odpůrců války z řad vojáků je třeba si vážit
Ano, hovořili jsme o americkém protiválečném hnutí v období 1965-1973. Je to téma značně rozsáhlé, proto jsem se ve svém příspěvku soustředil na existenci dvou odlišných hnutí: protestů uvnitř amerických vojenských sil a občanskému hnutí v USA, které mělo vliv i na další protesty v jiných zemích, zvláště v Austrálii, Japonsku a Velké Británii.
Jaké tedy bylo protiválečné hnutí v USA? Na tuto historii jako by se ve víru nových válek, i těch možná nyní připravovaných, zapomnělo…
Foldyna: Významné. Méně početné bylo protiválečné hnutí mezi americkými vojáky, ovšem to, co dokázali někteří vojáci, bylo osobně velmi statečné.
Protesty branců jsou známy již od května 1964. Tehdy dvanáct mladých mužů spálilo veřejně v New Yorku své povolávací rozkazy. O dva roky později se objevovali již branci, kteří odmítali odjet válčit do Vietnamu a za to byli trestáni nepodmíněným vězením až na tři roky. V letech 1966-67 již řada amerických vojáků ve Vietnamu odmítala plnit rozkazy či aspoň předstírali onemocnění. Takový výskyt »nemoci« byl až 30procentní v dané jednotce. Je jasné, že za tyto spontánní vzpoury byli posíláni do vězení. Žádná maličkost: na čtyři až deset let.
Nespokojenost v armádě narůstala v letech 1968-1970. Odvedenci si trpce stěžovali, že sliby, které dostali při náboru, armáda vůbec neplní. Mnozí začali brát drogy. Rapidně klesala morálka. Často se cituje voják z frontové linie, který poznamenal, že »naše morálka je v takové hloubce, že už ji ani nelze vidět«.
V roce 1968 bylo zaregistrováno 69 odmítnutí vykonat rozkaz. V roce 1969 již i řada celých jednotek odmítla splnit bojový rozkaz. Tentýž rok bylo zaregistrováno 126 útoků na nepopulární důstojníky a v roce 1970 jich bylo dokonce zastřeleno 271.
Objevovala se také dezerce amerických vojáků, kteří odmítali zabíjet?
Foldyna: Počet dezertérů se dokonce zvyšoval! V roce 1966 jich bylo 14,7 na každých tisíc vojáků, v roce 1968 již 26,2, v roce 1970 62,3 a v roce 1971 až 62,6 na tisíc vojáků. Trend byl zjevný, stoupající. Azyl dezertérům poskytovala jen Kanada a Švédsko.
Ještě vyšší počet představovali vojáci, kteří opustili svá postavení bez oficiální propustky. Od ledna 1967 do ledna 1972 jich bylo 354 112! Na vrcholu války každé tři minuty jeden americký voják opouštěl své postavení. Ještě v době podepsání mírové dohody v lednu 1973 bylo 98 424 vojáků neznámo kde.
Kavan: V letech 1970-72 se již vysloveně prohlubovala krize v armádě, kdy 80 procent vojáků bralo nějaké drogy. Rozšířená nespokojenost a nedisciplinovanost, která se ještě zvýšila po invazi do Kambodže v červnu 1971, donutila armádu drasticky omezit pozemní operace a soustředila se především na bombardování. V leteckých a námořních silách byli profesionální důstojníci, kteří byli znatelně loajálnější. Jejich zázemí však tvořili již velmi nespolehliví vojáci.
Odpůrců války z řad vojáků je třeba si vážit, neboť se vystavovali daleko tvrdším trestům než civilisté.
Mohu se zeptat, odkud jste čerpali tato statistická data?
Kavan: Z většího množství zdrojů, většinou článků napsaných americkými, ale i několika britskými mírovými aktivisty. Zmíním několik příkladů: Jim O’Brien: The Antiwar Movement and the War a Matt Rinaldi: The Olive-Drab Rebels. Tyto dva články vyšly v roce 1974 v časopise Radical America. Dále Lawrence S. Wittner: Peace Activism Has Stopped US Wars a Barbara Garsonová: The Spirit of 1976. Michael Randle mi poskytl své letáky vydané War Resisters International nazvané An appeal to organise a Word-wide campaign in support of US servicemen refusing to go to Vietnam a Support Czechoslovakia.
Připomeňte našim čtenářům občanské protesty. Má generace je zná jen z filmů. Nejsilnější umělecký zážitek mám z Formanova filmu Vlasy.
Foldyna: Projevy občanských protestů jsou známy od roku 1963. V letech 1964-65 protiválečné hnutí začalo nabývat na síle. Účastnilo se ho především mnoho studentů, příslušníků střední třídy, intelektuálové. Mnoho mladých se vyhýbalo vojně, bílí Američané ze střední třídy a především vysokoškoláci se službě vůbec vyhýbali – ti, kteří měli černou pleť, nemívali takové štěstí. Někteří byli za svůj odpor trestáni, jiným se podařilo vyhnout jak protestům, tak odvodu. Asi nejznámějším příkladem je pozdější americký prezident Bill Clinton.
Kavan: První velký protestní pochod zorganizovala 17. dubna 1965 organizace SDS (Studenti za demokratickou společnost), která získala ve Washingtonu až dvacet tisíc demonstrantů. Do protiválečných akcí se zapojilo mnoho různých organizací a skupin, od studentů přes profesionální svazy a některé odbory až po vyhraněné krajně levicové politické organizace. Navzdory jejich velké rozdílnosti fungovaly jako jistá neformální koalice, která používala různých forem protestů: od petic, demonstrací, veřejných mítinků, stávek, vydávání stovek vlastních novin přes organizovanou pomoc odpíračům, podporu ve volebních kampaních pro tzv. mírové kandidáty až k odmítání platit navýšení daní kvůli válečným výdajům. Byl to velký rejstřík forem odporu proti vietnamské válce.
Pokud jde o daně, tak jen v roce 1972 asi dvě stě tisíc až půlmilionu občanů ve Spojených státech odmítlo zaplatit navýšení svých spotřebních daní na telefonní poplatky a dalších dvacet tisíc odmítlo zaplatit vůbec část svých daní z příjmů. Mezi nejznámější patřili zpěvačka Joan Baezová a lingvista Noam Chomsky.
V roce 1965 demonstrovalo sto tisíc lidí v šedesáti městech! Již 15. dubna 1967 demonstrovalo v San Francisku a v New York půl milionu lidí a 15. listopadu 1969 ve Washington a v San Francisku již milion. Tak masové to byly protesty! Do podepsání mírové dohody se protiválečného hnutí aktivně zúčastnily asi čtyři miliony lidí, což sice reprezentuje jen dvě procenta obyvatelstva USA, ale spolu s pasivnější podporou mnoha ostatních mělo hnutí značný vliv i na pozdější rozhodování politiků.
Čtyři miliony demonstrantů proti válce – to je síla, jakou hned tak nenajdeme! Takovou účast nemělo snad žádné další protiválečné vzepětí, nebo ano?
Kavan: Pokud jde o počet demonstrantů coby procento z počtu obyvatel, tak srovnatelná síla by se dala najít i ve Velké Británii, Austrálii či Japonsku. Je ale pochopitelné, že největší dopad měla válka na občany USA.
Jaké profesní skupiny bychom našli mezi demonstranty proti válce?
Kavan: V protestních demonstracích v USA pochodovali především studenti, učitelé, lékaři, právníci či hudebníci, ovšem podle výzkumů úplné stažení armády z Vietnamu podporovali především dělníci a lidé s nižšími příjmy. Těch bylo například v roce 1968 59 procent, zatímco z příslušníků střední třídy čtyřicet procent a mezi lidmi s vysokými příjmy jen 31 procent. Potvrdilo se to, co platí obecně po staletí: čím je člověk nižšího postavení, tedy lidé práce, neprivilegovaní, tím více odmítá války, protože rozumí, co to znamená. Sám je totiž nejvíce každou válkou postižen, ví, že válka je smrt a zmar.
Po rozmachu občanského hnutí za práva černochů, v jehož čele stál nezapomenutelný Martin Luther King, a po vietnamské Tet ofenzívě v únoru 1968 se hnutí ještě více radikalizovalo. Během černošských protestů zahynulo asi osmdesát demonstrantů.
Pokud jde o studenty, tak nejznámější byly protesty na univerzitě v Kentu (po americké invazi do Kambodže), během nichž byli zastřeleni čtyři studenti. Šlo tehdy o největší studentské protesty v historii USA.
O co šlo v ofenzívě Tet?
Kavan: Tet zahájily společně severovietnamská armáda a jihovietnamský partyzánský Viet-cong v noci 30. ledna 1968, tedy na vietnamský Nový rok – Tet, kdy se očekávaly spíše oslavy a příměří. Cílem bylo vyvolat rozsáhlé povstání v celém Jižním Vietnamu, které by vedlo k dobytí Saigonu a fakticky tím ukončilo válku. Rozsáhlá ofenzíva byla sice vojensky odražena, ale americká i jihovietnamská armáda utrpěly těžké ztráty. Tet byla politickým vítězstvím Severního Vietnamu a díky silnému vlivu na americké veřejné mínění přispěla k pozdějšímu stažení USA z konfliktu.
Měly tyto protesty nějaké okamžité reálné dopady?
Foldyna: Vláda byla nucena poněkud ustoupit a Kongres omezil finanční podporu válce a zakázal armádní operace na území Kambodže a Laosu. Nedařilo se rekrutovat nové vojáky, jejichž počet na frontě musel být snížen, a tak v době vietnamské ofenzívy v roce 1972 už nebyla Armáda USA ve Vietnamu dostatečně silná a musela se spoléhat především na kobercové bombardování.
Kavan: Koncem roku 1967 musel přiznat tehdejší americký prezident Lyndon Johnson, že »tlak veřejnosti je příliš velký«, a prozradil, že ministr obrany Robert McNamara »nemůže v noci spát«, a dokonce se obával, že se »nervově zhroutí«. Schůze vlády Johnson často začínal stížností, že ministři nedostatečně bojují »s nepřáteli«, a myslel tím mírové hnutí. McNamara po čase rezignoval a Johnson se stal obětí vnitrostranického puče.
Značná část mírového hnutí podpořila v roce 1968 »mírového kandidáta« pro prezidentské volby Eugena McCarthyho, který sice na sjezdu Demokratické strany v srpnu 1968 v Chicagu prohrál, ale i tak jeho velká voličská podpora vyděsila politické matadory i v jeho vlastní straně. Po vítězství republikánského Nixona si jeho ministr zahraničí Henry Kissinger postěžoval, že se vláda dostala »mezi kladivo protiválečného tlaku a kovadlinu Hanoje«, a tak začali vyjednávat mírovou dohodu.
Ptát se po významu těchto mírových aktivit je nošením sov do Atén, viďte…
Foldyna: Mírové hnutí samo o sobě nemělo sílu ukončit válku ve Vietnamu, ale významně omezilo schopnost vlády mobilizovat Američany pro její podporu a dovést válku k vítězství. Významně ovlivnilo i nespolehlivost armády v závěrečných letech války. Omezilo i zneužívání antikomunismu jako ospravedlnění amerického vměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí. Někteří jeho aktivisté v roce 1968 ostře protestovali i proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Pane Kavane, vy jste byl jako student mírovým aktivistou. Účastnil jste se také akcí proti válce ve Vietnamu?
To jsem se účastnil. Poprvé vlastně v Praze v roce 1967, kde jsme spolu s dalšími radikálními studenty připravili besedu se zástupci velvyslanectví SSSR, Číny, VSR i USA a promítání filmu z války. Beseda i následný protiválečný pochod k velvyslanectví nám však byly zakázány jako nepřijatelná nezávislá a opoziční aktivita.
Kolega Foldyna zmínil sjezd americké Demokratické strany, který se konal v srpnu 1968 v Chicagu, kde se podařilo mocným šéfům této strany zastavit dobře rozjetý vlak »mírového« senátora Eugena McCarthyho, který v prvních primárkách v New Hampshire překvapivě málem porazil prezidenta Johnsona. Ten krátce nato vzdal svou kandidaturu na prezidentskou nominaci. Mírový kandidát McCarthy přijal svou kandidaturu od protiválečného hnutí poté, co ji odmítl Robert Kennedy. Po jeho vraždě se establishment Demokratické strany rozhodl podpořit Huberta Humpreyho, který nebyl tak zásadovým odpůrcem války ve Vietnamu jako senátor McCarthy. McCarthy prohrál, i když získal největší počet hlasů z demokratických kandidátů, ale díky promyšlené mašinérii menší počet delegátů.
A nyní ještě k mé účasti: V parku před sjezdovou budovou se během jednání konala mnohatisícová demonstrace, která byla rozháněna i slzným plynem a obrněnými vozy chicagské policie. Právě u toho jsem byl a z pódia jsem k demonstrantům pohovořil o střetech sovětských tanků s demonstranty, kteří v Praze protestovali proti okupaci Československa. Připomínám, že šlo o konec srpna 1968. S tehdejšími představiteli Studentů za demokratickou společnost jsem se shodl na potřebě podpořit mírová hnutí a hnutí za lidská a občanská práva kdekoliv na světě.
Pak jsem odletěl do Prahy, ale v říjnu 1968 jsem byl již v Londýně, kde jsem se zúčastnil asi třicetitisícové demonstrace proti válce ve Vietnamu. Tu zorganizovala britská Vietnam Solidarity Campaign, jejíž představitelé pak odevzdali v sídle vlády petici se 75 000 podpisy, žádající ukončení britské podpory pro americkou válku ve Vietnamu.
S některými z těchto britských aktivistů jsem pak spolupracoval příštích dvacet let, kdy jsem v Británii žil. Řada z nich mi pomáhala pašovat knihy a rozmnožovací přístroje do tehdejšího Československa. Dva z mých nejaktivnějších přátel, známí míroví aktivisté Michael Randle a April Carter, mi pak vyprávěli, jak se skupinou aktivistů z organizace War Resisters International (WRI, Mezinárodní odpůrci války) ihned po invazi v srpnu 1968 odjeli do hlavních měst pěti invazních států a tam demonstrovali proti okupaci naší země a rozdávali leták nazvaný Podpořte Československo.
Lze srovnat srpen 1968 v ČSSR s válkou ve Vietnamu s miliony mrtvých civilistů a zničenou zemí?
Kavan: Pokud vím, tak ve Vietnamu zahynulo 1,5 milionu Vietnamců, 60 000 Američanů a 38 000 občanů jiných národností. Samozřejmě netvrdím, že válka ve Vietnamu je počtem obětí jakkoliv srovnatelná s invazí do Československa. To by byl samozřejmě nesmysl. V obou případech však šlo o snahy velmoci potlačit národní hnutí za nezávislost a svobodu invazí jejich armád do suverénního státu, který byl následně okupován, čímž došlo k porušení mezinárodního práva, jak ve svých letácích zdůrazňovali západní míroví aktivisté, kteří strávili řadu let organizováním odporu proti válce ve Vietnamu. Mimochodem, pamatuji si na jedno z hesel vylepovaných v srpnu 1968 na pražské zdi: »Američané z Vietnamu! Rusové z Československa!«
S organizací WRI úzce spolupracovala i zpěvačka Joan Baezová, jejíž odpor proti válce ve Vietnamu zmínil kolega Foldyna. Zpěvačka později podpořila i Chartu 77 a přijela na koncert v Bratislavě, aby se sešla s Václavem Havlem a dalšími disidenty. Myslím, že to je známá věc. I tomu jsem napomáhal.
Bojuje dnes Joan Baezová proti válce v Iráku, Afghánistánu, Sýrii, Libyi…?
Kavan: Joan Baezová, která v Kalifornii řídila vlivnou organizaci Humanitas, protestovala nejen proti válce ve Vietnamu, ale proti válce v Iráku, válce na Balkáně, ale i proti předlistopadovému režimu v Československu, proti obrovskému vlivu bankéřů na americké Wall Street či proti kácení lesů ziskuchtivými nadnárodními společnostmi. Mí přátelé z řad amerických mírových aktivistů, většinou sdružených kolem newyorské organizace Campaign for Democracy, East and West, kterou již od sedmdesátých let vede Joanne Landy, protestovali proti všem těmto věcem a dále i proti válce v Sýrii a Libyi, a stejně tak proti neochotě zvláště Německa dohodnout se s řeckou vládou vedenou Syrizou a nalézt kompromisní přijatelné řešení, které by nevedlo k dalšímu zbídačování obyčejných občanů.
Organizace WRI ve svých letácích, adresovaných americkým vojákům ve Vietnamu, připomínala závěry norimberských procesů, z nichž vyplynulo právo odmítnout splnit rozkaz, který se příčí vlastnímu svědomí a přesvědčení, že válka je zločinem proti lidskosti. WRI rovněž vojákům poskytovala informace o možném azylu a zdůrazňovala, že pokud mohou západní vlády poskytovat azyl disidentům z východní Evropy, měli by rovněž mít možnost poskytnout azyl vojákům, jimž jejich svědomí nedovolí pokračovat ve válce.
Jedna z amerických mírových aktivistek Barbara Garsonová mi popisovala svou práci v jedné z dvaceti kaváren, které aktivisté založili u vojenských základen a výcvikových táborů. Pracovali v nich civilisté, kteří tam umožňovali vojákům se organizovat, vyměňovat si zkušenosti. Mnozí v jejich rámci začali vydávat své noviny. Stovky vojáků se účastnily této práce, tisíce je pomáhaly distribuovat, desítky tisíc je četly.
Barbara pracovala v kavárně u vojenské základny v Tampoha, ve státě Washington. Podělila se se mnou o spoustu historek, které slyšela od nespokojených vojáků. O vojákovi, který v ulicích Saigonu sesbíral přes 2000 podpisů proti válce, než byl zatčen, o jedné celé jednotce, která odmítla vstát v neděli v šest ráno a splnit rozkaz pomoci manželce velitele na její cestě do kostela, o tom, jak někteří vojenští instruktoři odmítli pomáhat pilotům, kteří bombardovali vietnamské vesnice, o tom, jak s mírnou nadsázkou se mnozí chlubili, že Vietnam přežívali jen díky tomu, že byli neustále zfetovaní, o tom jak vojáci organizovali modlitby za mír - i za to byli odsuzováni vojenskými tribunály - až po případy sabotáží či zastřelení nepopulárních a arogantních důstojníků. V kavárnách se snažili vzdělaní bílí aktivisté navazovat politický dialog s černošskými vojáky z dělnických profesí. I to byla součást amerického mírového hnutí.
Monika HOŘENÍ
