KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Hovořili jsme spolu před necelým rokem. Tehdy jste řekl, že »

 

Neměnil bych vůbec nic, naopak bych měl pro toto tvrzení ještě více argumentů. Je přece velmi zřetelné, že ministr i celá vláda tzv. rozpočtové odpovědnosti zcela bez skrupulí opouští své údajné snahy o šetření veřejných (rozpočtových) přebytků tehdy, jestliže jde o zájmy těch skupin, které představují jejich hlavní klientelu.

Velmi názorným příkladem je otázka církevních restitucí, které představují obrovské náklady státu v průběhu několika desetiletí, jejichž specifikem je navíc to, že nikdo není ani schopen přesně vyčíslit, jaké ty náklady vlastně budou. Dalším stejně ilustrativním příkladem je i tzv. důchodová reforma, jejíž důsledky pro státní rozpočet jsou rovněž destabilizující a velmi nejasné.

Makroekonomové Českomoravské komory odborových svazů ve svém stanovisku k návrhu státního rozpočtu na r. 2013 uvádějí, že původní odhady nákladů na zavedení 2. pilíře důchodového spoření, jež byly vyčísleny na 20 mld. Kč, ministerstvo financí náhle bez vysvětlení zredukovalo na 6 mld., čímž samozřejmě opticky vylepšilo celkovou bilanci státního rozpočtu.

Stejně tak stojí za povšimnutí téma, které bylo znovu »zvednuto« na kongresu ODS a osobně podpořeno premiérem Nečasem, to je otázka legalizace tzv. švarcsystému, neboli umožnění převodů zaměstnanců do statutu falešných OSVČ.

Jen samotný tento krok by znamenal »díru« do rozpočtových příjmů v řádech desítek miliard korun (z důvodu snížení daňových výnosů a odvodů na sociální pojištění, které jsou pro OSVČ nižší než pro zaměstnance), a to ani nehovořím o obrovském propadu zaměstnaneckých a sociálních práv, který je s tímto spojen.

Mohli bychom ještě dále připomenout takové výdaje, jako je financování našich vojenských misí, jejichž »nezbytnost« spočívá jen v nutnosti zachovat poslušnost vůči vládnoucím elitám ve Spojených státech anebo gigantický trend něčeho, co bychom mohli označit jako »outsourcování« různých činností, dříve vykonávaných bez problémů státními a veřejnými institucemi, do různě spřátelených firem, jejichž »přínos« je pak takový, že tutéž činnost vykonávají s násobnými náklady.

Když se podíváte na počínání ministra financí Kalouska, který se pasuje do role jediného zachránce státních financí, jak byste to zhodnotil?

Ministr financí je svým způsobem příkladem (možná prototypem) člověka, který má skvělé osobnostní předpoklady uspět v tomto systému. Je nepochybně vysoce inteligentní a komunikativní, umí jakoby jednoduše vysvětlovat ekonomické finanční záležitosti, zhušťovat je do jednoduchých klišé typu »nesmíme zadlužovat příští generace«, »státní rozpočet je totéž co rozpočet rodiny, neboli nesmí se vydávat více než se vydělá«, apod.

Někteří lidé na tato hesla slyší, zvlášť když jsou podporována nekritickými »analytiky« ve sdělovacích prostředcích.

Druhou stranou této inteligence je ovšem jednoznačné ignorování sociálních aspektů společnosti a v zásadě pohrdání osudem běžných lidí a preferování vlastních zájmů. Aniž bych si chtěl hrát na psychologa, domnívám se, že platí pravidlo, že systém si vybírá k sobě lidi. A tento systém prostě vygeneruje do popředí osoby s vysoce vyvinutým egem a nízkou mírou empatie k ostatním.

Je to asi jako v případě konkurence mezi podnikateli. Ty firmy, které se snaží dodržovat pravidla a omezení, jsou v konkurenční nevýhodě vůči těm, kteří je nedodržují. Jinak řečeno, zatímco systém socialismu v 70. a 80. letech produkoval typy nudných »šedivým« tajemníků, kteří opakovali fráze a báli se z nich vybočit, tento systém naopak vystrkuje do popředí bezskrupulózní egoisty a kariéristy, pohybující se až někdy na hraně psychopatie. A Kalousek je toho dobrým příkladem.

Když pravice vidí, že se nenaplňují veřejné rozpočty, tak v krajní situaci přistupuje na některá opatření, která jako systémová navrhuje levice. Je to např. vyšší zdanění bohatých, byť dočasně. Proč se právě na tom nedaří vysvětlit, že levice má spravedlivější program, který umožní dostatečné zdroje pro veřejné rozpočty?

Výše charakterizovaný »nejlepší ministr financí všech dob« se mj. projevuje i tím, že si naprosto nedělá vrásky s tím, jaké předkládá materiály. Co by jinému přišlo jako nebetyčná ostuda, pro pana Kalouska a naši vládu je jen jakýmsi cvičením s trpělivostí ať už odborné, nebo obecné veřejnosti, a vlastně to vydává za jakousi přednost. Stačí připomenout návrh rozpočtu na r. 2009, který byl vystavěn na předpokladu více než 3% růstu HDP, ačkoliv realita nakonec dopadla tak, že ekonomika spadla o 4,2 %!

Stejně tak návrh rozpočtu na r. 2013, který byl předložen v září, v sobě obsahoval řadu prvků nejistoty a byl zhodnocen ve stanovisku ČMKOS tak, že »se zjevná finanční rizika navrženého státního rozpočtu mohou v příštím roce pohybovat minimálně v rozsahu 45–60 mld. Kč«. Mezitím, jak čtenáři vědí, se tato nejistota ještě prohloubila v souvislosti s boji mezi jednotlivými frakcemi vládní elity, jež dostaly mohutný impuls v podobě nedobrého výsledku krajských a senátních voleb.

Takže nastal tanec, jak se ještě nějakou chvíli udržet u moci a benefitů s ní spojených. Někteří to vyhodnotili tak, že je třeba politiku úspor trochu zlidštit. Vzhledem k tomu že tento postoj je v rozporu s podstatou kapitalistického systému, ihned vyvolal reakce ve smyslu »návratu ke kořenům«, totiž k pravověrné pravicové politice, neboli k politice likvidace sociálního státu a podpory »úspěšných a pracovitých«. Sociální zkušenost je však nepřítelem pravice, mnoho lidí tyto manévry už prohlédlo a zjistilo, o co jde.

Zajímavé je sledovat postoje prezidenta republiky. Zakladatel ODS, který jako premiér stál v čele vlády v 90. letech, kdy se založilo současné uspořádání státu i ekonomiky a probíhaly překotné privatizace, kritizoval pravicovou vládu za její snahy o další zvýšení daní, vrátil prováděcí zákon k důchodové reformě atd. Co vy na to?

Prezident Klaus se vždy vyznačoval základním rysem, totiž neuvěřitelným narcisismem, který dokonce překračuje i meze, běžné u dalších představitelů tohoto režimu. On se skutečně domnívá, že je geniální ekonom a myslitel světového významu, a z tohoto (fiktivního) piedestalu shlíží na ten obtížný hmyz pod sebou.

Obecně vzato si nezaslouží ani tu nejmenší toleranci a obdiv od normálních lidí, protože to byl on, kdo v kooperaci s dalším světovým »géniem« Václavem Havlem prosadil mafiánský kapitalismus, rozbil Československo a zavlekl nás do polokoloniálního područí světových (zejména amerických) mocenských, ekonomických a finančních elit.

Jeho neřiditelné ego však má i jeden sympatičtější efekt, občas totiž má neodstranitelnou touhu trochu vybočit z hlavního režimního názorového proudu a říct něco »nestandardního«.

Takže občas nadzvedává režimní média svými kritikami antisrbských, antiruských nebo antičínských klišé, občas něco kritického vypustí o EU, nebo dokonce, jaká odvaha, o podvodech americké vlády (viz jeho postoj k údajným zbraním hromadného ničení v Iráku), anebo se nyní snaží nějak vymezit vůči nepopulární vládě. Ale nebojme se, nakonec se zařadí a sklapne kufry.

To koresponduje s prezidentovými slovy v projevu ke státnímu svátku 28. října, kdy řekl, že nespokojenost lidí »nezpůsobili ti, kteří jim nyní něco berou, ale ti, kteří jim předtím nezodpovědně dávali«...

Pan prezident má svůj jednoduchý názorový stereotyp, kterému říká konzervatismus a kterému dříve říkal liberalismus. Ono to ale nakonec vyjde nastejno, jeho podstatou je názor, že život společnosti stojí na podnikatelích a soukromém vlastnictví a že trh vše vyřeší.

Přes všechny své úlety, které jsem zmiňoval výše, se snaží dokázat, že vývoj, který v naší zemi nastartoval, je přes všechny nesnáze správný. Proto opakuje stále tragikomičtější věty o tom, že »žijeme v nejlepším ze všech historických období«. Zároveň ví, že tomu už nikdo nevěří, a tak musí přidat »omluvnou« frázi o tom, že problémy způsobil ten rozbujelý sociální stát.

Připomněl jste minule, že se nacházíme ve fázi likvidace sociálního státu, která se realizuje »prostřednictvím privatizace a komercionalizace systémů«, a restaurace kapitalismu zákonitě směřuje do předbismarckovských dob. Můžeme výsledky voleb číst jako odmítnutí některých, aspoň těch nejkřiklavějších momentů tohoto směřování do předbismarckovského období?

Proces likvidace sociálního státu jde krok za krokem. Jeho nejzjevnějšími prvky jsou v daný moment ataky na důchodový systém, který je jednou z posledních neohlodaných kostí z mršiny veřejných služeb a fondů. Dále asi nemusím připomínat »ukrajování koleček salámu« z dalšího veřejného koláče, tj. ze zdravotnictví, naposledy nám předkládají redukce stavu lůžek v nemocnicích a asi i platby za amalgámové plomby u zubařů.

Školné zatím čeká v záloze, ale určitě se dočkáme, pokud nedojde k zásadní změně. Taky je možné, že se nám díky »prozíravé« vládní politice zhroutí státní rozpočet a intenzita likvidačních prací na sociálním státu se nám pěkně urychlí.

Ještě k té předbismarckovské době: Z tohoto optimismu mě vyvedl pan celoživotní poslanec Marek Benda, který v jedné diskusi na téma tzv. církevní restituce pravil, že ideální dobou svobody a spravedlnosti bylo období před nástupem císaře Josefa II. na konci 18. století. Prostě ideálem je návrat do zlatých časů feudalismu!

Účast voličů, zejm. ve 2. kole senátních voleb, zakládá legitimní otázku, zdali takto malým počtem občanů zvolení zákonodárci vlastně mají právo rozhodovat o budoucnosti ČR. Nemůže všeobecná zhnusenost politikou vytvořit stav, kdy širší rodina zvolí svého senátora?

Já osobně nejsem velkým příznivcem existence Senátu a stejně tak nejsem příznivcem voleb »osobností«. Senát v případě ČR je evidentně nadbytečnou institucí a jeho rolí je spíše rozmělňovat prosazení skutečné vůle lidí a skutečné změny, i když momentálně jakoby odráží více většinové veřejné mínění než sněmovna.

Většinová volba tzv. osobností pak vytváří velký prostor pro manipulace ze strany majitelů médií a různých tvůrců veřejného mínění, neboť za známou tváří lze skrýt cokoliv. To už je skutečně lepší volit politické strany, tam si přece jen voliči lépe uvědomí, koho vlastně volí.

Jinak je skutečně tristní, když za »zástupcem lidu« stojí fakticky několik tisíc voličů, takhle opravdu nakonec skončíme tak, že si některé početnější klany budou svými hlasy zajišťovat pozice pro schvalování zákonů.

Hlavní téma pro lidi je mít práci. Kde se mají vytvářet nová pracovní místa pro cca 700 tis. nezaměstnaných, když i velký zaměstnavatel stát hodlá zeštíhlovat, a tedy propouštět, a nezaměstnaní na rozjetí nových živností prostě nemají peníze?

Já ve svých některých vystoupeních pro členy odborů na téma ohrožené skupiny na trhu práce říkám, že těmi, kdož jsou takto ohroženi, nejsou jen starší nebo naopak mladší lidé, že to nejsou jen ženy nebo zdravotně postižení, že to nejsou jen některé profese nebo jen lidé v některých regionech, ale že na kapitalistickém trhu práce jsou v pozici ohrožených skupin všichni zaměstnanci, protože jsou v podřízeném postavení vůči podnikatelům a jsou závislí na tom, jak hodně, či málo přispívají k tvorbě jejich zisku.

Jestliže tedy stát nebude alespoň, řečeno s Jaroslavem Haškem, v mezích zákona přispívat k mírnému pokroku na trhu práce tím, že bude podporovat zaměstnanost a ekonomický růst, že bude podporovat investice alespoň v oblasti infrastruktury, že bude podporovat vznik sociálních, čili neziskových podniků, situace se nezlepší. S tím ovšem za této vlády nemůžeme počítat.