KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Svou knihu Jak jsem se mýlil v politice jste zahájil Jiménezovým citátem »Když vám dají linkovaný papír, pište napříč«. Je to pro vás návod i pro výkon prezidentské funkce?

V jistém smyslu ano. Protože prezident, už vzhledem ke svému funkčnímu období, má překračovat tradiční a někdy i populistické sliby politiků, kteří se dívají pouze na horizont čtyř let. Jako příklad bych uvedl nedostatečný objem investic v ČR, který populistické politiky nezajímá z toho prostého důvodu, že investice nemají volební právo.

Ale přitom, pokud budeme i nadále tlumit rozsah investic, jako se to děje v současnosti, bude klesat konkurenceschopnost našeho průmyslu a nebudou se vytvářet nové pracovní příležitosti. Na to chci jako prezident upozorňovat, a tímto způsobem »psát napříč«.

Pokládám rovněž za chybu, že minulí dva prezidenti, přestože jim to Ústava umožňuje, prakticky vůbec nenavštěvovali zasedání vlády a nepronášeli projevy před parlamentem. Kdyby tak činili, mohli velice aktivně ovlivňovat domácí i zahraniční politiku a nevznášeli by se na jakémsi hradním obláčku. Z tohoto obláčku bych chtěl rozhodně sestoupit a i tímto způsobem tedy »psát napříč linkami«.

Na vládě byste nicméně mohl potkat politiky, které jste ve svých knihách i jinde s okouzlující upřímností počastoval slovy jako »slaboch«, »lump«, »dr. Cvach české politiky«, »hloupý a drzý fracek«, apod. To by mohlo způsobovat trochu problémy, ne?

Vždy záleží na konkrétních lidech. Víte velmi dobře, že se v minulosti podařilo uzavřít rozumnou dohodu i mezi představiteli zdánlivě nesmiřitelných stran, a to jak v roce 1996, tak 1998. Když jsou lidé přístupní rozumovým argumentům a nepřevládají u nich emoce, vždy se mohou dohodnout. Já jsem připraven v případě svého zvolení veškeré emoce odložit a jednat racionálně v zájmu České republiky.

Co považujete za základní kvalifikaci pro výkon funkce prezidenta?

Prezident musí mít především neformální autoritu. Musí mít to, čemu se někdy nepřesně říká charisma. Když máte charisma mokrého hadru, nemáte na Hradě smysl. Prezident, který je šedivým úředníkem a který se stane jen jakýmsi razítkovacím polštářkem pro vládu nebo parlament, je prezidentem v podstatě zbytečným.

Jaké největší chyby, které byste nechtěl opakovat, jste viděl na dvou polistopadových prezidentech – Václavu Havlovi a Václavu Klausovi?

Václavu Havlovi jsem do očí, již v době jeho funkčního období, vytýkal tři věci. Za prvé rozsáhlou amnestii v roce 1990, za druhé omluvu sudetským Němcům, a konečně za třetí jeho kritiku Slušovic, které já považoval za pokračovatele baťovské tradice.

Co se týče Václava Klause, je chronicky známo, že jsme se výrazně lišili v názoru na kupónovou privatizaci, kterou jsem označoval za podvod století, a na Klausův známý výrok »potřebujeme více Viktorů Kožených« jsem replikoval »nepotřebujeme ani jednoho Koženého, ale více Baťů a Františků Čubů«.

Lišíme se s Václavem Klausem i v názoru na Evropskou unii, na druhou stranu se shodujeme v odporu vůči tomu, co bych nazval »zeleným fanatismem«, ať už se projevuje odporem k výstavbě dálnic, bojem proti jaderné energii, nesmyslnou podporou solární energetiky nebo ochranou kůrovce na Šumavě.

Funkce prezidenta má u nás ze zvláštních historických důvodů jakýsi monarchistický nádech. Nebylo by načase ji trochu zcivilnět?

Určitě ano. Dvěma základními monarchistickými principy nalepenými na funkci českého prezidenta jsou amnestie a milosti. A já mnohokrát veřejně prohlásil, že v případě svého zvolení bych nevyhlásil žádnou amnestii, a dokonce bych neuděloval ani žádné milosti.

Když jsem přemýšlel, jaké by mohl mít volič KSČM zábrany hodit lístek s vaším jménem do volební urny, první, co mě napadlo, bylo vámi kdysi dávno prosazené přesunutí státního svátku z 9. května na 8. května. Někdo to mohl tehdy, stejně jako dnes, vnímat jako neúctu k památce Rudé armády, která 9. května vstoupila do Prahy.

Kdepak, k památce Rudé armády jsem choval nejvyšší úctu. Ano, byl jsem před rokem 1989 kritikem toho, aby se osvobození Československa vykládalo pouze jako akce Sovětské armády, ale stejně tak už dvacet let tvrdě kritizuji, že se pomalu vykládá jen jako akce armády americké, a často to vypadá, jako kdyby osvobozena byla jen Plzeň.

Pokud jde o změnu státního svátku, jde o čistě faktografickou věc. Neslavíme jen osvobození Prahy, ale celé země i celé Evropy od nacismu. A kapitulace hitlerovských vojsk proběhla 8. května, takže mi šlo jen o napravení historické pravdy. Tím naprosto nechci znehodnocovat hrdinství sovětských vojáků a velmi dobře si uvědomuji, kolik tisíc jich na našem území padlo.

Miloš Zeman se zpěvačkou Lucií Bílou, která mu vyjádřila podporu. FOTO – Haló noviny/Karel RŮŽIČKA

Další sporná věc: někdo by mohl Miloše Zemana vnímat jako toho, kdo dal souhlas s bombardováním Jugoslávie v roce 1999.

 

Tato představa je výsledkem mediálního zkreslení, což jsem se snažil vysvětlit i představitelům KSČM na zasedání jejich předsednictva, a soudě z jejich reakcí to, myslím, uznali. Fakta jsou taková: Česká republika se do poslední chvíle snažila bombardování Jugoslávie zabránit.

Když jsme v NATO nenašli žádného spojence, tak jsme si alespoň vymohli příslib, že nebudou bombardovány civilní objekty. Bohužel, musím s lítostí konstatovat, že tento příslib nebyl dodržen. Nicméně nepřihlíželi jsme tomu pasivně, možná si vzpomenete, že krátce po zahájení bombardování vznikla tzv. česko-řecká iniciativa, která usilovala o zastavení náletů.

Srbové to, myslím, velmi dobře vnímali, takže když jsem později navštívil Bělehrad, tehdejší jugoslávský prezident Vojislav Koštunica vysoce ocenil postoj české vlády během krize roku 1999. A konečně bych rád dodal: vždy jsem protestoval proti tomu, že česká vláda uznala nezávislost Kosova.

Prezident republiky je také diplomatem. Nebyla v této souvislosti trochu »tenkoledová« některá vaše vyjádření o islámu? Tuším, že jste ho označil za druh fašismu.

Výrok, že islám je druhem fašismu, nebyl můj. Citoval jsem jen Winstona Churchilla, který se takto vyjádřil v roce 1945. Já řekl, že islám je náboženstvím nenávisti. A za tím si stojím, protože tento můj výrok nevyplynul z žádného předsudku, ale ze studia islámských textů.

Nikoli pouze Koránu, ale například rozsáhlé sbírky Mohammedových výroků Zahrada spravedlivých, kde jsou věřící často vyzýváni k vyhlazení, nebo přinejmenším zotročení nevěřících. A nevěřícími jsou samozřejmě myšleni všichni, kdo nejsou muslimy. Ve srovnání s jinými náboženstvími je tedy islám nejagresivnějším náboženstvím v lidských dějinách. A čtenářům Haló novin bych připomněl, že islámští fanatici masově vyvražďovali komunisty, ba především je.

Velkým otazníkem pro řadu příznivců KSČM zůstává také opoziční smlouva mezi vámi vedenou ČSSD a ODS. Dá se zpětně obhájit?

V každé zemi, kde je menšinová vláda, musí být tato kryta nějakým druhem opoziční smlouvy, tedy tolerancí největší opoziční strany. To není žádné české specifikum. Jde jen o to, jak moc se věc formalizuje. A my se tehdy rozhodli nic neskrývat a pravidla této tolerance opozicí jasně a veřejně deklarovat.

Rozumím tomu, že voliči KSČM tímto modelem mohli být tehdy rozladěni, nicméně bych je chtěl upozornit, že vůbec není vyloučeno, že po volbách v roce 2014 obdobná opoziční smlouva může být uzavřena mezi sociální demokracií a KSČM.

Jak byste ke KSČM jako prezident přistupoval?

Jako ke každé standardní politické straně, která má poměrně vysokou důvěru voličů. Na politickém spektru ji řadím k radikální levici – což není žádná urážka, radikální levice není extremistická. Slovo radikální v původním smyslu znamená »sestupující ke kořenům«, proti čemuž nelze nic namítat. Naopak, občas bychom se měli od radikalismu poučit všichni.

Co považujete v kampani za svou největší výhodu a nevýhodu?

Jsem přesvědčen, že prezidentem by měl být ten, kdo má za sebou nejen určitou politickou zkušenost, ale i politický úspěch. Za svůj politický úspěch považuji to, že jsem v čele sociální demokracie tuto stranu dostal ze sedmi procent preferencí na 32 procent hlasů ve volbách roku 2002. V čele vlády se mi podařilo vyvést zemi z ekonomické krize a nastartovat konjunkturu.

Naopak za svou nejhorší vlastnost považuji to, že jsem někdy příliš důvěřoval lidem a že jsem věřil, že se budou rozhodovat na základě racionálních motivů, nikoli na základě závistivé malosti.

Asi všichni víme, na koho míříte: na 27 poslanců ČSSD, kteří vás zradili při prezidentské volbě roku 2003. Patřili k nim i dva vaši nástupci v čele ČSSD – Vladimír Špidla a Stanislav Gross. Nicméně říká se, že dobrý politický lídr si vychová svého nástupce.

A můžete mi dát příklad, kdy se to skutečně někomu podařilo? Nedávno mi například v prezidentské volbě vyjádřil podporu bývalý rakouský premiér a šéf rakouských sociálních demokratů Franz Vranitzky. A ten mi již před deseti lety říkal: »Miloši, největší chyba, kterou jsem v životě udělal, bylo, že jsem podporoval svého nástupce, který se ukázal být slabým politikem.«

Jak vidíte, nebyl jsem v tom sám a myslím, že s podobnou zkušeností by se svěřila řada politických osobností.

Jan STERN