Moje První máje
Je tu měsíc máj – měsíc lásky. Na samém jeho začátku je den prvý – Svátek práce. Mám ho spojený se vzpomínkami, většinou milými a úsměvnými. Jako dítě jsem jich zažil mnoho a ve velkém městě, později jsem je prožíval na malém městečku. Mohu proto provést malé srovnání.
Nevím, zda je tak dnes mladší generací ještě vnímán. Ale já ho ze svého dětství takto pamatuji a vím, že jsme ho tak jako děti a později jako mladí lidé vnímali. Bydleli jsme v Hradci Králové, hned vedle kasáren. Já jsem prvého rána měsíce máje nemohl dospat, jak jsem se na něj těšil. Byl to pro mne zcela výjimečný den.
Prvé máje na venkově
Zatímco ve městě býval 1. máj záležitost politickou, tak na venkově šlo spíše o určitou společenskou slavnost. Příležitost sejít se s přáteli a kamarády, obdivovat děvčata a sousedky, které se ustrojily do toho nejlepšího, co měly v šatníku, a rozkvetly a zkrásněly jako jarní kvítí. I tady se konaly průvody a manifestace někde uprostřed, na náměstí. To však byl jen začátek dalšího programu svátečního dne. Někdy to byl sportovní zápas s mužstvem sousední obce na sportovním hřišti, nebo vystoupení místního pěveckého sboru v přírodním divadle, nebo program cvičenek místní tělovýchovné jednoty připravujících se na spartakiádu. U takové příležitosti bylo vždy připraveno bohaté občerstvení a prodávalo se přitom zboží, které bylo během roku jen málo dostupné, jako pomeranče, banány a burské oříšky. Ale vždy, nezávisle na počasí, bylo přitom hodně příjemně a veselo. Každý se usmíval na každého a domů či někam jinam nikdo nespěchal. Tak nějak se v tom mumraji ztrácela politika, pro kterou se svátek povinně slavil, zdobila se okna vlaječkami, v průvodu se volala předem nacvičená hesla a na tribuně se řečnilo. Lidé se prostě jednou za rok sešli, aby se pobavili a vzájemně potěšili.
Prvomájové vzpomínky
Samozřejmě, že se za roky pořádání těchto slavností leccos událo. Když jsem byl prvně v průvodu na malém městě, bylo mi divné, že nám nikdo z chodníků kolem procházejícího průvodu nemává, jak jsem tomu byl zvyklý jako malý chlapec z velkého města. Průvod vítaly jen maminky s dětmi a pak ještě nějací senioři. Nikdy nechyběla živá hudba. Jednou se kapela nedala dohromady, a tak se při průvodu pouštěly pochody z místního rozhlasu. Obsluhovala ho úřednice, která tam vkládala gramofonové desky tak, jak je našla v kanceláři. Ani se pořádně na jejich titul nedívala. A tak se stalo, že se do prvomájového průvodu někdy v polovině 70. let najednou ozval sokolský pochod Jdeme dál, za sokolským praporem… Při poslechu toho pochodu jsme my mladší v tom nic zvláštního nevnímali. Brali jsme to normálně, jako jeden z mnoha pochodů rozhlasem vysílaných. Ale přítomná delegace z okresu ztratila při jeho tónech krok a hlavně - náladu. Po 1. máji se vyšetřovalo, zda to byla cílená provokace, nebo neschopnost mladé moderátorky. Místním funkcionářům se nakonec podařilo těm rozhněvaným soudruhům vysvětlit, že to nebyla náhoda, ale že se pochod hrál za odměnu místním sokolům, tehdy největší organizaci v městečku, kteří v akci »Z« odpracovali nejvíce brigádnických hodin. Soudruhům toto vysvětlení tehdy stačilo a ani žádná hlava za to nepadla. Ale za rok se pochvala sokolům už znovu neopakovala, ač pracovali ještě lépe než v předchozím roce, kdy se jim dostalo na 1. máje takové nečekané pocty.
Prvomájová rána
První máje mého dětství a mládí jsou pro mne úzce spojeny s vojenskou hudbou. Tento den brzy ráno vyšla ze sousedních kasáren vojenská kapela a pochodovala pod našimi okny jako prvomájový budíček. Budila spáče, aby měli čas na přípravu do průvodu. Já se strojil do pionýrského kroje, později do svazáckého. Svátečně se strojili i moji rodiče, i pro ně byl tento den skutečným svátkem. Všude vlály prapory, okna jimi byla polepena, aby uvítala průvod, který tehdy prošel hlavními ulicemi města.
Prvomájové průvody
Těch průvodů si pamatuji z těchto let mnoho. Ty školní a povinné jsem absolvoval v pionýrském, později pak ve svazáckém kroji. Pamatuji, jak jsme často v tom lehkém oblečení po ránu mrzli na seřadišti. Někdy dokonce vzduchem ještě poletoval sníh. Ale byli jsme šťastni, že jsme třeba jen malou součástí atmosféry tohoto svátku a že půjdeme společně se spolužáky do májového průvodu. Jako student jsem později už takové dětské nadšení poztrácel a spolu s ostatními jsem dokonce koukal, jak se po průvodu při manifestaci co nejdříve ztratit z dohledu svých učitelů. Problém byl v tom, že jsme nesli v ruce vlajky, někteří dokonce i portréty státníků, transparenty. A kdo nenesl nic, tak měl v ruce alespoň mávátka. Tyto pomůcky nebylo možné jen tak někde pohodit nebo je nechat stát u domu po trase průvodu. A tak jsme se je snažili ukrýt v průjezdech okolních domů. Ti zodpovědnější je donesli zpátky a vrátili je do školy, k použití pro příští podobnou příležitost.
Hradecké prvé máje
Na Facebooku mne nedávno zaujala diskuse nad fotografiemi 1. májů v Hradci Králové ze 70. let. Vzpomínalo se nad pohledem na průvod třídou Obránců mírů (dnes Gočárovou třídou) a manifestacemi na Gottwaldově náměstí (dnes Ulrychově) nebo Leninově (dnes nám. Svobody). A kupodivu se tam návštěvníci ani moc nehádali a nenadávali si. Naopak se s nostalgií vzpomínalo na tu zvláštní atmosféru, kdy do hlasitého skandování hrála muzika své pochody a odpoledne se veselilo v Pionýrských (dnes Šimkových) sadech. Někteří se na fotografiích i poznávali a nevadilo jim, čemu tenkrát provolávali slávu a za co manifestovali. To všechno už dávno přeci odnesl čas. Dnešní prvé máje jsou spíše komorní, méně hlučné, více romantické. A dá-li počasí a sluníčko zahřeje, pak jsou i ty dnešní oslavy hodné zapamatování a po letech budou těm, kteří jsou dnes mladí, jistě taky s radostí vzpomínány.
Oldřich SUCHORADSKÝ
