Setkání u příležitosti MDŽ
SETKÁNÍ U PŘÍLEŽITOSTÍ MDŽ – 8.BŘEZNA 2008.
Setkání proběhlo ve velmi příjemném prostředí Domu s pečovatelskou službou. K zúčastněným přednesl zdravici Mgr.Pavel Vojtek, o zábavu se již tradičně postaral náš harmonikář. Každá žena obdržela přání a kytičku
Projev přednesený u příležitost setkání
Vážení přítomní.
Je mnoho příležitostí k setkávání. Jednou z nich jsou pravidelná výročí. Ta se obvykle pořádají s představou, že je zapotřebí se znovu setkat, že už jsme se dlouho neviděli, však to znáte, říká se, přece se nebudeme potkávat jenom na pohřbech, prostě při výročních událostech si jdeme užít užit atmosféry pospolitosti. Že je to tak? Jenže – MDŽ je přece jenom trochu jiný.Podívejte se: na takové narozeniny se sjede celá rodina, už se dlouho neviděli.ti. co jsou místní, ti navaří a napečou, a aby jim to nebylo líto, že nebyli na cestách, tak se taký sjedou, zejména chlapi, sjedou se vším, co teče – vodka,rum, pivo, - no a tak se naplňuje jaksi představa o rovnosti.
To všechno jsem říkal jenom proto, abych ukázal, jak jiný je dnešní svátek, v čem se zásadně liší od těch ostatních. Tedy především, řekl bych, liší se v jedné věci: tento svátek vyčleňuje celou jednu polovinu lidstva, jako by nejdřív rozděloval, jako by nesměřoval k naplnění vědomí pospolitosti,naopak jako by ženy od chlapů nějak odděloval. No, řeknete si, chlapi se cukají pořád, že nemají dost prostoru, tak utíkají do hospody a do dílny nebo do garáže a na ryby, tak ženské aspoň jednou v roce demonstruji, že se můžou taký cuknout, vždyť je to den, kdy se manifestuje za rovnoprávnost, jak velí tradice toho svátku. Vidíte říkám svátku, je Mezinárodní den žen, ne rok nebo aspoň měsíc, ona ta rovnoprávnost by měla být každodenní. Nicméně , já jsem chlap,tak Vám říkám:co se dá dělat, hospody nejsou nafukovací, všichni tam každý den nemůžeme.
No ale teď vážně. Dovolte, abych vás všechny jménem organizátorů přivítal na tomto jedinečném svátku v roce, při kterém by muži, já to řeknu nahlas, muži by dnes měli zašívat, prát, utírat dětem nosy a vnoučatům vyměňovat plínky, vařit a sledovat přitom Bonanzu nebo slzet nad Milágrosem, zatímco vy manželky, babičky, sestry a švagrové a všechny vlastně, abychom to sjednotili, dcery svých matek.se také, se tady oddáváte pocitu rovnoprávnosti.
Když už jsem si vzal slovo, přijde mi,že bych měl o zmiňovaném rozdílu mezi ženami a muži pohovořit tak, abych všechny přítomné přesvědčil, že jsem si opravdu vědom rozdílu mezi ženami a muži, a to nejenom ve smyslu anatomickém a antropomorfickém, potažmo společensko právním,ale také estetickém. Nechci se vlichocovat poznámkami o krásnější polovině polovině lidstva, takové samozřejmosti nikoho nepotěší, protože už byly opakovány mockrát, spíš bych si všimnul, k čemu všemu se dá zcela přirozeně. Organický a jaksi samozřejmě v nějaké situaci žena přirovnat.
Povím vám k tomu krátký příběh jedné ženy. Vlastně půjde o jeden den v jejím životě. Předem upozorňuju, že ta žena tam vystupuje jako, v uvozovkách jako. Ve skutečnosti ženy nežijí jako. O to to mají těžší.
Tedy: taková žena, když ráno vstane, představte si to, vlastně vy si nemusíte představovat, vy se znáte, tak teda vy, když se ráno probudíte, tak máte dvě možnosti – buď jste typ skřivánek, takže vám ranní kuropění nevadí,stejně potřebujete chodit spát dřív, anebo jste typ sova, takže vám zase nevadí ponocování, za to ráno by pro vás mohlo začít až těsně před polednem. Je pravda, že my chlapi bychom nejraději vedle sebe měli křížence sovy se skřivánkem, taková žena by se s námi veselila dlouho přes půlnoc a ráno by svěže chystala snídaní, na venkově pustila slepice, podojila a zametla zápraží,skočila pro čerstvé pečivo a stačila zadělat na buchtu. Jenom nevím, jakby se takové hybridní ženě říkalo, sovánek asi ne, to by bylo u chlapa, takže skřiva. Dobře tedy , budeme naší ženě říkat skřiva, skřiva se bujaře probudí a cítí se jak slípka, když slítne z hřadu. Protože je ranní ptáče, jak jsme se právě domluvili, letí do pekárny, splašená jak zajíc, aby to stihla, koupit čerstvé křupavé rohlíky. A to si cestou zpátky říká, Já husa, měla jsem vzít ještě mazanec, odpoledne přijdu později, kdoví jestli ještě bude. Přikvačí domů, samozřejmě se protáhne dveřmi potichu jako lasička, aby neprobudila předčasně ještě spícího domácího pána domu. Ten stejně zaslechne vrznutí pantů u dveří. Která léta nenamazal, a zívne“ tak už jsi tady brouku?. Tak já jdu do koupelny. A ona jak jsme si řekli dřív, skřiva, ta trpělivě čeká. Až se bude moci opláchnout, protože je po tom kalupu z nákupu zpocena jak myš. Na jídlo pak nemá ani pomyšlení, pojí sama sotva jako vrabec a už aby sháněla drobotinu a chystala jim svačiny,jinak by ji známi pomluvili, že je matka krkavec.
A konečně je na cestě do práce. Ona to není žádna slast prodírat se narvaným autobusem a hledat si místo aspoň k vydechnutí, to ji někdo ze zadu postrkuje, prý se šine jako želva. Ona by chtěla mít ten krunýř a obrnit se trpělivosti, jenže mezi tolika lidmi se cítí jako ryba na suchu, tak mlčí a jen lapá po dechu v dusném autobuse, jsou tam všichni nacpaní jak herynci.
Vypuštěna z dopravního prostředku se cestou ze zastávky musí přebarvit ze zelené, kterou jí způsobil vydýchaný vzduch v autobusu, na růžovělící, a protože si tu změnu uvědomuje, cítí se sama jako chameleón. A už je tam. V práci, jako myš chycená do pasti. Kam jsem dala ten spis? Ptá se sama sebe, to jsem jelen …nevíš, hned se ptá šéfa, nevíš, jestli si to nepůjčil kolega, že na tom bude dělat doma? Co tě nemá, říká šéf, totiž abych to upřesnil,on řekne, nebuď labuť, Richard a brát si práci domů? Vzal si na dnešek dovolenou, prý poslední lyžovačka. Jenom hledej máš zrak jako ostříž, určitě to najdeš, no a když ne, tak to napíšeš znova, to není jako já,písmenko, zpátečka, oprava, písmenko, zpátečka, oprava, to víš, my šéfové nemusíme na klávesnici, my máme tady, a poklepe si na čelo, ty to zmákneš, píšeš jako datel,…onehdy nám klepala, pokračuje šef, k ránu sýkorka na okno, zapomněli jsme ji večer nasypat, a mně se zdálo o tobě, jak datuješ, jo, pro jistotu Richardovi ještě zavolám. No a po chvíli šéf sděluje: víš, on to Richard opravdu vzal domů, nějak omylem ta lejstra přibral do tašky, teď je na Donovalech, prý tě mám pozdravovat, poslyš, ale dneska to musím poslat, jistě víš, jak to bylo, tak to se sepiš znova, ty máš paměť jako slon, …že nejsi žádna mašina, dobře, premie, premie budou, jenom to napiš, nebo nám zkrátí rozpočet na odměny, poslyš, půjdeš domů později, no a co, nebuď tvrdohlavá jako mezek, aha, děti doma samy, no dobře, ty jsi taková kvočna. Nakonec naše skřiva, jak jí říkáme, zkrotne jako beránek a poslušně zavolá manželovi, že děti má na starostí odpoledne on, nechá si nadat, že všecky ženské jsou ovce, co jdou za hlasem zvonce a nemají vlastní rozum, a v práci, když se jím tam líbí, tak tam může přespat, a že už mu pije krev jak upír,ale on se vysávat nenechá, hudruje manžel. Ani si nevšimne, že zavěsila a šla psát tu zprávu a neslyšela, že s tou její kamarádkou, to teda aby si nemyslela, že zase bude někde trajdat, on to zná, vrána k vraně, a ať neděla, že neslyší, to by se jí tak líbilo, strkat hlavu do písku jako pštros.
A když byl čas oběda, to už měla hlad jako vlk, a jak víme, ráno sotva něco polkla, ona to tak dělala každý den,takže byla jako střízlík, stoupla si do fronty v kantýně za ostatní. Tak jsem tady jako mezi kobylkami, jak jim to jede, no ale já hloupá husa,jsem si zapomněla narazit bezmasé a ten segedín, to opravdu v této kvalitě moc nemusím,co mám z toho,že jsem jako laň, a stejně jsem se zamazala od toho segedínu, jsem jako čuně.
Blíží se konec psaní hlášení, konec směny, ještě dát do pošty a můžu letět jako vlaštovka k domovu, jak to píše básník? Vlaštovko, kde máš svůj rodný chlév, jejda, děcka budou mít doma svinčík, táta je s nimi sám. To bude zase hotový očistec. Beránku boží,ty, jenž snímáš hříchy světa, ty jsi určitě ženská, nevím proč ti říkají beránek. Ovečka jsi, ovečka.
Konečně doma. Mamí, máme novou paní učitelku a je to pěkná…Mlč, prosím tě, zůstaneme u toho, že je pěkná, můžeš říct, že je třeba kočka. Ty jsi,maminko, kočka, ona je taková mladá,
takový žabec to je. A proč se říká o ženských, že jsou kočky? No protože, protože se lísají? Nebo že prskají, když se jim něco nelíbí? Nebo že seknou drápkem, když je dráždíme? Asi to všechno dohromady s tím nejdůležitějším – že potřebují pohladit. A já ještě dodávám:nikdy proti srsti.
Jo, málem bych něco zapomněl na konec příběhu. Když je po půlnoci, jde naše skřiva spát. Utahaná jako kotě
Tento příběh je naprosto smyšlený, pokud vám připomínal něco z vašeho života nebo ze života známých, je to jen těžko pochopitelná náhoda. A pokud vám připomněl monologickou skeč herečky Zdeňky Procházkové, tak vězte, že to náhoda není, inspiroval mě její nápad zobrazit ženu v uvozovkách jako.
Přeji vám, babičkám, maminkám, sestrám, švagrovým, tchyním, prostě všem vám ženám, abyste svůj život i nadále prožívaly rády ve všech proměnách a přitom abyste se pořad cítily v životě jako ryby ve vodě.
