KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Rozhovor s Stanislavem Grospičem, místopředsedou ústavně-právního výboru sněmovny, k ratifikaci Lisabonské smlouvy.

Lisabonská smlouva je dokument, o kterém se hodně diskutuje, projednával ho dokonce Ústavní soud, politici však k jeho schvalování příliš mnoho chuti nemají.

Proč neustále dochází k odkládání jeho ratifikace?

Z pohledu vývoje Evropských společenství Lisabonská smlouva představuje po Smlouvě zakládající Ústavu pro Evropu druhý pokus dát nejen ekonomický, ale také právní rámec jejich fungování. A to z hlediska ujednocení a pevného zakotvení jak výlučné, tak sdílené pravomoci Evropské unie jednak navenek a jednak ve vztahu k vlastním členským státům. Jde o poměrně rozsáhlý a složitý přesun pravomocí jednotlivých členských států ve prospěch orgánů unie. Právě postoupení suverenity státu vyvolává spory i na české politické scéně.

KSČM požaduje k Lisabonské smlouvě vypsání referenda. Jde však o právní, těžko srozumitelný, dokument. Myslíte, že byste dokázali laicky vysvětlit jeho obsah občanům, aby skutečně věděli, o čem rozhodují?

Určitě ano. Proč ale chceme, aby o přijetí tak závažného dokumentu rozhodli samotní občané? Původní Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu byla obsahově téměř shodný dokument, který navíc obsahoval ustanovení o symbolech a prezidentovi Evropské unie. Přesto musela projít v členských státech hlasováními v celostátních referendech. To, že ji nakonec Nizozemsko a Francie v těchto hlasováních odmítly, bylo jedním z důvodů, proč byl u Lisabonské smlouvy způsob ratifikace ponechán na členských státech. Kromě Irska všechny zvolily cestu ratifikace národními parlamenty. Zdůrazňuji však, že z hlediska obsahu jde o stejně závažný dokument, který výrazně zasáhne do suverenity České republiky. Lidé by proto měli mít možnost rozhodnout o této otázce přímo v referendu.

O jak výrazné omezení suverenity národních států se jedná?

Lisabonská smlouva jde cestou novelizace stávajících smluv, tj. Smlouvy o Evropské unii, Smlouvy o založení Evropského společenství, která má být nově nazvána Smlouvou o fungování Evropské unie, a Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii. Dělba pravomocí mezi členskými státy a Evropskou unií je založena na třech okruzích a tzv. oboustranné flexibilitě. Za prvé jde o výlučnou pravomoc unie, kde se jedná mimo jiné například o celní unii, měnovou politiku, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytné pro fungování vnitřního trhu, dále třeba o společnou obchodní politiku či uzavírání mezinárodních smluv týkajících se pravomocí unie. V druhém okruhu jde o tzv. sdílenou pravomoc. Sem spadá například vnitřní trh, sociální politika, hospodářská a sociální soudružnost, životní prostředí, ochrana spotřebitele, doprava, energetika, prostor svobody, bezpečnosti a práva i další. Třetím okruhem je tzv. subsidiarita, tedy otázky, které nespadají do výlučné ani sdílené pravomoci. Problémem omezení suverenity členských států bude zejména skutečnost, kdy se v zásadních rozhodnutích nebude vyžadovat souhlas všech členských států. V těchto případech by se mělo rozhodovat kvalifikovanou většinou, kdy každý stát má určitý počet hlasů v závislosti na počtu obyvatel.

Proč ale z omezení suverenity nemají obavy další státy, které smlouvu již ratifikovaly?

Určitě z toho mají obavy i jiné členské státy, a proto také volily formu ratifikace národními parlamenty a nikoliv cestu všelidových referend. Kromě Irska. Chtěly se tak podle mne vyhnout situaci, která nastala při ratifikaci původní Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu.

Pokud jde o otázku samostatnosti, je i zde nějaká hrozba?

Je třeba si uvědomit, že přes formální znaky Lisabonské smlouvy jde ve skutečnosti o institucionalizaci Evropské unie jako společenství s výraznými znaky konfederativního až federativního uspořádání. V těchto svazcích členské státy vždy postupují část svých pravomocí ve prospěch celku. Jde o to, zda je zrovna toto nezbytné a co to přinese lidem v České republice. Hrozba výrazného omezení samostatnosti je zde určitě také.

Národní parlamenty se však budou moci bránit vůči normám, které přijme Evropský parlament. V jakých případech bude unijní právo nadřazeno právu národnímu?

Často se hovoří o posílení pravomocí národních parlamentů přijetím Lisabonské smlouvy. Do určité míry je pravda, že národní parlamenty budou vtaženy větší či menší měrou do kontroly realizace zásady subsidiarity a proporcionality. Specifická úloha vnitrostátních parlamentů je založena ve zvláštních protokolech připojených k Lisabonské smlouvě. Obávám se však, že národní parlamenty se sice budou moci k vymezeným okruhům vyjadřovat, ale fakticky samostatně nebudou moci výrazně ovlivnit proces tvorby norem evropského práva.

Poslanecká sněmovna měla o smlouvě jednat už nyní na únorové schůzi. Důvodem, proč se rozhodování opět odloží, je, že zatím není vypracován návrh na změnu jednacího řádu parlamentu, který by měl obsahovat tzv. vázaný mandát. O co konkrétně jde?

Lisabonská smlouva rozděluje kompetence Evropské unie na výlučnou působnost, dále sdílenou, tj. společnou s členskými státy, a tzv. subsidiární, která zůstává i nadále jednotlivým členským státům. Vázaný mandát v této souvislosti znamená umožnit oběma komorám Parlamentu ČR schvalovat vládě mandát pro další předávání pravomocí na Evropskou unii a uplatnění tzv. práva veta národních parlamentů.