Vznik chovu A1/1
Anglický král Jindřich VII. nemohl ve své zemi přehlédnout ani tolerovat zoufalý nedostatek koní. V roce 1496 zakázal jejich vývoz. Nepovolil jejich prodej ani do Skotska a jeho syn Jindřich VIII. pak zahájil program jejich dovozu.
Potřeba doby volala především po zvýšení početního stavu koňské populace. A tak král nařídil, aby šlechta v hodnosti vévodů a arcibiskupů vydržovala nejméně sedm koní pod sedlo, markýzové, earlové a biskupové pět, vikomti a baroni tři a všichni ostatní, jejichž příjem převyšoval sto liber ročně, nebo jejichž ženy nosily "šat hedvábný, perly či řetězy zlaté kol krku obtočené, neb francouzské kloboučky a sametové čepce", nejméně jednoho takového koně.
Lodě přivážely na ostrovy stále více koní, promyšlený výběr a jakýkoli systém jejich chovu však chyběl. Bývalo všeobecným zvykem vyhnat koně na širé louky a nechat je volně se popásat. Výsledky takové nedbalosti na sebe nedaly dlouho čekat. Rodil se hojný počet zvířat diametrálně odlišných kvalit, výšky a znaků. Koní získala Anglie hodně, skutečně kvalitních však málo.
Jindřichu VIII. slouží ke cti, že si nevítaný stav brzy uvědomil. Nařídil, že nikdo nesmí pustit na pastvinu, kde jsou drženy klisny, žádného hřebce nižšího než patnáct pěstí (152.4 cm) v určených, a než čtrnáct pěstí (142,24 cm) ve všech ostatních krajích. Pro zvýšení účinnosti královského nařízení vyšel zakrátko dodatek: každý, kdo na takové pastvině uvidí hřebce nesplňujícího předpis, si ho může jít za přítomnosti tří poctivých svědků přeměřit. Jestliže kůň předpisu nevyhoví, stane se informátor automaticky novým majitelem zvířete.
Král založil hřebčín v Elthanu, který se ve své době pyšnil nejlepším koňským materiálem v zemi. Některá zvířata koupil, jiná obdržel darem. Od Ferdinanda Aragonského došli například v roce 1515 dva španělští hřebci tak úžasné hodnoty, že kdekdo začal považovat dárce za blázna.
Tehdejší koňský ideál se od dnešního výrazně lišil. Vynález střelného prachu už zvonil hranu slávě obrněných rytířů, ale za výborného koně se stále považovalo především zvířš schopné unést nejen jezdce v brnění, ale i brnění vlastní. Není potom divu, že stěží dokázalo vyvinout nemotorný, zemí otřásající klus.
Jindřich VIII. však věnoval pozornost nejen kavalérii, kterou v její obrněné podobě měly dějiny zakrátko odsoudit do muzea kuriozit, ale i chovu tzv. running horses, koní schopných rychlého běhu, jimž patřila budoucnost. Už tenkrát totiž král nejednou potřeboval poslat se zprávou rychlého posla a ten se nemohl obejít bez rychlého koně. Král také rád lovil, ovšem na hřbetě valibuka, silného jako mastodont, leč pomalého jako želva, by mnoho neulovil. Proto nařídil vrchnímu podkonímu, aby v Grenwichi skupinu takových running horses nejen držel, ale i rozvíjel jejich chov.
Jindřichovy děti a nástupci na anglickém trůnu pokračovali v otcově programu koňského dovozu. Zejména třetí a poslední z nich, Alžběta I.. Královský hřebčín v Elthanu rozšířila a pozvedla a založila nový , velmi významný hřebčín v Tuthbury. Do obou začala proudit nejlepší koňská krev Evropy. Aby Anglie dokázala v budoucnosti sama produkovat kvalitní koně, nařídila královna svému vrchnímu podkonímu, earlovi z Leicesteru, vyhledat nejlepší chovatelské odborníky a dotázat se jich na rady.
Za nejlepší chovatelské odborníky pokládala tehdejší Evropa Italy. Leicester tedy vyhledal váženého neapolského experta Prospera d`Osmu a do roka od něj obdržel sáhodlouhou zprávu. Mezi mnoha doporučeními podtrhl d`Osma zejména kvalitu pastvin a chovné použití určitých ras. Protože podle všeho Angličané jeho názory přijali, můžeme d`Osmu zařadit mezi osobnosti, které ovlivnili vznik anglického plnokrevníka.
V první čtvrtině 17. století, za vlády Jakuba I., se otázka chovu lehkého, živého a snadno ovladatelného koně ocitla v popředí zájmu celé společnosti. Volalo po něm cestování v sedle, žádající koně pravidelného klusu a elegantního cvalu, na jehož hřbetě by jezdec vydržel námahu mnohahodinových cest, a byl tu zejména prudký royvoj kočárové dopravy. Podobné požadavky předkládali i lovci v čele s králem.
Úroveň britských koní i odbornost jejich chovatelů zatím stoupla. Anglie se už nemusela prosit o rady cizinců. Měla vlastní odborníky, mezi nimiž vynikli především Gervase Markham a Thomas Blundeville. Ti si často protiřečili, ale v jednom bodě se naprosto shodli: kvalitu koní může zvýšit jen promyšlený chovatelský systém, založený na pečlivém výběru jedinců. Na základě množících se zpráv cestovatelů pak doporučili použití orientálního chovného materiálu.
autor: Gervase Markham