Husité
Husité
Na začátku 15. století je v Evropě stále rozhodující vojenskou silou těžká jízda. Rytíři na koních v plátových zbrojích, vyzbrojeni kopími, sekerami, palcáty a bijáky. Přestože už v průběhu 14. století došlo k řadě bitev, kde byli rytíři poraženi vojskem jiného složení (žoldnéři, angličtí lučištníci), byla tradice několika století kdy vládli evropským bojištím hluboce zakořeněná. Největším neduhem rytířského vojska byla jeho nedisciplinovanost a neschopnost plnit taktické pokyny velení.
Vedle rytířů se ale v průběhu 14.století objevuje nová významná složka armády – žoldáci. Byly to profesionální válečníci, bojující za žold. Často se rekrutovali z řad venkovské šlechty, jejíž hospodářská situace nebyla dobrá. Malá panství (často jen jedna malá vesnice) nemohla své pány uživit a ti se pak stávali buď loupeživými rytíři, a nebo se nechávali najímat do vojsk. Tito žoldnéři byli dobře organizovaní a v bitvách plnili rozkazy a taktické pokyny velení.
Když potom v Čechách propukly husitské bouře, na stranu Husitů se přidala venkovská šlechta a tím velice silná vojenská síla. Byli to zkušení válečníci, kteří prošli většinou velkých bitev které v té době v Evropě byly. Například se říká, že Jan Žizka bojoval v bitvě u Grunwaldu na polské straně proti Německým rytířům. Informace je to sice nepodložená, ale odpovídá dobové realitě. Žoldnéři bojovali jako jízda i pěchota. Měli dobrou zbroj i zbraně a nebránili se novinkám, jako byly palné zbraně. Husitská vojska byla navíc proslulá svou houževnatostí a odvahou, hraničící až s fanatičností. V kombinaci s dobrým velením ostřílených matadorů tak byli velice silným a obávaným vojskem.