Opět se probouzíme v 7 hodin a do půl osmé si užíváme nic nedělání. Po ranní hygieně a snídani je nástup na raního frťánka a kávičku. Poté si namažeme svačinky a hurá na kopec.
Sluníčko zase vykukuje mezi mraky, ale na včerejší azuro to nevypadá.
Když však vyjedeme do 1600 m.n.m. je ještě lepší počasí a hlavně viditelnost než včera a sluníčko pere celý den. Bulím, že jsem si dnes nevzala foťák a doufám, že to vydrží i do zítřka. ( chyba lávky )
Do oběda lyžuji s Petrem ( svým ) a je to pohodička. S dětmi se potkáváme jen náhodně, jsou naprosto samostatné.
Po obědě se mého Petra ujímá Péťa Karásek a celé odpoledne spolu pilují styl. Asi ve 3 hodiny mi Péťa mého muže vrací vyždímaného jako citron. Nohy si na trnož na lanovce musí dávat oběma rukama, dělá však velké pokroky. Už, ale neví která ruka a noha je pravá a která levá. Několikrát se při pádu uhodil do bolavého lokte a kolena a tak jen doufám, že bude zítra a další dny ještě použitelnej. Ale Pampalíny se nikdy nevzdává.
Tentokrát nejedu dolů na lyžích, ale s Petrem a Eliškou lanovkou. Ve třetině kopce na nás všichni kdo jeli na lyžích dolů čekají v místě, kde je lanovka sjezdovce nejblíž a připravenou sněhovou municí nás bombardují. Ještě, že jsme řekli Elišce aby si nasadila helmu a brýle. I tak jsme měli sníh všude. A to doslovně.
Užíváme si krásného počasí a ještě hezčího okolí. Procházíme si městečko a kupujeme pohledy. Nejdůležitější ze všech je samozřejmě ten pro pana trenéra Plíška. Na chalupě se svádí urputný boj o to kdo ho napíše. Horor.
Za odměnu kupujeme v supermarketu zmzlinu a všichni si dáváme do nosu.
Jen co naposledy cinkne lžíce, jsou děti v prachu, u někoho se uvelebí a hrají hry. Všude panuje naprostá pohoda. Tatínek si rovná záda a nepřirozeně zohýbané údy.
Děti kňučí, že je pálí obličeje, pěkně jsme si je přismahli na sluníčku. Nejlíp se vybarvil Pavlík Monček, být tady maškarní, zfleku může jít za sovu.
