ženy,muži i děti
Ženy versus muži, aneb jak jde život
Co svět světem stojí, zabývá se lidstvo tím, jestli jsou ženy takové a muži makoví... Promiňte mi,ale já myslím, že je to hloupost škatulkovat lidi na ženy a na muže. Každý jsme nějaký, každému z nás bylo dáno do vínku, že budeme šikovní více či méně na manuální činnost nebo naopak na myšlení. Záleží jen na tom,kdo a jak nám umožní se rozvíjet.Někdo svůj život prožije aktivně,smysluplně, jiný ho promrhá nicneděláním či dokonce pod vlivem drog. Někdo svůj život zasvětí práci pro druhé, jiný lidi upřímně nenávidí. A je jedno, jestli se jedná o ženu či o muže. V každém z nás je kus melancholika, flegmatika,sangvinika i cholerika.
Co se týká sporů o inteligenci,nesčetná vědecká bádání prokázala, že ženy jsou stejně inteligentní jako muži. Tak jak je možné, že se ženské a mužské myšlení v některých věcech prokazatelně liší? Vždyť ženy v určitých situacích jednají úplně jinak než muži? A často dokonce rovnou opačně! Proč je tomu tak?
Je jisté, že muži a ženy myslí jinak. Stejně tak jisté ale je i to, že obě pohlaví jsou stejně inteligentní. Inteligence žen jen často podceňována a to především ze strany mužů,i když ženy se také často rády podceňují. Muži jsou sebejistější,ale nikoliv bystřejší,to dokazuje průměrné IQ,které je u obou pohlaví stejné.Liší se jen v distribuci kolem tohoto průměru. Muži mají více extrémně inteligentních, ale také více extrémně slaboduchých jedinců, zatímco většina žen je rozložena právě kolem průměru.
Muži mají více logické mozky - vynikají v prostorové představivosti, díky čemuž se lépe orientují v prostoru a lépe si rozumí s čísly a početními úlohami. Ženy oproti tomu muže převyšují v emocionální inteligenci a jazykových dovednostech - dříve než muži si vybudují bohatší slovní zásobu a používají složitější větné konstrukce.
Na druhou stranu z praxe víme,že jsou ženy živící se jadernou fyzikou,ekonomií,matematikou a jsou muži kteří píší úžasné písně,verše či romány.
Myslím, že opravdu nemá cenu řešit,zda a v čem jsou ženy jiné něž muži.Tuto věčnou otázku zavedli ještní muži,kteří ve svých úvahách byly vedení nechtěnými pudy. A ženy uvažující obdobným způsobem,na tom nejsou o moc lépe.
Jsem singl a je mi fajn
Jsem dlouhou dobu rozvedená. Ne, nebyla jsem týraná žena, moje manželství začalo velkou láskou a bylo v podstatě hezké. Vlastně jsem ho tak viděla já. Jen já!!! Ve snaze mít klidný a útulný domov a manželství založené na vzájemné úctě a důvěře,podléhajíc představám o společném stáří, jsem nějak nepostřehla, že nejsem tou,co manžel miluje... Tak to už bývá,že člověk nemá to ,co by chtěl.Po všech těch "radostech" kolem rozvodu,osamostatnění se a výchově dětí jsem neměla čas a ani chuť hledat jiný vztah.
To až kolegyně ze zaměstnání mi neustále předhazují, že se mám starat o to, abych navázala nějaký partnerský vztah. Dokonce mi podaly i seznamovací inzerát.Na rande jsem šla ze zvědavosti a říkala jsem si - kdyby aspoň někdo projevil zájem.. A teď, když ten zájem jasně projevil muž přiměřeného věku, vzdělání i vzhledu, cosi se ve mně zlomilo,snad to byl podvědomý strach. Ne kvůli němu, i když mi bylo v prvních deseti minutách jasný, že to není On, ale kvůli představě, že bych se měl narušit můj zaběhaný život, že bych se musela s někým scházet, bavit se s ním, poslouchat ho.... Totálně jsem zpanikařila jenom z tý představy. Takže to, co jsem chtěla, teď vlastně nechci? Napadá mě, jestli je to jenom proto, že tenhle chlap prostě nebyl ten pravej, nebo jsem si úspěšně vytvořila odpor k mužům jako takovým? Po zkušenost s nevěrami manžela, jsem nabyla přesvědčení, že chlapi jsou citově méněcenní - možná něco jako samec. Chtějí žrát, vyměšovat a souložit bez omezení, v takovém rytmu, jak jsou zvyklí, a nekomplikovat si život nějakým širším rejstříkem pocitů, o vcítění se do druhým ani nemluvě. Jistě že ne všichni- i tady platí, že výjimka potvrzuje pravidlo.
Každý máme svého psychopata
„Příjemný", „Okouzlující", „Inteligentní", „Bystrý", „Působivý", „Inspirující sebevědomí", a „Velmi úspěšný u žen": Tyto a podobná označení jsou opakovaně užívána v popisu slavných případových studií psychopatů. Dále jsou, samozřejmě, „nezodpovědní", „sebedestruktivní" a tak dále. Tyto charakteristiky zdůrazňují ohromnou frustrací a záhadu obklopující studie psychopatie.
Zdá se, že psychopati mají velké množství právě těch vlastnosti, které jsou nejvíce žádané normálními lidmi. Ničím nenarušitelné sebevědomí psychopata zdá se v mnoha případech být magnetickou přitažlivostí pro členy opačného pohlaví.Vskutku ale trpí opravdovou duševní nemocí: hlubokým a neléčitelným nedostatkem emocí. Jestliže cítí alespoň trochu, jde pouze o emoce nejnižšího druhu. Psychopat koná podivné a sebedestruktivní věci, protože následky které by běžného člověka naplnili studem, znechucením se sebou samým a hanbou, jednoduše nemají vůbec žádný vliv na psychopata. Co by pro ostatní znamenalo neštěstí, je pro něj pouhým pomíjivým nepohodlím.
Jednou velmi zajímavou stránkou psychopata je jeho „skrytý život", který občas není velmi dobře ukryt. Zdá se, že psychopat má pravidelnou potřebu jít na „dovolenou do špíny a ponížení" stejným způsobem, jakým běžní lidé jedou na dovolenou do střediska, kde si užívají krásného okolí a kultury. Pro hlubší náhled a celkový pocit této podivné „potřeby" psychopata – potřeba která nasvědčuje, že „chovat se jako člověk" je pro psychopata velmi stresující . Mohou být velmi talentovaní, mohou psát vědecké práce, napodobovat slova o citech, ale po čase je jasné, že jejich slova neodpovídají jejich činům. Jde o typ člověka, kteří může tvrdit jak jsou zdevastováni žalem a kteří následně odejdou na večírek „aby zapomněli." Problémem je: oni OPRAVDU zapomenou.
Protože jsou velmi účinné stroje, jako počítač, jsou schopni vykonat složité rutinní postupy, za účelem docílení podpory u ostatních pro své potřeby. Tímto způsobem je mnoho psychopatů schopno dosáhnout v životě velmi vysokého postavení. Pouze časem si jejich společníci začnou být vědomi, že fakt jejich postupu po žebříku úspěchu je pouze díky porušování práv ostatních.
„I přesto že jsou lhostejní k právům svých společníků, jsou schopní inspirovat pocity důvěry a jistoty."
Psychopat nevidí žádný nedostatek ve své psychice, žádnou potřebu pro změnu.
Muž a žena: jde vždy jen o sex?
Věříte, že muži a ženy mohou být jen přáteli? Musí se zákonitě přátelství zvrhnout, nebo alespoň ohrozit neviditelným sexuálním tlakem?
Přesvědčení, že muž a žena nemohou být přáteli, pochází z dob, kdy ženy trávily většinu času doma a muži v práci ve společnosti jiných mužů. Jediný způsob kontaktu mezi oběma pohlavími byl romantický vztah.
Dnes ženy a muži pracují na stejných místech, setkávají se nezávazně ve společnosti a mají stejné koníčky. Proto není problém, aby vzniknul mezi pohlavími nezáludný přátelský vztah. Ale zároveň jsem přesvědčená o tom, že žádný vztah mezi mužem a ženou není absolutně oproštěný od toho, že jeho aktéry jsou muž a žena.
Vymezení vztahu: přátelé nebo milenci?
Přátelská přitažlivost skutečně existuje. Řekla bych, že k tomu, abychom si někoho pustili tak blízko do soukromí, je asi nutné, aby nás něčím zaujal, okouzlil - schopnostmi, osobností, dobrotou...čímkoli. Hned na začátku nám může padnout do oka, aniž bychom o něm uvažovali jako o potenciálním partnerovi. Přitažlivost může mít sto podob a vůbec u toho nemusí jít o přitažlivost fyzickou, kterou si nějak spojujeme s erotikou a sexualitou. A ještě jedna věc...opravdu nevím, jestli to stejně prožívají i muži. Jestli pro ně prožívání v této oblasti není přímočařejší a méně komplikované, jestli třeba na pocit toho, že je ženy přitahují, nejsou zvyklí víc, než my na to, že nás přitahují muži.
Skeptické okolí
Společnost z velké části na přátelství mezi mužem a ženou nevěří. Většina lidí má tendence hledat ve vztahu sexuální podtext a někdy tak může být těžké přátelství ustát a obhájit jeho podstatu. Obzvlášť pokud přátelství vadí i vašemu životnímu partnerovi. To je pak o to těžší...
Jak najít přítele?
Obvykle se dvě spřízněné duše najdou na pracovišti. Trávíme na něm bohužel víc času než s vlastní rodinou a někdy tak můžeme mít pocit, že své spolupracovníky známe lépe než vlastní manželku nebo děti.
Samozřejmě mojí odpovědností je, abych v něm nevzbuzovala plané naděje a svým chováním mu to neztěžovala. Pokud už někdo mým přítelem je, je mi natolik blízký, že mu v takovém případě můžu otevřeně říct, co mi není milé a jaké jsou meze našeho přátelství, a když to přátelství za to stojí, pak v sobě zahrnuje i porozumění tomu druhému a vydrží i nějakou tu pauzu, která může pomoci tomu, aby člověk získal nadhled a pevnou půdu pod nohama.