O lovci, který našel, co nehledal
Vlastně ani nevěděl, co hledá. V lese mu bylo prostě dobře. Vždy se tvářil přívětivě a tiše šuměl. Nic po něm nechtěl.
A jednou.. zahlédl mezi stromy neznámou milou tvář. Usmívala se na něho. Byl rád, že zpomalil a ten úsměv zachytil. Dosud nevěděl, že se les umí i usmívat. Občas ho hladil, uspával, uklidňoval, byl příjemný…ale nikdy se na něj neusmíval tak, že ho zároveň zahříval.
Možná, že ten úsměv je to, co hledal?
Hledal očima mezi stromy, ale úsměv zmizel. Cítil, že se ho zmocňuje zoufalství. Ten hřejivý pocit mu začal chybět. Ovšem, pokud ho neznal, tak mu nechyběl! Jak dlouho si tak spokojeně žil. Občas se šel projít do lesa a bylo zase fajn. A tak stále dokola, dokola se prokousával svým životem.
To je nespravedlivé!!
Proč mi to les ukázal a hned zase vzal?!
….,,Viděl mě!!!Viděl! ´´To lesní víla vykřikla, až se jí zatočila hlava. Rychle se schovala dovnitř moudrého dubu. Už nějaký čas tu v lese tančila a protože byla zvědavá, občas sledovala lidi, co sem chodili na procházku. Málokdy ji ale někdo viděl. Věděla, že s lidma jsou jenom problémy. Tenhle lovec se jí ale zdál trochu jiný, než ostatní.
Taky trochu jinak voněl…Víla dosud znala jen vůně lesa, ale..jeho vůně byla jako kombinace divoké šelmy, silného dubu, dravé vody, spalujícího ohně a …a…no prostě úchvatná a podmanivá.
,,No, jestli mě najde, budu ho muset utancovat))´´
Usmála se na něj. Vlastně nemohla jinak. Ve vlasech se mu houpaly větvičky a na nose měl žlutobílý prášek z kvetoucího bezu. Jeden rukáv měl na lokti roztržený a poškrábaný.
,,Ukaž, já ti to ošetřím! ´´Nabídla se víla.
,,Tahle část těla mě ale vůbec nebolí." Usmál se lovec.
,,Možná ještě s tím utancováním počkám´´uvažovala víla.
Někdy, ve skrytu duše, si přála najít někoho, kdo by vydržel její tempo. Její letící energii, co dává mízu všem stromům v lese.
Víle se mezitím začala otevírat jeho duše. Objevila v ní odpovědi na otázky, které dosud nepoložila..Ani netušila, že je někdy položí..
Utekl.
Víla za ním poslala svůj závoj, a sama začala tančit ve svém lese se zvláštní sílou, kterou dosud nikdy nepoznala.
Ale co s tím nebezpečným darem dělat dál?
Lovec si doma vzal zbraň, že TO zabije. A šel zpátky do lesa.
Naproti mu běžela víla. Když ji lovec uviděl, na zabíjení zapoměl. Nemohl přece zabít něco, co mu do celého těla vrátilo pocit štěstí, pocit nekonečnosti, jeho myšlenky se staly lehké a hravé. Ještě nebyl u ní a jejich těla se už dotýkala. Byla všude. Oni dva byli všude, byli v sobě i kolem sebe. A najednou tančili. Vůbec nevnímali, co vlastně dělají.
Víla lovci otevřela les, ukázala mu tajná místečka, které ještě nikdy nikdo neviděl. Lovec odhalil víle tajemství života a srdce. Jejich duše se vpíjeli jedna do druhé.
A tak to šlo celé měsíce. Ale jednou si lovec uvědomil, že je unavený. Nežil totiž jenom s vílou v lese, měl ještě ve městě dům a rodinu. Ten jeho dvojí život na něm začínal být znát.
A všimli si toho i jiní. Lovcova žena ho začala sledovat a brzy se dozvěděla o víle. Hned, jak to zjistila, rozhodla se vílu zabít. Doma popadla největší kuchyňský nůž a běžela do lesa.
Když lovec viděl ženu utíkat k lesu, vydal se hned za ní.
Přiběhl akorát včas. Žena už mířila nožem víle na srdce. A ta se nebránila. Stejně neuměla bojovat. Jen tančit.
Lovec skočil mezi ně.
Nůž projel mezi jeho žebry. Žena se polekala, co to udělala a rychle nůž vytáhla ven.
A co neviděla? Na špičce toho vykošťovacího nože se třepotal malý kousek lovcova srdce. Žena se podívala na ten krvavý nůž, pak ho hodila víle k nohám.
,,Na ty lesní poběhlice, to si můžeš vzít!...Ale zbytek, ten je můj!´´
Vzala lovce za ruku a odcházeli spolu do města. Lovec se naposledy podíval na svoji tanečnici smutným pohledem, ve kterém chybělo kus srdce...a pak odcházel.. a už se ani neohlédl. Znovu ztratil, co našel. A časem asi zapomene, že vůbec něco hledal..
Víla jen mlčky stála, smutně se dívala k městu a v bílých prstech ji pulsoval zbytek lovcova divokého rudého srdce. Cítila se podvedena, ale protože se víly neumějí vlastně vůbec zdravě naštvat, po chvíli odešla ke svému dubu a tam si ten kousek měkké tkáně uložila na památku.
Od té doby je dub jediným listnatým stromem, který neopadává. Je totiž jediným stromem, který má srdce ) A to něžně miluje svoji vílu. Chce být krásný a silný jenom pro ni.