Lavička v parku
Je mi čtrnáct, jsem obyčejná holka, která má své problémy, navenek úplně stejné jako každá dívka v mém věku. Ale když přijde večer a já si lehnu do své postele najednou nejsem tou rozvernou holčičkou, ale stane se ze mě smutná dívka, která probrečí skoro celou noc. Ráno vstane zakryje kruhy pod očima , nahodí veselou tvář a tohle se opakuje den za dnem týden za týdnem a né a né to přestat. Dívka je už úplně na dně, neví kudy kam komu se má svěřit, přemýšlí nad smrtí, ano je to zvláštní, když čtrnáctiletá dívka přemýšlí o smrti. A ještě horší je, že nikdo neví co se jí honí v hlavě. Nedokáže se nikomu otevřít, trápí se s tím sama uzavírá to v sobě. A jednoho dne se to stane plánuje to už dýl, ale zatím k tomu neměla odvahu. Teď ji má, je si tím jistá. Bere nůž do ruku a jedním táhlým řezem skoncuje se vším. Už ji nic netrápí, nic ji nesvírá, je svobodná. Neuvědomuje si, že ve chvíli, kdy ji někdo nejde ležet mrtvou na té osudné lavičce v parku, bude se trápit
....
(anqel-tris, 24. 3. 2008 21:43)