Čarodějnictví a magie
Čarodějnictví a magie
Během asi 250 let, počínaje polovinou 15. století, bylo po celé Evropě posláno na smrt pro čarodějnictví odhadem 150 000 až 200 000 lidí. Někteří z nich byli zaživa upáleni na hranici, někteří byli oběšeni a jiní byli nejprve oběšení a poté upáleni.
Dobrá pověst a postavení přitom skýtaly jen malou ochranu. Paní Rebekka Lempová byla roku 1590 jednou z 32 vážených žen, upálených jako čarodějnice v městečku Nordlingen v jihozápadním Německu. Tento trest postihoval mnohem méně muže, roku 1628 byl však za základě smyšlených obvinění sesumírovaných politickými odpůrci popraven i bamberský purkmistr.
Kořenem hysterických honů na čarodějnice byla samotná představa čarodějnictví, jež vznikla smíšením vesnických čar, kacířství a uctívání ďábla. Každá společnost věřila, že lidoví kouzelníci dokážou za pomocí okultních nauk uškodit, nebo prospět. Obecné povědomí o magii bylo asi takové: Bílá magie - kombinace psychologie a farmakologie - dokázala chránit lidi, úrodu i dobytek, zajistit plodnost, objevit milence a dostat je pod svůj vliv, nalézt pohřešované osoby, předměty i ztracený poklad a čelit magii černé. Černá magie neboli maleficium, mohla přivodit nemoc a smrt, vyvolávat bouře či nálety hmyzu a zničit tak úrodu. Konzervativní příslušníci kléru ale považovali i první vědce , jako byli Jindřich Cornelius Agrippa v Neměcku nebo Roger Bacon a John Dee v Anglii, za stoupence vysoké magie, pomocí které bylo možné přimět démony k službě smrtelníkům. Každý křesťan, který se protivil některému z klíčových názorů církve, mohl být obratem obviněn ze zločinů jako kacířství, vražda, přinášení dětských obětí, kanibalismus a sexuální úchylky. Jen nepatrná menšina lidí přitom skutečně uctívala křesťanského ďábla, jehož význam v pozdním středověku rychle stoupal, a v 16. století se diabolismus stal nedílnou součástí představ o čarodějnicích, které se počalo považovat za odnož čistě černé magie.
Od 13. století duchovní jako Tomáš Akvinský či Albert Veliký popírali, že by existoval svět magie, stojící mimo to, co je přirozené, a církev prohlásila, že jakékoliv užívaní magie bez církevního souhlasu musí být dílem ďáblovým. Desítky tisíc starých žen i dalších lidí, provozující venkovskou "magii", byly po celé Evropě čím dál více považovány za nástroje ďábla, který se měl se svými vyznavači pravidelně scházet a poskytovat jim pomocníky v podobě démonů.
Způsoby, jak se církev s touto hrozbou vypořádala, se v Evropě lišily místo od místa. Lehké resty církevních soudů či mírné pokuty světských úřadů s rostoucí hysterií na sklonku 15. století ustupovaly přísnějším trestům. V částech Francie, v Německu a Skotsku byla údajná smlouva s ďáblem považována za nejvyšší stupeň kacířství - katolíci ji chápali jako odmítnutí křtu, kalvinisté jako výsměch smlouvě s Bohem. Trestem bylo upálení na hranici. Jinde, např. V Anglii či Dánsku, se důraz kladl na výsledek maleficia. Tento hrdelní zločin se podle zvykového práva trestal oběšením.
Politická elita měla na zřeteli nutnost, aby odpovědnost za neblahé jevy mezi lidmi nepadla na stát ani církev, a ďábel a jeho následovníci jí nabízeli vhodné řešení. Některé lidi bylo možno obvinit zvlášť snadno: staré a nemocné, vdovy, staré panny. Nezanedbatelnou roli v mnoha případech pronásledování hrála i nenávist k ženám a zřetelná potřeba mít je pod kontrolou.
V některých situacích vedla lidi k tomu, aby někoho obvinili z čarodějnictví , kupříkladu touha po majetku či politická ctižádost. Pro manžely to byl ideální způsob, jak se zbavit manželky, děti obviňovali rodiče. Těmto způsobům učinilo přítrž obsazení Německa Švédy ve třicátých letech 17. století a obsazení Skotska Anglií o dvacet let později. Sotva se však jednotky stáhly, vše začalo nanovo.
Hony na čarodějnice v podstatě skončily koncem 17. století. Jedna z posledních velkých horeček vypukla při amerických protestech v Salemu v letech 1692 a 1693. S rozmachem racionálních a vědeckých vysvětlení přestali vzdělaní lidé na čarodějnice věřit, a to se odráželo i ve verdiktech soudu. Čarodějnictví přestalo být zločinem. Silné vlády a výkonný státní aparát už nepotřebovaly udržovat lidi pod kontrolou za pomoci obětních beránků, a obavy z žen a chátry ustoupily. Víra v magii spojená s různými pověrami začala být doménou nevědomých venkovanů a přestala být považována za satanismus a černou magii.
Novopohanské čarodějnice, jejichž počty jsou od padesátých let tohoto století na vzestupu, nemají se středověkou představou nic společného. Nevěří v ďábla a ani se nevzdávají ortodoxních náboženstvích, ale považují se za léčitelky a osoby pracující se prospěch lidského společenství.
kopecka
(jana, 3. 5. 2010 12:17)