Dějiny Velké Británie I.
Dějiny Velké Británie
První lovci žili v Británii od konce první doby ledové, asi 250 000 let př. n. l. Někteří se sem pravděpodobně dostali po úzkém pruhu pevniny přes dnešní kanál La Manche nebo Severní moře během teplejších období doby ledové. Ve větším počtu sem však lovci a sběrači přišli až na začátku doby kamenné, která následovala po poslední době ledové kolem roku 10 000 př. n. l. Lovili a chytali pratury, mamuty, losy a další zvířata, která se po oteplení přesouvala na sever s ustupující tundrou.
Postupně se člověk naučil kácet stromy za pomocí hrubé, ale účinné kamenné sekyry. V pozdní době kamenné, kolem roku 3 700 př. n. l. přišli z oblasti Středozemního moře zemědělci, kteří rozdělili půdu mezi kmeny a začala se objevovat pestrá krajina rozdělená malými políčky. Vlivem stoupající mořské hladiny tvořil tehdy Británii shluk ostrůvků. Nově příchozí obyvatelé zavedli chov dobytka, pěstovali pšenici a ječmen, prořezávali a vypalovali lesy, zvláště na jihoanglických kopcích, kde se křídová půda snadno obhospodařovala.
Asi kolem roku 2 000 př. n. l. přišli do Británie tzv. "Beaker Folk" - inteligentní přistěhovalci, kteří byli pojmenováni podle keramických nádob, které dávali svým mrtvým do hrobu. Přinesli s sebou tajemství bronzu z Iberského poloostrova a z oblasti Nizozemí.
Tmavovlasí Keltové, kteří přišli z Francie kolem roku 600 př. n. l., s sebou přinesli tajemství zpracování železa a účinné pluhy. Byly to zkušení válečníci, stavitelé pevností, vyznavači druidismu, zlatníci a mečíři, zpěváci a básníci. Na západním okraji Británie jsou tyto tradice dodnes živé.
ŘÍMSKÁ OKUPACE
První pokus Římanů o ovládnutí Británie byl neúspěšný: Julius Caesar sem přišel v roce 54 př. n. l., ale narazil na značný odpor Britonů a odtáhl. V roce 43 n. l. se v Británii vylodily čtyři velké legie s příkazem od císaře Claudia, aby zůstaly na místě. V roce 50 zajali Caractaca, náčelníka kmene Catuvellauni, v roce 61 vydrželi mohutné povstání Iceniů vedené královnou Boudikou. V roce 84 se Juliovi Agricolovi s malými jednotkami dobře vycvičených vojáků podařilo dostat pod kontrolu celou Anglii a důležité oblasti Skotska a Walesu. V letech 122-128 byl vybudován Hadriánův val, který protíná ostrov napříč od ústí řeky Tyne až po ústí řeky Solway. Byly to vlastně severní hradby mocné říše římské.
Římané vládli v Británii po dlouhých 250 let. S využitím svých účinných a praktických metod zde vybudovali síť hlavních silnic, například Ermine Street z Londýna do Yorku a k Hadriánově valu a Walting Street z Londýna do Chesteru, síť vedlejších silnic spojující velká centra s venkovskými oblastmi. Zkultivovali pole, na kterých pěstovali obilí a vytvořili pastviny. Vysušili močály a bažiny, těžili uhlí, stříbro, cín, olovo i zlato. Založili města, například Verulamium (St. Albans), Glevum (Gloucester), Camulodunum (Colchester) či Eboracum (York). Vybudovali panství a krásné vily a vytvořili nádherné mozaikové podlahy, složité zlaté ornamenty, mramorové sochy i jemně zdobené skleněné nádoby.
Římané však nedokázali udržet svoji rozsáhlou říši ani ochránit Řím před barbary. Krátce po roce 400 n. l. opustila Británii poslední římská legie.
PASTÝŘI A VLCI SEVERNÍHO MOŘE
Následovala asi čtyřicetiletá přestávka, během níž římské stavby postupně mizely v lesích a bažinách. V průběhu asi 200 let pak z oblasti dnešního Holandska v migračních vlnách přicházeli světlovlasí Sasové s modrýma očima. Král Artuš, který bývá často považován za mýtickou postavu, mohl být ve skutečnosti římsko-britským náčelníkem, jehož bitvy s novými vetřelci byly později opředeny legendami.
Zkrocení země
Anglosasové založili vesnice obvykle v blízkosti řek, které byly zdrojem pitné vody, usnadňovaly dopravu a z nich čerpali vodu pro zavlažování. Měli demokratické zákony, které nevycházely z nařízení jednotlivce, ale které schvalovala rada. Během velkých nájezdů se snažili dostat pod kontrolu zbytek území Británie, zúrodňovali půdu a pole obdělávali za pomocí volských zpřežení, která byla ve společném vlastnictví. Osady, které založili, dodnes poznáme podle koncovek jejich názvů: "-ton" (osada u řeky); "-ley" (paseka); "-ham" (rovná pastvina); "-wick" (zvířecí farma). Památky na Anglosasy najdeme po celé Británii, od Offova příkopu podél velšských hranic až po zlaté a granátové poklady z pohřební lodě ze Sutton Hoo, které jsou dnes vystaveny v Britském muzeu.
Po mnoha bojích rozdělili Sasové Británii na několik království: Wessex (jihozápad) a Kent (jihovýchod), Mercia (střed ostrova), East Anglia (východ) a Northumbria (severovýchod). Ale zkušení mořeplavci a válečníci Vikingové, kteří pocházeli většinou z Dánska, měli jiné plány. Koncem 8. století zahájili přes Severní moře nájezdy a okupaci Británie, které trvaly celá tři století.
Prvními obětmi Vikingů lačnících po nových územích se staly klášterní komunity, které se nacházely na východním pobřeží. Nájezdy vyvolaly dlouhotrvající násilnou emigrační vlnu, která se nedala zastavit. Kompromisy a dohody se mohly uskutečnit v roce 878, kdy Alfréd Veliký, král Wessexu (871-899), Dány porazil. Někteří Seveřané se usadili na severu země, což je zřejmé i z místních názvů: Alfréd"beck" (potok); "-by" (farma); "thwaite" (mýtina). Oni sami pak čelili útokům od svých dřívějších krajanů. Tito vlci Severního moře však přestali kousat až po další a poslední úspěšné invazi do Británie.
SEVEŘANÉ Z FRANCIE
Symbolem moci Normanů byly jejich velké hrady a jejich odhodlání zůstat na území, které získali po porážce anglosaské armády a krále Harolda II. u Hastingsu 14. října 1066. Pofrancouzštění Seveřané byli - podobně jako o tisíc let dříve Římané - zdatní, nemilosrdní a bojeschopní. V čele se svým temperamentním králem Vilémem I. (vládl 1066-1087) rozdrtili odpor na severu. V pozemkové knize Domesday Book (1085-1086) je zapsáno, co patřilo králi i všem ostatním a jakou to mělo hodnotu; typická normanská pečlivost.
Jejich vliv
Normané změnili charakter Británie. Anglosaské pány nahradili baroni a biskupové, jejichž moc rostla, až ohrozila i samotného krále. Francouzština a církevní latina se na dalších 150 let staly oficiálními jazyky. Anglo-Normané, které s kontinentem poutaly pokrevní i obchodní svazky, pozvali do Británie francouzské církevní řády, aby zde vybudovaly kláštery. To přineslo i rozvoj učenosti a kultury.
Když se po občanské válce (1135-1154) vyřešilo normanské nástupnictví, Jindřich II. upevnil moc Plantaženetovců na anglickém trůně. Za jejich vlády se konaly křižácké výpravy do Svaté země, byl zavražděn Tomáš Becket, došlo k válkám baronů (1215-1217 a 1263-1267), po nichž byla značně omezena jejich moc a ke konci 14. století začali králové této dynastie bojovat o francouzský trůn.
Zdroj: NATIONAL GEOGRAPHIC - VELKÁ BRITÁNIE
Komentáře
Přehled komentářů
No Šariku tys stím mákla, tak je zase něco na mě :-), ale upě šupa ...
fííha
(Adinka, 2. 11. 2008 13:42)