Uvnitř vesmírných lodí - George Adamski - část druhá
(4)
MATEŘSKÁ LOĎ Z VENUŠE
Naše malé plavidlo klouzalo dolů až na povrch mateřské lodě tak, jako se snášejí pozemská letadla na povrch letištní plochy. Po chvíli se v plášti lodě objevil polokruhový otvor, který připomínal otevřenou tlamu velryby.
Kdo viděl fotografie mateřské lodě, jistě si vzpomene, že má tupý, mírně se svažující nos. Polokruhový otvor byl na vnějším konci cylindrovitého tělesa, tedy blízko místa, na kterém byl zřetelně vidět sklon nosu, když jsme dosedli na loď, počal se malý scout pohybovat směrem k otvoru. Nad ním se poněkud naklonil a pak začal klesat do lodě. Zde jsem poprvé pocítil, že padáme. Bylo to asi tím, že scout již k pohybu nepotřeboval vlastní energii a byl podřízen přitažlivé síle mateřské lodě.
Klesali jsme v nepříliš ostrém úhlu až posléze podvozek scoutu dosedl pomalu a hladce na dvě kolejnice. Rychlost pohybu byla regulována třením a působením magnetické síly v podvozku. Přesvědčil jsem se, že Orton měl průběh přistání plně pod kontrolou. V jednom okamžiku jsem totiž málem ztratil rovnováhu a on okamžitě plavidlo zastavil, do doby, než jsem se opět vzpamatoval. Pak scout pomalu pokračoval v klouzání po kolejnicích, až jsme byli podle mého odhadu asi v polovině cesty mezi stropem a podlahou mateřské lodě. Zde se scout zastavil a ihned se otevřely dveře. Před nimi, na asi 5 metrů dlouhé a 1,8 metru široké plošině, stál nějaký muž. V ruce držel kovovou svorku, do které byl zaveden kabel. Muž nebyl velký, jeho výšku jsem odhadl na 165 cm. Měl pleť tmavé barvy, jakou jsem dosud u vesmírných lidí nespatřil. Oblečen byl do tmavohnědého leteckého obleku a zpod čepice mu vyčuhovaly černé vlnité vlasy. Oblek stejné barvy a podobného střihu měl na sobě i Orton při našem prvním setkání.
První ze scoutu vystoupil Firkon, pak já, po mně Ráma a jako poslední Orton. Muž na plošině se usmíval a každému z nás pokynul na pozdrav. Ale nikdo neřekl ani slovo.
Z plošiny vedlo asi dvanáct schodů do jednoho z mnohých prostorů lodě, když jsem sestupoval dolů, všiml jsem si, že náš scout zastavil u výhybky. Jedny kolejnice vedly do nitra lodě a scout se mi brzy ztratil z dohledu. Místo, v němž mizel, bylo tmavé a nebylo vidět, co v něm je. Další kolejnice pokračovaly rovně za výhybkou až k jednomu hangáru, u kterého stálo několik podobných scoutů, seřazených vedle sebe.
„Toto je místo pro malé lodě při našich letech vesmírem,“ vysvětloval Firkon, který se na malý okamžik zastavil vedle mne na schodišti. „Kdybychom nyní letěli k jiné planetě; zastavil by se náš scout na plošině jen na dobu, potřebnou k vystoupení, a pak by odjel do hangáru. Avšak protože my se brzy vrátíme na Zem, zůstane náš scout zatím zde.“
Podíval jsem se dozadu a viděl, že muž z plošiny upevnil na povrch scoutu svorku s kabelem. Důvod mi zůstal utajen. Svorka mi připomínala velký svěrák, používaný mechaniky na Zemi. Neviděl jsem, k čemu je připojen druhý konec kabelu. Asi bylo třeba propojit svorku s kolejnicemi, aby se uzavřel okruh proudu, nebo byl konec kabelu upevněn přímo pod okrajem scoutu. Nechtěl jsem se ptát, abych nezdržoval.
Firkon mi však sám od sebe vše vysvětlil: „Tyto malé lodě nemohou samy vyrábět energii ve větším množství, a proto konají jen krátké lety z mateřských lodí a vracejí se zase zpět. Používají se ke kyvadlové dopravě mezi většími loděmi a místy kontaktů nebo předměty pozorování. Jsou naprosto závislé na zdroji energie z mateřské lodě.“
Po schodišti jsme sestoupili do větší kontrolní místnosti. Byla pravoúhlá a měla zakulacené rohy. Podle mého odhadu byla velká asi dvanáctkrát deset metrů a vysoká asi dvanáct metrů. S výjimkou dvou dveří byly stěny po celé ploše pokryty barevnými grafickými vzorci a tabulemi jako v malém talíři, byly však větší a bylo jich více. Na všech čtyřech stěnách byly zabudovány ve třech řadách nad sebou plošiny, ze kterých bylo možno kontrolovat všechny přístroje. Na nejvyšší a nejnižší plošině stály velké teleskopy. Od nich vedly kabely k mnoha přístrojům do všech prostor lodě. To umožňuje, jak mi bylo řečeno, že teleskopy mohou být v lodi používány na různých místech.
V místnosti byl ještě jeden zajímavý přístroj - robot. Nemohl jsem si ho však blíže prohlédnout. Stejného robota v miniaturním provedení jsem viděl už i v talíři. V prostoru se dále nacházely různé aparatury, z nichž již žádné, jak jsem si všiml, neměly pohyblivé části.
Rád bych se tu zdržel déle, abych si mohl lépe všechny přístroje, tabule, kresby, barvy a stroje prohlédnout a ptát se na jejich funkce a způsob provozu. Ale nebylo mi to dopřáno. Místo toho jsme tímto prostorem jenom prošli a druhými dveřmi vstoupili do obývacího pokoje, nejkrásnějšího, jaký jsem kdy viděl. Jeho jednoduchost a zároveň nádhera mi vyrazily dech. Musel jsem se na okamžik zastavit, abych mohl vstřebat krásu a bohatství vy bavení pokoje, a zároveň abych vychutnal pocit harmonie, který z této místnosti přímo vyzařoval.
Nevím, jak dlouho mi trvalo; než jsem se opět vzpamatoval. Nakonec jsem však byl zase schopen vnímat všechny podrobnosti kolem sebe. Strop byl podle mého odhadu vysoký asi 5 metrů a pokoj měřil přibližně 12 m. Měkké tajuplné modrobílé světlo naplňovalo celý prostor stejnoměrným jasem, jeho zdroj však nikde nebyl vidět, když jsem vstoupil dovnitř, byla moje pozornost okamžitě upoutána dvěma mladými, půvabnými ženami, které se ihned zvedly z divanu a vyšly nám vstříc. Byl jsem velmi překvapen. Z nějakých důvodů jsem si nikdy nedokázal představit ve vesmírných lodích ženy. Již sama jejich přítomnost a výjimečná krása, jejich očividná laskavost, s níž nás přicházely pozdravit, a spolu s tím i nádherný dekor tohoto mimozemského plavidla, to všechno ve mně zanechalo tak mocný dojem, že to vůbec nedokážu popsat.
První, menší žena mi podala ruku, pak se obrátila a odešla na druhý konec místnosti. Druhá, vyšší a mladší dívka se ke mně sklonila a lehce se dotkla ústy mé tváře. Mezitím ta první, velice půvabná dívka přinesla sklenici s bezbarvou tekutinou a podala mi ji. Byl jsem dojat milým a přátelským chováním těchto lidí. Poděkoval jsem a vzal si sklenici. Jak se ukázalo, byla to voda, a také jako naše pozemská pramenitá voda chutnala. Zdála se však trochu hustější a jako by měla konzistenci řídkého oleje, když jsem pil, snažil jsem se zapamatovat si a navždy si vtisknout do duše obraz těch dvou laskavých a krásných žen.
Mladá dáma; která mi přinesla vodu, byla vysoká asi 158 cm. Její pleť byla velmi světlá a zlatě zbarvené vlasy jí padaly ve vlnách v překrásné symetrii na ramena. Její oči měly zlatý třpyt a něžný a zároveň radostný výraz. Měl jsem pocit, že četla moje myšlenky. Její téměř průhledná pleť byla bez poskvrny, byla velmi jemná a přece pevná a vyzařovala teplý lesk. Tahy jejího obličeje byly jemně řezané, měla malé uši a pravidelné bílé zuby. Vypadala velmi mladě. Předpokládal jsem, že ji může být něco málo přes dvacet let. Její ruce byly štíhlé a dlouhé prsty jemně zašpičatělé. Všiml jsem si, že ani jedna ani druhá neměly nalíčený obličej, ani nalakované nehty. Jejich rty měly přirozenou tmavě rudou barvu. Neměly na sobě žádné klenoty. Takové šperky by zcela určitě ubraly na jejich přirozené kráse.
Obě ženy měly nařasené šaty, jakoby z látky na závoje, které jim spadaly až ke kotníkům. Šaty byly přepásány pásy odlišné barvy s vetkanými drahokamy. Malá blondýnka měla barvu šatů světle modrou, na nohou měla zlaté ozdobné sandály. Později jsem se dozvěděl, že tato žena pocházela z Venuše. Pojmenoval jsem jí Kalna.
Ilmuth je jméno, které jsem dal oné druhé ženě. Byla větší a měla tmavohnědě zbarvenou pleť. Také její vlasy spadaly ve vlnách na ramena - v krásných černých vlnách s červenohnědým leskem. Měla velké černé oči, ze kterých vycházelo hnědé světlo. Měla stejně veselý výraz jako její družka. Cítil jsem, že dokáže číst i mé nejniternější myšlenky. Ve skutečnosti jsem tento dojem měl při kontaktu s kteroukoli vesmírnou bytostí.
Tato milá brunetka měla šaty tlumeně zelené bary a sandály barvy mědi. Ilmuth a Firkon byli z planety Mars.
Vím, že se pokouším o něco úplně nemožného, když se snažím popsat ony ženy z jiných světů. Čtenář si musí vytvořit vlastní představu o jejich dokonalé kráse, můj nedostatečný popis poslouží jen jako návod, aniž se však zdaleka přiblíží skutečnosti.
Když jsem vyprázdnil malý pohár s vodou, vyzvaly mě, abych se posadil. Rád jsem vyhověl.
Na stěně proti dveřím visel obraz, který nepochybně znázorňoval nějaké božstvo. Pohnutí mysli, které ve mně vyvolala krása dvou mladých žen, bylo okamžitě přehlušeno zásahem podivuhodného vyzařování, jež z obrazu vycházelo. Obraz znázorňoval hlavu a poprsí bytosti, staré přibližně 18 až 25 let. V jejím obličeji byla vepsána dokonalá harmonie, ztělesňující rovným dílem mužství i ženství. Její oči zároveň vyjadřovaly moudrost a milosrdenství, vymykající se jakémukoliv popisu.
Nevím, jak dlouho jsem byl touto krásou uchvácen. Nikdo mne nerušil, dokud jsem si znovu neuvědomil, kde jsem a co je v mém okolí.
Nemusel jsem se ptát, kdo je tato bytost. Kalna přerušila jako první mlčení a řekla: „Je to náš symbol věčného a bezčasového žití. Najdeš jej v našich lodích i v našich domovech. Poněvadž máme tento symbol neustále před očima, neuvidíš mezi námi žádného starce.“
Na jedné straně pokoje se nacházel delší stůl s mnoha židlemi. Pravděpodobně byl používán posádkou lodě při jídle a také možná při poradách. Měl jsem dojem, že posádka má ještě větší počet členů, i když jsem jich zatím viděl jenom málo. Tato domněnka sice potvrzena nebyla, ale mé představy o účelu tohoto stolu potvrdil Firkon. Také jsem se dozvěděl, že větší část prostoru byla využívána členy posádky a jejich hosty jako obytná místnost v době, kdy nemuseli být během letu na svých místech. V další části pokoje stály různě rozestavěné pohovky, křesla a židle různých tvarů a velikostí, tak jako u nás na Zemi. V každém případě však byly nižší a pohodlnější než naše a také ozdobnější tvarem i vzhledem. Potažené byly nějakou měkkou látkou protkanou brokátem. Barvy byly různé a velmi příjemné pro oči - teplé, syté a tlumené.
U křesel stály nízké stolky, které měly desky ze skla nebo křišťálu s dekorativním broušením. Neviděl jsem však nic, co by se podobalo popelníku. Instinktivně jsem pochopil, že tito lidé neholdují nikotinu, a tak jsem své cigarety nechal v kapse. Jednou jsem po nich ze zvyku sáhl. Mladá dáma z Venuše si toho všimla a řekla: „Můžeš klidně kouřit, jestli máš chuť. Přinesu ti popelníček. Jenom lidé ze Země holdují tomuto podivnému zvyku.“ Poděkoval jsem jí a svůj balíček cigaret schoval, aniž bych nějakou vytáhl.
Ale nyní zpět k popisu. Podlaha byla pokryta drahocenným kobercem, sahajícím až ke stěnám, středně hnědé barvy, z nějakého tlustého a měkkého materiálu; bylo přímo slastí se po něm projít.
Když jsme byli vyzváni, abychom se posadili, sedl jsem si mezi Firkona a Ráma na jeden delší divan. Naproti nám stál jiný divan, téže velikosti i druhu. Tam se posadily obě dámy s Ortonem uprostřed. Stále jsem ještě v ruce držel prázdnou sklenici. Nyní jsem ji postavil na nízký stolek před námi. Zajímal mne materiál této sklenice. Byl křišťálově čistý, bez jakéhokoliv broušení a na omak se nepodobal našemu sklu ani umělé hmotě. Nemám ponětí, z čeho byl vyroben, ale měl jsem pocit, že je rozhodně nerozbitný.
Když jsem si prohlédl všechny kusy nábytku, upřel jsem pohled na stěny. Po pravé straně jsem měl velké a krásné dveře. Byly mírně nakloněné a - jak jsem si všiml - neměly zámek ani kliku. Kalna mi řekla, že vedou do spíže a dodala: „Naše loď je často na dlouhých cestách, když podnikáme lety v rámci průzkumu vesmíru. Při tom se vždycky nezastavujeme na jiných planetách. Proto je nutné mít velký prostor pro uskladňování potravin. Dveře, které vidíš v protější stěně, stejné jako dveře do spíže, vedou do kuchyně.“ Tyto dveře vedly do místnosti, o níž jsem předpokládal, že slouží jako jídelna. Prostor za dveřmi mi však neukázali.
S velkým zájmem jsem se díval na rozměrný obraz na stěně po mé pravé straně. Znázorňoval nějaké město. Při zběžném pohledu mi nepřipadalo jiné, než jsou města na Zemi, jenom s tím rozdílem, že bylo stavěno do kruhu, zatímco naše města jsou vystavěna v ostrých pravoúhlých řadách. Ale architektura byla zcela jiná. Nevím, jak bych ji popsal, neboť žádný z našich stavebních slohů se ani zdaleka nepodobá stylu, v němž bylo město zbudováno. Z obrazu vyzařovala dokonalost, graciézní lehkost a něžnost staveb, o kterou usiluje tolik našich architektů, ale které přesto ještě nikdo z nich nedosáhl. Byl to druh měst, o kterém lidé sní, ale na Zemi je nevidí. Jak jsem předpokládal, leží toto město na Venuši, domovské planetě této vesmírné lodě.
Na protější straně dveří byl druhý obraz, venkovská scéna s kopci, horami a řekou, která tekla zemědělským krajem. Ta se spíše podobala pozemské krajině, s tím rozdílem, že venkovské usedlosti nebyly roztroušené, nýbrž opět stavěné do kruhu. Bylo mi řečeno, že toto řešení se osvědčilo jako obzvláště praktické. Tak může být každá skupina statků samostatnou obcí, která vlastní vše důležité pro zásobování venkovských lidí nezbytným spotřebním zbožím. Na Venuši vládla opravdová rovnost v každém směru, tedy i v rozdělování prostředků životních potřeb. Jízdy do města se konají jenom pro potěšení nebo z osobních důvodů.
Na protější straně za dlouhým stolem jsem viděl obraz nějaké velké mateřské lodě. Byla to ta, ve které jsme se nyní nacházeli ? Ale když mi tato myšlenka procházela hlavou, vyvedla mne malá žena z Venuše z omylu. „Ne,“ řekla, „naše loď je malá v porovnání s vyobrazenou lodí. Je to spíše obrovské pohyblivé město než loď a je dlouhá několik mil, zatímco naše loď je dlouhá pouhých 600 metrů.“
Vím, že čtenáři budou považovat podobné rozměry za neuvěřitelné, a rád doznávám, že ani já jsem nebyl připraven na něco tak fantastického. Ale jedno je jisté: Až se jednou naučíme využívat přírodních zdrojů energie, místo abychom byli závislí na mechanické energii, pak pro nás bude stejně těžké vystavět města mezi stěny gigantických lodí, jako na zemské půdě. Města Londýn a Los Angeles se rozkládají na ploše téměř 64 km2. Byla z větší části vystavěna velkými stroji a lidskou silou, což samo o sobě znamená velký výkon. Až jednou zvládneme zemskou přitažlivost, pak se i pro nás stanou města postavená ve vzduchu skutečností.
„Nejenom na Venuši, ale také na Marsu, Saturnu a na jiných planetách se staví tyto velké lodě.“ vysvětlovala Kalna. „Ale většinou nejsou určeny výlučně pro potřebu té které planety, nýbrž aby přispěly k výchově a potěšení všech občanů bratrského vesmíru. Lidé jsou od přírody velkými výzkumníky. Proto také na našich planetách není cestování privilegiem jen několika málo jedinců, nýbrž cestovat může každý. Každý třetí měsíc vstoupí jedna čtvrtina obyvatel naši planety do této gigantické lodě a dá se na cestu kosmem. Zastavuje se na ostatních planetách tak, jako vaše zábavní parníky kotví v cizích přístavech. Tímto způsobem náš lid poznává obrovský vesmír na vlastní oči a také se dozví o „mnohých příbytcích v domě našeho Otce“, jak o tom hovoří vaše Bible.
V chrámech moudrosti na našich planetách máme mnoho pozorovacích aparátů, pomocí nichž můžeme studovat poměry v jiných světech a hvězdných systémech a také samotný vesmír. Ale u nás stejně jako u vás není nic, co by překračovalo hranici vlastní zkušenosti. Proto jsme postavili flotily gigantických lodí, jako je ta, kterou tam vidíš vyobrazenou, jež lze doslova nazvat malými, umělými planetami. Obsahují všechno potřebné pro blaho a potěšení tisíců lidí na dobu tří měsíců. Hlavní rozdíl mezi planetami a našimi loďmi - nepřihlížíme-li k jejich velikosti - spočívá v tom, že planety jsou kulaté a stvořené Bohem a pohybují se na eliptických drahách kolem centrálního Slunce, zatímco tyto malé, člověkem zbudované planety mají tvar cylindru a mohou se vesmírem pohybovat libovolným směrem.“
Před mým duchovním zrakem se rozprostíral stále do větší šíře obraz nebe posetého hvězdami, zatímco jsem přemýšlel nad informacemi, které jsem právě vyslechl. Uvažoval jsem, o jakých planetách Kalna hovořila. Orton odpověděl na mou myšlenou otázku:
„Loděmi jsme navštívili nejen všechny planety naší Sluneční soustavy ale také planety systémů sousedních. Nicméně existuje bezpočet planet v nekonečném množství slunečních systémů ve vesmíru, kterých jsme dosud nedosáhli.“
Nyní se do mé mysli opět vkradla zvědavá myšlenka: Co asi tak mohli najít na ostatních planetách, které navštívili ?
Oči muže z Venuše zářily a přes ústa mu přelétl lehký úsměv, když moji myšlenku zachytil a pokračoval:
„Zjistili jsme, že obyvatelé jiných planet jsou velmi přátelští, jen pozemšťané tvoří výjimku. Také ostatní mimozemšťané mají obrovské lodě pro zábavu a výchovu občanů. Tak jako my navštěvujeme jejich planety a jsme tam vítáni, tak také oni přátelsky navštěvují nás. Jenom k Zemi se tyto lodě nikdy nepřibližují. A také jim to nebude dovoleno dříve, než budou mít národy Země větší porozumění pro bratrství a pro vesmír za hranicemi vlastní planety..
Během takovýchto letů mají lidé v lodích mnoho volného času, ale také určité hodiny vyhrazené pro studium, když přistanou na jiných planetách, pořádají se shromáždění a projednávají se společné zájmy. Krátce řečeno“ a to Orton zdůraznil, „lidé jiných planet si nejsou navzájem cizí, nýbrž jsou to přátelé a jsou vítáni všude, kam přijdou. My se díváme na všechny planety po celém vesmíru, jako by pluly po moři života. Ty biliony zcela vzdálených planet, které jsme dosud nenavštívili, také prozkoumáme, až zdokonalíme stavbu svých lodi. Existují planety, které jsou od našeho slunečního systému natolik vzdálené, že bychom potřebovali k jejich dosažení dva nebo tři roky. Vzdálenosti mezi planetami v naší sluneční soustavě překonáváme za několik hodin nebo dnů.“
Myslel jsem na naše představy o vzdálenostech a vykřikl jsem: „To mne ohromuje ! Jak rychle potom letíte, když můžete tak obrovské vzdálenosti překonat v tak krátkém čase ?“
„Rychlost u nás neznamená totéž, co u vás.“ zněla odpověď. „Jakmile se naše loď jednou dostane do vnějšího prostoru, pak se její rychlost přizpůsobí jeho aktivitě. Místo abychom byli uměle poháněni vpřed, jako vaše letadla, cestujeme po proudech vesmíru.“
Protože tito lidé otevřeně přiznali, že obyvatelé Venuše a ostatních světů stáli při svých prvních pokusech cestovat vesmírem před stejnými problémy jako my, před problémy, které nám dosud brání v cestování vesmírem, začal jsem pomalu doufat, že i na Zemi je podobný pokrok možný. Ještě jednou zdůraznili; že nejdříve musí být zvládnuta přitažlivost, aby bylo možno cestovat do vesmíru.
(5)
MŮJ PRVNÍ POHLED DO VESMÍRU
V tom okamžiku se objevil přátelsky se usmívající muž, přibližně mého věku. Vešel dveřmi v rohu místnosti, ve kterém byly dosud vidět jen schůdky, vedoucí k vyššímu podlaží lodě. Neviděl jsem žádné dveře, až když jimi onen muž vstoupil. Při jeho vstupu se obě dámy omluvily a vzdálily se dveřmi, které vedou do kontrolního prostoru. Ilmuth, žena z Marsu, se pak zakrátko vrátila. Zaměnila svůj krásný šat za uniformu pilota, téhož stylu, jakou na sobě měli muži. Oblek byl světle hnědý s tmavohnědými proužky nahoře i dole na pásu. Byl jsem potěšen na nejvyšší míru, když se mne zeptala, zda bych ji chtěl doprovodit do kabiny pro piloty.
Firkon šel s námi, když jsme všichni tři vystoupili po schůdkách k nejbližší palubě, zpozoroval jsem, že Orton šel kontrolní místností, kam jsme po přistání na mateřské lodi vstoupili nejdříve. Starší muž a Ráma, muž ze Saturnu, zůstali v salónu, když jsme procházeli koridorem vyššího podlaží, řekl Firkon:
„Na každé z těchto velkých lodí se nachází mnoho pilotů. Pracují ve směnách, vždy dva muži a dvě ženy. Kalna a Ilmuth jsou pilotkami na této lodi z Venuše.“
Koridor, tak jako všechny ostatní části lodě; které jsem viděl, byl příjemně osvětlen z nějakého neviditelného zdroje a vedl nahoru a potom přímo do malého prostoru na konci velké lodě.
Když jsme do něho vstoupili, vzhlédl k nám nějaký mladý muž, dosud skloněný nad mapou, a přátelsky nám pokynul. Ale nebyl mi představen. Pravděpodobně to byl Ilmuthin kolega pilot.
„Nyní je nejvhodnější okamžik, abychom tě blíže seznámili s naší lodí,“ řekl Firkon. „Nese dvanáct průzkumných letounů, takových, jakým jsme přiletěli. Ve skutečnosti vnitřní prostor není zdaleka tak velký. jak se zdá zvenčí. Je to tím, že mezi stěnami lodě je uskladněno naše mechanické zařízení.“
„Tato loď zde,“ připojila Ilmuth. „má čtyři stěny nebo čtyři vrstvy. Některé lodě jich mají více, některé méně. To závisí na jejich velikosti a účelu, pro který byly postaveny.“
Díval jsem se na množství zvláštních přístrojů v této místnosti a byl jsem zvědav, jaké „mechanické zařízení“ je mezi stěnami. Firkon řekl:
„Chci ti to vysvětlit co nejlépe v těchto několika minutách, které máme k dispozici. Celá část lodě, kterou jsme prošli, je zařízena jako hangár pro scouty, kromě jedné velké dílny, v níž mohou být prováděny nutné opravy. Navzdory velké šikovnosti a pečlivosti, které byly vynaloženy při výrobě všech součástí, se někdy některé součástky porouchají a materiál se opotřebuje. Všechna plavidla jsou při svých cestách vesmírem vystavena velkému zatížení.
Zařízení k vyrovnávání vzdušného tlaku, které udržuje příjemnou teplotu v celé lodi, je umístěno mezi jejími stěnami. Je zde ještě mnoho jiných věcí, ale nemáme dost času na vysvětlování. Vstupní dveře, které vedou do prostorů mezi stěnami ve všech částech lodě; umožňuji lehký přístup. Každá loď má několik mechaniků, kteří se střídají ve stálé službě, kontrolují a dohlížejí na celý provoz lodi. Proto se stává jen velmi zřídka, že nějaký defekt unikne pozornosti a může vést k vážnější poruše.“
Když Firkon domluvil, stiskl ten mladý muž nějaké tlačítko. Okamžitě se ve stěnách objevily otvory, podobné volským okům. Předtím stěna vypadal úplně celistvá. Nyní jsem mohl vidět ven všemi směry, stačilo jen otočit hlavu. Oba piloti zaujali místo na malých sedadlech na protilehlých stranách kabiny. Ucítil jsem slabý pohyb a zdálo se, že loď stoupá.
Srdce mi mocně bušilo při myšlence, že snad mají v plánu vzít mě na svou planetu. Ale tato naděje bohužel trvala jen krátkou dobu. Za okamžik se loď opět zastavila a jen se vznášela. Ilmuth se na mne usmála a řekla: „Nyní jsme od vaší Země vzdáleni asi 80 000 kilometrů.“
Firkon mi pokynul, abych přistoupil k jednomu otvoru a řekl: „Možná bys rád viděl, jak vesmír doopravdy vypadá.“
Když jsem se podíval ven, ihned jsem na své předchozí zklamání zapomněl. Nanejvýše udiven jsem pozoroval, že pozadí vesmíru je úplně temné. Ale venku kolem nás byla podivná zjevení: Jako by tu všemi směry létaly biliony a biliony světlušek. Měly však různé barvy. Byl to gigantický nebeský ohňostroj, velkolepý, ba dokonce vzbuzující posvátnou hrůzu.
Když jsem hlasitě vyjádřil svůj obdiv nad touto nesmírnou nádherou, usoudil Firkon, že bych se měl také podívat směrem k Zemi, jak náš malý glóbus vypadá z této vzdálenosti. Udělal jsem to. A k mému překvapení naše planeta vydávala bílé světlo, podobné světlu měsíčnímu, ale ne tak čisté, jako je světlo Měsíce na Zemi za jasné noci. Bílá záře, která těleso obklopovala, byla mlhavá a asi tak velká jako Slunce, když ho vidíme brzo ráno vycházet nad horizontem. Nebylo možno rozeznat na Zemi podrobnosti. Vypadala pouze jako velký světelný míč dole pod námi. Odtud by nikdy nebylo možno předpokládat, že se tam hemží miliardy tvorů všech životních forem.
Při výšce 80 000 km nastavili piloti automatické kontrolní přístroje a Ilmuth se k nám vrátila. Vysvětlila mi:
„Každý pilotní prostor má své automatické kontrolní zařízení. Pracují jednotlivě nebo společně. Mohou dobře řídit kurs lodě či varovat před jakýmkoliv nebezpečím.“
Druhý pilot zůstal na svém místě a Ilmuth opět v světlovala: „V každém kontrolním prostou musí mít vždy jeden pilot službu.“
Pak se mě zeptala, jestli si nechci blíže prohlédnout některé pilotní přístroje.
Vedle sedadla byl malý přístroj, který se podobal rouře, zapuštěné do podlahy. Byl dost vysoký, aby do něho mohl pilot nahlížet. Ilmuth řekla:
„Přístroj je propojen s teleskopem, který jsi pravděpodobně viděl ve velkém kontrolním a mapovém prostoru, jimž jsi vstoupil do lodě.“
Momentálně však teleskop nebyl v provozu. Pravděpodobně byl používán jen tehdy, když loď podnikala interplanetární let, nebo také když se vznášela v prostoru kvůli pozorovacím a studijním účelům.
Celá podlaha v této části prostoru byla vlastně zvětšovacím sklem, jako podlaha malého scoutu. Ale loď v tomto okamžiku stála natolik nakloněna, že bych byl musel klečet, abych se mohl skrz zvětšovací sklo dívat.
Vesmír a jeho činnost mne úplně zaujaly a velmi jsem se snažil vidět všechno, co se venku dělo. Kromě „světluškového efektu“ jsem viděl velké množství zářících předmětů, letících prostorem. Pokud jsem to mohl rozeznat, větší tělesa nehořela; pouze žhnula. Jedno z nich zářilo zvláště zřetelně třemi barvami, červenou, purpurovou a modrou. Ptal jsem se, zda to není nějaká jiná vesmírná loď.
„Ne,“ řekla Ilmuth, ale blíže to nevysvětlila. Také jsem viděl tu a tam klouzat kolem nás tmavé objekty různých velikostí, které byly temnější než samotný prostor. Ale ani jeden z těchto objektů se lodě nedotkl. Někdy však i tyto tmavé předměty trochu zářily. Bylo mi řečeno, že to jsou meteority, jak my říkáme. Ze Země jsou viditelné jen, když se rozžhaví třením v atmosféře.
Ptal jsem se, co jim brání v tom, aby se přiblížily k lodi, když se zdá, jako by na ni přímo nalétávaly.
Firkon vysvětlil: „Loď sama používá přírodní energii, vy ji nazýváte elektromagnetismem, a má vždy této energie nadbytek. Něco z tohoto přebytku je obalem lodě vyzařováno ven do prostoru až do určité vzdálenosti. Toto záření slouží jako ochranný štít proti každé částici vesmírných trosek, jak vy to označujete. Tak jsou tyto předměty stále odpuzovány silou vyzařované energie.“
Dále vysvětloval, že ve vesmíru jsou všechna tělesa vzhledem k prostoru magneticky negativní a pohybují se doslova v moři elektromagnetického pole. Negativní záření odpuzuje negativní tělesa a zároveň zabraňuje, aby se loď třením zahřívala.
Nejraději bych se byl ještě hodiny těšil tímto nádherným pohledem, ale byl mi k tomu dopřán jen krátký čas. Piloti opět zaujali svá místa a loď sestupovala do výše 12 000 metrů nad Zemí, kde se vznášela předtím. Opět jsem necítil ani klesání ani otáčení. Pohyb lodě byl tak jemný, že byl těžko postřehnutelný a jediný slyšitelný šumot byl tak nepatrný, jako bzučení elektrického ventilátoru.
Neměli jsme na hlavě žádný ochranný kryt, ani jsme nebyli opatřeni dýchacími přístroji nebo přístroji pro udržení rovnováhy, a přesto byl můj rozum po celý ten čas dokonale bdělý a jasný.
Udělalo na mne veliký dojem, že všechny přístroje, které jsem v lodi viděl, byly ovládány pouhým stisknutím tlačítka. Také jsem nikde neviděl nic, co by alespoň trochu připomínalo zbraně. Ale když jsem byl upozorněn na odpuzující energii v prostoru, která byla regulovatelná zářením z lodě, dospěl jsem k pevnému přesvědčení, že by této síly mohlo být velmi účinně použito k sebeobraně, kdyby to někdy bylo nutné.
Firkon odpověděl na mou myšlenku: „Ano, je tomu tak. Ale dosud to nebylo nutné. Přesto, kdyby se výlučně jednalo o zachování našeho vlastního života za cenu života našich bratří, dokonce tak války chtivých, jako jsou na Zemi, pak bychom raději sami sebe zničili, než bychom usmrtili svého bližního.
Význam tohoto prostého ujištění mne hluboce dojal. Jenom se zármutkem jsem mohl pomyslet na zcela odlišné stanovisko svých spoluobčanů na Zemi: Na rozdělený lid, na národy, které jako o závod vyrábějí stále ničivější zbraně, přinášející stále většímu množství lidí celého světa smrt, utrpení a nemoci. Myslel jsem na „nenávist k nepříteli“, která je vlévána do duší mladých lidí, aby byli připraveni k zabíjení těch druhých. Vždyť pro člověka, který něco ví o svém místě ve Stvoření, je přání zabíjet něčím nepřirozeným. Myslel jsem na nepopsatelné rouhání Bohu, obsažené v některých modlitbách, předkládaných „milému nebeskému Otci“, aby On dal svoje požehnání k zabíjení; tím ztratilo lidstvo své dědické právo.
Zatímco mi hlavou probíhaly tyto myšlenky. Ilmuth a Firkon mlčeli. Už dříve jsem se těmito myšlenkami často zabýval, ale ještě nikdy nepronikly do mého vědomí s takovým důrazem. Věděl jsem, že ve mně zůstanou už navždy živé.
Nyní mne Firkon upozornil na přístroj, který byl velký asi jako náš běžný radiopřijímač a který měl i obrazovku jako televizor.
„Tím můžeme zachytit a zaznamenat všechno, co se děje na Zemi nebo na jiných planetách, kolem kterých procházíme. Slyšíme nejen vyslovená slova, ale také zachycujeme výjevy a vidíme je na této obrazovce. Uvnitř se nachází mechanismus, který vše převádí do zvukových frekvencí a ty jsou ihned překládány do naší řeči a zaznamenány, podobně jako na vašich magnetofonových páskách.“
A aby mi to přiblížil ještě srozumitelněji, řekl, že všechna slova mají svoje frekvence a tónové odstupňování, podobné hudební oktávě, a že se skládají z určitých tónů, jako všechny melodie. Kdo tento zákon zná, ten se dokáže cizí jazyky velmi rychle naučit, když se objeví cizí frekvence, jsou převedeny do obrazů a přesně ukáží co slova nebo frekvence znamenají. Samozřejmě tento magnetofonový pásek, který mi ukázal, byl zcela jiný, než jaký jsem kdy viděl na Zemi.
Všechno mi to znělo jako nějaká pohádka a můj úžas se mi musel zřetelně odrážet v obličeji, neboť Ilmuth se srdečně zasmála a zeptala se:
„Překvapilo by tě, kdybych ti řekla, že před mnoha staletími existovala na Zemi rasa lidí, která dokonale ovládala zákony zvuku a frekvencí a také je využívala ?“
Potvrdil jsem, že jsem již dávno něco podobného tušil.
„Toto poznání je pro vaši dnešní civilizaci zcela ztracené,“ pokračovala Ilmuth, „ale výjimečně se u nějakých jedinců probudí slabá představa o těchto možnostech. Na ostatních planetách jsou tyto zákony základním učením ve výchovném systému. S těmito zákony jako základem se mohou žáci rychle učit ve všech oblastech vědění a vyjadřování.“
Nyní se ozval Firkon: „Teď se však musíme vrátit do salónu.“ Když jsem ustoupil stranou, abych nechal Ilmuth projít, zeptal jsem se, jak je možné, že jsme nepostřehli žádný pohyb, když loď stoupala z výše 12 000 metrů do výše 80 000 kilometrů.
„Zcela jednoduše proto, že loď je stavěna tak účelně, jako vaše ponorky,“ odpověděl Firkon.
Opět jsem žasl, kolik toho tito lidé vědí o vývoji na naší Zemi. „Vaše ponorky,“ pokračoval Firkon, „se pohybují pod hladinou vody ve velkých hloubkách a přesto posádka pociťuje poměrně málo rychlost pohybu kterou zaznamenávají přístroje. Posádky se v ponorkách cítí dobře, neboť vaše lodě jsou plánované a stavěné s pečlivostí. Ve skutečnosti není velký rozdíl mezi lodí, která pluje pod vodou; a mezi tou, která se pohybuje vesmírem, nepřihlížíme-li k tomu, že naše lodě jsou poháněné přírodní energii, zatímco vaše lodě jsou závislé na uměle vyrobených pohonných látkách.“
Mně však připadal zmíněný rozdíl přece jenom velký, ale neřekl jsem to. A Firkon pokračoval:
„Až se naučíte využívat přírodních zdrojů energie, které jsou všude v kosmu, budete schopni stavět ponorky, které - jako některá naše plavidla - stoupají na povrch moře a jsou schopny dále pokračovat ve své cestě vesmírným prostorem.“
To mi připomnělo dvě události, které se staly počátkem roku 1951. V prvním případě spadly dvě „střely“ z dokonale čistého nebe do vod Inchonského zálivu na západním pobřeží Koreje. „Střely“ spadly těsně vedle kotvící doprovodné lodě „Gardiners Bay“. V důsledku toho vystříkly sloupy vody do výšky asi 30 m. Zpráva uváděla, že se později tyto „střely“ opět vynořily z vody a letěly do výše, až zmizely z dohledu.
Druhý případ se stal u pobřeží Skotska a byl podobný prvnímu. Firkon, který opět zachytil moje myšlenky, řekl:
„Typ této lodě jsi mohl vyfotografovat a správně jsi jej nazval ‚ponorkovým typem‘.“
Při uvedeném rozhovoru jsme vkročili do salónu, ve kterém jsme původně zanechali Ráma a onoho staršího muže. Seděli tam dosud a bavili se ve své řeči, když jsme se k nim přiblížili, zvedli se, šli k malému stolku, u kterého stálo několik židlí, a vyzvali nás, abychom si k nim přisedli. Židle se podobaly našim židlím z jídelny nebo z úřadu, ale ukázalo se, že jsou mnohem pohodlnější. K naší skupině se potom připojili Kalna a Firkon.
Na stole stály křišťálové číše naplněné čirou, velmi osvěžující tekutinou. Byl jsem téměř omámen její vzácnou vůní. Konsistence nápoje byla poněkud těžká, takže bylo třeba pít velmi pomalu. Řekli mi i jméno ovoce, z něhož byla tato šťáva vylisována. Ale vůbec mi nepřipomínala žádné ovoce ze Země, marně jsem vzpomínal na nějaké pozemské ovoce, které by chutnalo podobně. Od chvíle, kdy jsem opustil Zemi, až do tohoto okamžiku, neuplynula ani hodina. Ale v tomto krátkém časovém rozpětí jsem získal mnohem přesnější představu o vesmíru, než se mi podařilo za uplynulých 61 roků života.
Nyní jsme se usadili kolem stolu a naše pozornost se upřela ke staršímu muži, který začal hovořit. I když mi bylo vysvětleno teprve později, jaké postavení tento člověk zaujímá na všech planetách, nebylo možné si neuvědomit, že jsem se octl v přítomnosti vyšší bytosti. Chování ostatních ukazovalo zřetelně, že se všichni, stejně jako i já, cítí před ním velmi pokorní. Dozvěděl jsem se, že žije v tomto svém těle již skoro tisíc roků.
Následující hodina, kdy k nám hovořil, mi připadala jako jedna minuta. Všichni naslouchali slovům tohoto moudrého muže s maximální pozorností a bez přerušení.
V tom okamžiku se objevil přátelsky se usmívající muž, přibližně mého věku. Vešel dveřmi v rohu místnosti, ve kterém byly dosud vidět jen schůdky, vedoucí k vyššímu podlaží lodě. Neviděl jsem žádné dveře, až když jimi onen muž vstoupil. Při jeho vstupu se obě dámy omluvily a vzdálily se dveřmi, které vedou do kontrolního prostoru. Ilmuth, žena z Marsu, se pak zakrátko vrátila. Zaměnila svůj krásný šat za uniformu pilota, téhož stylu, jakou na sobě měli muži. Oblek byl světle hnědý s tmavohnědými proužky nahoře i dole na pásu. Byl jsem potěšen na nejvyšší míru, když se mne zeptala, zda bych ji chtěl doprovodit do kabiny pro piloty.
Firkon šel s námi, když jsme všichni tři vystoupili po schůdkách k nejbližší palubě, zpozoroval jsem, že Orton šel kontrolní místností, kam jsme po přistání na mateřské lodi vstoupili nejdříve. Starší muž a Ráma, muž ze Saturnu, zůstali v salónu, když jsme procházeli koridorem vyššího podlaží, řekl Firkon:
„Na každé z těchto velkých lodí se nachází mnoho pilotů. Pracují ve směnách, vždy dva muži a dvě ženy. Kalna a Ilmuth jsou pilotkami na této lodi z Venuše.“
Koridor, tak jako všechny ostatní části lodě; které jsem viděl, byl příjemně osvětlen z nějakého neviditelného zdroje a vedl nahoru a potom přímo do malého prostoru na konci velké lodě.
Když jsme do něho vstoupili, vzhlédl k nám nějaký mladý muž, dosud skloněný nad mapou, a přátelsky nám pokynul. Ale nebyl mi představen. Pravděpodobně to byl Ilmuthin kolega pilot.
„Nyní je nejvhodnější okamžik, abychom tě blíže seznámili s naší lodí,“ řekl Firkon. „Nese dvanáct průzkumných letounů, takových, jakým jsme přiletěli. Ve skutečnosti vnitřní prostor není zdaleka tak velký. jak se zdá zvenčí. Je to tím, že mezi stěnami lodě je uskladněno naše mechanické zařízení.“
„Tato loď zde,“ připojila Ilmuth. „má čtyři stěny nebo čtyři vrstvy. Některé lodě jich mají více, některé méně. To závisí na jejich velikosti a účelu, pro který byly postaveny.“
Díval jsem se na množství zvláštních přístrojů v této místnosti a byl jsem zvědav, jaké „mechanické zařízení“ je mezi stěnami. Firkon řekl:
„Chci ti to vysvětlit co nejlépe v těchto několika minutách, které máme k dispozici. Celá část lodě, kterou jsme prošli, je zařízena jako hangár pro scouty, kromě jedné velké dílny, v níž mohou být prováděny nutné opravy. Navzdory velké šikovnosti a pečlivosti, které byly vynaloženy při výrobě všech součástí, se někdy některé součástky porouchají a materiál se opotřebuje. Všechna plavidla jsou při svých cestách vesmírem vystavena velkému zatížení.
Zařízení k vyrovnávání vzdušného tlaku, které udržuje příjemnou teplotu v celé lodi, je umístěno mezi jejími stěnami. Je zde ještě mnoho jiných věcí, ale nemáme dost času na vysvětlování. Vstupní dveře, které vedou do prostorů mezi stěnami ve všech částech lodě; umožňuji lehký přístup. Každá loď má několik mechaniků, kteří se střídají ve stálé službě, kontrolují a dohlížejí na celý provoz lodi. Proto se stává jen velmi zřídka, že nějaký defekt unikne pozornosti a může vést k vážnější poruše.“
Když Firkon domluvil, stiskl ten mladý muž nějaké tlačítko. Okamžitě se ve stěnách objevily otvory, podobné volským okům. Předtím stěna vypadal úplně celistvá. Nyní jsem mohl vidět ven všemi směry, stačilo jen otočit hlavu. Oba piloti zaujali místo na malých sedadlech na protilehlých stranách kabiny. Ucítil jsem slabý pohyb a zdálo se, že loď stoupá.
Srdce mi mocně bušilo při myšlence, že snad mají v plánu vzít mě na svou planetu. Ale tato naděje bohužel trvala jen krátkou dobu. Za okamžik se loď opět zastavila a jen se vznášela. Ilmuth se na mne usmála a řekla: „Nyní jsme od vaší Země vzdáleni asi 80 000 kilometrů.“
Firkon mi pokynul, abych přistoupil k jednomu otvoru a řekl: „Možná bys rád viděl, jak vesmír doopravdy vypadá.“
Když jsem se podíval ven, ihned jsem na své předchozí zklamání zapomněl. Nanejvýše udiven jsem pozoroval, že pozadí vesmíru je úplně temné. Ale venku kolem nás byla podivná zjevení: Jako by tu všemi směry létaly biliony a biliony světlušek. Měly však různé barvy. Byl to gigantický nebeský ohňostroj, velkolepý, ba dokonce vzbuzující posvátnou hrůzu.
Když jsem hlasitě vyjádřil svůj obdiv nad touto nesmírnou nádherou, usoudil Firkon, že bych se měl také podívat směrem k Zemi, jak náš malý glóbus vypadá z této vzdálenosti. Udělal jsem to. A k mému překvapení naše planeta vydávala bílé světlo, podobné světlu měsíčnímu, ale ne tak čisté, jako je světlo Měsíce na Zemi za jasné noci. Bílá záře, která těleso obklopovala, byla mlhavá a asi tak velká jako Slunce, když ho vidíme brzo ráno vycházet nad horizontem. Nebylo možno rozeznat na Zemi podrobnosti. Vypadala pouze jako velký světelný míč dole pod námi. Odtud by nikdy nebylo možno předpokládat, že se tam hemží miliardy tvorů všech životních forem.
Při výšce 80 000 km nastavili piloti automatické kontrolní přístroje a Ilmuth se k nám vrátila. Vysvětlila mi:
„Každý pilotní prostor má své automatické kontrolní zařízení. Pracují jednotlivě nebo společně. Mohou dobře řídit kurs lodě či varovat před jakýmkoliv nebezpečím.“
Druhý pilot zůstal na svém místě a Ilmuth opět v světlovala: „V každém kontrolním prostou musí mít vždy jeden pilot službu.“
Pak se mě zeptala, jestli si nechci blíže prohlédnout některé pilotní přístroje.
Vedle sedadla byl malý přístroj, který se podobal rouře, zapuštěné do podlahy. Byl dost vysoký, aby do něho mohl pilot nahlížet. Ilmuth řekla:
„Přístroj je propojen s teleskopem, který jsi pravděpodobně viděl ve velkém kontrolním a mapovém prostoru, jimž jsi vstoupil do lodě.“
Momentálně však teleskop nebyl v provozu. Pravděpodobně byl používán jen tehdy, když loď podnikala interplanetární let, nebo také když se vznášela v prostoru kvůli pozorovacím a studijním účelům.
Celá podlaha v této části prostoru byla vlastně zvětšovacím sklem, jako podlaha malého scoutu. Ale loď v tomto okamžiku stála natolik nakloněna, že bych byl musel klečet, abych se mohl skrz zvětšovací sklo dívat.
Vesmír a jeho činnost mne úplně zaujaly a velmi jsem se snažil vidět všechno, co se venku dělo. Kromě „světluškového efektu“ jsem viděl velké množství zářících předmětů, letících prostorem. Pokud jsem to mohl rozeznat, větší tělesa nehořela; pouze žhnula. Jedno z nich zářilo zvláště zřetelně třemi barvami, červenou, purpurovou a modrou. Ptal jsem se, zda to není nějaká jiná vesmírná loď.
„Ne,“ řekla Ilmuth, ale blíže to nevysvětlila. Také jsem viděl tu a tam klouzat kolem nás tmavé objekty různých velikostí, které byly temnější než samotný prostor. Ale ani jeden z těchto objektů se lodě nedotkl. Někdy však i tyto tmavé předměty trochu zářily. Bylo mi řečeno, že to jsou meteority, jak my říkáme. Ze Země jsou viditelné jen, když se rozžhaví třením v atmosféře.
Ptal jsem se, co jim brání v tom, aby se přiblížily k lodi, když se zdá, jako by na ni přímo nalétávaly.
Firkon vysvětlil: „Loď sama používá přírodní energii, vy ji nazýváte elektromagnetismem, a má vždy této energie nadbytek. Něco z tohoto přebytku je obalem lodě vyzařováno ven do prostoru až do určité vzdálenosti. Toto záření slouží jako ochranný štít proti každé částici vesmírných trosek, jak vy to označujete. Tak jsou tyto předměty stále odpuzovány silou vyzařované energie.“
Dále vysvětloval, že ve vesmíru jsou všechna tělesa vzhledem k prostoru magneticky negativní a pohybují se doslova v moři elektromagnetického pole. Negativní záření odpuzuje negativní tělesa a zároveň zabraňuje, aby se loď třením zahřívala.
Nejraději bych se byl ještě hodiny těšil tímto nádherným pohledem, ale byl mi k tomu dopřán jen krátký čas. Piloti opět zaujali svá místa a loď sestupovala do výše 12 000 metrů nad Zemí, kde se vznášela předtím. Opět jsem necítil ani klesání ani otáčení. Pohyb lodě byl tak jemný, že byl těžko postřehnutelný a jediný slyšitelný šumot byl tak nepatrný, jako bzučení elektrického ventilátoru.
Neměli jsme na hlavě žádný ochranný kryt, ani jsme nebyli opatřeni dýchacími přístroji nebo přístroji pro udržení rovnováhy, a přesto byl můj rozum po celý ten čas dokonale bdělý a jasný.
Udělalo na mne veliký dojem, že všechny přístroje, které jsem v lodi viděl, byly ovládány pouhým stisknutím tlačítka. Také jsem nikde neviděl nic, co by alespoň trochu připomínalo zbraně. Ale když jsem byl upozorněn na odpuzující energii v prostoru, která byla regulovatelná zářením z lodě, dospěl jsem k pevnému přesvědčení, že by této síly mohlo být velmi účinně použito k sebeobraně, kdyby to někdy bylo nutné.
Firkon odpověděl na mou myšlenku: „Ano, je tomu tak. Ale dosud to nebylo nutné. Přesto, kdyby se výlučně jednalo o zachování našeho vlastního života za cenu života našich bratří, dokonce tak války chtivých, jako jsou na Zemi, pak bychom raději sami sebe zničili, než bychom usmrtili svého bližního.
Význam tohoto prostého ujištění mne hluboce dojal. Jenom se zármutkem jsem mohl pomyslet na zcela odlišné stanovisko svých spoluobčanů na Zemi: Na rozdělený lid, na národy, které jako o závod vyrábějí stále ničivější zbraně, přinášející stále většímu množství lidí celého světa smrt, utrpení a nemoci. Myslel jsem na „nenávist k nepříteli“, která je vlévána do duší mladých lidí, aby byli připraveni k zabíjení těch druhých. Vždyť pro člověka, který něco ví o svém místě ve Stvoření, je přání zabíjet něčím nepřirozeným. Myslel jsem na nepopsatelné rouhání Bohu, obsažené v některých modlitbách, předkládaných „milému nebeskému Otci“, aby On dal svoje požehnání k zabíjení; tím ztratilo lidstvo své dědické právo.
Zatímco mi hlavou probíhaly tyto myšlenky. Ilmuth a Firkon mlčeli. Už dříve jsem se těmito myšlenkami často zabýval, ale ještě nikdy nepronikly do mého vědomí s takovým důrazem. Věděl jsem, že ve mně zůstanou už navždy živé.
Nyní mne Firkon upozornil na přístroj, který byl velký asi jako náš běžný radiopřijímač a který měl i obrazovku jako televizor.
„Tím můžeme zachytit a zaznamenat všechno, co se děje na Zemi nebo na jiných planetách, kolem kterých procházíme. Slyšíme nejen vyslovená slova, ale také zachycujeme výjevy a vidíme je na této obrazovce. Uvnitř se nachází mechanismus, který vše převádí do zvukových frekvencí a ty jsou ihned překládány do naší řeči a zaznamenány, podobně jako na vašich magnetofonových páskách.“
A aby mi to přiblížil ještě srozumitelněji, řekl, že všechna slova mají svoje frekvence a tónové odstupňování, podobné hudební oktávě, a že se skládají z určitých tónů, jako všechny melodie. Kdo tento zákon zná, ten se dokáže cizí jazyky velmi rychle naučit, když se objeví cizí frekvence, jsou převedeny do obrazů a přesně ukáží co slova nebo frekvence znamenají. Samozřejmě tento magnetofonový pásek, který mi ukázal, byl zcela jiný, než jaký jsem kdy viděl na Zemi.
Všechno mi to znělo jako nějaká pohádka a můj úžas se mi musel zřetelně odrážet v obličeji, neboť Ilmuth se srdečně zasmála a zeptala se:
„Překvapilo by tě, kdybych ti řekla, že před mnoha staletími existovala na Zemi rasa lidí, která dokonale ovládala zákony zvuku a frekvencí a také je využívala ?“
Potvrdil jsem, že jsem již dávno něco podobného tušil.
„Toto poznání je pro vaši dnešní civilizaci zcela ztracené,“ pokračovala Ilmuth, „ale výjimečně se u nějakých jedinců probudí slabá představa o těchto možnostech. Na ostatních planetách jsou tyto zákony základním učením ve výchovném systému. S těmito zákony jako základem se mohou žáci rychle učit ve všech oblastech vědění a vyjadřování.“
Nyní se ozval Firkon: „Teď se však musíme vrátit do salónu.“ Když jsem ustoupil stranou, abych nechal Ilmuth projít, zeptal jsem se, jak je možné, že jsme nepostřehli žádný pohyb, když loď stoupala z výše 12 000 metrů do výše 80 000 kilometrů.
„Zcela jednoduše proto, že loď je stavěna tak účelně, jako vaše ponorky,“ odpověděl Firkon.
Opět jsem žasl, kolik toho tito lidé vědí o vývoji na naší Zemi. „Vaše ponorky,“ pokračoval Firkon, „se pohybují pod hladinou vody ve velkých hloubkách a přesto posádka pociťuje poměrně málo rychlost pohybu kterou zaznamenávají přístroje. Posádky se v ponorkách cítí dobře, neboť vaše lodě jsou plánované a stavěné s pečlivostí. Ve skutečnosti není velký rozdíl mezi lodí, která pluje pod vodou; a mezi tou, která se pohybuje vesmírem, nepřihlížíme-li k tomu, že naše lodě jsou poháněné přírodní energii, zatímco vaše lodě jsou závislé na uměle vyrobených pohonných látkách.“
Mně však připadal zmíněný rozdíl přece jenom velký, ale neřekl jsem to. A Firkon pokračoval:
„Až se naučíte využívat přírodních zdrojů energie, které jsou všude v kosmu, budete schopni stavět ponorky, které - jako některá naše plavidla - stoupají na povrch moře a jsou schopny dále pokračovat ve své cestě vesmírným prostorem.“
To mi připomnělo dvě události, které se staly počátkem roku 1951. V prvním případě spadly dvě „střely“ z dokonale čistého nebe do vod Inchonského zálivu na západním pobřeží Koreje. „Střely“ spadly těsně vedle kotvící doprovodné lodě „Gardiners Bay“. V důsledku toho vystříkly sloupy vody do výšky asi 30 m. Zpráva uváděla, že se později tyto „střely“ opět vynořily z vody a letěly do výše, až zmizely z dohledu.
Druhý případ se stal u pobřeží Skotska a byl podobný prvnímu. Firkon, který opět zachytil moje myšlenky, řekl:
„Typ této lodě jsi mohl vyfotografovat a správně jsi jej nazval ‚ponorkovým typem‘.“
Při uvedeném rozhovoru jsme vkročili do salónu, ve kterém jsme původně zanechali Ráma a onoho staršího muže. Seděli tam dosud a bavili se ve své řeči, když jsme se k nim přiblížili, zvedli se, šli k malému stolku, u kterého stálo několik židlí, a vyzvali nás, abychom si k nim přisedli. Židle se podobaly našim židlím z jídelny nebo z úřadu, ale ukázalo se, že jsou mnohem pohodlnější. K naší skupině se potom připojili Kalna a Firkon.
Na stole stály křišťálové číše naplněné čirou, velmi osvěžující tekutinou. Byl jsem téměř omámen její vzácnou vůní. Konsistence nápoje byla poněkud těžká, takže bylo třeba pít velmi pomalu. Řekli mi i jméno ovoce, z něhož byla tato šťáva vylisována. Ale vůbec mi nepřipomínala žádné ovoce ze Země, marně jsem vzpomínal na nějaké pozemské ovoce, které by chutnalo podobně. Od chvíle, kdy jsem opustil Zemi, až do tohoto okamžiku, neuplynula ani hodina. Ale v tomto krátkém časovém rozpětí jsem získal mnohem přesnější představu o vesmíru, než se mi podařilo za uplynulých 61 roků života.
Nyní jsme se usadili kolem stolu a naše pozornost se upřela ke staršímu muži, který začal hovořit. I když mi bylo vysvětleno teprve později, jaké postavení tento člověk zaujímá na všech planetách, nebylo možné si neuvědomit, že jsem se octl v přítomnosti vyšší bytosti. Chování ostatních ukazovalo zřetelně, že se všichni, stejně jako i já, cítí před ním velmi pokorní. Dozvěděl jsem se, že žije v tomto svém těle již skoro tisíc roků.
Následující hodina, kdy k nám hovořil, mi připadala jako jedna minuta. Všichni naslouchali slovům tohoto moudrého muže s maximální pozorností a bez přerušení.
