Příběhy andělů

Na měsíčním můstku stál, nad hlavou světlo hvězd.

Na měsíčním můstku stál, v očích jenom smutek, zmizel dokonce i děs. S krásnou lodí mluvil. Ji však neviděl. Upíral zrak dál, tam blízko osudu cest, tam blízko smrti skal.

,,Den poslední je dnes,“ vyšlo z jeho úst. ,,Jsi připravená umřít, Rell?Já ano.…Musím být.“

On věděl, viděl dál. Krásný obličej, bledý jako hvězdný svit, dlouhou linii rodiny věštců prozrazoval. Vlasy dlouhé, bílé jako sníh, po zádech až ke kolenům se rovně táhly. A oči veliké, zlaté jako barva serafínů, plakaly v tom čase beze slz. Jméno jeho Ra-El Sen, Fénixův syn, serafů učedník.

,,Co se to jenom stalo, Rell?“ ptal se, nečekajíc odpověď. ,,Proč musí to tak být?!“

Cožpak naděje už od nich zcela odešla?!!!!!!

Ne.

Ještě tu zbývá JEDEN! On bude vědět víc.

Ještě zbývají tu DVA, jenž sami přemění se v naději.

Však naděje to bude pro jiné…

,,Je pravý den, pro setkání se se smrtí.“ vylinulo se mu z úst. ,,Je pravý čas.“

Poslední den

V nekonečnosti studeného vesmíru mezi zářivými hvězdami a černým prostorem tu a tam jako vzácná perla vystoupí ze tmy zářná modrobílá planeta, oplývající životem. Takový svět se pak coby drahokam stává ostrovem, majákem i vzácným darem pro všechny bytosti všech rozměrů a tvarů nekonečna. Bohužel nebo bohudík jsou však věci zařízené tak, že „životem oplývajících“ je velmi poskrovnu a jsou od sebe vzdálené na miliony světelných let.

Já stejně jako ty pocházím z některé z nich, nesejde však na tom, z které. Důležité je jen to, že mám ten vzácný dar cestovat časem i prostorem mezi bytostmi světla a tmy vně i uvnitř všech světů života.

A tak tě, příteli, zvu. Pojď se mnou a já ti ukážu jednu z planet nejpodivuhodnějších.

Tam v dálavách prýští světlem zlatobílá hvězda. Jedna z deseti planet, jenž kolem obíhají, ta čtvrtá z nich, třpytí se tyrkysově jako hlubiny moře i bíle jako oblaka páry. Je drahocenná jako život v ní.

Pojď blíž a uvidíš jemnou pavoučí síť ochranních a komunikačních světel, které se fialkově třpytí nad její atmosférou. Síť jí celou objímá a spojuje ji se dvěma měsíci, jež krouží nedaleko. Oh! Promiň, ale jeden z těch měsíců, zdá se, není tak úplně přírodní. Když se k němu blížíme, je nám stále víc jasné, že obrovské parky pod skleněnými kopulemi stejně jako všechna patra bílé, pohádkově jemné archytektury, které tvoří samo jádro měsíce, musí být postaveny něčí důmyslnou rukou.

Pojďme dovnitř a uvidíme, co se stane dál.

Na vršku jednoho ze skvostných domů, jež vybíhají do lesů a mýtin obrovského parku sedí v křesle muž. Drží v ruce skleničku nazelenalého vína a vyhlíží ven do noci osvětlené azurovou planetou i stříbrem druhého měsíce.

Napije se. Přemýšlí. Napije se. Přemýšlí. Napije se potřetí…

,,Voooddaaa!!!“ a vyprskne tekutinu do všech koutů pracovny. Postarší příjemný obličej s postříbřenou bradkou nakrčí do strašlivé grimasy. ,,Kdo si dovoluje měnit moje víno v…?“

Za jeho zády se v pokoji zjeví mladá dívka.

,,Já, tatínku.“ řekne klidně. ,,Alkohol ti škodí.“

,,To jsem si mohl myslet.“ zabručí muž. ,,Velím největší andělské kolonii a komanduje mě vlastní dcera.“

Pak se otočí k dceři a zří její zlaté oči i zrzavé vlasy, jež mu tolik připomínají její matku.. a změkne.

,,Co se stalo, Elofon? Máš snad nějaký problém, se kterým se chceš svěřit taťkovi?“ a významně zamrká.

,,Ne.“ odmítne rázně dívka.,,Nezamilovala jsem se do žádného z mužů. Mně tohle souzeno není.“

,,Ale holčičko, vždyť jsi tak hezká!“ začne už po tisící dvě stě třicáté sedmé.

Dívka zavře popuzeně oči a zvedne pravou ruku, čímž oznámí konec hovoru na toto téma. Ona se mi vůbec zdá tak nějak zvláštní. Nesmírně dlouhé vlasy do podivného účesu svázané má a v těch gestech vícero moudrosti, nežli by člověk za celý svůj život dostal. Pohled rozostřený, jako by viděla do jiných rozměrů a sfér. A na bradě podivný znak, jež váže ji mluvit pouze pravdu.

,,Jsem tu kvůli jinému, tati.“a tvář ji nesmírně zvážní.,,Za pár hodin nastane úsvit posledního dne.“

Jakmile to vysloví, obličej muže udělá hned několik výrazových převratů. Od bledého překvapení až po tmavě fialkovou rozhodnost.

,,Už?!!“ vydere se mu z úst.,,To ti vzkázali nebeští strážci?!“

,,Právě před chvílí.“ potvrdí. ,,Ale neboj se. Vše proběhne tak, jak má.“

,,Já se nebojím o nás!“ vykřikne celý rudý a udeří pěstí do stolu. ,,Pokud tu nebudeme, kdo se postará o Eden? Nezbude tu nikdo, kdo by chránil planetu před nájezdy SKINů! A co karmíny? Kdo bude udržovat rovnováhu, když my odejdeme?“

Elofon se na něj podívá svým mírným, uklidňujícím pohledem, ale uklidnit ho, se ji tentokrát nepovede. Proto řekne:

,,O budoucnost je postaráno. Ti nejsilnější z nás tu zůstanou. Jen přijmou podobu světla a smísí se s nebeským strážci, kteří v tomhle kruhu už bdí.“

,,Aha.“ vyjde z jeho úst, ale moudrý si z jejích slov tedy nepřipadá. ,,Jako mrtví nebudou mít tu stejnou sílu. Žádný z nás už nebude mít tutéž sílu!“

Dívka si k němu pomalu přisedne a pohladí ho něžně po ruce. ,,Až naše těla v ohni zmizí a uvolní se světlo v nás, budeme schopni v mžiku cestovat na jiné světy a pomoci tam, kde nás bude třeba.“

,,A co SKINi?“

,,SKINi zmizí sami a planeta se ustaví do nové rovnováhy. Nás je třeba jinde, to ti mám taky vzkázat.“

Generálmajorit se pousměje. ,,Umíš si představit, že by nás někde lidi vzívali coby Angelos, světelné posly?“

Elofon dostane velmi vědoucný a velmi zarážející výraz.,,Takhle se náš národ přece jmenuje.“

….................................

…………...........................UF!

To byla ale pecka! Při slovech té dívky mě až mrazí v zádech a jestli ti taky dochází jejích význam, tak jsme dva, koho to zamrazilo.

Pojďme, kamaráde, radši chvilku od ní a podívejme se po té kolonii.

Ačkoli slouží k vojenským účelům, totiž obraně před nájezdy SKINů, útočníků z hlubokého vesmíru, nevypadá moc na to. No…ono ani její hlavní bojová skupina na to zrovna moc nevypadá.

Skládá se ze tří jednotek po sedmi bitevních lodích. Lodě mají zvláštní tvar, něco mezi chobotnicí, doktorem Oktopem ze Spidermana a Terminátorem. Jsou kovově lesklé s lidskou tváří. Každou řídí pouze jediný pilot, speciálně vybraný ze sedmiset kadetů. Všichni lodě májí svoji značku, stejně tak i značku svého oddílu. Velitelé celých jednotek jsou pak označováni jako podkapitáni letky.

Jsou tři a každá z jejích lodí je naprostým unikátem inženýrského talentu. Jsou světležlutá, světlemodrá a světlečervená. Mají tvar bezpohlavního člověka s nádhernými obličejovými rysy. Ze zad i z hrudníku, stejně jako z pasu jim vycházejí obrovské plachty, každá se specifickou barvou. Halí lodě jako nejjemnější andělské roucho a když se roztáhnou, vytváří okolo magnetické pole k ochraně a řízení lodě. Z hlav jim pak místo vlasů vycházejí konor-dan, průhledná optická vlákna, která svítí jako stovky žárovek a ukazují cestu celé letce. Na těle se jim rýsují roztodivné symboly, na čele však mají ten hlavní, znak Božské letky Andělů. Každou z velkých lodí řídí zase jen jeden pilot a musí to být naprosto unikátní talent. Brzy poznáme, proč. Pomáhá mu v tom umělá inteligence, která tu loď představuje a která se většinou pohybuje ve formě hologramu.

Ten nejlepší ze všech, Kapitán, o kterém se povídá, že ve válce se SKINy ještě ani jednou neprohrál. Ten má loď stejně nádhernou jako podkapitáni, jen ve světle zelené a je trochu větší. Její zvláštnosti sice nejsou příliš vidět, snad jen že má nakadeřené plachty, ale o to důležitější jsou. Vždyť ona loď i její pilot umí zpomalit čas téměř na nulu. A kromě toho i její inteligence je podivná. Je mnohem starší než ostatní lodě a říká se o ni, že kdysi bývala adoptovanou sestrou kapitána. Snad proto také zná celou historii andělské rasy a umí kouzlit stejně jako živý tvor. Snad proto to byla také hlavně ona, kdo zkonstruoval s kapitánovou pomocí celou Božskou letku. To přesně nevím. Důležité však je, že oba velí své letce natolik dobře, že od těch dob, co je, nepřiblížili se SKINi k planetě byť ani o píď víc, než by jim bylo dovoleno.

Mám nápad. Pojď se semnou podívat za těmi podivnými velícími piloty. Jsou přece nejdůležitější z bojovníků, že?

….............................

Hvězdné paprsky linou se skrz prostor pokoje. Linou se, plynou a dopadají na skleněnou komoru. Hvězdné paprsky stříbrem svým procházejí záhadnou fosforeskující tekutinou, až dopadnou na nahé tělo, vznášející se uprostřed ní. Oči zavřené, snad spí. Krásná ústa i nos obklopuje průhledná maska, do níž ústí hadice, přinášející kyslík zvenčí. Dlouhé sněhobílé vlasy kol bledého těla plují na neznámých vlnách podivné té tekutiny. A ona pořád se blýská a fosforeskuje všemi barvami duhy.

Náhle on procitne. Oči se otevřou a zlatě rozsvítí. Mezi obočím mateřské znaménko ve tvaru perly začne náhle odrážet podivný nezemský lesk. Muž - nebo snad chlapec? Jeho tělo je totiž menší ve srovnání s ostatními z onoho světa.- on plavými jistými pohyby vypluje na hladinu nádrže. Sundá si masku a nadechne se vzduchu okolo.

A to už ho poznávám. To Ra-El Sen z rodu Jasnovidců. A ta tekutina musí být samerel, která nepropouští dovnitř ani ven jakékoli představy a sny. Jedině tak si natolik silný věštec může odpočinout od vizí.

Ra-El si oblékne župan a sestoupí po schodišti na patro pokoje. Ačkoli teď vstal, kol očí mu pořád hrají tmavé stíny vyčerpání. Poslední dny pracoval příliš usilovně a viděl příliš mnoho. Celá jeho rodina dole ve světě i na Měsíci toho museli zařídit mnoho, aby připravili novou budoucnost, když ta jejích byla u konce.

Ozve se melodické cinknutí a do pokoje vejde křehká dívka v barvách jeho rodu.

,,Vyspal jste se dobře, pane?“zeptá se komorná. Ačkoli je ještě noc, v rukou už nese tác se snídaní, neboť zná ranní hodinku svého pána.

,,Dá se to tak říct.“odpoví.

Dívčin hlas se změní do vyčítavého tónu. ,,Souhlasila jsem s prosbou vaší paní matky a přišla jsem se o vás starat, pane.“řekne. ,,Ale jak bych vám jen mohla pomoci, když se pořád takhle ničíte? Nemyslete si, že nevím, jak dlouho jste opět pracoval.“

Ra-El nasadí svůj rádoby provinilý úsměv a lehce se na ni usměje. ,,Však víš, že tu není nikdo jiný, kdo by viděl tak daleko do budoucnosti jako já.“

Dívka zručně naservíruje snídani na malý stolek. ,,Věřte mi, pane, některé věci je lepší nevidět.“

Tak v tom s ní soulasí. Už když se narodil s bílými vlasy a mateřským znamínkem třetího oka, věděli jeho rodiče, že bude nejsilnějším z živých věštců. Proto když vypukla válka a Andělé začali stavět obrannou kolonii okolo druhého měsíce...a zvlášt když si generálmajorit přišel pro jednoho z věštců, nechali s ním jít Ra-Ela. Tehdy mu bylo devět. Ještě neuměl ani pořáně psát a počítat a už dělal válečného poradce. Zůstalo to tak asi rok.

Pak přišel Di-Tin. Tehdy to byl jen svéhlavý sedmnáctiletý čahoun, který z jen jemu známého důvodu začal stavět podivné lodě. Asi nikdy nezapomene na to, jak se poprvé setkali. Bylo pozdě v noci a Re-Ela tenkrát přemohla zvědavost. Říkalo se o nových lodích, že budou zázračné a všechny chlapce v kolonii to strašlivě zajímalo...no a ovšem jemu bylo tenkrát jen 10 let.

Vykradl se z komnat a kromě noční košile, měl v rukou už jen obrovité žezlo věštců, které vyčuhovalo do výšky dvakrát větší než ta jeho. Potichu se vloudil do hangáru a začal se rozhlížet po podivném skladišti všelijakých součástek.

,,Copak tu hledáš, prcku?“ozval se za jeho zády hlas.

Ra-El se tak polekal, až nadskočil a udělal čelem vzad. Jeho pohled padl na vytáhlého mladíka, vychrtlého jak naše modelky. Rovné blond vlasy hozené do nedbalého culíku. V kulatém hezkém obličeji dvě zelené oči, které se na vás dívaly, jako ten nejdokonalejší rentgen. Na pravé tváři obrovská rozdrásaná jizva.

„Já...já...“ chtěl Ra-El říct, ale jeho pohled padl na medailon uprostřed Di-Tinovy hrudi. ON MĚL RUDÝ KARMÍN!!

V tom okamžiku se mu hlavou rozletěl šílený proud vidin. Zakymácel se a cítil, jak ho kdosi podepřel, ale dál už toho moc nevěděl. Vlastně vůbec nic. Upadl do bezvědomí.

Když se pak vzbudil, ležel na lůžku v jednom z pokojů nemocničního oddělení. Rozhlédl se. Byl sám. Jen za mléčnou zástěnou slyšel tiché hlasy.

„Žezlo toho chlapce může být klíčem k ovládání celé lodi!“ vysvětloval kdosi naléhavě. ,,Obsahuje karmín, který může spojit pilota přímo s navigačním systémem. Takový válečník by byl neporazitelný!!“

„Ale on je naším jasnovidným poradcem.“odpovídal jiný hlas, starší a chraplavější. ,,Nemůžeme ho nechat, aby ryskoval život v první linii.“

„Jenže loď bez karmínu nemůže vytvořit časoprostorovou bránu do gamma dimenzí a celá konstrukce je kompletně v háji!!“

„Tak každé z těch lodí nějaký karmín obstarej.“

„To nejde jen tak! Aby ji pilot mohl řídit, musí být jak on, tak i lod napojení na ten samý kámen! Oni samy dva si vybírají jeden druhého a akceptují se navzájem jako partneři.“

„Kdo?!“ ozvalo se tak trochu zmateně. ,,Ty myslíš loď? Jako pilot a loď? Občas o těch strojích mluvíš jako by byly živí!...“

V tu chvíli Ra-El odhrnul zástěnu a uviděl Di-Tina a generálmajorita uprostřed vzrušené diskuze.

,,Chci se stát jedním z pilotů.“ řekl a jeho tón byl snad mnohem naléhavější než výzva dospěleho. ,,Je to můj osud.“

Generálmajorit na něho chvíli upíral zamyšlený pohled. ,,Tak dobrá.“ rezignoval nakonec. ,,Ale nejdřív projdeš řádným výcvikem, ano?“

Chlapec jen letmo přikývl, zatímco Di-Tin dodal místo něj. ,,Jinak jsem to ani nemyslel.“a vesele na něj mrkl levým okem.,,Budeš jeden z nejlepších.“

A tak se Ra-El v pouhých deseti letech dostal mezi patnáctileté školáky pilotní školy Kolonie a probíral se stejně tvrdým výcvikem jako ostatní. Mezitím naučil věšteckému umění Elofon, majoritovu dceru a sám dřel od úmoru do úmoru. Sedmiletý výcvik tak absolvoval v polovičním čase, během kterého Di-Tin a ostatní inženíři dokončili Božskou letku.Ve čtrnácti se tak poslední potomek rodu jasnovidců stal jedním z tří podkapitánů a během dalších osmi letech viděl tolik krve a vedl tolik bytev, že by to normálního člověka přivedlo do blázince.

No a teď na začátku posledního dne světa Andělů klidně snídá a má starost toliko o to, zda jeho sestry dole na planetě stačí připravit všechno pro budoucnost nových lidí.

„Kdyby se mě na vás někdo zeptal,“ozve se komorná a přeruší proud jeho myšlenek. ,,tak jste příliš obětavý, pane. Skoro nic nejíte, téměř nespíte a to všechno pro budoucnost těch primitivních kmenů lidí, kteří nás anděle ani nechápou, natož aby projevili uznání, nebo jen špetku vděku.“

,,Oni jsou naše bodoucnost.“ odpoví ji Ra-El a unaveně zívne. Třeba je opravdu hodně obětavý, ale jinačí být prostě neumí. ,,Každý dělá, co může.“ dodá jen.

…........................................................

Mezitím se na druhé straně kolonie rozléhá park smaragdového listoví. Uprostřed lesa na mítině, květinami obklopena stojí kašna z perleťového mramoru dělaná. Stříbrný měsíc i tisíc hvězd i planeta samotná jak zářič na inkoustovém nočním nebi zrcadlí se v temných hlubinách těch vod. A z kašny té do předranního ticha rozléhá se něčí nádherný zpěv. Hlas čistý a lahodný, zvonivý i teskně zastřený pluje po vlnách neslýchané melodie.

Tam u tekoucí vody na mramoru samotném sedí stinná postava. Mužská zdá se a přec ten zpěv, krásnější je než všechny mužské hlasy. Z milé opálené tváře do noci svítí dvě oči růžové jak jarní kvítí.Vlasy z barvy vzácného mahagonu složené jsou do uzlu na temeni. Ústa, z nichž zpěv se line, plná jsou a krásná jak sám svítivého zvuku tón. Na sobě jen krátká košile a kalhoty. Nohy bosé, hebké trávy dotýkají se. Podivné je říct, že ta silueta mohla by být bojovníkem.

...Ale je.

Vin-El Venuran je opět zamilovaný. No vlastně je těžké najít den, kdy by se zamilovaný necítil. On miluje všechno, od trávy pod jeho nohama počínaje až k zářivým hvězdám dalekého vesmíru konče. Je těžké popsat jeho osobnost, neboť češtináři by mě jistě napomenuli za neustále opakující se slova láska, něha, něžný, jemný, svědomitý, zamilovaný, miluje, miluje, miluje, miluje.....

Svoje andělské druhy přitahuje jako magnet, ikdyž to u něj pouze znamená, že pobudou v jeho blízkosti a vyslechnou některou z jeho písní. A přece si žádný z nich nikdy nenechá ujít příležitost, vyslechnout byt jen kousek z jeho kouzelného zpěvu. Zvířata si k němu do ložnice chodí pro svačiny...tedy chodila, protože pro příšlišný zájem zvířecího druhu přestěhoval svůj byt nakonec doprostřed parku a vynechal přitom všechny dveře, aby k němu každý mohl volně vejít. Takže místo ložnice ted nejraději používá samotný park.

A teď...

Ve vzduchu se najednou zhmotní průsvitná dívčí silueta. Je to holografické paprskovité tělo umělé inteligence jeho lodi... tedy vlastně Snaaf, jeho loď sama.

„Heejj, slyšíme se?!“ Křikne mu do ucha, aby konečně upoutala jeho pozornost.

Vin-El se zarazí, zamrká a zmlkne.

„Už je čas.“ řekne mu. „Jestli se mají kdy vzít, pak je ted nejvhodnější doba je usmířit.“

„Ach, jasně.“ usměje se na ni trochu rozpačitě. „Málem bych na to zapomněl. Nechal jsem se trochu unést.“

„To ty vždycky.“ okomentuje to Snaaf.

Vin vytáhne z kapsy malý notýsek a podívá se do něho. Mezi řadami dvojic jmen pod položkou dnešního datumu se na něho usmějí ta správná.

Pak se dívčin zrak jako by na chvíli rozostří. „Modulační senzory hlásí vzájemné přiblížení na dvacet kroků. Můžeme začít.“

„Dobře.“ přikývne Vin. „Tak daleko ale já nedohlédnu. Potřeboval bych si půjčit tvůj zrak, kdybys byla tak hodná.“

Snaaf se na něho něžně podívá a pousměje se. „Moje oči budou se ctí sloužit cílům lásky.“

„Děkuji.“ vydechne Vin. Pak položí volně svoje ruce dopřadu s dlaněmi otočenými vzhůru. Uvolní tělo a zavře oči.

Snaaf se k němu skloní a uchopí něžně jeho obličej do dlaní. Pak se k němu přiblíží ještě víc, až se jejích čela dotknou těsně nad kořenem nosu. Pak Vin-El najednou otevře své velké oči a zadívá se do těch jejích. Nevidí však jejích nezemské hlubiny, nevidí jejích lesk. Vidí skrze ně, vidí to, co ony, vidí... Slyší to, co ona slyší...

A v krajině snů, jak snem polapená bijí dvě srdce beze slov. Jak květ na stoncích jemného hedvábí, pluje po vlnách jejích lásky jemný cit.

Žeend-El se přiblíží ke stojánku s večerním občerstvením, když naproti ní se objeví Merk její bývalý snoubenec.

Jejích zraky se střetnou a jejích sny se chopí moci nad nimi zas.

„P-proč jsi tady?“ vykoktá Žeend-El. „Co tu chceš?“ však ta slova jsou jak jed, jenž ukapává z útrob bolestného osamění.

„Já-já jsem...“ začne, však pokračovat dál nemůže, neb pláče jeho duše beze slz.

„Proč? Proč?!!“ křikne jen.

„ Já... jak ti to jen...“

V tu chvíli Vin-El pustí do boje své síly mocný dech. Otevře ústa a z nich se vyline nádherný, ušima neslyšený, však srdcem pochopený zpěv. A jen ten zvuk a síla v něm kol kolem se vine. Kol kolem vznáší se ted, kol kolem nás je, každý je jí obklopen. Ted dorazí k neštastné dvojici. Ted obejme ji již. A na stránkách hvězdných knih, začne psát se nový sen jednoty jich obou. Zadrhnou se v půli vět, zadrhnou se jejích myšlenky a jen to důležité uvnitř ně zůstává, to důležité v nich i v ,nás, to trvající všechen věčný čas. Přiblíží se k sobě a v objetí a beze slov, řeknou si vše, co nutné je, aby se stali jednotou, Jedním v nás. A polibek jemný a nekonečný dořekne vše, co doříct se má.

V tu chvíli Vin odtrhne od nich svůj zrak a odpojí se od Snaaf. Hotovo, práce vykonaná již.

„Díky Snaaf.“ usměje se na ni měkce.

„Není zač, to já děkuji tobě, že jsi mi dovolil ti pomoct v něčem zas. I oni ti určitě v nitru děkují.“

„Jo.“ vydechne spokojeně. „Jsem rád, že to proběhlo tak dobře. Někteří lidé trpí utkvělou představou, že nemohou či nesmí milovat a pak je práce s nimi náročnější. To já nechápu takový nesmysl. Každý umí milovat... Hmmm... Ale ted to proběhlo dobře. Jsem rád.“

Snaaf se kradmo pousměje. Jak si jen kdy mohla myslet, že je slabý. Tedy vlastně on fakticky vypadá na to, že neumí zvednout luk, natož aby ho natáhl a vystřelil z něj. Ale zdání klame. Když ji ho poprvé představili jako jejího pilota, bylo mu sotva 17. Tenkrát měla co dělat, aby se jim všem nevysmála. Během pěti předešlých let se v ní vystřídalo 28 pilotů. Byli to velcí, dobře stavění chlapi a přesto žádný z nich nepřežil třetí bytvu, někteří ani tu druhou. A tenhle chlapec s mírnou a laskavou aurou? Těžko si ho dovedla představit samotného v boji, natož aby velel ještě dalším mužům.

Jenže jak už to tak bývá, jakmile tenkrát vyletěli z hangáru, zjistila, proč o něho Di-Tin tolik stál. Muži z oddílu ho najednou poslouchali jak zhypnotizovaní. Stačilo, aby jim svým podivným melodickým hlasem cokoli řekl a byli schopni pro něho obletět i celou sluneční soustavu. Jakmile pak došlo na boj, na rozdíl od všech předešlých pilotů, dovedl se spojit s karmínem, naplnit ho světlem a vyrobit štít, který je chránil před střelami SKINů. Všichni její předešlí piloti bledli a modrali před tou nesmírnou černotou, jenž sebou SKINi nesli, ale on se zdál úplně klidný. Nikdy nezapomene na to, jak v jednu chvíli začal dokonce uklidnovat on ji, že se nemá čeho bát, že je tu s ní a všechno dobře dopadne. Ne, on fakt nebyl jako ostatní. Po bitvě, když se ho ještě zeptala, jestli je v pořádku, odpověděl ji otázkou.

„Když se stanu tvým pilotem, zaneš mě milovat?“

Cože?! V onu chvíli Snaaf jen šokovaně přikývla dřív, než ji došlo, co vlastně dělá.

„Pak je všechno v pořádku,“ odpověděl a usmál se na ni.

Ne, on fakticky není normální, pokýve lehce hlavou, snad i proto aby zahnala ony vzpomínky. Čeká je ještě hodně práce.

V tu chvíli se Vin-El ozve, jako by ji četl myšlenky.

„Snaaf? Co když nejsem takový, za jakýho mě všichni mají?“

„Proč myslíš?“ zeptá se ho zaraženě.

„Když jsem byl malý, všichni mě měli za génia. Ačkoli byl můj otec mrtvý a my neměli na studia, přijali mě tehdy do jedné ze škol, kde jsem chodil s klukama mnohem staršíma, než jsem byl já sám. Myslel jsem si, že je to fajn, že oni jsou fajn. Jenže jednoho dne jsem je náhodou viděl. Několik z nich se pokusilo znásilnit jednu za naších spolužaček. Já....“zadrhne se na chvíli. Není to pro něho jednoduché, něco takového vyprávět. „Já jsem se doopravdy naštval. Přestal jsem se ovládat a … Pak si pamatuju jen šílící růžové světlo, které se mi zhmotnilo v rukou. Vyšlo ze mě a já... Ublížil jsme jim. Připravil jsem je o zrak. Oni... Nevím, zda ještě někdy uvidí. Jejích rodiče nás žalovali a já skončil před soudem. Moji mámu to stálo kus zdraví.“na chvíli se odmlčí a pak se hořce usměje. „Všichni si myslí, že jsem hodný a milující, ale je to jen tím, že neznají pravdu.“

Snaaf se k němu rychle shýbne, vezme jeho obličej do obou rukou a otočí ho k sobě, tak aby ji viděl do očí.

„Ale my všichni známe pravdu, Vine. My víme, jaký jsi. Nezáleží na tom, že jsi kdysi dávno jednou uklouzl. Na tom nesejde. Ty jsi můj Vin, můj pilot. Žádného darebáka bych nenechala nasednout do mého nitra, jasný? Jasný?!“

Vin se znovu pousměje, tentokrát o mnoho štastněji a souhlasně přikývne. „Děkuju, Snaaf. Děkuju za všechno.“

„Fc!“pohodí Snaaf hlavou a pustí ho. „ Stejně si to asi zasloužili.“ pak se na chvíli zamyslí. „A jak ses vůbec dostal k nám? Vytáhl tě z toho Literát?“

„Hmmm...“ zamyslí se. „Vlastně ano. Tehdy u soudu jsem ho poprvé potkal. Pamatuji si, jak uprostřed mého výslechu vešla do síně vysoká postava, celá zahalená ve světle zeleném plášti. Prohodil se soudcem jen pár slov a celá komise se postavila do pozoru. Pak se ke mně otočil a sundal si kapucu. V tu chvíli se čas okolo zpomalil téměř na nulu a jen my jsme zůstali normálně.

„Jsem Di-Tin, kapitán Božské letky a ty jsi jistě Vin-El.“ řekl. „Nejdřív chci, abys věděl, že ať se rozhodneš jakkoli, urovnal jsem už tvé provinění a ty jsi volný.“

Já jsem na něho v té chvíli musel civět jak úplný pitomec. Za celou tu dobu jsem stačil snad jen přikývnout. Nečekal totiž na mě a pokračoval, ale jeho další slova teda stála za to.

„Neslibuju ti slávu ani bohatství. Jestli se mnou odletíš do Kolonie, čeká tě jen tvrdý výcvik, nebezpečí, boje a možná i smrt. Věz však, že to všechno děláme pro bezpečí těch, které máme rádi. Pokud jsi ochotný chránit náš svět za jakoukoli cenu, pojd se mnou. Chceš se stát jedním z mých pilotů?“

Já vlastně ani nevím, proč jsem tenkrát souhlasil. Bylo to tak rychlé, tak z ničeho nic.“

„Já vím, proč jsi souhlasil.“ ozve se Snaaf. „Ty jsi prostě takový Vine. Vím, že i mezi námi anděly se tu a tam najdou blázni, kteří se občas chovají jako primitivové, ale ty rozhodně nejsi jedním z nich. Jsi můj bratr, láska sama, to sám víš.“ a záhadně na něho zamrká.

Vin-El okamžitě zčervená jak řepa. „Kdy tě tohle napadlo?“

Dívka na chvíli rozepne ruce do stran, jako by chtěla obejmout celý svět a vzlétne k nebi plném hvězd.

„Už dávno dávno, Vine.“ křikne na něho ze zhora. „A ted na konci světa se to jen potvrzuje...“

Vin na chvíli zavře oči a povdechne si. „ Na konci světa, hm? Ale co vlastně končí a co začíná? Kdo ví?“

…....................................

No a ted když půjdeme dál, najdeme třetího z nich v jídelně... tedy... přesněji řečeno...hm....

Vedle postele hlavní kuchařky se hodinu před svítáním rozezní poděšený pískot kuchyňského alarmu. Kuchařka s ještě větším řevem vyskočí z postele a už v běhu na sebe hodí čáct uniformy.V druhé ruce se ji téměř zázračnou rychlostí objeví největší z kuchyňských nožů. Vyběhne z ložnice a stále ještě v chlupatých pantoflích se vřítí mezi pekáče a pánve.

U nějvětší z kuchyňských ploten slyší šramot a jakési veselé pobrukování. Zvedne nůž a připravená na cokoli se potichu blíží k tomu vetřelci.

Vzzz! Ozve se na hranici slyšitelnosti a …

Nůž uvízne v prostoru, prostě tam najednou zmrzne a už s ním nejde hnout.

„Zmetku!“ zařve žena zuřive. Nechá nůž nožem a vyřítí se k neznámému. „Já to věděla!“ vykřikne, když ho zahlédne a upře na něho vyčítavý pohled.

Tran-El, nebo jednoduše Tran, roztáhne obličej do obrovského zářivého úsměvu.

„Měl jsem strašný hlad, ale nechtěl jsem vás budit.“ ozve se rádoby omluvně. „ Ryskoval jsem, že si udělám něco sám. Je mi to vážně moc líto!“ ale zářivě modré oči mu při tom hrají pobavením.

Tenhle chlapec mě přivede jednou do hrobu. Pomyslí si nešťastně kuchařka, ale jakmile se podívá do toho čarovného dobráckého obličeje, musí se usmát. On takhle působí prostě na každého.

„Dej to sem, kluku.“ ujme se postarší žena pánve, kterou mladík drtí ve velké pravici.

Tran zvedne svoje obrovité svalnaté tělo ze židle a ustoupí dál.

„Omlouvám se vám, že jsem vás vzbudil, ale musím tuhle postavu dostatečně živit. Podle Literáta jsem pořád ještě ve vývinu.“ a poštěstí ji dalším šarmantním úsměvem o síle slunečního svitu.

„Tak to má kapitán pravdu,“ zamračí se žena. „Ale už aby ses dovyvinul.“

Tran se posadí naproti ní na druhé straně stolu. „Znáte ten vtip o čarodějích a žárovce?“ zeptá se, ale pak plynule pokračuje dál, aniž by čekal odpověď. „Kolik čarodějů je třeba k rozsvícení žárovky? Žádného... Ani jeden z nich nepochopí, že musí zmáčknout čudlík.“ a místností se rozlehne jeho zvonivý smích.

Žena se mimoděk rozesměje taky. A takhle je to s tím klukem vždycky. Jakmile se vyskytne někde v místnosti, všechny rychle rozesměje a tak mu ty jeho blbiny každý rychle odpustí.

Pojď se však na něho pozorněji podívat. Vlasy má tak černé a husté, že i když jsou na krátko ostříhané, vyčuhují mu z hlavy na všechny světové strany, jako by tam měl vosí hnízdo. Obličej hezký, ale nikoli tím klasickým způsobem, je spíše okouzlující s těmi tvářemi pořád rudými od smíchu. V modrých nevinně vyhlížejících očích čertovské plamínky. Jako by se smutek před jeho pohledem musel prostě rozpustit.

Ale i on poznal své. Všichni andělé v kolonii ho znají takového, jakým je teď, ale kdysi... dřív...

Už když se na jeho postavu pozorněji zadíváš, zjistíš, že není všechno přesně, jak má být. Zdá se obrovská a svalnatá, až na jeho levou ruku. Je zdeformovaná. Od lokte níž má svaly tenké, až pětkrát tenčí než na jeho pravém předloktí. Levá dlaň je pak dvakrát menší než ta pravá a prsteník a malíček má srostlé v jeden dvojprst. I tak má onu ruku o málo větší než ženská dlaň a slouží mu bez problémů. Ale... bez problémů pohybových....

Hluboko v jeho očích za těmi čertovskými plamínky se skrývá temná studna dávných vzpomínek. Já ji pro tebe otevřu a nechám z ní vytékat vodu věcí minulých. Doufám, že mi to Tran promine.

Narodil se jako jediný potomek vyháněče démonů z vnější kolonie. Bohužel jeho matka při porodu umřela, takže už v ranním dětství musel s otcem často pronásledovat démony. Ovšem, když se objevili SKINi a válka začala, zmizela i ta trocha opory, kterou v otci měl. Jako vyháněče démonů ho povolali do války mezi prvními a kluk skončil v sirotčinci. Ze začátku snad měl naději, ale jakmile mu oznámili otcovu smrt, zbyla v něm jen prázdnota. Přísahal, že se sám co nejdříve dostane do armády a ty démonní SKINy vlastníma rukama vyhubí.

Ovšek jak moc dovedly být děti kruté a jak rychle se mu vysmály. Že prý má křivou levačku, že je prý moc slabá a že ho za vojáka nikdy nikdo nevezme! Abys pochopil, andělští vojáci nejsou jako ti naši. Jsou to spíše kouzelníci, rytíři. Jejích kodexem je čest. Ovšem v sirotčinci, kde se ve většině vyskytovaly spíše lidské děti, zaměňovala se čest za brutální sílu a tak málokdo mohl pochopit sílu jeho přání... jeho pevnou víru v to, čím bude i přes sto, že měl slabší a často i bolavou ruku. Tak se nakonec musel poprat se spoustou z nich a ještě víc jich zesměšnit, aby ho konečně začaly brát vážně.

Jednou mu jeden z andělských vychovatelů řekl: „Ta ruka je dar, kamaráde. Poslouží ti jako zrcadlo. Hned jak ji někdo uvidí, poznáš na něm, jaký ve slutečnosti je.“

A tak ji tak i používal. Jako zrcadlo, které odhalovalo špatné i dobré věci v lidských srdcích.

Když mu bylo 14, požádal onoho učitele, aby ho doprovodil na přijímací konkurz do Pilotní akademie Měsíční kolonie. Vychovatel zprvu snad tak dvě vteřiny váhal, ale nakonec mu vyhověl. Upřímně řečeno s tím přijetím do kolonie to taky nebylo jednoduché, ale tentokrát kvůli jeho laxnímu studiu ve škole a pak samozřejmě chybějícím znalostem při otázkách v přijímacích testech. Vždycky byl na věci trochu hrr a vydržet u učení mu dělalo trochu potíže, ale nakonec ho přijali a dobře udělali.

Zrovna v tuhle chvíli dokonce ukusuje z promaštěné supersladké koblihy a něco jako spořádané stolování se mu zdaleka vyhýbá.

„Bude ti jich stačit dvacet?“ zeptá se ho kuchařka.

„Jistě.“ zazubí se na ni šťastně. „Ale jen když k nim přihodíte ten svůj výborný sýrový koláč.“ a spiklenecky na ni zamrká.

„No to snad ne!“ rozesměje se žena. Ten kluk ji jednou přivede do blázince. Má nekonečný apetit. Takhle v noci ji budí alespon jednou do týdne a spořádá toho za pět.

Jednou, to byl ještě kadet, jim dokonce způsobil celotýdenní nedostatek mléka. Dokáže sešrotovat úplně všechno, ale jinak je hrozně milý. A ona se cítí nesmírně hrdá na to, že to dotáhl až na podkapitána. Jelikož trávil a pořád tráví v kuchyni většinu volného času, už před lety se mu stala náhradní matkou, místo jeho vlastní a on ji zase synem, kterého nemohla sama porodit.

„Ty už zase jíš?“ zhmotnila se vedle něho inteligence modré lodi.

„Ahoj, Omen!“ zazubí se na ni. „Ani nevíš, oč přicházíš.“

„A tobě nedošlo, oč přijdeš ty, když zapomeneš ohlásit, že se ti v pokoji rozbila komunikační jednotka.“ usměje se na něho sladce.

Tran se poškrábe na bradě. „Aha!“ rozzáří se. „Už si vzpomínám. Vlastně jsem vyšel z pokoje, abych to nahlásil! Ale pak jsem si řekl, že kapitán bude asi pořád spát a já přitom měl takový hlad...“

„To známe.“ prohlásí Omen i kuchařka stejně vědoucně.

Mladík vyskočí ze židle a vydá se ke dveřím. „Už jdu! A vy, madam,“ otočí se důležitě ke kuchařce. „Nepochybujte o tom, že se těším na váš koláč. Možná jich sním dokonce dva.“ široce se usměje a strčí si do pusy už třináctou koblihu.

Komunikační terminál na chodbě je úplně prázdný. Není ani divu v tuhle ještě noční hodinu. Tran vyťuká svůj kód a kapitánovu adresu. Obrazovka zabliká a objeví se na ni šedá nevyspalá tvář s jizvou.

„Děje se něco?“ zeptá se Di-Tin.

„Aa, nic moc.“ozve se Tran. „Jen se mi porouchal komunikační panel v pokoji. Teď jsem tedy v jídelně. Nechceš se přidat Literáte?“

Kapitán si ho změří pronikavým zeleným pohledem. Nezdá se být sice nemocný, ale něco se s ním děje. Tran nedá na sebe nic znát, ale začíná si o něho dělat starosti. Už tři dny se dívá na kapitána, jak pochoduje okolo bledý jak mrtvola.

„Ne, díky.“ vykouzlí Di-Tin letmý úsměv. „Jsem rád za nabídku.“

Mladík vypne panel a zůstane chvíli zamyšleně stát. S kapitánem se fakt muselo něco stát. Vypadá, jako by celou noc zápasil s démony. On teda vypadá takhle celkem často, ale tentokrát se muselo stát něco zvlášť extra.

Okolo kapitána se vždycky točilo zvláštní ovzduší. Uvědomil si to, už když ho poprvé potkal.

Bylo to už druhý den, co je přijali do akademie v Kolonii. Den už se chýlil ke konci a těsně před půlnocí se chodby vyprázdnily. Tenkrát jako čtrnáctiletý chlapec byl strašně zvědavý na Božskou letku. Hrozně chtěl vidět aspon některou z těch lodí a tak se rozhodl, že se zkusí dostat do jejích hangáru. Prošel chodbami, pak prolezl potrubím a konečně se dostal na Měsíční můstek. Jeho oči se okamžitě nalepily na modrou Omen.

Byla nádherná. Natolik ho okouzlila, že začal prozkoumávat, kudy se dostat do kokpitu. Nakonec se stalo něco jako zázrak a chlapec, ačkoli na sobě neměl příslušný karmín se dostal dovnitř. Jenže tím, že do ní vstoupil bez správného klíče, sputil se ochranný program a okolo Trana se během mžiku proháněly stovky blesků a mířily na něj čím dál tím přesněji.

A pak, v okamžiku, kdy ho téměř zasáhlo pár milionů voltů, se čas zastavil. Uviděl jen dlouhou bledou ruku, která se po něm natáhla a najednou byl venku... a šedivý strachy.

Dvě velké zelené oči si ho nejdřív přísně změřily, ale pak dostaly nádech měkkého úsměvu.

„Na-nahlásíte mě kapitánovi letky?“ vykoktal ze sebe vyděšený Tran.

Mladý muž se na něho při těch slovech pobaveně usmál. „Ne. Nenahlásím tě nikomu.“ řekl. „Ale už to nikdy nesmíš udělat, rozumíš?!“

„Ano, pane.“ přikývl ochotně Tran. „Věřte mi, je mi to moc líto. Nikdy už to nezkusím.“

Muž do něho vpil pohled a chlapec měl pocit, jako by mu viděl až do duše. Pak řekl jen, „Já ti odpouštím.“

Ačkoli si Tran uvědomil, s kým skutečně mluvil až o pár dní později, měl tehdy možnost poprvé zakusit kapitánovo odpuštění. Ono to totiž fungovalo tak, že vás Di-Tin nikdy netrestal, ani na vás nekřičel. Pokud jste něco provedli, řekl jen Odpouštím ti a ono to bylo lepší než zaklínadlo. Mohli jste si být stoprocentně jistí, že stejnou chybu už neuděláte. Prostě to byl fakt.

Ostatně Tran se o to přesvědčil sám. Během dalších tří let se totiž z něj a Vin-Ela stali nerozluční kamarádi. Vin-El potřeboval smích Trana a Tran potřeboval laskavost a něhu Vin-Ela. Šlo to tak už od prvních dnů, kdy se ocitli ve stejné učební skupině a pokračovalo to až do té doby, dokud nepovýšili Vin-Ela do Božské letky. Di-Tin si ho osobně vybral a udělal z něj hned podkapitána. Tran mu nezáviděl. Měl spíše o kamaráda strach. Nikdy asi nezapomene, jak začala jejích první bytva.

Týden před tím se celá letka dostala do tvrdé potyčky se SKINy, v níž zemřeli piloti Snaaf a Omen a modrá lod navíc sama měla rozdrcený ochranný štít i polovinu levačky. A tak zatímco do červeného oddílu povolali nového pilota, modrý oddíl byl celý stažen z bojů a do další bitvy šly jen dva oddíly včetně kapitána.

Už onoho rána se Tran vzbudil se špatným pocitem v žaludku. Na začátku bitvy ten pocit přešel přímo v hrůzu a po několika minutách si uvědomil, že odstrkuje strážného u vchodu na můstek a dere se dovnitř.

Zastavil se až před modrou lodí. Vlastně zastavilo ho kapitánovo Odpouštím ti. Ta slova se mu najednou objevila odněkudsi z tajných koutů jeho mysli a zkřížila mu plány. Tran udělal krok k lodi. Slova ho zastavila. Udělal druhý. Zastavila ho zas. Byla jako jakési hypnotikum, které zastavovalo jeho tělo, aniž by to on sám chtěl.

V tu chvíli se z vysílačky v porouchané lodi ozval Vin-Elův hlas.

„Nestačíme na ně, Literáte! Je jích moc!!“

„Vine...!“ procedil skrz zuby Tran a upřel na loď vyzývavě zrak. „Chci zachránit kamaráda!“ zařval. „Necháš mě, abych tě pilotoval?“

Před nosem se mu zhmotnilo éterické tělo dívky, Omen. „Jsem poškozená.“ ozvala se. „Kdybys se mnou šel do bitvy, umřeš.“

„Já to rysknu.“ řekl rozhodně.

Omen se podivně zatvářila, pak se pousmála a ukázala na popraskané kopí s krystalem karmínu. Tran se nerozmýšlel a rozběhl se k němu dřív, než ho zaznamenají ostatní na můstku a zatknou ho. Jakmile se však dotkl kopí, jeho ruku přikryla cizí. Zvedl hlavu a jeho zrak padl na zjizveného ošlehaného chlápka.

„My jdeme s tebou, škvrně.“ řekl muž. „Že jo, chlapy?!“

Tran se rozhlédl a uviděl sedmero chlapů, kteří se chystali k ostatním lodím letky. V tu chvíli mu bylo všechno jasné. Ani jím se nelíbilo, že je letka odstavená z boje.

„Tak jdeme!“ vykřikl.

A tak taky šli. Vlétli do bitvy na poslední chvíli. Di-tin byl rozzuřený jako lev. Nikdy do té doby, ho neslyšel na nikoho tak řvát, jako ted na něho. Ale také se mu do té doby nestalo, aby se ho sedm tvrdých a profesionálních chlápků tak horlivě zastalo.

A pak v té nejhorší vřavě uprostřed smrti a děsu se to stalo. Tran si neuvědomil, že má loď poškozený štít a postavil se střelám SKINů. Pak když mu to ve zlomku vteřiny došlo, zvedl instinktivně levou ruku v obraně a...

Ucítil v levici silné cuknutí. Zabrněla ho, až se z toho málem začal celý klepat a pak si to uvědomil. Z levé ruky lodě najednou vyrostlo obrovské zrcadlo. Přikrylo jeho i zbytek oddílu a vrátilo SKINům jejích vlastní střely.

On zařval, Omen se vědoucně uchychtla a z komunikačních panelů se ozvaly udivené vzdechy ostatních.

Tak se stal dalším z podkapitánů. Di-Tin mu později řekl, že byl jedním z pouhých dvou lidí na celým světě, kteří jeho odpuštění dovedli překonat.

Nu a teď po dalších čtyřech letech jde ten náš výtečník zase do kuchyně. Za doprovodu uštěpačních poznámek svojí Omen, jako ji sám říká, se posadí a během několika dalších minut zdlábne i zbytek koblih.

Venku se mezitím nebe přichystá na úsvit. Přichází ta vzácná chvíle téměř před rozedněním, kdy se černý inkoust noci změní v nádhernou modř jako předzvěst slunečních červánků.

Tran se zamilovaně zadívá na sýrový koláč. Vezme si kousek a přiblíží ho k ústům.

„Ttttttuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“ rozezní se odevšad výstražná siréna.

„SKINi útočí.“ ozve se Omen a chytne ho za ruku.

Tran jen tak tak stačí sebrat druhý kousek koláče, když ho dívka bez milosti vyvleče na chodbu.

„Pitomý SKINi!“ zabručí mladík. „Ani mě nenechají najíst.“

„Nestěžuj si.“ okřikne ho Omen, ale tentokrát je její výraz až podivně děsivý. „Asi už brzy nebudeš vůbec cítit hlad... vy všichni.“

„Copak se děje?“ zeptá se ji v běhu. „Přijde snad konec světa?“

Jenže její pohled mu dá až příliš překvapivě za pravdu. Tran zjihne a polkne na sucho, ale pak jako by si to rozmyslel. „No co? Vtipy můžu vyprávět i duchům ne?“ a znovu se uculí.

Omen tomu nevěří. Ten kluk je vážně nepoučitelný!

….............................

…...............A pak když dorazí do jeho bytu a vejdou a dveře za nimi se zavřou. Jejích pohledy se rázem mění. Mladík otevře podivnou skříňku a v nehmotném podivuhodném prostoru najde světelné kopí, klíč k jeho lodi... klíč k nitru Omen. Jednou rukou rychle vytáhne kopí ze skříňky, druhou chytne dívku kolem pasu. Ačkoli zdá se být nehmotná, tak to není. Ačkoli zdá se být jen umělá, tak to není...

Zadívá se do jejích očí , tam hluboko, kam jen pravda může jít.

„Je čas začít kotě.“ zašeptá a jeho výraz zdá se úplně jiný, než obvykle, soustředěný, vážný a silný jako magnetismus sám. „Staň se mnou a já budu tebou.“

Omen uchopí jeho obličej něžně do dlaní. „Buď ve mně a já budu v tobě.“

A v chvíli té se prostor kolem nich začne divně ohýbat. Žezlo se rozsvítí a zmizí. Nad jejích hlavami v místě, kam žezlo zmizelo, se zformuje jakýsi trychtíř ze samotné materie času a oni snad přecházejí tím do jiných sfér. Avšak zdá se, jako by to ani sami nevnímali. Jejích pohledy, vpity jeden do druhého, vytvářejí pevnější spojení, než jak by se mohlo zdát.

„Staň se součástí mého dechu,“ pokračuje téměř hypnoticky Tran. „Buď krví, která ve mně proudí. Buď mi zrakem, který za mne vidí.“

A ona zas. „Buď mi srdcem, které ve mně bije. Buď mým nitrem, z něhož čerpám sílu.“

„Ať jsi mým sluchem, ať jsi mým hmatem. Ať jsi kůží, která mne odevšad obklopí.“

„Nechť jsi mými ústy, která za mne promluví. Nechť jsi mojí odvahou, co mě celou zaplní.“

„Já budu tvou vůlí, tvým pilotem.“

„Já budu tvou lodí, tvým životem.“

„My jsme jedno já a ty.“ jednohlasně zní v temnotách nové dimenze, která je právě vysála z jejích domova. „Bez spojení bojovat neumíme.

JSME JEDNO ZAS!“

A v tu chvíli, kdy Tran vpije svoje rty do jejích, ten polibek změní hmotu jich obou.

Tranovo oblečení dočista zmizí a jeho kůže se sama od sebe potáhne jemnou perleťovou látkou s mnoha volnými cípy poletující po temném okolí. Dívka jen tiše vzdechne a v příští chvíli se její materie změní v kovovou podobu obrovského nádherného člověka. Zvětšuje se, zvětšuje se, až obrovská je jako pět pater vysoký dům. A už není dívkou, co bývala, je...

Kovová postava, v níž se stále zachovávají rysy Omenina obličeje, uchopí do dlaní klubko rotujícího vzduchu, ve kterém vězí Tran. Její hruď se potom náhle rozevře a z otvoru se vyline ven proud pableskujícího světla. Uprostřed toho proudu je jasně vidět kopí, jež se stalo součástí ní. Ale jak se tam vzalo? Kdo ví? Loď přiblíží Trana ke své hrudi a vloží ho do ní a vypadá to, jako by se tím stal jejím srdcem samotným.

Uvnitř její hrudi cípy z oné pableskující tkaniny, jež obklopuje nyní Trana, zajednou do nehmotna prostoru, ve kterém se on sám volně vznáší. Tran zavře oči a rozpaží se, jako by se tím odevzdal samotné lodi. V tu chvíli ono záhadné světlo, jež line se nehmotnem okolí, protne celé jeho tělo a začne pulzovat se stejným rytmem jako on sám.

Spojení je dokončeno.

A jak mávnutím kouzelného proutku, nehmotná dimenze okolo nich se zhroutí a oni se objeví v normálním časoprostoru našeho vesmíru. Ovšem jsou o několik milionů kilometrů dál, než byli předtím.

Tran otevře oči. V tu chvíli už vidí to, co jeho loď, slyší to, co ona a cítí, jako by byli jedinou bytostí. Když udělá jakýkoli pohyb, udělá ho zároveň i Omen sama. Vše je jednotné a vše je spojené...

„Tady můstek!“ zazvoní mu v uchu. „Právě dostáváme souřadnice Omen. Nahlaste spojení.“

„Spojení nahlášeno.“ odpoví jim Tran. „Spuštění přesunu zbytku jednotky za deset, devět... Doufám, že už jste připraveni, hoši.“

„Ano, pane!“ zazvoní mu jednohlasně v uchu. Je to podivné, ale jeho myslí zároveň i jako by se neustále linul dech a tlukot dívky samotné.

„Dva, jedna...

TEĎ!“

…..................................

V jiné části Měsíce, daleko od obytných kajut, rozsvítí se luk z růžového světla a opar, který kolem sebe rozprostře, otevře brány skrytých cest. A pak v nehmotnu, které oba obklopí, přitisknou se Vin a Snaaf k sobě.

Chytnou se za obě suce a propletou své prsty. Čelo o čelo si opřou a v té husté temnotě, kde září bezpočet tajemných hvězd, jeden k druhému si šeptají. A jejích hlasy slévají se v jedno...

„My jsme Jeden, co proudí v nás. My jsme stejná krev i čas. Ze stejného světla zrození, stejným světlem probuzení. Za Jedno boujeme, s Jedním válčíme, za Jedno se stydíme, v Jedno doufáme. V jedné lásce ztracení jsme oba snad. Dej nám lásko stejné tělo, my už nejsme dva. My jsme Jedno Jediné.

Jsme JEDNÍM V NÁS!“

A jak je řečeno, tak stane se. Vše, co připomíná jakés oblečení zmizí z této uzavřené dimenze. A pak se hmota jejích těl začne prolínat. Biologická buňka se prolne s buňkou holografickou, světlo duše se prolne se světlem tělesným, elektrické pole s biologickým polem druhého. Až se jejích těla nakonec slijí v jedno, vyline se z toho ohromné světlo. To světlo však, ať víš či ne, je stejné jak hmota, jako voda plyne a mění svůj tvar. Zvětší se a nabyde podoby obrovské postavy.

Když světlo následně pohasne, na jeho místě se objeví loď Snaaf. Její pilot je v ní uzavřen, ale nezdá se, že by to vnímal. Celá materie lodě pulzuje se stejnou frekvencí jako jeho vlastní tělo. Když ze skryté dimenze znovu vyplují do okolního vesmíru, on už vidí, co ona, slyší co ona a cítí, co sama loď. Jejích vědomí jsou prolnutá. Mluví spolu v myšlenkách. Sdílí stejnou bolest, stejné sny a stejnou naději.

Vin se rozhlédne po okolí a okamžitě kontaktuje můstek.

„Tady Vin a Snaaf, posílám signál našich souřadnic.“

„Tady můstek. Přijímám. Nachází se ve vašem okolí nějaká známka SKINů?“

„Zatím ne, pane, ale myslím, že se tu brzy vyrojí.“pak přeruší spojení s můstkem a v mysli najde frekvence svých mužů. „Volám Y-jednotku. Jak se cítíte? Jste připraveni?“ zaptá se starostlivě. Je znám tím, že velmi nerad ztrácí jakéhokoli ze svých pilotů a vlivem toho má stále u sebe většinu členů původní jednotky. „Spouštím přesun !“

Jen o dvě vteřiny později se prostor za zády jeho lodi, zvláštně rozkmitá, ohne se a vyjde z něho sedm podivně vypadajících letounů.

„Přesun dokončen!“ ozve se hlas jeho zástupce. „Jsme připraveni k boji, chlapče.“

Vin se při oslovení „chlapče“ jen pousměje. Musí si přiznat, že je průměrně o patnáct let mladší než polovina jeho mužů. Pak se mu však v srdci objeví starost. „Snaaf,“ zavolá v duchu. „Máme tu nováčka, že? Nechci ho … vlastně nikoho z nich nechci ztratit. Prosím pomoz mi, ať se vše stane tak, jak má.“

„Všechno bude v pořádku, Vine.“ prolétne dívčín hlas jeho myšlenkami. „Důvěřuj a všechno bude dobré.“

Vin souhlasně přikývne. „Dávejte na sebe pozor.“ řekne ještě svým mužům.

Hned na to se v komunikačním prostoru ozve něčí odfrknutí. Původce, který je právě tím nováčkem, se však setká s několika velmi ostrými poučeními od ostatních mužů. Zdá se, že ti, co prošli s Vinem tolika bytvami, mu věří naprosto a bezvýhradně. Zdá se, že ho znají.

Vin chvíli naslouchá hašteření svých mužů a je mu teplo u srdce. Pak spíše ucítí nežli uvidí Temné lodi SKINů na obzoru.

„Dávejte pozor.“ řekne, aniž byť jen zvýšil hlas, ale na ostatní to má hypnotizující účinek. „Přicházejí.“ …......................................

A v tom se komunikačním prostorem ozve Ra-El.

„Je Čas!“

Pokračování dodám později v druhé části : Poslední anděl, ovšem až ji dokončím...

Mějte se krásně!! Ahoj!!!