Osud...
29. 3. 2008
Osud
Od Jaakko69
"Jak to nakonec skončilo...kámoši to zapili, ale jinak v klídku ne?" řekl mladík a narovnal se na křesle.
"Myslíš? Neřekl bych..." řekla druhá osoba v místnosti. Nebylo ji vidět do obličeje.
Obě osoby seděly v temné místnosti a jen si povídaly. Jen dvě křesla, dvě postavy a nic víc...
"Ale zas nepřeháněj...Snad to nebylo tak hrozný ne?" řekl mladík a opět se narovnal.
"Je vidět, že si neviděl následky. Neviděl jsi vůbec nic. Následky tvého činu nebyly pro ostatní příjemné. Pamatuješ jak jste jeli autobusem? Jak tě měli rádi? Ale to už ty nevidíš..." odpověděla mu záhadná osobnost.
"Zase jen přeháníš. Vždyť je to hloupost. Nikdo si mě nevšímal, tak si ani nikdo nevšiml tohohle."
"Opět se pleteš drahý příteli. Všiml si toho každý. Mluvilo se o tom ve škole, ve městě, všude."
"Ale to už je fakt moc!" vykřikl už mladík a prudce se zvedl z křesla.
"Klid. Nemáš teď již více důvodů vztekat se a takto se rozčilovat. Posaď se zpět a pokračujme v našem rozhovoru."
"Dobrá..."
Mladík se opět posadil a ještě se chvíli vrtěl než našel pohodlnou polohu.
"No a myslíš že jsem udělal dobře nebo ne? Myslím jako tvůj osobní názor." zeptal se po chvilce mladík.
"No měl bys vědět můj názor. Já jsem tohle všechno určil. Vše co si udělal tak jsem předurčil, takže já na toto nemám vlastně žádný názor." odpověděl tajemník.
"Ale něco si o tom přece myslet musíš. I ty máš určitě nějakej názor."
"No po pravdě, jsem rád, že jsi to udělal. Aspoň se splnilo to, co jsem řekl."
"Takže myslíš, že to bylo dobře?"
"No to jsem neřekl. Já jsem rád, že jsi to udělal, ale ne že to je dobré rozhodnutí. Pro ostatní to jistě nebylo nejlepší."
"No to nevím... Nevím co se dělo později.Po tom..no ty víš čem."
"Jistě že vím...jak by ne."
"Nevím. Prostě jsem to udělal a nemohu to již změnit."
"Ano, to je pravda, že to nemůžeš změnit. Lituješ snad svého činu?"
"Ano, trochu. Ale teď už je mi lépe. Teď už mě nic netrápí."
"Ale co vzpomínky. Ty ti zůstanou navždy. I zde..."
"Pomalu toho začínám litovat. Díky tvým slovům ano."
"Ale to je vlastně můj účel. Nejdříve někomu něco určím a pak chci aby litoval."
"No, to je hezký, že to vím až teďka."
"Jistě, nemohl jsi to vědět dříve. Takže svého činu lituješ?"
"Ano lituji... Nebylo dobré, že jsem to udělal, Osude. Škoda, že jsem si to uvědomil až teď." řekl mladík a přejel si prstem po jizvách na zápěstích...
"Myslíš? Neřekl bych..." řekla druhá osoba v místnosti. Nebylo ji vidět do obličeje.
Obě osoby seděly v temné místnosti a jen si povídaly. Jen dvě křesla, dvě postavy a nic víc...
"Ale zas nepřeháněj...Snad to nebylo tak hrozný ne?" řekl mladík a opět se narovnal.
"Je vidět, že si neviděl následky. Neviděl jsi vůbec nic. Následky tvého činu nebyly pro ostatní příjemné. Pamatuješ jak jste jeli autobusem? Jak tě měli rádi? Ale to už ty nevidíš..." odpověděla mu záhadná osobnost.
"Zase jen přeháníš. Vždyť je to hloupost. Nikdo si mě nevšímal, tak si ani nikdo nevšiml tohohle."
"Opět se pleteš drahý příteli. Všiml si toho každý. Mluvilo se o tom ve škole, ve městě, všude."
"Ale to už je fakt moc!" vykřikl už mladík a prudce se zvedl z křesla.
"Klid. Nemáš teď již více důvodů vztekat se a takto se rozčilovat. Posaď se zpět a pokračujme v našem rozhovoru."
"Dobrá..."
Mladík se opět posadil a ještě se chvíli vrtěl než našel pohodlnou polohu.
"No a myslíš že jsem udělal dobře nebo ne? Myslím jako tvůj osobní názor." zeptal se po chvilce mladík.
"No měl bys vědět můj názor. Já jsem tohle všechno určil. Vše co si udělal tak jsem předurčil, takže já na toto nemám vlastně žádný názor." odpověděl tajemník.
"Ale něco si o tom přece myslet musíš. I ty máš určitě nějakej názor."
"No po pravdě, jsem rád, že jsi to udělal. Aspoň se splnilo to, co jsem řekl."
"Takže myslíš, že to bylo dobře?"
"No to jsem neřekl. Já jsem rád, že jsi to udělal, ale ne že to je dobré rozhodnutí. Pro ostatní to jistě nebylo nejlepší."
"No to nevím... Nevím co se dělo později.Po tom..no ty víš čem."
"Jistě že vím...jak by ne."
"Nevím. Prostě jsem to udělal a nemohu to již změnit."
"Ano, to je pravda, že to nemůžeš změnit. Lituješ snad svého činu?"
"Ano, trochu. Ale teď už je mi lépe. Teď už mě nic netrápí."
"Ale co vzpomínky. Ty ti zůstanou navždy. I zde..."
"Pomalu toho začínám litovat. Díky tvým slovům ano."
"Ale to je vlastně můj účel. Nejdříve někomu něco určím a pak chci aby litoval."
"No, to je hezký, že to vím až teďka."
"Jistě, nemohl jsi to vědět dříve. Takže svého činu lituješ?"
"Ano lituji... Nebylo dobré, že jsem to udělal, Osude. Škoda, že jsem si to uvědomil až teď." řekl mladík a přejel si prstem po jizvách na zápěstích...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
