Láska andělů: Jméno
Láska andělů: Jméno
Už pět let se každou středu vracím domů až za tmy. Nebojím se, v naší malé vesničce se nikdy nic špatného nestalo. Jen projdu voňavou alejí, přejdu silnici, vydám se po lesní pěšině a otevřu dveře našeho domu. Tam na mě čeká postýlka, na kterou se tolik těším!
Přidala jsem do kroku. Uprostřed silnice mě zarazil zvuk motoru. Oslnila mě ostrá světla. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem se pohnout. „Dělej něco, Nataly!“ nadávala jsem si, proklínala jsem své unavené nohy, ale nebylo to k ničemu. Ucítila jsem náraz, ale nebyl to náraz automobilu. Skončila jsem v příkopě s tím nejkrásnější klukem, kterého jsem kdy spatřila a bylo mi jasné, že to on mě zachránil....
*************
Má svěřenkyně se jmenovala Nataly. Toho dne šla černočernou nocí. V tuhle noční hodinu chodila domů jednou týdně už pět let. Líně jsem poletoval nad ní a těšil se, až přijde domů, uloží se do postele a usne. Chtěl jsem jí poslat dlouhý sladký sen a jít si zahrát s karty s Césiem, strážcem jejího bratra. Ještě nikdy se mi to nestalo. V hlavě mi zvonilo, jako by Quasimodo rozezněl zvony v chrámu Matky boží. Žádné cinkání, které jsem slýchával, když jsem měl Nataly připomenout hrozící písemku z matematiky nebo ji upozornit, aby si vzala deštník. Něco horšího.
Seběhlo se to příliš rychle. Věděl jsem jen, ža až Nataly opustí bezpečí opuštěné aleje a přejde silnici, přejede ji staré auto řízené mužem, kterého jeho anděl dávno opustil. Nedokážu ji ochránit! Jedině, že bych se rozběhl a dostal ji ze silnice dříve než... Ozářila ji světla blížícího se vozu. Zkoprněla. Dívala se vstříc smrti. Ne, nemohu ji nechat zemřít! Zhmotnil jsem se a navzdory zákonu o setkávání s lidmi se s ní svalil do příkopu.
Seděli jsme tam a dívali se za sebevražedným řidičem, který nám rychle mizel z očí. Rychle, ale pro nás dva tak pomalu. Oddechl jsem si. Zvony v mé hlavě však nepřestaly bít. Vždyť jsem porušil nejsvětější zákon utajení! Nataly se na mě poprvé dívala a já čekal, co řekne.
„Co se stalo?“ zeptala se. Její hlas zněl jinak. Poznal jsem, co to znamená, když se vás člověk na něco zeptá. Otázky andělů se promění v cinkot zvonků, ale otázky lidí vyžadují odpovědi. A já bych jí mohl lhát, abych se zachránil, ale jí jsem lhát nechtěl. Byl jsem s ní přeci od narození.
„Když tě opustí anděl, tvá mysl zůstane nechráněná a to vede většinou ke smrti.“
„A ty jsi anděl,“ konstatovala Nataly.
„Ale já tě nikdy neopustím,“ ujišťoval jsem ji.
„Ty mi tvrdíš, že jsi můj anděl?“
„Věříš mi, že jsem anděl?“ Byl jsem nadšený, mluvila se mnou stejně nesouvisle jako s ostatními. Tolikkrát jsem přemýšlel, jestli by mě poznala, kdybychom se setkali!
„Máš křídla,“ pokrčila rameny. Vždy měla talent zkazit všechny kouzelné chvíle nějakou samozřejmou poznámkou.
„Jistě, křídla,“ zamumlal jsem smutně. „Tak o ty také přijdu.“
„Proč bys měl?“
„Zjevil jsem se ti, abych tě zachránil a teď přijdu o křídla, takže jsem ti vlastně vůbec nepomohl.“
Nat vyvalila oči. „Dejme tomu, že ti věřím...“
„Musíš mi věřit“ skočil jsem jí do řeči.
Mlčela. Vždy, když nevěděla, co říct, neříkala nic a vyčkávala.
„Nesnášíš sprchování. Radši se koupeš. Napustíš si co nejteplejší vodu a ležíš tam, dokud se ti neudělá špatně. A někdy si povídáš s tím klukem, co jsi ho měla ráda. To nechápu. Jeho anděl byl neuvěřitelně naivní!“
„Počkej, počkej, když spustíš, nedáš se zastavit!“ vyčetla mi.
„To ty taky,“ neodpustil jsem si a vstal jsem. Co mám dělat? A co se stane, až mi vezmou křídla? Dopadne Nataly stejně jako řidič, před kterým jsem ji 'zachránil', nebo jí bude přidělen někdo jiný?
„Ty asi opravdu budeš můj anděl. V tom případě se ale okamžitě vrať na své místo!“
„Vrátit se? To nejde. Já... nevím jak. Nemůžu se jen tak vrátit, když jsem s tebou mluvil. Nechci tě už jen poslouchat a ptát se bez jediné šance na odpověď.“
„Necháš mě zemřít? Jestli to dobře chápu, tak bez tebe zešílím,“ křičela zoufale.
„Ne, Nataly!“
„Pak se vrať, kam patříš. Nikdo to přeci nemusí vědět. Já to nikomu neřeknu a ty taky nemusíš.“
„Budu trpět.“
„Ty to dokážeš. Kvůli mně. Poznala jsem svého anděla a musím ho donuti, aby se vrátil na oblohu. Pro mě to také není lehké.“
„Kvůli Nataly...“ Zavřel jsem oči. Už vím, proč andělé přicházejí o křídla. Chtějí se stát lidmi. Dobrovolně spadnou na zem a hledají odpovědi.
„Tak vidíš,“ řekla mi, ale už mě nemohla vidět, i když jsem stál na tom samém místě. „Myslela jsem si, že jsem sama, ale nejsem. Nikdo není. Děkuji ti. Děkuji ti, že jsi obětoval odpovědi na otázky. Také mám plno otázek. Ty jedniný mi na ně můžeš odpovědět a nesmíš. Pověz mi... Miluješ mě? Jsem to jediné, co opravu znáš. Miluji tě.“
Rozplakala se a já plakal s ní.
**************
Přehodila si deku přes hlavu, padla na polštář a už po tolikáté se rozplakala. Zbytečně. Neuleví se jí, jen ji rozbolí hlava, ale bude plakat znovu a znovu, dokud nezazvoní budík.
"Co je s tebou Calabe?"
Calab s Césiem seděli na okenním parapetu v kuchyni a dívali se na Nat a jejího bratra Tysdalyho.
"Jste oba nějací divní. Ty i Naty."
"Ona ani neví, jak se jmenuji," řekl Calab, otočil se a vyhlédl ven z okna. "Neví ani, že existuješ," smál se Césio.
"Copak ty jsi nikdy nezatoužil říct mu…"
"Mlč, Calabe! Takové myšlenky uvedou tebe i tvou svěřenkyni do neštěstí. Nemysli už na to."
Tysdaly dojedl, zvedl se od stolu a odešel. Césio ho následoval.
"My andělé jsme vlastně jen lidští otroci. Nemůžeme bez lidí žít a oni bez nás. Je to netrápí. Neví o tom. Nataly to ví a když se mnou zůstane v místnosti sama, propadá zoufalství. To je ale hloupost! Byl jsem s ní i předtím, proč by se teď měla chovat jinak! Vždyť je ještě krásnější… Kdybych jí řekl… Ne, už jí neřeknu nic."
Opět přišla středa. Tentokrát se Nataly přemohla a šla na trénink. Odmalička milovala společenské tance. Když tančila, cítila hudbu a řídila jejími pokyny.
Hudba dohrála. Co že to tancovali: Ach, ano, valčík. Ten má Nat nejraději.
"Dneska ti to jde," uklonil se jí Arian.
"Děkuji," usmála se Nataly.
"Proč jsi minulý týden nepřišla: Vynechala jsi poprvé!"
"Rodinné záležitosti, nechce se mi o tom mluvit," povzdechla si.
"Ok, budeme pokračovat. Co třeba něco temperamentnějšího:"
"Passo doble?"
"Samozřejmě."
Když Nataly přestala tancovat, zmizel i zdánlivý klid, který na chvíli pocítila. Naopak každý její krok tmou, ač směřoval k domovu, provázel silný vnitřní tlak.
Došla až do aleje, ale dál už nemohla. Posadila se na jednu z laviček.
"Tenkrát jsem tu seděla s Liswenem. Cítila jsem se podobně mizerně, protože jsem mu chtěla říct, že… že… No, ty víš, co jsem mu chtěla. Všechno víš. Ty Neřekl jsi mi, jak ti říkají. Pověz mi své jméno" Já to všechno nějak překonám. Zvyknu si na tvou existenci. Jen mi řekni, jak se jmenuješ." Dívala se na zem a bezmyšlenkovitě do ní vyrývala špičkou boty pravidelná kolečka. Její slova zanikla v tichu.
Calab kroutil hlavou. "Ne, Nataly. Neřeknu ti své jméno. Měla bys stále větší nároky. Nejdřív jméno. Pak pohled. A nakonec vysvětlení existence andělů: Ne, Nat. Ne."
Nataly měla okno svého pokoje v druhém patře. Seděla na parapetu a přemýšlela, jestli by se zabila, kdyby teď skočila. Určitě ne, dvě patra, to přeci není žádná výška. Takhle by si jen zničila nohy. Už nikdy by si nezatancovala. Na co to myslí? Nadávala si, ale nedokázala myslet jinak. Je neustále pod dohledem a jednou se z toho zblázní, to je jisté. Může to skončit. Taky může bojovat, ale cítila, že to tak nepůjde donekonečna.
Olízla si rty a ucítila sůl. Už zase brečí. Nevnímá to. Je jako na houpačce. Náladová a psychicky nestála. Jestlipak probrečí život?
"To nesmíš."
Nataly zamrkala. Otočila se a vstala, aby měla oči na stejné úrovni jako její anděl.
"Když člověka opustí anděl, zešílí, je to tak, že ano?"
"Ano," přikývl Calab.
"Jenže když člověk svého anděla pozná, je to ještě horší," zašeptala Nataly. Snažila se co nejvíce prodloužit chvíli, kdy ho může viděl. Věděl to. Slzy se jí stále řinuly z očí.
"Pojď sem, Nat," vzal ji za ruku a posadil se s ní na postel.
"Takhle to dál nejde."
"S tím souhlasím."
"Trápíš se a to trápí mě. Nemáš se čeho bát. Opravdu ne. Prakticky nic se nezměnilo. Jen teď víš, že je tu někdo, kdo nechce, abys trpěla. Jsi to nejlepší, co mě potkalo, rozumíš mi?"
"Ano," horlivě přikývla a stiskla mu naléhavě ruku.
"Nebreč," prosil ji, "slibuješ?"
Stále kývala.
"Dobře," povzdechl si. "Jmenuji se Calab."
"Calab?"
"Ano. Calab."
"Znamená to něco?"
"Znamená to, že se nedovolím, aby se ti něco stalo."
"Teď zmizíš, viď? Už jsi mi to řekl."
"Ale já jsem pořád s tebou."
"Ok." Párkrát zamrkala. Opět sama?...
