Příběhy andělů

Noc.Ulička plná stínů vyhlížela temně a nehezky. Jediné matné světlo sem vrhala stará pouliční lampa. Po zemi se válelo všelijaké smetí, žvýkačkami počínaje a feťáky použitými stříkačkami konče.

Kroky. Lehce našlapovaly, ale ostře zněly. Klap…klap. Přiblížily se k starým prohnilým dveřím. Ruka v rukavici na ně třikrát lehce zaťukala. Chvíli počkala. Ozvalo se vrzání. Dveře se otevřely právě tolik, aby se jimi protáhla hlava středních let. Muž cosi zašeptal a příchozí mu odpověděl. Oba pak rychle vpluly do šera budovy. Dveře za nimi tiše zaklaply.

Ulice osaměla----Hm---Tedy---Omyl. Ještě tam někdo byl.

Na nejhornější tyče pouliční lampy metry nad zemí seděla drobná postavička. Dětský obličejík lemovaly zářivě modré vlasy. Pár kusů roztodivného oblečení. Žádné boty. Dvě růžové oči osvětlovaly okolní černotu skoro stejně silně jako lampa.

Z domu se najednou ozvaly přidušené hlasy, pak křik tlumený stěnami a nakonec bouchání nábytku. Dítě se usmálo a vycenilo dva dlouhé bílé špičáky. Když hádka uvnitř vyvrcholila, položilo ručku na světlo lampy. Mezi jeho dlaní a žárovkou se zalesklo klubko fialových jisker.

Potom přišlo několik věcí hned najednou. Proud v ulici se zkratoval. Světlo zhaslo. Z domu se ozvala rána a zároveň příšerný vřískot. Za pár okamžiků se prohnilé dveře rozlétly. Na ulici vyběhla temná postava a sprintem uháněla pryč.

Když její stín zmizel za rohem, dítě seskočilo z lampy a ještě než dopadlo na zem, rozplynulo se jako dým.

***********

Byly čtyři hodiny ráno a lilo jako z konve.

,,Už jsem zapomněl,jak příšerné může být léto v Čechách.“postěžoval si Petr,když na kost promočený utíkal z letištní haly do strýcova auta.

Detektiv Klubíčko,který opravdu vypadal jako klubíčko,vyskočil za staré škodovky,jakmile ho viděl.Rychle otevřel kufr a spolu tam naházeli zavadla a cestovní tašky.Pak beze slova hupsly do zatepleného vnitřku.

,,Ahoj,strýčku.“řekl zadýchaně.

,,Zdravím tě, hochu.“usmál se a zatahal se za svůj velký černý knír. ,,Jak bylo v Africe?“ zeptal se, když startoval auto.

,,Sucho.“

Klubíčko pokýval.,,To i tady.Tenhle slejvanec začal až před dvěma hodinami.“

,,A co máma?“mrknul na něj šibalsky.,,Vsadím se,že s tetou už otočily dům vzhůru nohama.“

,,Jo.To víš.Jako vždycky.“povzdechl si.,,Ty ženský mě jednou zničí.“

Petr měl sto chutí se rozchechtat. Blahosklonně nechal strýce povídat o nástrahách manželství.Tak ujížděli ranní Prahou směrem k předměstí,kde se měl konat každoroční sjezd celé Klubíčkovic rodiny.

Na dálničním obchvatu se ozvala vysílačka.Detektiv ji zvedl a ohlásil se.Během příštích pěti minut poslouchal její chrčení a na rozdíl od Petra tomu rozuměl.

,,Dobře.Za chvíli jsem tam“řekl pak a otočil auto.,,Doufám,že ti nebude vadit, když nejdřív někam zajedeme,že ne?“

,Ani ne.“

Brzy dojeli na dlouhou třídu ve Starém městě a zastavili před nejsešlejším a nejzanedbaněj-ším domem široko daleko.Nad úzkým vchodem vysela nakřivo velká tabule:

Muzeum voskových figurín

Dveře samy zely dokořán, obklopeny dvěma policejními auty a jednou sanitkou.

,,Počkej na mě tady.“nařídil Klubíčko a vyskočil z auta.Něco prohodil k poblíž stojícímu strážníkovi a vešel do budovy.

Petr chtěl opravdu poctivě počkat,jenže zvědavost je hrozný pokušitel.Vydržel ji odolávat asi čtvrt hodiny a pak se i přes slejvák vplížil do muzea.Hned jak vstoupil,ucítil pach nejrůzněji-ších chemikálií.Hala byla studená a vlhká.Mladík strnul.Civěla na něj hromada voskových figurín.Jejích mrtvé pohledy vyvolávaly nepříjemný pocit.

Dovnitř se přiřítil nějaký doktor,asi patolog.Petr se vzchopil a následoval ho změtí chodeb do malé zadní místnůstky.Všude tam pobíhali lidé.Všichni se vesměs motali kolem klubka kabelů,na…

Tentokrát se doopravdy otřásl.Leželo tam nehybné napůl spálené tělo.Oči v sloup,ohořelá lebka,naběhlé žíly,seškvařené zčernalé sádlo.Celý pokoj páchl gumou a pečeným masem. Zvedl se mu z toho žaludek.

,,Hej!Co vy tady děláte?“zavolala na něj jedna z uniforem.

,,Já…Hledal jsem strýce,detektiva Klu…“

,,Je venku před vchodem.Jdete za ním.Tady nemají civilisté co pohledávat.“

,,Petr s ní rád souhlasil.Rychle vyšel a zamířil jednou z chodeb pryč.Ještě nějakou chvíli v duchu viděl tu otřesnou scénu.Když uplynula a zase jasně vnímal,zjistil,že se ztratil.

,,Sakra!“ulevil si.

Ještě chvíli bloudil,než narazil na další malou místnost.Byla zalitá světlem.Evidentně obýváček a kuchyňka v jednom.Uvnitř seděl stařičký pán a díval se na fotbal.

,,Dobrý den.“

Stařec neodpověděl.

,,Dobrý den!“zakřičel.

,,Ráno,teprve ráno.“zaševelil.

,,Nevíte,kde najdu východ?“

,,Jsem správce,tak bych to asi měl vědět. Ale v dnešní době je všechno vzhůru nohama. Uklizečka najde mrtvolu.Policajti hledají východ.“

,,Ale já nejsem policajt.Jmenuji se Petr Klubíčko.“

Stařec se k němu konečně uráčil otočit.Vypadal sešle a unaveně.

,,To muzeum vám patří?“

,,Ano.Detektivové se mě vyptávali na všechno možný,“postěžoval si.,,Ale já opravdu nevím, co se stalo. Zadní pokoj je odtud daleko. Jen to s tím vypnutým proudem vím, jinak nic.“

Petr soucitně pokýval.Jeho pohled padl na zežloutlý dětský obrázek otce s dcerou.

,,To jste vy?“zeptal se.

,,Ano.Kreslila to dcera.“vzal obrázek a otočil ho.

,,Pro nejlepšího tátu.“četl Petr.,,Divný písmo,“poznamenal potom.

,,Jo možná, ale já takovým věcem nerozumím.“zvedl stařec dlaň. Pak se rozpomněl.,,Ty hledáš východ,jsi říkal,že jo?“

Petr přikývl a následoval pomalý krok druhého.Za pár minut vyšel na ulici.Rozhlédl se a všiml si strýce.Bavil se s nějakým kolegou pár metrů opodál.

,,Našli jsme jeho pas.Je ruský.Pan Jurij Dmitrievič Romnin je u nás už po několikáté.“

,,Černý Jura.“pronesl Klubíčko zamyšleně.,,To je ten,co povraždil lokál plný lidí a venku pak svoji parťačku.Mám pravdu?“

,,Jo.Taky si myslím.“

,,Strejdo!“zavolal Petr a vydal se za nimi.

,,Aha, Petře.Tady to je…“

V té chvíli se přiřítil velký černý mercedes a zaparkoval těsně vedle nich. Zadní okénko sjelo dolů a ukázalo dokonale namalovanou dámskou tvář.

,,Dobré ráno, pánové. Jsem Dagmar Polanovová. Můj manžel,ruský velvyslanec, je nemocný a bohužel nemůže spolupracovat s policií.“

,,Ah. Dobré ráno, madam.“sklonil se detektiv k okénku a nasadil profesionální úsměv.,,Je mi líto velvyslancovy indispozice.“

,,Mohu mu snad předat nějaký vzkaz?“

,,Vlastně byste snad i měla, protože se tu jedná o vraždu ruského občana. Myslím ale, že to zvládneme i bez diplomatické pomoci.“

,,Vražda?!“vyjekla šokovaně.

,,Promiňte,madam.Pravou dámu jako vy jsem s tím neměl obtěžovat.“

,,Ale to nic.“řekla třesoucím se hlasem.,,Tady jsem vám napsala naše soukromé telefonní číslo.Kdyby něco.“a podala Klubíčkovi kartičku s číslem a jménem.Petrovi, který zatím došel až k ním, padlo do očí její neobvyklé písmo.

,,Mockrát děkuji,madam.“uklonil se detektiv.

,,Není zač.“koketně se na něj usmála a stáhla okénko.

Motor naskočil a luxusní auto odjelo do šera promáčeného šedivého jitra.

***********

Další den se detektiv Klubíčko jen tak tak vymluvil z domácích příprav slavnosti, aby se dostal do práce. Na stanici, kde vládl všemožný chaos, na něj čekali kolega a starý správce. Výslech dědečka ale nedopadl nijak. Stařec byl nedoslýchavý a Klubíčko netrpělivý.Co chvíli si detektiv mnul bachraté bříško, až nakonec celý pobledlý vyšel z kanceláře. Nutně si potřeboval zakouřit.

,,Zemřel tím, jak spadl na kabely a zkratoval proud,“ozval se kolega a taky si zapálil.

,,A jak mi tím teda vysvětlíš ty stopy zápasu? Někdo na něj měl spadýno, to si piš.“

,,Hm.“ pokýval za clonou kouře. ,,Z informačního mi sotva před pár hodinami dali tohle.“ zamával modrou složkou v ruce.,,Ta parťačka, co ji tenkrát Černý Jura zabil, byla dcerou našeho děduly.“

Klubíčko se uprostřed šlukování zarazil, zakuckal se a rozkašlal, až mu kouř vycházel i z uší.

,,Cos to řekl?“

,,Že byla jeho dcerou.“

Chvíli mlčel a mnul si zamyšleně knírek. Pak rezolutně namítl. ,,Ne. Děda nemá tolik síly. Leda, že by v tom jel i komplic. Ale nějak se mi to nezdá. Co ta velvyslancová? Přijela na místo činu nějak moc rychle.“

Kolega se pousmál. ,,Víš, jak ji říkají? Černá vdova. Vynořila se v Praze před patnácti lety. Její skutečný původ jsme zatím nenašli. Víme, že za prvního manžela měla iránského velvyslance.“ Klubíčko zvedl udiveně obočí. ,,No co, asi je na velvyslance. Ten Iráčan po třech letech nevysvětlitelně zmizel. Nakonec ho museli prohlásit za mrtvého a dáma dostala tučnou pojistku a kus ještě tučnějšího dědictví. Pak si vzala nějakého bankéře. Toho našli otráveného. I když to byla zjevná vražda, uzavřeli případ pro nedostatek důkazů.“

,,Podezřívali ji?“

,,Jo, ale nic ji nemohli dokázat. Teď má asi spadýno na Polanova.“

,,Všechno?“

,,Jo…Ne…Kdysi sponzorovala muzeum a musí to tam znát dost dobře.“

Klubíčko típnul zbytek cigarety. ,,Ta ženská nemá žádný motiv. Ta vraždí svoje manžely, bohatý manžely. Černý Jura nikdy neměl ani floka.“

,,Kdo ví, jaká černá minulost se skrývá za krásou a elegancí.“ pokusil se o jakési básnické vyjádření.

Druhý se poplácal po břiše.,,Jo. A já teď jdu slavit taky nějakou tu temnou minulost. Tak zatím.“

**************

Večer se rodina hlučně sešla a po jídle a pití a hopsání sem a tam vytáhly dámy staré školní fotografie.

,,To jsme byly fešandy co, Petře?“

Vsunula překvapenému mladíkovi skupinový portrét třídy z brněnského gymnázia.

,,Tady dole. To koukáš, co?“

Jo.Koukal, ale ne na ně. Jeho pozornost upoutalo něco jiného.

,,Ty dvě vlevo nahoře. Kdo je to?“

,,To jsou dvojčata Královi. Chudinky holky.“začala teta. ,,Jejích rodiče byli rozvedeni. Matka se k nám s nimi přestěhovala až z Prahy. Byla pěkně bláznivá, nějak narušená. Do školy pouštěla vždycky jenom jednu a druhou si nechávala doma. Kolikrát u nich byla sociálka kvůli tomu i jiným věcem.“ mávla rukou. ,,Nakonec od ní obě utekly. Já se jim ani nedivím.“

Petr byl jak na trní.,,Nevíš, kde je strejda?“

,,Jo.“odkašlala si a významně mrkla na švagrovou.,,Zase někam hrozně pospíchal. Říkal, že jde do nějakého muzea, nebo co. Dyť ho znáš.“

Vyskočil.,,Vzkažte tátovi, že si půjčuji auto. Zatím!“

,,No teda.“Vydechla teta.,,Ono už ho to snad taky popadlo.“

A Petr zatím ujížděl noční Prahou. Měl důležitou informaci k případu. Doufal jen, že přijde včas. Když se konečně dostal do muzea, našel strýce,j ak si v chodbě upravuje kravatu. Jeho výraz a pečlivost vzhledu mluvily za všechno.

,,Ahoj, strýčku.“pozdravil zadýchaně.

,,Ach, chlapče! Co ty tady?“

,,Musím s tebou mluvit. O samotě.“ zdůraznil pozoruje policisty okolo.

,,Mluvit teď budu já.“ mrkl na něj spiklenecky. ,,Pojď sem vedle. Prozradím ti tajemství.“

Když došli do postranní chodby, hrdě se zasmál. ,,Už vím, kdo to udělal. Proto jsem je všechny vedle shromáždil.“

,,Hele…“

,,Je to ten dědek, Petře. Pěkně se vybarvil, co?“

,,Poslechni mě!“vykřikl, aby se konečně dostal ke slovu.,,Správce to určitě nebyl.“...a pověděl mu, co se dozvěděl.

***********

Když toho večera detektiv Klubíčko vešel do společenského sálu muzea, byla tu shromážděna halda lidí. Od policistů a patologa počínaje, starcem a velvyslancovou ženou konče.Všichni netrpělivě, někteří i velmi nervózně, čekali.

,,Nu.“odkašlal si.,,Protože a jelikož mi synovec právě přinesl důležitou informaci, měním své rozhodnutí ve věci vraždy. Správce pan Král je ,zdá se, nevinný.“stařec málem spadl ze židle. ,,Abych vám objasnil, co se tu stalo, musím se vrátit nejméně o 20 let zpátky. Tehdy jednovaječná dvojčata utekla od matky, která je týrala. Protože skoro nikdo netušil, že jsou dvě, ani jejích otec, pan Král, seznámili se s Černým Jurou a spolu vykrádali bary. Jedné noci jim lup ale nevyšel. Jura jednu z nich zabil a druhá se dala na útěk.

Před pár dny se oba zločinci znovu sešli. Dívka, z které se mezitím stala dáma, se pravdě-podobně bála odhalení a chtěla pomstít sestřinu smrt. Dala si tedy s Černým Jurou schůzku v muzeu, které dobře znala. A tam ho v hádce zavraždila.“

Ozval se šum hlasů. Do tohoto šuma pak jasně zazněla jediná věta.

,,Paní Velvyslancová, chcete k tomu něco dodat, než vás zatknu?“

,,Cože?!“ vykřikla. ,,Co si to dovolujete?“

,,Byla jste to vy, madam. Prozradil vás váš vlastní rukopis na obrázku, který jste před lety poslala otci a následně i na lístku s telefonem. Ani školní fotografie, kde jste se setrou, nám nezůstala utajena.“

,,Ale…ale…“

,,Nalákala jste ho sem. Zkratovala jste vedení proudu a jeho to uškvařilo.“

,,To vůbec není pravda!“vybuchla.,,Byla to náhoda. Nesla jsem mu peníze, aby zmizel ze země. Měl si je vzít a odejít, ale to prase začalo o sestře a tak....Pohádali jsme se. Začal po mě házet nábytkem. Chtěl mě zabít!“zakvílela pro efekt.,,Strčila jsem do něj, ale jenom v sebe-obraně.V tom okamžiku proletěla mezi kabely jiskra a on na ně dopadl…“hlas ji selhal. Přikryla si tvář dlaněmi.,,Já za to nemůžu! Byla to náhoda!! Já jsem ho nezabila!!!“

,,Ale ano. Zatkněte ji.“nařídil.,,A když vám teď dám prohledat kabelku, jistě v ní najdu i jed, kterým postupně trávíte už třetího manžela.“

Žena zjihla a vytřeštila proslzené oči. Detektiv Klubíčko se usmál a spolu s Petrem sledoval, jak ji odvádějí do vozu.

********

Kdesi mezi prostorem a časem se sešly dvě prapodivné bytosti.

,,Už je to hotové?“zeptal se protáhlý zelenovlasý mladík.

,,Ano, pane.“odpovědělo dítě.,,Všichni si myslí, že jak se prali…No. Že je to náhoda.“

Druhý se pousmál a v žlutých očích mu svitlo.,,Její osud je zpečetěn. Jsi šikovný. Během jedné noci jsi vyřídil hned dva několikanásobné vrahy.“

,,Doufám, že mě teď mezi sebou vezmete, pane.“

,,Hm.“přikývl.,, Gratuluji ti. Od této chvíle jsi jedním z Démonních soudců.“