E. Del Buono - Andělé v hvězdných lodích- část 1.
ANDĚLÉ
V HVĚZDNÝCH LODÍCH
PŘEDMLUVA
od Eufemia del Buono
Když mi byl předložen návrh, abych se sešel s Giorgiem Dibitontem, rád jsem tento návrh přijal. věděl jsem přece důvod pozvání, totiž složit dobrozdání o věrohodnosti jeho zážitků s mimozemšťany.
Setkání se konalo večer v jednom výstavném domě v centru Říma a příznivý dojem, který tento muž na mne udělal, mě provázel během celého našeho setkání. Když jsem jej spatřil poprvé, pozdravili jsme se, aniž by nás někdo představoval, vzájemným srdečným objetím, neboť v podvědomí jsme se cítili okamžitě jako bratři. Když jsem potom naslouchal jeho vyprávění, pociťoval jsem k němu silnou sympatii spojenou se zřetelným dojmem, že ho již dávno znám.
Mnoho let předtím jsem zažil podobný duševní stav, když jsem se sešel s Georgem Adamským, velkým americkým „kontaktérem“ polského původu, s kterým jsem se setkal při příležitosti konference v římském paláci Marignoli. Adamský byl „Henoch“ padesátých let, který nám vyprávěl o cestách v mimozemských kosmických a pozorovacích lodích a dodával nám přesné informace o jejich funkci a struktuře. Dále nám vyprávěl o bratřích z kosmu, o jejich zevnějšku, zvyklostech a způsobu oblékání, o jejich výživě, o jejich hluboké lásce k celému Stvoření i k obyvatelům Země. Přinesl nám obrovské množství do té doby neuveřejněných vědeckých informací i všechny nauky vysoké kosmické filosofie, které získal během mnoha svých cest s našimi kosmickými bratry.
Po přibližně třicetileté přestávce, která byla nutná, aby lidé dobré vůle takovéto poznatky mohli vstřebat, muselo být „svědectví„, které Georg Adamský po své smrti zanechal, převzato, a to se stalo prostřednictvím Giorgia Dibitonta, „Henocha“ osmdesátých let. Po neočekávaných vizích, úchvatných setkáních a nezapomenutelných cestách na palubách mimozemských vozidel byl Giorgio Dibitonto i se svými přáteli přepraven na nádhernou planetu, kde získal jednu z nejneobyčejnějších a nejúchvatnějších zkušeností.
Autor této knihy a jeho přátelé, kteří zčásti osobně spoluprožili tyto kontakty, jsou si vědomi těžkostí, s kterými se bude mnohý čtenář setkávat při přijímání poselství, jež jsou touto knihou zprostředkována.
Abychom čelili odporu oficiálního tisku a jiných médií proti uznání existence mimozemského života, upozorňujeme na zarážející paralely mezi dnešními zprávami o pozorováních nebo setkáních s mimozemšťany a podobnými zprávami ze starověku a z Bible, přes celý středověk až k začátku astronomie a kosmických letů. Zde uvádíme některé příklady: V indickém Sanskrtu se nazývají kosmické lodě ponejvíce Vimana nebo Ventla. Cicero píše v 43. kapitole svého díla „De Divinatione“ o koulích na nebi; Julius Obseguens v „Progidii“ o plamenných štítech. Stejně tak se vyskytují takováto označení u Aischyla, Seneky a Valeria Maxima. Xenophon je rozlišuje ve dvanácti kapitolách svojí „Anabase“ na zvony, talíře a mušle. Starý kronikář Lycostenes nás informuje o křížích a kládách na nebi. Dio Cassius podává zprávu: Při prvním přistání Římanů ve Velké Británii pod velením Aula Platuse byli Římané svědky, jak objekt kruhového tvaru jako blesk přelétl oblohou ve směru od východu na západ.
Noviny ze starého Norimberka píší v roce 1561 o koulích a rourách na nebi, které ve svých útrobách skrývaly ještě další koule. Pakliže byly nad středověkou Bazilejí pozorovány černé koule, pak na konci I8. a v 19. století zaplavily oblohu Spojených států vzducholodě, zatímco během druhé světové války pronásledovaly spojenecká a německá letadla světelné koule a fantomy.
V některých jeskyních v údolí Camonica v Itálii, v Tanumu ve Švédsku, v Tasilské vysočině na Sahaře i v Austrálii se nalézají skalní kresby s vyobrazením lidí v potápěčském obleku, kteří jsou ještě v dnešní době označováni australskými domorodci za bratry světla.
V jeskyních Bodhistánu na úpatích himálájského masívu byla nalezena astronomická mapa, znázorňující hvězdnou oblohu v době před třinácti tisíci lety, na níž je zanesena trasa Venuše – Země.
Ve sv. Antoniu, v údolí Susa v blízkosti Turína, existuje kresba elipsovitého tvaru, z kterého vycházejí další linie paprsků. V jejím vnitřku je možno objevit řadu hladkých, takřka kruhových pohárků, které jsou od sebe navzájem vzdáleny S cm, jako by tím umělec chtěl naznačit, že se v tomto případě jedná o mateřskou loď s létajícími kotouči na palubě.
Dne 12. srpna roku 1883 pozoroval astronom Bonilla z observatoře v Zacatecas v Mexiku po dobu několika hodin velké množství oválných létajících objektů, které se pohybovaly před slunečním kotoučem. Protože právě prováděl fotografické záběry prostřednictvím teleskopu, podařilo se mu jeden z těchto objektů, který na krátkou dobu opustil formaci a zůstal stát na jednom místě, vyfotografovat. Toto pozorování bylo současně učiněno observatoří v Pueblu a v Mexiko City. Z trigonometrických výpočtů, které byly umožněny těmito záběry, vyplynulo, že tyto létající objekty se v okamžiku záběrů pohybovaly v blízkosti Země.
Dne 24. dubna roku 1874 pozoruje astronom Schafarich objekt se silnou světelností, který opustil Měsíc a rychle se vzdálil do kosmického prostoru. Astronom, profesor Clyde Tombough, který objevil planetu Pluto, seděl před několika lety za slunečného večera na zahradě, aby se zotavil z denního žáru. Při tom měl to štěstí, že mohl spatřit velkou kosmickou loď, jejíž kruhové průzory byly ozářeny modravým světlem.
Podrobné popisy kosmických letů a zážitků pří letu nám podává v Bibli prorok Ezechiel.
BYTOST SE SVĚTELNÝMI KŘÍDLY
Onoho dne odpoledne jsem byl doma. Když jsem zcela náhodou zvedl hlavu, zpozoroval jsem v místnosti světelnou záři, která postupně sílila, až byla nakonec daleko intenzivnější než denní světlo. Uprostřed této záře se zjevila postava mladíka neobyčejné krásy. Užasle jsem jej pozoroval, a při tom jsem si všiml, že jeho nohy se nedotýkají podlahy. Byl bosý, oblečen byl v jiskřivě zářící tuniku a měl dvě křídla, která jako by byla utkána ze světla. Stržen půvabem a majestátním výrazem jeho obličeje obdivoval jsem jej strnule po dlouhou dobu, až jeho postava zmizela stejně, jako se objevila.
V průběhu příštích dní jsem nemohl krásu tohoto zjevení a hřejivý mír, který jsem pociťoval v blízkosti této světelné záře, vypudit z mysli. Bylo mi, jako by mě tento zážitek všude mlčky provázel. Od doby svého dětství jsem ztratil víru v realitu jakýchkoliv zjevení: Vždy jsem je považoval za produkt podrážděné fantazie. A nyní jsem já sám měl toto zjevení, přestože jsem byl naprosto klidný a v žádném případě jakkoliv rozrušen.
Vnitřní mír, který mě během tohoto zážitku provázel, byl toho druhu, že jsem mohl zcela zřetelně vnímat podrobnosti všeho, co se přede mnou odehrávalo. Nemohl jsem z toho nic pochopit, ale když jsem před sebou v duchu viděl křídla této bytosti, stále více jsem se utvrzoval v přesvědčení, že andělé přece jen existují.
Jednoho večera před velikonocemi, právě když jsem se vrátil domů a chystal se věnovat se své všednodenní činnosti, vyvstalo přede mnou pojednou opět toto zjevení, na stejném místě a stejným způsobem jako posledně.
Záře tohoto zjevení zaplnila celou místnost a bylo mi, jako by mě celého pronikala. Zářivá krása této bytosti ve mně vyvolala radostné vytržení a přání, aby natrvalo zůstala v mojí blízkosti. V hloubi duše uchvácen tímto viděním nebyl jsem stavu pohnout se nebo myslet na něco jiného.
Nakonec jsem ale přece jen sebral odvahu a zeptal jsem se, kdo vlastně je. Usmál se a líbezně znějícím hlasem mi dal odpověď na mou otázku: „Jsem Rafael.“ Po jeho odpovědi jsem vyjádřil přání dozvědět se o něm něco víc, a tu mně řekl: „V Písmu svatém najdeš knihu Tobiáš. Prostřednictvím této knihy mne lépe poznáš. Brzy mě uvidíš znovu.“
Rafael stál i nadále přede mnou se svým pronikavě zářivým a příjemným pohledem. Potom zmizel a společně s ním se rozplynula i světelná záře, která jej obklopovala.
Mezi mými knihami se nacházela i Bible. Otevřel jsem ji a narazil jsem jako náhodou na stránku s příběhem Tobiáše. Byl jsem překvapen. Bylo mi, jako by mě neviditelná ruka vedla k tomu, abych právě toto místo našel. Začal jsem číst a při četbě jsem přišel na to, že Rafael znamená současně „lék“ a „uzdravení od Boha“. Tento archanděl sestoupil kdysi v lidské podobě na Zemi, aby provázel mladého Tobiáše na jeho důležité cestě. Vedl jej k jeho nevěstě a uzdravil současně Tobiášova otce. Posléze, když měl za svoji službu obdržet odměnu ve zlatě, odhalil přede všemi svou totožnost a poté se vzdálil zraku všech přítomných.
Vše toto jsem uzavřel do svého srdce v naději, že Rafaela znovu uvidím, jak mi slíbil.
MÍSTO SETKÁNÍ
V krátké polední přestávce jsem se natáhl na postel. Právě v okamžiku, kdy jsem začal usínat, vynořil se před mýma očima zřetelný obraz. Viděl jsem les, stromy, houštinu a louku, která byla rozdělena pěšinou. Cítil jsem, jak se ve mně šíří hluboký klid a mír.
V očekávání, že mi bude vyložen smysl toho, co jsem právě viděl, uslyšel jsem skutečně v tu chvíli hlas Rafaelův, který se na mne obracel: „Zapamatuj si dobře toto místo, abys je znovu poznal ! Toto místo je určeno pro naše setkání.“
V noci 23. dubna 1980 sdělil mi tento anděl: „Pozítří vezmeš auto a pojedeš až do Finale Ligure. Tam se dozvíš, co máš dělat dál. Pokoj s tebou !“ Překonal jsem rychle všechno váhání a v označený den jsem vyrazil. Riviera byla plná turistů, kteří chtěli strávit víkend u moře.
Když jsem přijel do Finale, nemusel jsem dlouho uvažovat, kterou další cestu mám volit, nebol Rafaelův hlas jsem uslyšel právě v okamžiku, kdy jsem nevěděl, kudy dál. „Pokračuj dále do Calice,“ řekl mi, „a odtamtud dále ve směru k pohoří. Tam dostaneš další pokyny, které tě povedou k místu našeho setkání.“
Zatímco moje auto pomalu stoupalo v ostrých zatáčkách tohoto údolí, uvažoval jsem, zda pokračuji v jízdě ze své vůle nebo zda mě vede vůle vyšší, zda je to zvědavost, která mne žene dále navzdory obavám, nebo snad radost ze setkání, o kterém jsem tušil, že bude neobyčejné. Jedno jsem však nemohl rozřešit: Nerozuměl jsem, proč jsem byl pozván až sem.
Nechávaje se vést telepatickými pokyny, stočil jsem doprava a projížděl jsem dalším údolím, které se nepravidelně zužovalo a rozšiřovalo. Jel jsem dále až do okamžiku, kdy mi byl dán pokyn, abych svého Fiata 500 nechal stát a v další cestě pokračoval pěšky. Zaparkoval jsem auto na malé odstavné ploše napravo od asfaltované silnice a vydal se na cestu, která pozvolna stoupala do svahu. Řídil jsem se pokyny, které jsem dostával, jakmile vznikly jakékoliv pochybnosti. Stoupal jsem do svahu a brzy mi začal docházet dech, snad proto, že jsem nebyl zvyklý na takovéto výstupy, nebo z představy tajemství, jehož odhalení jsem kráčel v ústrety. V ten okamžik jsem uslyšel Rafaelův hlas. „Nemusíš se ničeho obávat,“ řekl mi. „Dýchej zhluboka ! Chvilku si odpočiň a jdi dále. Uvidíš, že se budeš cítit dobře.“
Přesně jsem plnil jeho pokyny a cítil jsem, jak se v celém těle šíří pocit tepla, který mi dal novou sílu. Pokračoval jsem dále ve výstupu. Slunce jsem měl v zádech a přede mnou stál na nebi Měsíc. Bylo mi, jako by mi dělaly společnost, a v nitru jsem si nějak přál, aby byly svědky toho, co bude v příštích okamžicích následovat. Během výstupu jsem neustále obracel zrak nahoru k nebi. Zmocňovalo se mě zvláštní dojetí.
Úzká stezka vyúsťovala nyní na otevřené prostranství. Na levé straně bylo ještě možno vidět údolí, kterým jsem sem přijel, napravo se zdvíhalo pohoří. A tu jsem si uvědomil, že je to právě to místo, které mi bylo ukázáno ve vidění. Při pozorování tohoto místa jsem žasnul, že to zde vypadá přesně tak, jak jsem to předtím v duchu viděl. Moje vzrušení se začínalo opět stupňovat. „Dýchej zhluboka a jdi dál,“ uslyšel jsem Rafaelův hlas. Učinil jsem, co mi bylo řečeno, a znovu mne proniklo osvěžující a oživující teplo. Příjemný, mírný vítr ovíval mé tělo. Cítil jsem se tak dobře, že to ve mně vzbuzovalo pocit velké radosti. Vítr pohyboval lehce listím stromů a zdálo se mi, jako by i příroda měla účast na mém očekávání.
Tu jsem uslyšel znovu Rafaelův hlas: „Přijdeme ve směru od Slunce,“ řekl mi, „jsme již v tvojí blízkosti.“
Slyšel jsem jej zcela zřetelně, jako by jeho hlas vycházel z určitého místa na obloze. Otočil jsem se a vtom jsem zpozoroval v blízkosti Slunce mlhavý bod, který se rychle přibližoval směrem ke mně. Současně bylo slyšet tichý bzukot.
Cítil jsem trochu strach, ale přesto jsem nespustil oči ze záhadného bodu. Neustále se přibližoval, potom zpomalil svou rychlost a přešel do pomalého sestupu, až se konečně zastavil pár desítek metrů nad mou hlavou. Nyní jej bylo dobře vidět. Připadal mi jako velký stříbrný talíř, místy jako tekuté sklo smíšené s cínem. Na obvodu zářila různobarevná světla a na spodní části bylo možno pozorovat tři velké polokoule. Zdálo se mi, jako bych byl tažen do výše k tomuto záhadnému předmětu a současně zmizel veškerý pocit strachu. Záhadný objekt vystoupil opět trochu výše a zůstal stát nad korunami stromů. Nyní jsem jej mohl dobře pozorovat. Na jeho horní části se nacházela veliká kupole, na jejímž vrcholku zářilo oslnivě bílé světlo, které osvětlovalo celý tento létající disk. Kopule měla kolem dokola malá okénka, z kterých vycházelo podobné světlo. Záře nabývala na intenzitě, ale místo aby mě oslňovala, vyvolávala ve mně nadevše příjemný pocit. Vedle této záře pohledlo i Slunce. Jako okouzlený jsem hleděl do tohoto světla a současně jsem cítil, jak mnou probíhají vlny neobyčejné radosti, kterou jsem nikdy předtím nezažil.
Ze směru tohoto zářícího disku se nyní ozval Rafaelův hlas: „Není to poprvé,“ řekl, „kdy jsme zvolili tento způsob setkání s lidmi. Po celá tisíciletí jsme navazovali kontakt s vámi prostřednictvím našich létajících disků a kosmických lodí. V Písmě svatém můžeš číst, že Pán hovořil k lidem z oblaku; a ty dnes prožíváš to samé, co prožívali vaši otcové v dřívějších dobách.“
Můj údiv rostl. Pochopil jsem, že to, co jsem nyní zažíval, zažili již mnozí jiní přede mnou na této planetě. Znovu se ozval Rafaelův hlas. „Přicházíme k vám z mnohých příbytků našeho Otce,“ řekl. „Naše světy patří do společenství Bratrstva Univerzální lásky. Mezi námi vládne porozumění a vysoký stupeň poznání, které je vám zatím neznámé. Odedávna k vám přicházíme z prostorů kosmu a přinášíme vám pomoc a záchranu.“
Místo, na kterém jsem stál, bylo jako proměněné září létajícího disku a účinkem slov, která přicházela od této bytosti. Zmocnil se mě pocit svobody a povznesení, jaký jsem ještě nezažil. Bylo mi, jakoby zcela zmizely hranice mého vědomí.
„Chtěli jsme, aby došlo k tomuto setkání s tebou,“ uslyšel jsem znovu jeho hlas. „Naše radost je veliká. Ujišťuji tě, že naše láska k našim pozemským bratřím je trvalá. Přijdeme znovu. Nyní tě zdravíme ve jménu našeho Otce.“
Rozuměl jsem, že mluvil i jménem ostatních, kteří musili být rovněž přítomni v létajícím disku. Chtěl jsem se zeptat na pár věcí, které mi ležely na srdci, nezeptal jsem se však, protože se mi to nezdálo být na místě, a přitom jsem si musel přiznat, že bych stejně nenašel vhodná slova.
„Brzy se znovu shledáme,“ řekl Rafael, „ale pak již nebudeš sám. Pokoj s tebou !“
Světlo obklopující létající kotouč změnilo pojednou svou barvu: Bílá se změnila na fialovou a ta pak přešla do tmavě oranžové. Přišlo to rychle jako blesk a v tom okamžiku jsem mohl zřetelně vidět vnitřek létajícího disku tak, jako by se ke mně přiblížil a stal se průhledným. Uprostřed této kopule stál Rafael a vztahoval ke mně ruce. Měl na sobě dlouhou řízu, která sahala až ke kotníkům. Kolem něho byly ještě další osoby, které však jsem neviděl tak zřetelně. Vznášející se kotouč se změnil v jedinou záři. Opět bylo slyšet lehký bzukot, zatímco se vzdaloval směrem k Měsíci. Nad stromy zůstal lehký obláček mlhy, který se pomalu rozplýval.
Během celé doby našeho rozhovoru se kosmická loď vznášela nad lesem a jednu chvíli z lodi vyšel proud energie směrem k mému autu, který, jak se dodatečně ukázalo, spálil pryžová těsnění. Dále bylo překvapující, že v okamžiku, kdy jsem začal motor startovat, vyvalil se z něj oblak černého dýmu.
Opraváři, kterého jsem kvůli této závadě vyhledal, jsem nemohl sdělit příčinu této závady, poněvadž jsem se obával, že by mi nic z toho nevěřil. Prohlédl vůz a byl velmi překvapen tím, co viděl. Jako jediné možné vysvětlení uvedl, že jsem jel po delší dobu velmi nízkou rychlostí se zařazeným prvním převodovým stupněm, a tedy s velmi vysokými otáčkami motoru, čímž jsem jej přehřál tak, že se pryžové díly spálily. Přesto si ale tuto skutečnost nedovedl dobře vysvětlit. Více jsem s ním o tom nehovořil a řekl jsem, že tomu tak pravděpodobně muselo být. On se již dále na nic nevyptával. Zůstali jsme u jeho jediného možného vysvětlení a já jsem byl rád, že jsem ho nemusel zasvětit do svého setkání s mimozemšťany.
Chtěl bych se zmínit ještě o další skutečnosti ve vztahu k onomu prvnímu setkání, s níž jsem seznámil své dva přátele v Janově. Vzdor Rafaelovým prosbám jsem přišel ke svému prvnímu setkání s ním s miniaturním nahrávacím přístrojem, který jsem měl zapnutý během celého našeho rozhovoru v kapse. Rafael, který o tom bezpochyby věděl, mi kladl na srdce, abych během našich rozhovorů nepoužíval žádných technických pomůcek. Nevyzval mě však k tomu, abych přístroj vypnul. Upozornil mě též na to, že nejsou dovoleny žádné fotoaparáty. Během zpáteční cesty z Finale do Janova jsem si tento malý magnetofon přiložil k uchu, abych slyšel, co je na něm zachyceno z našeho prvního setkání. Velice mě potěšilo, když jsem zjistil, že přes nedokonalou reprodukci přece jen jsou na magnetofonovém pásku zaznamenány části našich rozhovorů a zřetelně bylo slyšet bzukot vycházející z kosmické lodi, která se vznášela nad lesem v naší blízkosti.
Druhý den ráno, když jsem svým dvěma přátelům musel tento přístroj odevzdat, nemohl jsem se udržet, abych jim nějakým způsobem nenaznačil, co mě vedlo k tomu, že jsem si tento přístroj od nich vypůjčil. Tak by mohli slyšet alespoň první část mého rozhovoru s Rafaelem, který byl nahrán na tomto pásku. K mému velkému překvapení byl rozhovor skoro celý zvláštním způsobem vymazán, jakoby jakýmsi neviditelným působením. To, co ze záznamu na pásku zbylo, byl původní záznam, který byl sice slyšitelný, ale přesto bylo znát, že došlo k částečnému vymazání nebo překrytí vnějším magnetickým polem. Oba přátelé si zvláštní změnu reprodukce, způsobenou tímto faktem, nemohli nijak vysvětlit.
PRVNÍ SETKÁNÍ NA ZEMI
Místo, na kterém stál Rafael, bylo vzdáleno asi
Cítil jsem se k němu přitahován, byl jsem zcela stržen nevýslovnou radostí, která se mne zmocnila. Přátelsky mne pozdravil. Řekl jsem, že mám spoustu věcí, které mi leží na srdci a které bych mu rád vypověděl, ale že samým vzrušením nejsem schopen to učinit.
Na to mi odvětil, abych zůstal klidný, a řekl, že ještě budeme mít čas a příležitost vysvětlit si všechno, co nám leží na srdci. V ten okamžik jsem mu rozuměl a chápal jsem zodpovědnou starost, která naplňovala tyto bytosti z jiných světů, i jejich péči o blaho Země. Nevěděl jsem, jakou konkrétní činností se zabývají, ale přesto jsem měl jistotu, že to vše sloužilo pro dobro obyvatel Země. Přitom jsem měl živelný pocit radosti, který se mísil se stejným vzrušením, které mě zachvátilo během prvního setkání s létajícím diskem.
„Tenkrát jsem se ti zjevil ve své světelné dimenzi,“ řekl mi a pohybem ruky udělal gesto, které ukazovalo na něj. „A nyní mě vidíš v mé kosmické podobě. Všechny tyto pojmy ti dále vyložím tak, aby ti byly srozumitelné. Tenkrát jsem ti řekl, že Písmo podává zprávu o misii, kterou jsem kdysi konal na Zemi. Mnozí považují toto vyprávění za báji, ty ji ale můžeš potvrdit jako skutečnost. I mnoho ostatních skutečností, o kterých nám Bible podává zprávu, jsou považovány za symbolické a abstraktní. Přesto se v tomto případě jedná o skutečné události, které se v minulosti udály, a mnohé z nich se ještě stanou. Když lidé otevřou svou mysl a srdce tak, aby byli schopni tyto pravdy přijmout, otevřou se jim oči pro nová poznání, která jim do nynějška zůstala skryta. Přijde okamžik, v němž vaše planeta vstoupí do éry, jaké v jejích tisíciletých dějinách není rovno.“
Jasně jsem cítil, že tato bytost ve své jednoduchosti a přirozenosti vlastní nesmírné vědění a vyzařuje přitom vznešenost, jakou jsem do té doby nepoznal. S lítostí jsem při tom musel myslet na pýchu a namyšlenost obyvatel Země, včetně mne. Kdo si dovede představit, kolik námahy ještě budeme muset vynaložit, abychom dosáhli takovéhoto stupně dobra a pokory.
„Je velmi krásná !“ řekl Rafael, otáčeje se směrem k údolí, které před námi leželo. „Vaše Země je jedna z nejkrásnějších ve vesmíru a přesto se nyní nad ní vznáší nebezpečí, že bude zničena následkem egoismu a pýchy těch, kteří jsou ochotni podstoupit riziko jejího zničení. Od dávných dob se snažíme vám pomoci, snažíme se, abyste se vyvarovali všeho špatného, všeho toho, co nyní připravujete na Zemi; snažíme se, aby vaše konání směřovalo k dobrému. Všechno to ale děláme s ohledem na vaši svobodnou vůli a váš svobodný vývoj. U nás neexistuje žádné násilí a touha ovládat druhé.“
Jeho slova byla vyřčena vážným tónem, a přesto jsem necítil ani stopu nátlaku v jeho hlase, spíše hlubokou bolest, spojenou s velkou láskou. Přestože jsem se necítil být povolaný vést rozhovor na tak důležité téma, přece jen jsem sebral odvahu a zeptal jsem se ho: „Znamená to, že jste ochotni nám pomoci v případě, že by se na Zemi odehrály věci, ze kterých by vyplynuly těžké důsledky pro její další osud ?“
„Všichni jsme si navzájem bratry,“ odpověděl, „a děti kosmického Otce. Cítíme bezvýhradnou lásku i vůči těm, kteří si vzali do hlavy jít cestou do neštěstí, které bude příčinou utrpení a smrti mnohých. Takováto cesta je v rozporu s Univerzálními zákony našeho Stvořitele. Nechtějí pochopit, že ‚svoboda‘ znamená jít nekonečně rozmanitými cestami lásky, neboť jedině v tomto směru existuje život. Zneužívání velkorysosti tak dobrého Otce je velice špatné. Je to výzva, aby uplatnil své právo na spravedlnost, kterou uctíváme jako božskou.“
Jeho tvář dostala zamyšlený výraz, aniž by ztratila svůj jasný majestátní zjev. Pak se rozzářila úsměvem a Rafael řekl: „Chceme vás poučit v mnoha věcech. Chceme též, abyste porozuměli, že v celém Stvoření je láska silnější než kterákoliv jiná skutečnost. V ní se zobrazuje velikost srdce našeho nebeského Otce. Obyvatelé Země budou muset poznat, jak nebezpečné je neřídit se universálními zákony, které nám byly dány v jeho lásce, a zásadní principy, které vládnou vesmírem, obracet v jejich pravý opak. Jestliže to nebudou chtít uznat, budou muset zažít očistnou sílu utrpení, které svojí intenzitou bude odpovídat stupni jejich přestupků a omylů.“ I toto řekl smutně, zjevně zarmoucen. Pak dodal: „Ale teď běž a vyhledej si úkryt před deštěm ! Brzy se rozprší.“ Teprve teď jsem si uvědomil, že do této chvíle pošmourné počasí se zjevně zhoršilo a že vrcholky Tuskicko - Emiliánských Apenin se již počaly nořit do mraků, které s sebou přinášely déšť. Začalo pršet a brzo se spustil takový liják, že viditelnost klesla takřka na nulu. Pospíšil jsem si, abych vyhledal skrýš v blízké kapličce, ale veškerý můj spěch byl takřka zbytečný; moje kožená bunda byla skrz naskrz promočená a stejně tak i moje vlasy. Boty, taška, kterou jsem měl pověšenou přes rameno, i kalhoty byly tak mokré, že se daly ždímat. Déšť padal v celých proudech. Moje nevole byla stále silnější, takže jsem již myslel na to, že seběhnu dolů a vyhledám nějaké suché místo nebo někoho, kdo by mi mohl půjčit suché šaty. Cítil jsem se opuštěn a bojoval jsem sám se sebou, neboť jsem byl rozpolcen mezi dvěma záměry: Prvním - čekat dále na Rafaela zde nahoře a v tomto stavu, nebo někde jinde hledat východisko z této, jak se mi zdálo, zoufalé situace. Obrátil jsem se v duchu s prosbou na svého návštěvníka s tím, zda by pro mne mohl něco udělat, jakmile mu to bude jen trochu možné.
Tu jsem uslyšel jako odpověď na svou myšlenku hlas, který ke mně doléhal shora. „Máš slabou víru,“ řekl mi. „Zanedlouho se roztrhnou mraky a slunce tě zahřeje.“ A skutečně začal v té chvíli ustávat déšť, jako by to byla způsobila jeho slova. Pozvolna jsem mohl opět jasně vidět stromy a pahorky, které mě obklopovaly.
Uběhlo několik minut a slunce se prodralo skrze mraky, které do té doby jeho světlo zachycovaly jako filtr. Nebe se rychle vyjasnilo. Užasle jsem pozoroval přírodu, která jako by o mne jevila péči po tom, co mne podrobila tvrdé zkoušce. Přesto jsem se třásl zimou a nedovedl jsem si představit, jak by mě slunce, které již stálo před západem, mohlo ještě vysušit. Ještě jednou jsem se obrátil s prosbou na Rafaela, aby mne ušetřil dalších nepříjemností. Mlčel jsem a čekal, co se stane.
Neuběhlo mnoho času (jenom několik minut), a tu jsem zpozoroval, jak se ve směru od Slunce ke mně přibližuje světelný bod, který postupně nabýval formy létajícího disku s kopulí. Ještě se vznášel nad rovinou a pohyboval se rychle směrem ke mně. Když dosáhl místa, na kterém jsem stál, vzlétl nad mou hlavu a zastavil se ve výši několika desítek metrů nade mnou.
„Další pozemští bratři,“ ozval se hlas, „se k tobě přidruží při našem příštím setkání. I se mnou budou další bratři. Brzo se opět setkáme. Na shledanou ?“
Světelný objekt vzlétl do výše, potom změnil směr svého letu, dále se pohybuje v diagonále ke svému původnímu směru, a opsal na nebi dráhu, která byla pro pozemského pozorovatele naprosto neuvěřitelná. Podíval jsem se na sebe a ke svému překvapení jsem zjistil, že jsem naprosto suchý, jako by na mne nedopadla jediná kapka vody. Cítil jsem se velmi dobře. Pojednou se objevily nahoře na modrém nebi tři řady létajících kotoučů, velice dobře viditelných, které se z mojí perspektivy zdály mít kulatý tvar. V příštím okamžiku zmizely za horami. Bylo 27. dubna 1980, dva dny po mém příjezdu do Finale.
Během tohoto setkání jsem se zeptal Rafaela, proč mi působením svého létajícího disku způsobili škodu na automobilu, která vyvolala komplikace během mé zpáteční cesty do Janova a zavinila vydání za opravu. Řekl jsem Rafaelovi, že mi to nesouhlasí s jejich učením o universální lásce.
Rafael mi vše velmi podrobně zdůvodnil. Řekl, že je velmi důležité, abych neměl žádné pochybnosti o tom, jak naprosto skutečné bylo mé setkání s létajícím diskem. Poté, co jsem obdržel tento nepochybný důkaz, že jsem prožil reálné setkání s bytostmi z jiného světa, nebudu mít již žádné pochybnosti o skutečnosti svých zážitků a nebudu si moci namlouvat, že jsem byl obětí fantazie. Podle nich byla skutečnost, že kosmická energie, která vyšla z jejich kosmického vozidla a způsobila značnou škodu na mém autě, nevyvratitelným důkazem pro realitu všeho, co jsem zažil. Kladli mi na srdce, abych si s tím příliš nelámal hlavu a již se dále neptal po onom „proč ?“ celé této záležitosti. Jestliže to od nich bylo chtěno, mělo to i svoji příčinu.
ÚDOLÍ SETKÁNÍ
Tak, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, popsala mi Týna, moje snoubenka, přesně průběh mého setkání s Rafaelem. Vyprávěla mi, že strávila nedělní večer s přáteli a že během této doby měla pojednou jasné vidění, ve kterém to vše viděla. Při tom slyšela hlas, který jí vyložil, že příštímu setkání bude přítomna spolu se mnou. Nikdo z ostatních na ní nic nepozoroval. Cítila při tom hluboký mír a pocit štěstí, který pronikal celou její duši. Popsala mi místo, průběh setkání i moje rozladění během průtrže mračen. Nechybělo skutečně nic. Nevycházel jsem z úžasu, ale především na mne udělalo dojem, s jakou rychlostí věci za sebou následovaly. Měl jsem samozřejmě radost z toho, že jsem měl „svědkyni“ toho, co mě potkalo.
Vyprávěl jsem Týně o této bytosti z vesmíru. Vyprávěl jsem jí, jak se mi doma zjevila uprostřed silné světelné záře a podnítil jsem Týnu k tomu, že si také přečetla příběh o Tobiášovi.
Podělili jsme se o své zážitky s několika přáteli. Několik následujících nocí mne pak trýznily obavy, že jsem neuchoval toto tajemství, tak jak to Rafael ode mne vyžadoval. Dlouho jsem sebou házel v posteli sem a tam a vyčítal jsem si, že jsem způsobil pěknou pohromu a že se mi Rafael už možná nikdy neukáže. A právě během tohoto přívalu výčitek a žalosti se stalo, že se Rafael nechal opět slyšet. „Nic se neděje náhodně,“ řekl mi laskavým hlasem. „Netrap se tím! Co se stalo, stalo se. K příštímu setkání vezmeš Týnu i své přátele s sebou a učiníš, o co tě budu žádat.“ Moje obavy se proměnily v radost a ve velkou útěchu. Uprostřed noci jsem telefonoval Týně a usnul jsem teprve k ránu.
Odpoledne, 1. máje, jsme opět byli na dálnici ve směru na Finale. Znovu jsme byli vedeni do Calice Liqure. Za Calice jsme pomalu začali vjíždět do hor.
Během jízdy mi sdělil Rafael, že čtyři přátelé, kteří nás provázeli, mají čekat na místě, které bylo vzdáleno několik kilometrů od místa, kde se naše setkání mělo konat. Udal jsem jim, kde mají zastavit a čekat, a jel jsem s Týnou dál. Přiblížili jsme se k místu našeho prvního setkání. Rafael mi řekl, abych jel dál a vedl mě na velmi strmou cestu. Mému Fiatu 500 dalo velikou námahu zdolat toto stoupání. Hopsal sem a tam, poněvadž již tu nebyl žádný asfalt a cesta byla samé kamení. Sunuli jsme se jen krokem kupředu.
Sem tam jsme zaslechli Rafaelův hlas, ale i hlasy ostatních bratří, kteří byli s ním. „To je to údolí tvého setkání !“ vykřikla Týna s nepopsatelnou radostí. „Zdá se mi, jako bych je slyšela odevšad.“ Nebylo na ní znát, že by měla ten nejmenší nádech strachu. Byla prodchnuta jen jedinou žádostí - setkat se s ním.
Tak, jak to se mnou udělal Rafael při našem prvním setkání, prosil jsem nyní i já ji, aby zůstala klidná a čekala. Dospěli jsme k louce, za kterou se nebylo už možno dostat dále. Tam jsem vypnul motor. Teprve nyní jsem zpozoroval, že bylo větrno a nebe šedé. Ale neměl jsem čas nad tím přemýšlet, neboť pojednou jsme za sebou zaslechli kroky.
Otočil jsem se a uviděl jsem přicházet tři muže. Přepadla mě obava, že by se Týny mohla zmocnit panika. Ale stalo se něco zcela opačného. Týna vystoupila z vozu a šla jim naproti tak, jako by šla vstříc setkání s dávnými přáteli. Následoval jsem ji a brzy jsem se ocitl proti Rafaelovi, který měl na sobě volný stříbrný overal, podobný obleku, který nosí naši výškoví piloti.
Radostně mě pozdravil, zrovna tak Týnu, a to samé učinili i dva ostatní, kteří byli oblečeni podobně jako Rafael, s tím rozdílem, že jejich obleky těsněji přiléhaly a byly tmavé barvy. Byli vysokých postav a jejich hezké tváře vyzařovaly dobrotu a duchaplnost.
Představili se a připojili, že jejich jména jsou ve skutečnosti krycími jmény, která jim byla dána jedním pozemským bratrem, Georgem Adamským, s kterým před lety měli řadu podobných setkání.
„Jsem Orton,“ řekl větší z nich. „Moje jméno je Firkon,“ řekl druhý.
Rafael mě vzal velice láskyplně pod paží a vedl mě pomalu k povlovnému svahu. Tam si sedl do trávy a já jsem následoval jeho příklad. Ostatní dva bratři z kosmu zůstali stát nedaleko od nás a mluvili s Týnou. Viděl jsem, jak vítr provívá jejich vlasy i dlouhé vlasy Týniny a její šaty. Velké mraky, které táhly po nebi, měly zřejmě naspěch, neboť tomu odpovídala rychlost jejich letu. Rafael a jeho přátelé, jak se zdálo, nebrali vůbec na vítr ohled. „I já jsem obdržel jedno krycí jméno,“ řekl Rafael. „Byl jsem pojmenován Rámu, ale nyní je dobře, že už je známo, kdo ve skutečnosti jsem. Co mají znát naši pozemští bratři, je role, kterou nám náš Otec kdysi přisoudil pro vaši záchranu.“
Byl jsem dojat velikostí a jednoduchostí, která vyzařovala z tohoto muže; v jeho gestech vládla dokonalá rovnováha a všechno na něm prozrazovalo moudrost a vědění. Jeho taktní a láskyplné chování bylo zcela přirozené.
„Bratři, kteří čekají tam dole,“ připojil, „obdrží znamení, která jim umožní mít účast na našem setkání.“
Mluvil perfektně italsky, bez jakéhokoliv nádechu cizího přízvuku. Věděl jsem, že k tomu, aby mi něco sdělil, nepotřebuje mluvit, ale takto se mi to líbilo daleko více, neboť to náš rozhovor činilo důvěrnějším.
„Poselství, které vám chceme předat,“ řekl, „se týká všech lidí dobré vůle na Zemi. Bude vás to i něco stát; neboť ne všichni vám budou věřit, budou vám rozumět a budou vás mít rádi. Ale my vám budeme pomáhat a budeme při vás stát. Je to úkol lásky a záchrany.
Neměl jsem žádné pochybnosti o čestnosti jeho slov, o tom, že byla dobře míněna, i když mi unikal pravý smysl toho, co mi jimi chtěl říci. Cítil jsem, že bylo naprosto na místě mluvit o lásce a o záchraně, a současně jsem věděl, že chci udělat vše pro to, abych splnil, co ode mne bude požadováno pro dobro jednoho každého z nás.
„Přáli jsme si vaši přítomnost zde nahoře,“ dodal, „daleko od znečištěného a zamořeného města, abychom vám řekli, že v současné době pracujeme na navázání kontaktů se stále větším množstvím lidí na Zemi. Někteří nás jen zahlédnou během našeho bleskového přeletu oblohy, jiní vidí světla, některým se dostane znamení, jiní mají sny a vidění. Tito svědkové naši přítomnosti nám slouží jako naši zpravodajové pro ty, kteří nás neviděli. Jde nám o to, abychom neztratili příliš mnoho času. Jestliže lidé neuznají své omyly, brzo se začnou odehrávat události s dalekosáhlými těžkými důsledky. Ty byly v písmech předpověděny a mnozí o tom vědí. Ale bohužel většina z nich tomu nevěří a myslí si, že to, co bylo napsáno, je jenom nějaká báj, že je to řečeno pouze obrazně.“
Odmlčel se zamyšleně a pokračoval: „Dnes je silný vítr, ale brzo se zdvihne ze všech čtyřech světových stran o mnoho bouřlivější vítr, který odvane všechny mraky. Zmatek a nepochopení pro všechny tyto věci, které dnes panují na Zemi, dovolují jen málo lidem plně pochopit, že všechna proroctví, která kdy byla dána lidem schopným dále je nést a rozšiřovat, se blíží vyplnění. Většinou byli tito lidé vysmíváni, nepochopeni, pronásledováni a dokonce zabíjeni. A přece se jejich slova pokaždé vyplnila.“
„Tolik bolesti,“ dodal s lehkým povzdechem, „by si lidé ušetřili, kdyby se vzdali své pýchy a používání násilí. Kdybyste se zřekli toho, používat zlo, abyste jím bojovali proti jinému zlu, byla by vaše cesta značně zkrácena a dělali byste velké a rychlé kroky směrem k dobru.“
Bouřlivý vítr mu čas od času utrhával slova od úst. Ohýbal stromy a rozčesával trávu mohutnými vlnami. Opět jsem měl ten dojem, jako by příroda spoluprožívala všechno to, co Rafael vyslovil. Podíval se mi do očí a řekl: „Jestliže nedosáhnete stavu prostoty a dobroty a nedokážete v sobě potlačit pýchu, hrdost a ducha násilí, který u vás tolik převažuje, nemůžete nikdy dojít k pravému poznání, které je možné jen tehdy, probíhá-li vývoj správným směrem. Je důležité, aby každý otevřel své srdce, aby porozuměl těmto pravdám. Mnozí se tomu vysmívají ve své pýše a domýšlivosti. Tak nebudou moci nikdy dosáhnout záchrany.“
Vyjádřil jsem před tímto bratrem z vesmíru svou pochybnost, zda jsou obyvatelé Země schopni přijmout takové poselství.
„Všechno to,“ pokračoval Rafael, odpovídaje na má slova, „je na Zemi takřka pravidlem. Přesto je ale nutné zvěstovat tuto pravdu nahlas, aby všichni, kteří na ni čekají a kteří ji chtějí přijmout, ji také přijmout mohli. Pro toho, kdo neuvěří, existují jiné cesty, jimiž ho náš Otec povede tak, aby nemusel jít zbytečně do záhuby, která jej jinak očekává jako oběť zla. Mnoho z nás sestupuje už od pradávna na Zemi a v současné době se dokonce někteří z nás narodili v lidském těle, aby splnili některé obzvlášť těžké úkoly; aby postavili hráz zlu. V každém případě ale musí člověk především zachránit sám sebe a teprve potom může vyplnit úkol, kvůli kterému se narodil.“
Žasnul jsem nade vším, co jsem se zde dozvěděl. „Znamená to tedy,“ zeptal jsem se, „že člověk přichází z onoho světa sem na Zemi proto, aby se zde naučil správně žít v souhlasu s Božími zákony nebo pomáhal těm, kteří se to teprve musí učit ? Je to tedy tak, jako když je člověk v obranném zákopu ? Především musí dávat pozor na to, aby sám nebyl nepřítelem zabit, a pak teprve se může odvážit výpadu proti nepříteli, aby pomohl svým vlastním kamarádům v boji“ ?
„Ano,“ řekl Rafael. „Ale v tomto boji se používají zbraně lásky a moudrosti, dobré vůle a trpělivosti, jakožto i zbraň víry, že záchranný plán našeho Otce se vyplní přes stoupající nevěru tak, jak to bylo předpověděno v písmech. Bůh byl jmenován „Pánem zástupů“. V Bibli je řeč i o boji mezi nebeskými zástupy a mocnostmi zla. A tak tomu i je. Zástupy boží mají své ozbrojené síly v různých dimenzích vesmíru a ty se horlivě snaží o triumf dobra na Zemi - zástupy nasazené v ‚boji‘ lásky o záchranu před zlem. Stále početnější budou v této době naše sestupy na Zemi ve prospěch této veliké misie. Je nás mnoho.“
„A vědí oni (myslel jsem při tom ty z těchto bytostí, které jsou v současné době na Zemi), že jimi jsou ?“ zeptal jsem se. „Mnozí z nich to nevědí,“ odpověděl, „neboť musí zapomenout všechno ze své dřívější existence. Toto zapomenutí je nutné pro to, aby jejich pobyt na Zemi během tohoto vtělení pro ně nebyl příliš velkým zatížením. Ale potom obdrží každý z nich, každý, kdo je členem tohoto Bratrstva universální lásky a jehož čas na Zemi se vyplnil, plné poznání toho, kdo je, a nebude ani stavu plně docenit to dílo, které na Zemi vykonal, ani pomoc, kterou při tom od nás obdržel.“
Zeptal jsem se: „Je i toto v Písmu zmíněno ?“
„Jistě,“ odpověděl Rafael. „Kniha Genesis nás zpravuje o tom, že Boží synové se narodili na Zemi proto, aby lidskou společnost, která již se nacházela ve značném úpadku, znovu pozdvihli, a z toho důvodu si brali za ženy ‚dcery lidské, které se jim zalíbily‘. Velké námahy bylo potřeba, aby byla provedena očista, která měla ten účel, aby dobro zase získalo nadvládu nad zlem.“
Tato neobyčejná bytost mi tu říkala věci, které jsem tehdy ještě nechápal v jejich plném dosahu. Byl jsem si však neustále vědom toho, že četl v mých myšlenkách i v mém srdci. Nyní jsem si byl jist jeho porozuměním a jeho dobrotou. Mlčel jsem a chvíli jsem se zamýšlel nad slovy, která mi řekl, nad tím, co mi jimi chtěl říci.
„Chceš se zeptat,“ ozval se nyní znovu Rafael, „proč se otevřeně neukážeme obyvatelům Země, proč neučiníme něco velkého a nápadného, aby bylo všem umožněno poznat pravdu a aby byly jednomu každému jednou provždy otevřeny oči ? Toto jsou otázky, které si již odedávna klade většina pozemšťanů, lépe řečeno od té doby, kdy Země je planetou potřebující záchranu. Říkám vám nyní to samé, co už kdysi bylo řečeno a uvedeno ve všeobecnou známost: Není to možné a nebude to možné tak dlouho, dokud pozemští bratří neotevřou svá srdce pro pokoru a lásku k našemu Otci. Naše působení slouží v nejvyšší míře vašemu dobru a my jsme schopni rozumět a chápat věci, které vašemu rozumu a úsudku, zaslepeným nepochopením a neporozuměním, nejsou přístupné. Umíme jednat, ale umíme také čekat.
V dřívějších epochách, kdy vše bylo ještě jiné než dnes, ukazovali jsme se lidem zcela veřejně. Poněvadž jsme ale svobodnou vůlí, kterou Bůh, náš Otec, daroval všem svým dětem, nesměli podrobit násilí, nemohli a nesměli jsme vám zabránit, abyste si na vlastní kůži nevyzkoušeli a nezažili, co je to zlo. Tato cesta vás časem vedla k tomu, že jste se dopustili daleko horších skutků, přiměřeným vědění, které jste během této doby získali.
A to platí pro celý vesmír, že totiž výše stojícím bytostem není dovoleno vměšovat se do záležitostí těch, kteří před sebou mají ještě dlouhou cestu vývoje. S tolikerým zlem může být veden boj teprve potom, co lidé jeho zhoubné následky pocítili sami na sobě. To vše je nutné ne proto, že by dobro nemělo žádnou spásnou sílu; pravý opak je pravdou. Byla by to nejkratší a Otcem požehnaná cesta. Takto je to však nutné čistě a jenom pro zatvrzelost jejich srdcí.“
Rafael vstal. Učinil jsem po něm totéž. „A nyní se musíme rozloučit,“ řekl.
Týna a dva bratři z kosmu, kteří s ní rozmlouvali, přišli k nám.
„Pracujeme všemi možnými prostředky na tom,“ řekl Rafael, „aby se dobro na Zemi konečně plně rozvinulo. To podmiňuje z naší strany jistý výběr, který je v souladu se zákony, které nám byly dány naším Božským otcem. Tyto zákony jsou vám někdy sotva srozumitelné, protože myslíte na principu logiky lidské moci, která se protiví zákonu Universální lásky. Přiměřeně omezeností svého poznání mýlíte se v úsudku o nás. Proto bylo řečeno a stojí psáno – nesuďte ! Soudíte Boha, našeho Otce, soudíte nás, své bratry. Soudíte podle svých předsudků a na základě svého omezeného poznání. Jakmile dosáhnete pravého poznání, bude vám tento omyl, pocit oprávněnosti soudit druhé, naprosto zjevný. Pravé poznání je skryté pouze v lásce. Tato planeta má méně lásky než vzduchu, který její obyvatelé dýchají.“
Vítr se stal bouřlivým. Musel jsem myslet na to, že vyjadřují-li naši láskyplní a dobří bratři takové znepokojení a starost o nás, musí být naše situace daleko vážnější, než si myslíme, neboť ji neznáme v celém jejím dosahu. Přátelsky jsme se rozloučili. Rafael nás ujistil, že se zase brzy uvidíme.
Vydali se na cestu ke svému létajícímu disku, který byl skryt v zeleni. Pudilo mě to k tomu, abych je následoval. Rafael se obrátil a aniž by pohnul rty, řekl mi: „Dnes ještě ne. Přijde čas, kdy vás budeme moci vzít na palubu našeho vozidla.“
Zůstal jsem stát. Pak jsem ale přece jen podlehl nutkání rozběhnout se za nimi, ale zvláštní moc mě držela na místě a nedovolovala mi, abych svůj záměr uskutečnil. Týna jim zamávala a bratři se obrátili a ještě jednou nás pozdravili. Pak už jsme viděli jen rychle stoupající disk, který se vzdaloval zeleni stromů. Za chvíli zmizel v mracích. Když jsme sestoupili dolů do údolí, vyprávěli nám naši přátelé, kteří na nás dole čekali, že viděli onen létající kotouč a zopakovali nám při tom jednotlivé části našeho rozhovoru s bratry z vesmíru, které vnímali telepaticky. Pohnuti jsme se vrátili nazpět a rozhodli jsme se zakončit večer v jednom malém hostinci ve Finalborgu, kde jsme probírali průběh celého našeho setkání.
Pak jsme nastoupili zpáteční cestu do Janova.
