Příběhy andělů

Malý příběh duše

Od Veroniky

Poletuje světlo, jedno z nespočtu světel, ve světelném světě, v prostředku nesmírně svítivého nekonečna. Ten svět je tak nádherný a zářivý a svítící, že světla ani vlastně neví, že jimi jsou. Ono světlo je jedno z nich. Potkává mnoho jiných světel, ale vnímá je jen jako další část toho nekonečného světa, protože je v něm téměř nerozezná. Je si možná trochu vědomé toho, že celý tento svět je úžasný. Ale ten svět je úžasný stále, takže se mu význam tohoto slova poněkud vytrácí… Je tak obrovský a tak zářící, že nemá žádný tvar, prostě jen svítí, a světlo netuší, že v tom světě by mohlo existovat také něco jiného než světlo a zářivost a krása… prolétá a hledá, kdo by mu pomohl.
Z čistajasna se u něj objeví cosi, co vypadá úplně jinak než všechno ostatní. Je to… prostě jiné a asi… Méně zářivé? Je tak… tak jiné, že světlo se okamžitě pokusí navázat s tím kontakt.
„Kdo jsi?“ zeptá se světlo tiše.
„Já? Ech…“ to se rozhlédne po zářivém světě. „Já jsem vlastně světlo!“ vykřikne radostně a odhodí svoji jinakost.
„Aha…“ protáhne světlo trochu zklamaně, neboť příchozí se právě stal tím vším okolo.
„Kde jsi bylo, že jsi sem přišlo tak… jiné?“
„Bylo jsem na Zemi.“
„Na Zemi?“
„Ano… je to… tak… já už vlastně nevím jaké to je. To se nedá jen tak říct. Musíš to prožít…“
Světlo se zamyslelo.
„Prožít? Co je to?“
„No, to je jako, když tohle není.“ Ukáže příchozí na celé nekonečno okolo.
„Cože?“ Světlo zmateně zablikalo.
„No to je, jako když tohle není,“ zopakoval příchozí už trochu netrpělivě.
„Tomu nerozumím…“
„Promiň, ale já musím letět, už mě volají…“ řekne příchozí a najednou tam, zdá se, není.
Světlo, ačkoli je ztělesněním radosti, trochu posmutní. Usmyslí si, že poprosí nádherný svět okolo, aby mu dal něco ze své úžasné moudrosti.
Než však stihne začít s prosbou, objeví se před ním cosi stejně jiného jako ten druhý příchozí, ale tohle, to je ještě jinak jinší a světlo zůstane na chvíli ochromené ztělesněnou moudrostí nového příchozího.
„Kdo jsi?“ zeptá se nadšeně.
„Jsem světlo, jako ty. Ale nejsem úplně stejné. Slyšelo jsem o tvém přání zkusit žít na Zemi.“
„Ano! Ano!!“ Radostně zavýsklo světlo, aniž by vědělo, co znamená život nebo Země.
„Přišel jsem, abych ti pomohl. Tam, kde se tomu říká Země, je ale všechno úplně jinak. Být tam znamená mnoho iluzí, znamená to zapomenout na tento svět, znamená to přijmout úplně jiný svět, než je tento.“
„Ano, to chci!“ pištělo světlo nadšeně, netuše, co to jenom všechno může znamenat. Příchozí, vida jeho rozpoložení, jej jemně obmotal stříbrnou nitkou.
„Pojď, ukážu ti, jaké to je, být na Zemi. Podíváme se zatím ale jen nakrátko.“ Světlo nadšeně přitakalo.
A najednou užaslo.
Ocitli se kdesi. Bylo to neuvěřitelné. Ten obraz byl sice nesmírně krátký, ale zapsal se světlu hluboko do nitra… Světlo vidělo tvary. A hmotu. Vidělo světla, uvázaná v čemsi, co se hýbalo. Ta světla ale – jak podivné! – o tom, že jsou světly, vůbec nevěděla. Všechno okolo bylo tak jiné… a světlo si poprvé uvědomilo, že kdyby zde bylo déle, asi by si myslelo, že ten svět, ve kterém bylo dosud, prostě není.
Nechápalo, jak je to možné. Ta skutečnost pro něj byla něčím neuvěřitelným, téměř neskutečným. A poté si s obrovským, nádherným a nesmírně euforickým překvapením uvědomilo, že svítí.
Když se tak stalo, pozemský svět se rozplynul.
Světlo okamžitě bylo dychtivé vědět cokoli, vědět všechno, být tím vším… nemohlo se udržet a nadšeně povykujíc poletovalo kolem dokola. Poté si uvědomilo, že má stále vedle sebe moudrého příchozího a trochu se uklidnilo.
„To bylo tak nádherné, tak… tak… úžasné tak… neuvěřitelné já…“
„Nemůžeš to ani popsat?“ usmál se příchozí.
„Já… ne.“ Usmálo se světlo a pochopilo. Když pochopilo, cosi se změnilo. Světlo už pak nikdy nebylo stejné.
„Úžasné,“ usmál se příchozí, když viděl jeho proměnu. „Nyní se stalo něco, co tě předurčilo pro zkušenosti na Zemi. Zažilo jsi zázrak uvědomění a pochopení, jedny z kroků vedoucí nazpět sem.“
„Ale já chci tam!“ řeklo světlo, které se nedočkavostí málem třáslo.
„Všechno bude…“ usmál se příchozí. „Ale nemůžeš tam jen tak. Musíš podstoupit přípravu. Tvé prožívání je, zdá se, nesmírně silné. Neudrželo by ses na Zemi příliš dlouho. Chce to trpělivost a čas…“
„No jóó…“ zabrblalo světlo, nevěda sice, co tato slova znamenají, ale tuše, že příchod na Zem neurychlí. Zároveň ale zavýsklo potěšením, když zjistilo, že jedno už umí – brblat.

Příprava toho nakonec nezahrnovala příliš. Moudrost, ztělesněná v bytosti po jeho boku, jej klidně a trpělivě doprovázela. Při projevech nesmírné radosti světla se zářivě usmívala, při vzteku a trucovitosti se usmívala snad ještě zářivěji. Po každém takovém výbuchu pocitů se světlo usmálo, pochopilo a již nikdy nebylo stejné.
Nejprve podnikali výlety na Zem. Bytost si vždy jakoby ovázala světlo stříbrnou šňůrkou, aby se nemohlo samým prožitkem ztratit kdesi v iluzích prostoru. Světlo už se naučilo trochu ovládat svoje extatické pochopení, ne proto, že by jej nesmělo prožívat, ale proto, aby se iluzorní svět, jež vnímalo jako krásný, opět nerozplynul. Tak, aby mohlo s radostí prožívat i krásu tohoto světa.
Nejprve navštívili anděly. Světlo žaslo, jak světelné bytosti moudře a hbitě operují se situacemi, událostmi i energiemi. Ve spletité síti se prolínaly myšlenky, nápady, zhmotněná předznamenání lásky, ale světlo mohlo zaznamenat i černé tkaniny strachu, bolesti a zraněných přání vytvářet utrpení. Nevědělo, co tyto provazce znamenají, a tak se v jednom kuse ptalo.
„K čemu tu jsou ty tmavé šňůry?“
„To jsou myšlenky strachu, moje malé světýlko.“
„Co je strach?“
„To je, jako když zapomeneš na lásku, na radost a na světlo.“
„Co to je, zapomenout?“
„To je, jako když věříš, že to prostě není. “
Světlo blikalo údivem.
„Není? Není...? to taky... jde?“
„Ano. Je to věrohodná iluze, takže nejen, že věříš, že láska není, ale máš pocit, že to víš.“ „Pááááni!“ zavýsklo světlo a přidrželo se šňůrky, aby neodlétlo. „To musí být tak strašně zajímavé! Tak... neuvěřitelné, tak... já nevím...“
Potom se zarazilo a pohlédlo na svého průvodce.
„Kdo jsi vlastně TY?“
Průvodce se usmál.
„Jsem ten, koho si vybereš.“
„Ech...?“
„Jsem Průvodce. Nemám žádné vlastní jméno, jsem zkrátka světlo, jež pomáhá ostatním světlům s jejich životy. Záleží, kým se budeš chtít stát ty. Můžeš mne pak vnímat jako anděla, nebo jako hodného ducha, nebo láskyplnou energii, jež tě doprovází... a nebo si mne taky celý život nevšimneš. Jen tvé nejhlubší nitro bude vědět, že jsem tu, že ti naslouchám, s láskou tě doprovázím a pomáhám ti. Budeme si navzájem učiteli.“
„Ale, ale... to je přece nemožné, zapomenout... to se nemůže stát, to bych ti neudělalo...“
„Ale udělalo. A bylo by to to nejdokonalejší, co by jsi mohlo udělat. Abys dokonale prožilo vše, co chceš, musíš zapomenout na to, čím ve skutečnosti jsi. Kdyby jsi si bylo vědomo v každém okamžiku každého dne, čím v nejvyšší skutečnosti jsi, vůbec bys neprožilo to, co chceš, s takovou intenzitou, aby to byl doopravdy prožitek.“
„Aha... a tobě by nebylo smutno, že o tobě nevím?“
„Tak to není. Průvodcům nebývá smutno, že o nich duše, které provází, nevědí... jsou si vědomi, že ty duše na to zapomněly schválně, aby se něco naučily. Jejich posláním je čekat, až si duše vzpomene – a být ochoten pomoci, když o to požádá. A oni čekají opravdu trpělivě. Když si pak bytost, jež si říká člověk, vzpomene na lásku, jež k ní chovají Průvodci, často se upřímně rozpláče.“
„Rozpláče? Vážně? A proč?“
„Protože na Zemi zapomínáš, že jsi láska. Stáváš se tělem, a často si uvědomuješ spíš svůj strach než lásku. Když žiješ v těle dostatečně dlouho, můžeš nabýt přesvědčení, že jsi špatné. že si lásku nezasloužíš. Že to, co jsi udělalo, zasluhuje trest, že vlastně vůbec nejsi přijímáno. Takové přesvědčení vytváří bolest a bolest pak i utrpení. To tě ještě více vzdaluje od lásky. Když si potom uvědomíš bezvýhradnou lásku, byť jen zdánlivě, velmi tě to dojme. Život na Zemi občas není jednoduchý.“
Světlo se s přibývajícím pochopením stále proměňovalo. Navštívili ještě mnohokrát anděly a jiné čistě světlené bytosti, až nakonec sestoupili do hustšího prostoru, mezi duchy přírody. Světlo s překvapením zaznamenalo, že mají tvary, a dokonce, že sami dokáží vytvářet strach. Strach vypadal jako lepkavá šedo-černá hmota, jež je jakoby držela při zemi.
„Vidíš?“ tázal se světla Průvodce. „To jsou andělé přírody. To lepkavé, to je strach, a vytváří jej ego. Ego je jednou z hlavních příčin dokonalosti iluze, stvořené k prožívání. Je to čirý strach. Umožňuje ti prožívat iluzi, že nejsi světlem, nejsi láskou a jsi odděleno od ostatních. Taky jednou dostaneš takové.“ Usmál se, když viděl obrovský zájem světla, které studovalo poletující anděly. „Andělé přírody ale ještě nemají ego tak vyvinuté jako lidé. Jsou prostoupeni moudrostí a láskou a této skutečnosti využívají při své práci. Jsou Průvodci stromů, zvířat, květin, ptáků a vůbec, veškeré přírody zde na Zemi.“
„Co znamenají všechna ta pojmenování? Kdo je vymyslel?“
„Ó, samozřejmě. To vymysleli lidé. Už kdysi dávno. Ta pojmenování jsou z lidského jazyka. Jazyk se tam používá, aby se lidé dorozuměli. Neumí spolu myslet. Zapomněli na to. Jazyk se vyjadřuje zvukem, za pomocí dechu a...“
Průvodce poučnou přednášku nedokončil. Světlo létalo, málem explodujíc nadšením, kolem dokola v prostoru již dávno rozplynulé iluze světa. Výskajíc vykřikovalo:
„Pááááni, zapomnění! Páni, zvuk! Myšlení! Jazyk! Takových... možností, jak moci být! Já se tam tak moc těším!“
Průvodce se usmíval. Poté jemně objal světlo a zahrnul jej svým klidem, aby se ve svém nadšení dočista neztratilo.

„Chci do přírody!“ vyhrklo světlo jednou.
„Ale...?“ dělal průvodce udiveného, ačkoli o přání světla věděl mnohem dříve než ono samotné.
„No! Chci mezi stromy! Ptáky! Kameny! Vodu... všechno to úžasné, co jsem vidělo!“ „Nu, a počkej až budeš člověkem. Budeš se toho smět dotýkat. Budeš tomu moci naslouchat. Budeš to moci ochutnat, slyšet to, cítit jak to na tebe působí...“
„Chci do přírody!“ křičelo světlo, radostně a nadšeně.
Toho pozemského dne se světlo poprvé dostalo blízko ke stromům.

„Vítáme tě, světlo,“ ozvaly se stromy. Světlo se rozhlédlo.
„Kdo jste?“
„Jsme stromy, Lidé Země, duchové mezi světlem nebe a energií Země. Jsme ztělesněním hmoty, ale sloužíme energii nebes. Jsme dokonalým přechodem mezi pozemským a nebeským, energií zhmotněnou z našich přání. Milujeme sebe, milujeme Zemi, milujeme nebesa a v klidném nekonečnu setrváváme bez vlastního pohybu, abych dokázali udržet pohyb všech myšlenek okolo.
Vítáme tě, světlo, do naší říše proudícího klidu. Až budeš stvořením na této Zemi, neboj se přijít mezi nás, a my ti připomeneme, kým opravdu jsi. Až pro bolest a strach neuvidíš vlastní krásu, přijď mezi nás a my ti ukážeme tvoji dokonalost. Neboj se nás požádat o cokoli, neboť i my jsme energií zhmotňující tvá přání. Pronikáme svojí moudrostí do hloubi srdce bytostí a vyzdvihujeme jeho krásu, aby svojí láskou dokázalo přeměnit utrpení a bolest na pochopení. Přijď za námi, kdykoli budeš chtít a věz, že jsme ti nakloněni a uděláme, co bude možné, abychom ti pomohli."
Světlo se blaženě smálo, protože poprvé slyšelo hlas Země. Jedno mu ale stále unikalo: „Proč by měl kdokoli na Zemi trpět, když jsou všichni ve svém nitru světlem?“ „Uvidíš,“ usmál se Průvodce vlídně.

Ocitli se na části Země, kde byl zrovna den.
„Toto jsou lidé.“ Původce ukázal na skupinku světel, která byla oddělena od ostatního světla lepkavou šedí.
„To jsou lidé?“ pískalo světlo nadšeně. A nebýt stříbrné šňůrky, svět by se již dávno rozplynul.
Každé to světlo se zdálo být jiné. Různě na sebe působila a vytvářela události. Světlo bylo nadšené. Vidělo, jak každé světlo vytváří svůj vlastní svět, bez ohledu na světy ostatních. Vidělo, jak se světla mění a již nikdy nejsou stejná, vidělo jak jejich záře umí pohasnout pod tíhou tmavě šedé hmoty, již vytvářel strach. Mnohá také vytvářela své světy skrze strach, který na sobě měla nalepená.
„Vidíš je? Oni zapomněli. Věří, že toto není...“ ukázal Průvodce na vibrace čisté lásky, jež byly všude okolo.
„Už tomu trochu rozumím,“ zasvítilo světlo pochopením. „Ale... vždyť je to přece úžasné! Můžou vidět kým jsou! Kdyby byli pořád tady, nikdy by nepochopili jak úžasnými jsou!“ „Ano, to je jedna z kosmických pravd.“
„Když jsem létalo zářivým prostorem, bylo jsem vším. Vidělo jsem, že svítím, ale moje světlo nemohlo vrhat paprsky, neboť mé světlo bylo všude. Nevytvářelo jsem svůj vlastní svět, protože jsem bylo všemi světy nekonečna. Bylo jsem láskou, ale bylo jsem si toho natolik vědomo, že moje vědomí se šířilo do nekonečna a já už přestávalo vnímat krásu toho bytí. Myslím, že málokterá bytost může zažít prvotní energii a radost ze znovunalezení světla, pokud tím světlem neustále je.“
„Správně,“ usmíval se průvodce. „Je vidět, že jen letmý dotek iluze ti mnoho dal.“ „Ale stejně nechápu, jak mohou trpět... stačí si přece jen vzpomenout. Vždyť vidí jak nádhernými světly jsou ty ostatní... vždyť všechno je tak zářivé, a nic není než láska! Jak mohou jen tak zapomenout? Vždyť ať se podívají na kohokoli, musí jim to být úplně jasné!“ „Pojď, něco ti ukážu,“ řekl Průvodce a tu se ocitli na širém prostranství, kde nic nebylo, ale duše se zdály být jaksi tvarované, jakoby zde již existovalo Nahoře a Dole. Prostor byl čirý a nabitý čímsi neznámým a byly tu stovky zářivých bodů, jež obklopovaly duše a s něčím jim pomáhaly. Světlo s Průvodcem zamířilo k nejbližší duši. Ta se radostně usmívala. „Co se děje?“ zeptalo se světlo.
„Narodím se, zanedlouho!“ vypískla duše a zatetelila se radostným očekáváním. Drobnější světla, jež ji obklopovala, se radostně usmívala. I ona se těšila na další část obohacujícího cyklu, jež jim všem pomůže ještě více pochopit a již nikdy nebýt stejnými. Na všechny dny, kdy budou moci ukázat co v nich je a prožít sebe sama i schopnosti, jimiž disponují. Potom k duši přistoupilo velmi moudré světlo s košíkem zvláštních plodů. „Milá duše. Tvůj příchod na svět nastane zanedlouho, a proto se tě ptám: Chceš pozřít ovoce zapomnění?“
„Jak... jak to myslíš?“
„Ovoce zapomnění ti dá v tvém těle zapomenout na tvůj nebeský domov. Nebudeš tolik zmatená a veškeré prožívání se tak stane skutečnějším. Stane se opravdovým prožitkem. Bude to, jako když tohle není,“ kývlo světlo, mysle tím nekončenou lásku okolo.
„Aha. Ano, to bych chtělo,“ řekla duše. Jakmile jej pozřela, rozevřel se pod ní tunel, vedoucí přímo do světa iluzí. Duše se stala tělem, a to co je, jako by pro ni nebylo.
Světlo odcházelo pozměněno.

„Co bys chtělo prožívat?“ zeptal se jednou Průvodce světla. Světlo, maje už za sebou mnoho letmých procházek po Zemi, už mělo v těchto otázkách jasno.
„Chtělo bych prožít strach. Chtělo bych zažít jaké to je, když tohle není.“
„Ano, a dál?“
„Chtělo bych… vytvářet svůj svět. Vytvářet svou vlastní hmotu, tvořit myšlenky, nápady, zažívat pocity. Myslím že je strašně zajímavé zažívat pocity, které nejsou jako tento – pocit bezvýhradné lásky. Když vím, že jí mám, vlastně se vůbec nic neděje.“
„Samozřejmě,“ smál se průvodce a zaznamenával cosi do části světla.
„Chtělo bych si vyzkoušet, jaké to je, když tohle není. Jaké to je, když můžu vyzařovat paprsky, které budou zářit a zářit až dopadnou na světýlka, která na to zapomněla, že jimi jsou. Chtělo bych jim připomenout, že nemusí vytvářet světy strachu, protože žádný strach není. Že svět je nádherný a úžasný a oni si ho mohou užít. Že není nic tak krásného jako prožít to, čím jsou.“
„Ano,“ usmál se průvodce. „Chceš být mužem nebo ženou?“
„Já, ech…“
„Víš co, půjdeme za Rádci, ano?“
„Za rádci?“
„Prožili již mnoho, mnoho životů a existencí, poradí ti, jaký život by ti nejlépe pomohl prožít to, co chceš.“
„Ano, pojďme za Rádci!“ nadchlo se světlo okamžitě.

„Vítáme tě, světýlko,“ usmívali se Rádci.
„Chtělo bych na Zem,“ vyhrklo světlo.
„Samozřejmě. Ty jsi na Zemi nebylo krátce, že?“
„Ano, ale stačilo to,“ pravilo, udiveno, odkud to jenom ví.
„Výborně. Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby ses na začátku narodilo jako muž.“
„A proč?“
„Protože muži mají stabilnější ego, než ženy. Vytvářejí si pevněji konstruované světy, které se nedají jen tak zbořit. Ženy bývají velmi citlivé bytosti, a dávají své pocity více najevo, pokud je bolest neotupí. Potřebují proto sílu, již je potřeba někde nabrat. V prvním Pozemském životě to není jednoduché.“
„Ale já chci být citlivá bytost!“ pískalo světlo.
„No, samozřejmě. Snažíme se ti pouze vysvětlit, že aby ses stal ženou, potřeboval bys před tím trochu více zkušeností.“
„Dobrá, budu mužem…“ řeklo světlo, kterému přišlo, že je mu odpíráno něco velkého. „Můžeš být mužem s velmi rozvinutou ženskou stránkou,“ pravil třetí Rádce. „Ale takoví muži jsou tam odvrhováni, a nemají to zrovna jednoduché. Volba je ale čistě na tobě.“
„Chci být ženou,“ stálo si světlo na svém.
„Dobře, vybereme ti rodiče. Tu duši, jež je tvou matkou, dobře znáš. Otce také, ale cesty těchto dvou duší se brzo rozejdou. Na světě již na tebe bude čekat duše vtělená do tvé sestry, jež ti ukáže moc síly. Brzo do tvé rodiny přibude víc duší, se kterými se musíš naučit harmonizovat vztah.“
„Na zemi nejsou vztahy harmonické?“
„Ne, na první pohled. Tam, kam přijdeš, je svět jiný. Když zapomeneš na vlastní lásku a dokonalost, přestaneš ji vidět také v ostatních světlech. Rozzlobit se na někoho je potom nesmírně jednoduché.“
„Ano, ano, vzpomínám si! Samozřejmě!“ Pískalo světlo při návratu pochopení z minulých životů. „Úplně jsem zapomnělo, že jsem tam bylo… zapomnělo jsem na strach a zlobu a vztek a…“
„Je těžké nezapomenout, když všude okolo i uvnitř je nesmírná láska,“ usmíval se Průvodce. „Tak jako na Zemi zapomínáš na existenci světla a lásky, tak po návratu do něj zapomínáš, jak vlastně vypadá iluze strachu.“
„Dobrá, dobrá…“ světlo netrpělivostí poskakovalo.
„Nu, myslím že nyní nejlepší bude ta střední Evropa.“ Ozval se jeden z Rádců. „Ano, co říkáš, světlo?“
„Ano,“odvětilo světlo.

Proces pak pokračoval v láskyplném bezčasí, dokud nebylo všechno rozhodnuto. Světlo se pak ještě domluvilo s několika dalšími dušemi na jejich společném setkání, až přijde na Zemi ten pravý čas. Poté se ještě domluvilo s Vyššími Já duší již vtělených, zatímco jejich těla spala. Domluvilo se i se všemi Průvodci, Mistry, Učiteli a mnoha dalšími bytostmi světla, jež jej měli doprovázet během Života. Spolu s nimi, Rádci a s Vládci Karmy nakonec načrtlo karmický plán a rozhodlo o třech rocích, v nichž by mělo možnost navrátit se přirozenou cestou zpět.

A pak přišel onen den, kdy se světlo rozhodlo konečně se vtělit do ještě nenarozeného těla miminka. Loučilo se s Průvodcem, jehož se na Zemi rozhodlo pojmenovat andělem a s dušemi, jež mu přišly požehnat na cestu na Zem svojí láskou a popřát mu mnoho zdaru. „Moc se těším, až si tam na vás na všechny vzpomenu,“
„My na tebe taky,“ smáli se průvodci a světla.
Poté přišlo poslední rozhodnutí – vzít nebo nevzít Ovoce zapomnění? Světlo, ačkoli mělo sto chutí odřeknout, si přece jen nakonec ve prospěch svého dobra ovoce vzalo…
A poté, v ten pravý pozemský čas, se kdesi rozkřičelo malé miminko. Byla to holčička.

zdroj: www.cestydusi.cz