Příběhy andělů

NEBESKÁ BYTOST

Rafael k nám hovořil v noci a někdy i během dne. Poučil nás, že takovýto způsob dorozumívání se jmenuje „kosmický kontakt“ a že můžeme, kdykoliv budeme chtít nebo to situace bude vyžadovat, s ním toto spojení navázat.

Udal nám i některá „bezpečnostní opatření“: Pokaždé než vstoupíme do kosmického kontaktu, máme prosit archanděla Michaela o ochranu.

„Volejte Michaela,“ řekl, „a nemáte se čeho obávat !“ Od té doby jsme se řídili jeho pokynem.

Jedné noci, když jsem se ukládal k spánku, ozval se opět Rafaelův hlas: „Nech nyní ve své duši rozhostit klid, neboť brzy dostaneš návštěvu.“

Zůstal jsem klidně bez pohnutí ležet a přemýšlel jsem nad jeho slovy. Myslel jsem na tento veliký dar, který mi byl dán tím, že mi bylo umožněno vstoupit ve spojení s našimi kosmickými bratry. Věděl jsem, že každý pozemský bratr nebo sestra mohou v duchu hovořit k našim bratrům z vyšších dimenzí vesmíru. Byl jsem poučen o tom, že ve vesmíru není nikdo sám a že naši bratři neopustí nikoho z těch, kteří jsou různě obtíženi během svého pozemského života. Pomáhají a pracují ve prospěch těch, kteří se nechají vést, kteří jsou ochotni si nechat pomoci. Někdy se zjeví těm, kterým pomáhají, někdy dají znamení své přítomnosti, jindy zase jde jejich pomoc skrytými cestami, takže ti, kdo jsou vedeni, si toho vůbec nejsou vědomi.

Rozpomněl jsem se na Rafaelovo doporučení setrvat v klidu a uvolnil jsem se tedy ještě více. Noční hodiny ubíhaly, spánek mě již málem přemohl, ale nic se nedělo. Pak mě napadlo, že ohlášená návštěva třeba ke mně přijde ve snu. Vzpomněl jsem si na to, jak mi Rafael vysvětloval, že sen je účastí na životě jiné kosmické dimenze, jejíž součástí je i náš vnitřní svět, a že i zdánlivě naprosto nesmyslné sny mají jistý význam.

Věděl jsem, že bratři z jiných dimenzí s námi vstupují ve styk i prostřednictvím snů, které pak v tomto případě jsou skutečnými poselstvími, přijatými z těchto světů. I Písmo je bohaté na události, v kterých Bůh zjevuje lidem svou vůli skrze sny. V tomto stavu je člověk citlivější pro příjem napomenutí a poučení.

Všechny tyto věci mi táhly hlavou a byl jsem přesvědčen, že příchod mého návštěvníka se bude odehrávat právě tak. Tu jsem zpozoroval před sebou lehký závoj vícebarevného světla. Soustředil jsem se na tuto barevnou mlhu, která se začala chovat tak, jako by do ní začal pronikat život. Jako by ruka velkého mistra pomocí linií a světla formovala v prostoru obličej asi třicetiletého muže, tak vypadalo nyní to, co se odehrávalo před mýma očima.

Když bylo toto mistrovské dílo ukončeno, měl jsem před očima mužskou postavu nevídané krásy. Moje celá bytost byla uchvácena tím, co jsem viděl. Z ramen mu splývala bílá tunika, která byla na bedrech přepásána šňůrou. Jeho obličej vyzařoval nepopsatelnou líbeznost. Jeho čelo a všechny jeho rysy působily na mne svojí majestátností a harmonií, jejichž ztělesněním se zdály být. Jeho oči byly modré a kaštanově hnědé vlasy mu spadaly až na ramena. Dobře vyhlížející vous doplňoval jeho vzhled.

Tato nebeská bytost vyzařovala tajemnou a hlubokou životní sílu a nekonečný půvab, což ve mně vzbuzovalo pocit klidu a míru. Cítil jsem, že je v něm čistá láska, a bylo mí, jako by na mne z něho přecházela. Přistoupil kousek ke mně a jeho klidný, mírný úsměv vyjadřoval všechnu jeho laskavost. Tato jeho láska zaplavila celou mou bytost a v tom okamžiku jsem byl stavu sám sebe v ní poznat.

Měl jsem v té chvíli tak vznešené pocity, že je nyní nejsem schopen popsat. Byl to stav dokonalé blaženosti a sjednocení. Světlo, které z něho vycházela, pronikalo každou buňku mého těla a jeho zářivá krása ve mně vzbuzovala hlubokou touhu po míru a dobru.

Pak vše zmizelo, ale ve mně zůstala nepopsatelná radost. Chtěl jsem se dozvědět, kdo byl tento můj návštěvník. Jedno jméno se přede mnou vznášelo jako sladká melodie, ale neodvážil jsem se tuto domněnku ani v duchu vyslovit. Tu se ozval Rafaelův hlas: „Ještě jej uvidíš v jeho jiné podobě,“ řekl a více se k tomu nechtěl vyjádřit.

Vyprávěl jsem celý svůj zážitek Týně. Věděli jsme o tom, že příští neděli se opět mělo konat setkání s bratry. Pokyn zněl, vydat se na dálnici ve směru na Rapallo. Řekli jsme to našim přátelům a ti byli šťastni, že nás budou moci provázet. Měl jsem takový pocit, že jejich nenápadná a přitom nadšená účast na našich setkáních je dalším velkým darem, který jsme obdrželi od našich bratří, kteří teď měli účast na našem všednodenním životě.

Auta jsme nechali stát na výšinách Zoagly. Paolo, Anna, Diana a Roberto zůstali stát na louce, u které jsme zastavili. Týna a já jsme šli pěšky, neboť dále již nevedla žádná sjízdná cesta. Stoupali jsme do vrchu, šťastní jako děti, které se vydávají na velikou slavnost. Přes deštivé počasí a ještě chladný vzduch jsme se během výstupu potili. Přišlo nám na mysl, že v tomto roce 1980 se počasí nějak nechce umoudřit.

Šli jsme podél svahu a pojednou jsme stáli před údolím, z něhož strmě vystupoval další svah. V dálce bylo vidět moře a hodný kus pobřeží. Rozhodli jsme se, že se na chvíli posadíme, abychom nabrali dech. Tráva byla mokrá a vše vypadalo na to, že bude zase pršet.

Otevřeli jsme deštník, který jsme si vzali s sebou, a pokračovali jsme ve výstupu. Udělali jsme jenom pár kroků, když k našim uším zalehl hluboký bzučivý tón. Ohlédli jsme se nahoru a uviděli jsme veliký disk, který nad námi prolétal ve velikých kruzích, jako by hledal místo k přistání. Půvab, s kterým tento létající disk vykružoval své dráhy na nebi, byl vskutku neobyčejný. Neměl žádná světla, jeho barva byla stříbrná. Pojednou jsme se cítili stísněně, jako by naše tělo bylo drceno obrovskou vahou. Týna začala volat: „Rafaeli, co se děje ? !“ Snažil jsem se navázat kosmický kontakt, abych zjistil, co má znamenat tento silný tlak, který jakoby nás hrozil rozdrtit. Pomalu se nás zmocňoval strach. Pocit tlaku ještě zesílil. Pak se létající kotouč vzdálil a od toho okamžiku jsme se cítili zase dobře.

A nyní jsme uslyšeli Rafaela: „Chtěli jsme vás nechat zažít tento zdrcující pocit, abychom vám názorně ukázali, jak při každém setkání s námi u vás probíhá očistný proces a proces znovuutváření životních energií. Vaše planeta je znečištěna, protože i srdce člověka je plné nečistoty. Na Zemi není mír a vášně, které jsou zdrojem záření postrádajícího jakýkoli soulad, jsou někdy vybičovávány až do nesnesitelnosti a zachvacují další a další území na vaší planetě. Na těchto místech se pak životní energie dostávají do nesouladu s energiemi proudícími z vesmíru. Jednoho dne pochopíte tyto skutečnosti, které jsou zatím vaší vědě neznámé. Ti, kteří začali tyto souvislosti chápat, se nesetkávají s porozuměním a zůstávají ve svém poznání osamoceni.

Naslouchal jsem Rafaelovým slovům a při tom ve mně rostla obava, že by se tento drtivý pocit mohl znovu opakovat.

„Nyní se vzdálíme,“ řekl Rafael. Jeho hlas k nám doléhal ze směru létajícího disku. „Držte se této cesty. Nahoře se opět setkáme !“

Další výstup byl ztěžován deštěm a stavem povrchu cesty, která byla stále více rozbahněná. Mokrá tráva byla kluzká a během našeho výstupu jsme si musili pomáhat tím, že jsme se přidržovali keřů, abychom toto stoupání vůbec zdolali. Po nějaké době jsme se dostali na pěšinu, která vyúsťovala na malé louce. Ještě jsme nebyli nahoře a již jsme spatřili létající kotouč stát na zemi ve vzdálenosti několika desítek metrů od nás. Žasnul jsem, když jsem uviděl, jak ony tři koule, které jsem pozoroval na spodku tohoto vozidla již při našem prvním setkání, byly nyní pomocí opěrných ramen vysunuty tak, že disk si i na svahu zachovával svou vodorovnou polohu.

„Nádhera !“ zvolala Týna.

Mezi vzdušným vozidlem a námi, vzdálen několik metrů od nás, stál Rafael. Déšť poněkud polevil, ale tento muž z jiné vesmírné dimenze byl, jak se zdálo, úplně suchý. Srdečně nás pozdravil a popošel k nám.

„Je to dobře, že se můžeme setkat zde nahoře,“ řekl. „Tento kousek Země je opravdu hezký !“

Týna utrousila poznámku, kterou upozornila návštěvníka z vesmíru na to, že naše setkání se konají takřka jenom v dešti.

„Stále tomu tak nebude,“ odpověděl Rafael. „Ale Země musí být očištěna. Mnoho vody ještě poteče, a nejenom to.“ Na to mu Týna řekla, že jí to vůbec nemrzí, a že od nynějška i déšť patří k našim setkáním a že dobře pochopila očistnou funkci deště, který zde zastupoval tento nepostradatelný živel.

Rafael nás vyzval, abychom se zaposlouchali do hlasu deště. Řekl, že lidé stále víc a více ztrácejí smysl pro přírodu. „Znovu nalézt vztah k přírodě,“ připojil, „znamená být uzdraven z mnoha neduhů.“

Stáli jsme mlčky. Déšť šuměl po listí a po trávě. Blízkost této bytosti propůjčovala této šedé atmosféře a deštěm promočené přírodě nový smysl.

„Dokud lidé znovu neuzavřou mír s přírodou a s celým Stvořením a dokud se nenaučí chápat je a rozumět jim, dotud jim příroda nevydá svá tajemství. Ani se nebudou moci dále vyvíjet přes všechny své vědecké poznatky. Právě vědění, které s sebou správně probíhající vývoj božích dětí přináší, je si vědomo existence nekonečných světů Stvoření, které daleko přesahují hranice pouze materiálního světa. Vaše věda, která studuje pouze hmotu, vás vede jen k poznání povrchu tohoto Stvoření; je nebezpečí, že to podstatné a důležité, vytvářející a formující, bude přehlédnuto. Z tohoto důvodu jsou vaše výdobytky špatně používány.“

Mezitím přestalo pršet, a proto jsme deštník opět zavřeli. Rafael se zlehka opřel o strom a znovu nechal svůj zrak těkat obdivně po této nádheře rostlinného světa. Tušili jsme, že toto setkání již nebude příliš dlouho trvat.

Rafael nás pozval, abychom šli kousek s ním, na místo, které bylo ještě poněkud více vzdáleno od létajícího disku. „Vaše věda,“ pokračoval, „musí poznat svoje hranice.

Hmota nemůže přemoci hmotu. Až lidé uznají, že pravé poznání zná i jiné cesty, bude to veliká pomoc i pro vaši vědu. Takovým, jakými nyní jste a zůstat chcete, nebudeme moci nikdy zprostředkovat vyšší poznatky. Použili byste je opět jenom k násilí, které by vytvářelo další nebezpečí. Nepořádek a znečištění, které panuje na vaší planetě, se již začínají rozšiřovat i do okolního prostoru. Přesvědčíte se však, že jsme bdělí, neboť vám nebude dovoleno, abyste smrt a ničení rozšiřovali i za hranice vaší planety.“ Kráčeli jsme vedle sebe. Rafael, vysoký a majestátní, šel mezi Týnou a mnou. Jeho krok byl lehký a jistý; jeho uzavřené boty byly z materiálu, který se zdál být velmi lehký a byl měděné barvy. Na sobě měl celkem těsně přiléhající kombinézu, podobnou těm, které nosí naši kosmonauti nebo výškoví piloti. Byla podobné barvy jako boty.

„Říkal jsi mi, že patříte k Bratrstvu universální lásky,“ poznamenal jsem. „Co má tedy znamenat tvůj výrok, že nepřipustíte, aby nebezpeční pozemšťané pronikli do vesmírného prostoru ?“

„Naše prostředky jsou mírového druhu,“ odpověděl. „Jestliže budete i nadále vyhlašovat falešné mírové programy a přitom pracovat na dalších válečných plánech, můžete si být jísti tím, že se vám je nepodaří uskutečnit, neboť to nepřipustíme. Nejdříve musíte prodělat lekci, ve které se naučíte činit dobro, akceptovat universální spravedlnost a žít v lásce. Teprve potom můžete dělat, co se vám zlíbí.“

„Jestli jsem tomu dobře rozuměl,“ řekl jsem na to, „znamená to, že nikdy nepoužijete násilí za tím účelem, abyste lidem znemožnili přístup do kosmického prostoru, ale použijete jiné způsoby, abyste jim zabránili dopravit tam atomové bomby a všechno, co by mohlo znamenat nebezpečí pro tuto dosud neznečištěnou část vesmíru.“

„Správně,“ potvrdil Rafael moji odpověď. „A tak je to také předurčeno v universálních zákonech našeho Otce.“ Udělal krátkou přestávku a pak nás upozornil na to, že Písmo se zmiňuje o tom, že dětem, které se vzepřou Otcově lásce, nebude dovoleno překročit jisté hranice. Jenom v dobrém nestanovil Otec žádné meze pro cesty, po kterých všechny děti dobré vůle budou k němu vedeny.

„Planety celého vesmíru,“ řekl klidně, „patří k universální lásce. Všichni jejich obyvatelé jsou povinni řídit se tímto zákonem lásky a vzájemné pomoci. Každý bratr a každá sestra se opravdu cítí být bratrem a sestrou, protože jsou všichni dětmi jediného Otce a Stvořitele. Vědění znamená ne ‚moc‘, jako u vás, nýbrž spíše vzájemnou pomoc, pokoru a dobrotu. Milovat znamená dávat, aniž bych za to něco požadoval. Přijímání je již v lásce obsažené, ale není hnací sílou blíženské lásky. Na Zemi člověk používá vědění k tomu, aby panoval nad svým bratrem. Velmi často páchá ten, kdo má vyšší postavení, nespravedlnost, a zapomíná, co to je, stát společensky níže a být vystaven takovéto nespravedlnosti. Jediná moc, kterou uznáváme, je láskyplná moc nebeského Otce. Jediná moc je moc, která vychází z lásky. Vědění a zodpovědnost znamená - sloužit, vytvářet dohro, být pokorným a jednoduchým tváří v tvář nezměrné velikosti stvoření.“

Týna komentovala jeho slova poznámkou, že teď vidí, jak dalece jsme my, pozemšťané, ve svém myšlení ještě vzdáleni takovýmto jednoduchým a krásným pravdám. Řekla také, že to, co nám zde Rafael líčil ze života na jiných planetách, které patří k universální lásce, je snem mnoha pozemšťanů, kteří touží po míru a spravedlnosti.

„Mnoho lidí na Zemi,“ doplnil Rafael, „se neřídí universálními zákony Stvoření a nepřijímají je za své. Jiní zase tyto pravdy zkomolili, tvrdým působením svého intelektu je zkomplikovali a pak učili lidi nakládat na sebe břemena, která sami nebyli schopni nést. I to bylo řečeno a stojí psáno. A tak mnozí pozemšťané se neřídí Božími zákony, protože jsou pravými rebely, jiní zase proto, že je nepovažují za spravedlivé a jejich dodržování za možné a reálné. Tito špatní učitelé, o kterých jsem před chvílí hovořil, mají velkou zodpovědnost vůči svým bratrům a sestrám. Písmo je velice přísné v posuzování takovýchto lidí.“

Na to jsem mu řekl, že mám dojem, že některé z pravd, které vyslovil, byly již před dvěma tisíci lety vyřčeny Ježíšem z Nazareta.

„Až budete tato má slova zvěstovat svým pozemským bratřím,“ řekl Rafael, „narazíte na některé, kteří budou zastávat názor, že vše, co jste, jak tvrdíte, na vlastní oči zažili, je jenom pohádka. Jiní zase řeknou, že nevidí nutnost, aby bylo znovu zvěstováno, co bylo dáno lidem jako poselství před dvěma tisíci lety. Řeknou, že není třeba dvakrát to zvěstovat, neboť vše, co se zde dozvídají, je jim již známo. Před těmi se mějte na pozoru ! Kdyby lidé na Zemi toto učení skutečně přijali za své a změnili je v skutky, nebyli bychom dnes zde se svým naléháním. Během našich dalších setkání s vámi budeme hovořit i o jiných věcech. Nenechte se ale příliš odradit; neboť mnozí čekají na toto naše slovo a budou mít radost, že je budou moci slyšet.“

Během našeho rozhovoru jsme zůstali stát u velice hezkého keře. Rafael jej při hovoru s námi hladil tak, jako by to byla lidská bytost. Týna rozevřela deštník, neboť začínalo opět drobně pršet. Rafael si nevšímal deště, který mu padal na hlavu. Jeho vlasy zůstaly suché a to ve mně vzbudilo domněnku, že zde působila nějaká nám neznámá síla.

„Země,“ pokračoval Rafael, hladě při tom keř, „byla kdysi zahradou Eden. Tak jak to stojí v Písmu. Eden je celý vesmír, který zůstal věrný lásce svého stvořitelského Otce. Ale jednoho dne se zachtělo lidem na Zemi jíst z plodů poznání dobrého a zlého. To bylo zakázáno, neboť z toho stvoření vzcházela škoda. Otec vyslovil své varování. Lidé ale nechtěli tomuto varování věřit, a tak začali shromažďovat své zkušenosti se zlem, čímž také začal současný cyklus. Ti, kterým byly k obživě dány plody universální lásky, chtěli ochutnat jiného plodu, totiž vychutnat ubohé cesty zla. A řekli při tom též: Universální láska je jednotvárná a nudná, a pomlouvali tímto způsobem božskou stvořitelskou fantazii. Člověk dokonce ustavil zlo na místo dobra, sobectví na místo lásky, válku na místo míru, úpadek na místo pokroku. Zdivočel a ještě to dal za vinu svému Otci, který ve své lásce daroval svým dětem důstojnou svobodu. Tak proměnili ve skutek slova: ‚Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.‘ (První Mojžíšova, 2, 17).“

Jeho obličej nabral vážný výraz, v kterém se obrážela jeho vnitřní bolest. To na mne udělalo hluboký dojem. Týna k němu vzhlédla s výrazem očekávání. Záře jeho obličeje však neslábla a to ve mně vyvolávalo naději, že přes všechno, co zde bylo řečeno, existuje cesta záchrany. Klid, který z něho vyzařoval, a výraz dobroty v jeho tváři dávaly tušit, že tato naděje je reálná.

„Jak bude možné,“ zeptala se Týna, „dostat se ze situace, která trvá na Zemi jíž několik tisíciletí ?“

„Vše stojí psáno,“ řekl Rafael, zatímco se pomalu vzdálil od keře. „Vše bylo předzvěděno s ohledem na svobodnou vůli člověka a vše bylo předem připraveno ve velkém plánu, jenž byl inspirován Boží láskou, a vše to má i svůj podklad v Univerzálních zákonech, které vládnou všemu Stvoření. Vzpurní lidé nebyli nikdy přenecháni sami sobě, nýbrž byli vedeni, trestáni, utěšováni, a když bylo třeba, i různými způsoby podporováni na cestě k dobru. Přijde okamžik, v kterém ten, jemuž jest dána moc na Nebi i na Zemi, zasáhne spolu s těmi, kteří stojí po jeho boku, a učiní konec všemu zlu na Zemi tak, jak to bylo určeno. Bůh Otec bude při tom myslet i na ty, kteří v té době nebudou ještě zralí pro záchranu. Pro ně však již nebudeme moci nic učinit. Provedeme plán našeho Otce, který on připravil. Těm, kdo na to nebudou připraveni, to způsobí mnoho bolesti a zklamání nad tím, že nevyužili tak velkou příležitost k záchraně.“

Odmlčel se. Pak dodal: „My jsme cherubíni, o kterých je řeč v Písmu. Přímo od Boha jsme byli dosazeni jako strážci Edenu. Nikdy nedovolíme pozemšťanům přístup k neposkvrněným vesmírným prostorům Edenu, dokud se z představitelů moci zla opět nestanou představitelé universální lásky. Dobytí prostoru jiných světů je takovým pozemšťanům, jací jsou v současné době, působením spravedlnosti universálních zákonů znemožněno. Dříve, než jim to bude umožněno, musí se s konečnou platností zříci zla. Pak se Země znovu stane součástí zahrady Eden a její obyvatelé budou přijati do společenství universálního bratrstva. Tato zábrana na cestě k zahradě Eden bude odstraněna a my se vrátíme zpět a budeme se moci na Zemi opět volně pohybovat, právě tak, jako vy v našich domovských světech, tak jak tomu bylo před vzpourou.“

Týna se usmívala a vyjádřila přání, aby tento den byl co nejdříve zde. Rafael četl moje myšlenky a zopakoval, co již předtím řekl.

„Nikdy,“ řekl s důrazem, „nepoužijeme násilí. Násilí přináší vždy jenom násilí, nenávist přináší nenávist a smrt přináší smrt. Naše zbraně jsou - láska, rozumnost, moudrost a trpělivost. Přesto jsme v takové míře aktivní, že to přesahuje všechny vaše představy. Nikdy nedovolíme, aby se zlo dostalo do vesmíru, tam, kde vládnou harmonie, životní síla a láska. Od pradávna úspěšně vzdorujeme svodům zla. Jsme stvořeními s jistými omezeními a vždy a za všech okolností se musíme plně spoléhat na svého Stvořitele, který nás stvořil tak, abychom byli svobodní a mohli mít svou důstojnost. Ctíme jeho zákony a víme, že jeho láska otvírá nekonečné cesty k věčnému životu. Je pošetilé nechtít se zříci mála, a tím ztratit mnoho, i životní štěstí. Milujeme Boha, našeho Otce, neboť i on nás miluje. Miluje nás bezpodmínečně, a totéž činíme i my, neboť v tomto je pravý řád. Brzy to pochopí i obyvatelé vaší planety a pak přijde onen vytoužený den. Říkám brzy.“

Vydali jsme se směrem k vzdušnému vozidlu, které stálo na zemi.

„To znamená,“ zakončil Rafael, „ že cherubíni budou brzy mezi vámi. Země se opět stane planetou universální lásky a ne planetou, na které vládne moc zla. Vezmeme vás s sebou do vesmíru a i vy budete v kosmických lodích cestovat k jiným světům. Navštívíte mnohé příbytky našeho Otce a nová epocha lásky ukončí tisícileté dějiny válek, smrti a ničení.“

Tím skončilo naše setkání. Rafael se s námi rozloučil a dal se na cestu k vesmírnému vozidlu, které přitahovalo naše zraky, Rádi bychom si je byli prohlédli. Rafael se k nám však obrátil a vyjádřil politování, že nás v tomto ohledu ještě nemůže uspokojit.

Skrze kruhová okna jsme uvnitř zahlédli dvě hezké tváře. Zamávali jsme na ně a obdrželi jsme odpověď na svůj pozdrav. Dveře se za Rafaelem nehlučně zavřely. Nato se rozzářilo bílé světlo na nejvyšším bodě kopule. Bylo slyšet jemné bzučení a viděli jsme, jak ony tři polokoule byly zataženy do spodku vozidla, zatímco vozidlo samo zůstalo „viset“ ve vzduchu.

Větve stromů zašuměly a keře se ohnuly pod silným závanem větru. Ucítili jsme lehký tlak v ušních bubíncích a létající disk se začal rychle zvedat do výše. Pak změnil ostře dráhu svého letu a zmizel v oblacích.

MATEŘSKÁ KOSMICKÁ LOĎ

Jeli jsme do Sporonta a na západním konci městečka jsme sjeli na cestu, která za jedním silničním přejezdem začala příkře stoupat. Ve vzduchu visela ona sváteční a radostná nálada, kterou umí v onu roční dobu vychutnat každý, kdo opustil město. Naše cesta vedla mezi piniemi a zelení nově se probouzející přírody.

Mezitím se setmělo. Špičky hor byly již sotva viditelné v posledním přísvitu večerního nebe. Mraky zmizely a na jejich místě vyšly hvězdy. Vzduch, pročištěný deštěm, krásně voněl.

Na jedné odstavné ploše u silnice jsme zastavili a já jsem poprosil přátele, aby čekali na tomto místě. Vysvětlil jsem jim, že tak jednám na přání našich bratří. Pak jsme s Týnou pokračovali dál v cestě. Jeli jsme ještě kus a dále jsme pokračovali pěšky. Cesta vedla pod korunami stromů a poněvadž zde bylo úplné temno, svítili jsme si čas od času kapesními svítilnami. Týna byla toho názoru, že kdyby to nebylo kvůli bratřím, nikdy by se neodvážila v noci na takovéto osamělé místo. Chůze jí dala zabrat, neboť boty, které si vzala, nebyly na takovouto cestu právě nejvhodnější, a museli jsme se držet pevně za ruce a navzájem si pomáhat, abychom se vyhnuli loužím a blátu.

Po tom, co jsme urazili již hodný kus cesty, zaslechli jsme pojednou hlasy. Okamžitě jsme se zastavili a tiše naslouchali. Byly to mužské a ženské hlasy. „Jsou to oni,“ řekla Týna. „Jsem si jistá, že jsou tady.“

Bylo mi též jasné, že jsou to oni, ale protože jsem pro to neobdržel žádné potvrzení prostřednictvím kosmického kontaktu, rozhodl jsem se pro opatrnost. Poprosil jsem Týnu, aby nemluvila nahlas a šli jsme jen pomaloučku dopředu. Týna byla plná radosti a nebyl na ní vidět žádný strach.

Právě jsme šli podél řady keřů, které jako živý plot tvořily hranici velké volné plochy, která však našim zrakům zůstávala skrytá v temnotě. Šli jsme dále podle těchto keřů, až jsme došli na dosti velkou louku. Čas od času bylo ticho jarní noci přerušeno hlasy nočních ptáků. Ochladilo se, a proto jsme si natáhli svetry, které jsme si pro všechny případy s sebou vzali. Ve světle kapesních svítilen jsme ohledávali louku před námi. Nebyly na ní stromy ani keře a jejím středem probíhal pruh mořské trávy, který ji dělil na dvě části. Jedna polovina vykazovala nepatrné převýšení nad druhou polovinou. Vlhkou trávou jsme šli dál.

„Cítím, že jsou tady,“ opakovala Týna. „Zdá se mi, že nejsou daleko odtud.“

Trval jsem na tom, že musí zůstat klidná a rozhodl jsem, že budeme čekat na tomto místě. Posadili jsme se na kámen, který se zdál být poměrně suchý, a čekali jsme v tichosti na znamení jejich přítomnosti. Tu se ozval Rafaelův hlas. Byl zřetelný, jako by přicházel z blízkosti: „Jsme již na Zemi,“ řekl, „nedaleko od vás.“

Týna radostně vykřikla a řekla, že už to dávno cítila. Zhasnuli jsme baterky a Týna mi ukázala na něco sotva viditelného na konci louky, kde mez vyznačovala zvýšení terénu. Tam, kde začínala zřetelná, temná hranice stromů, začala pomalu narůstat jemná záře, která stále nabývala na intenzitě. V temnotě se začaly zřetelně vykreslovat obrysy obrovského doutníku, spočívajícího na Zemi.

„To je nádhera !“ zvolala opět Týna. Znovu jsme byli úžasem bez sebe nad tím, co se nabízelo našim zrakům. Světelná záře zesílila a onen objekt byl stále lépe viditelný. Jeho délku jsem odhadoval na sto až sto dvacet metrů, na nejvyšším místě dosahoval až do výše korun stromů stojících za ním. Dlouhá řada kulatých oken propouštěla barevné světlo, které však pronikalo za hranice oné meze, za níž začínala vyvýšená část louky. Za několik minut vycházela z tohoto objektu taková záře, že to připomínalo slavnostně osvětleného zaoceánského obra, jenže toto světlo bylo ještě intenzivnější. Stáli jsme jako očarováni těmito barvami a světlem vyzařovaným do všech stran, které jako by mělo mnoho zdrojů, jejichž polohu jsme nebyli schopni určit. Týna mě vzala pod paží a chtěla, abychom se vydali směrem k tomuto kosmickému doutníku.

„Ještě počkáme,“ řekl jsem. „Určitě nám budou chtít něco říci.“ Cítili jsme v sobě onen obvyklý vnitřní mír, který v nás byl během všech našich předchozích setkání. Kosmické vozidlo, které zářilo před námi, dělalo tak velkolepý dojem, že okolí ozářené tímto světlem se prakticky vůbec nepodobalo tomu, jak se nám jevilo při našem příchodu; vypadalo to, jako bychom byli na zcela jiném místě, v nějakém světě divů. Zář „doutníku“ ještě dále zesílila a z jeho kulatých oken proudila hra světel, podobná slavnosti nepředstavitelné krásy a pestrosti. Toto světlo a barvy v slavnostní rytmické hře daly v srdci rozeznít něco, co je jen těžko možné popsat. Tu se na jednom konci této zářící lodi objevil létající kotouč, za ním druhý, třetí a konečně čtvrtý, které postupně vyjížděly z nitra zářící lodi a které vydávaly takovou záři, že vypadaly jako koule bílého světla. Snesly se na louku, která se rozprostírala mezi námi a velkým „doutníkem“.

Otevřela se čtyři dvířka a z nich vystoupili muži a ženy. Poznal jsem postavu Rafaelovu a srdce jsem samou radostí cítil až v krku. Týna na ně zamávala. Vydali se směrem k nám. Jejich těla obklopovala jemná záře fosforeskujícího světla. Rafael kráčel jako první, ostatní ho následovali.

„Buďte vítáni k tomuto setkání !“ řekl laskavým hlasem. „Dnes se seznámíte s dalšími bratry a sestrami, kteří na této misii spolupracují.“

Pozdravili jsme se s Rafaelem, Ortonem a Firkonem, které jsme znali již z dřívějška. Ortonova vysoká postava, jeho urozené chování a celý výraz jeho zevnějšku působily slavnostním dojmem. Firkon nás opět přivítal se srdečností, která na nás již poprvé udělala dojem. Jejich pohledy byly plné dobroty a jejich vzezření i jejich gesta vyzařovaly prostotu.

Byl nám představen další bratr; jeho vlasy byly tmavé a jevil se jako prakticky nadaný. Nebyl o nic méně krásný než ostatní, podobal se jim i v harmonii svého chování. „Toto je náš bratr Zůl,“ představil jej Rafael. Jeho schopnosti a zna1osti jsou velice ceněny.“

Pak nám byl představen další muž, který na nás působil velice milým dojmem. Usmíval se jako někdo, kdo by toho chtěl málo slovy hodně říci. „Jeho jméno je Georg,“ představil jej Rafael a ukazuje při tom na mne, řekl: „Jmenuje se jako ty. Tento náš bratr žil jistou dobu na Zemi, na kterou sestoupil, aby splnil jistý úkol. Nyní se opět vrátil mezi nás.“ Pozdravili jsme se hřejivým stiskem ruky. Nato k nám přistoupily čtyři dívky, jejichž půvab mě uchvátil. Nejmenší z nich měla modré oči a světle plavé vlasy.

„Jsem Kalna,“ představila se. „Jsem ráda, že mohu být mezi vámi.“

„Jmenuji se Ilmut,“ řekla druhá, zatímco nám slavnostně tiskla ruku. „Mám velkou radost z tohoto setkání.“ Byla vyšší než Kalna a její vlasy, černé jako ebenové dřevo, jí spadaly až na ramena. Její černé oči na nás pronikavě hleděly. Byla hezká, ale přitom velice skromná a prostá, což se dalo vyčíst z celého jejího chování i ze slov, která s námi promluvila na uvítanou.

Pak nám byly představeny další dvě, tentokrát snědé dívky, jejichž jména nám však nebyla sdělena. I ony byly malým svědectvím nadpozemské krásy a nepředstavitelného půvabu, líbeznosti a dobroty. Všichni, muži i ženy, měli na sobě letecké kombinézy s poněkud širšími nohavicemi a rukávy. Jejich těla vyzařovala slabé, jakoby fosforeskující světlo.

„Toto je mimořádné setkání,“ řekl Rafael svým měkkým a hlubokým hlasem. „Je důležité, abyste poznali i tyto bratry a sestry, kteří jsou pověřeni touto misií. Je nás ale daleko víc, kteří se o vás staráme. Všechny nás poznáte, ale ne dnes !“

Vzduchem se začala šířit jemná, příjemná vůně. „To je jedinečná vůně,“ řekla Týna; „ta není ze Země.“ - „Ani já jsem takovou vůni ještě nezažil,“ potvrdil jsem její dojem.

Bratří se usmívali. Mezitím se vytvořila mezi námi taková atmosféra důvěry, jaká nemůže mezi lidmi na Zemi v tak krátké době vzniknout.

Orton hleděl mile na Týnu a řekl jí tak láskyplná slova, že se pohnutím rozplakala. Sedli jsme si všichni v kruhu do trávy, aniž bychom hleděli na to, že byla vlhká.

„Nenecháme vás kvůli tomu onemocnět,“ prohodil žertem Rafael. „Jen se usaďte pohodlně !“

Vzduch se nyní zdál být docela vlahý, jako by byl ohříván oním světlem, které vycházelo z vesmírných vozidel a které potěšovalo i naše srdce. Hluboký mír nás nechal splynout s přírodou. Kosmické lodi byly přítomny jako živoucí bytosti.

„Obyvatelé Země,“ začal Rafael, který seděl uprostřed ostatních s nohama lehce pod sebou zkříženýma, „vydávají obrovské sumy na to, aby s námi navázali spojení. A my jsme přitom na Zemi. Jsme zde, mezi vámi, tak, jak nás teď vidíte, ale i v jiných podobách, které vám nejsou známy. Mnozí vědí o naší existenci a naší přítomnosti, a přesto ji popírají. Mnozí z těch, kteří nás viděli, trvají na tom, že se chováme pro ně nepochopitelným způsobem, ba dokonce, že si z nich tak trochu děláme legraci. Nechtějí totiž udělat onen malý krok, který by je dovedl k tomu, pochopit ono „proč ?“ celé této záležitosti.

Následovalo mlčení. Radoval jsem se nad přítomností těchto bratří a sester i nad tichem této pozoruhodné noci, strávené v jejich kruhu, v kruhu těchto poutníků světla. Vzpomínal jsem si na slova, která Rafael vyslovil při setkání na výšinách Zoagli, a v myšlenkách jsem je přirovnával k tomu, co říkal nyní. Byl jsem přesvědčen o tom, že pozemská zahrada Eden byla lidmi, kteří se vzepřeli proti Bohu, zohyzděna k nepoznání. Pouhá přítomnost těchto bratří a sester mi umožňovala plno věcí pochopit. Přál jsem si, aby tato noc neměla konce.

„Někteří,“ navázal znovu Rafael, „se ptají, zda vůbec existujeme a míní při tom: ‚Jestliže mimozemšťané skutečně existují, proč se nám všem neukáží a nenavážou s námi řádným způsobem kontakt ?‘ Velmi mnoho jich přitom dobře ví, že existujeme, ale že nesdílíme jejich egoistické a válečné záměry. Ve skutečnosti by nás totiž chtěli mít ve své moci, aby z nás mohli vytáhnout poznatky, které by jim daly do rukou ještě mocnější a ničivější prostředky. Z toho důvodu jednáme tak, abychom vyloučili takováto nebezpečí, a čekáme na okamžik, kdy budeme moci našim pozemským bratřím a sestrám zprostředkovat poznatky, které budou moci použít v souladu s universálními zákony, jež byly Božím dětem dány. Nositel mého jména na mne láskyplně hleděl. Pociťoval jsem vůči němu velkou vděčnost a obdiv. Čas od času se v lese ozval slavík. Tiše jsme naslouchali jeho uměleckému přednesu. Opět se ve vzduchu začala šířit zase jiná příjemná vůně.

Rafael řekl: „Země se brzy opět stane zahradou Eden. Dříve však, než se lidé znovu budou moci stát šťastnými obyvateli této planety, budou muset mnoho vytrpět pro současnou tvrdost svého srdce. Nakonec v nich však přece převládne láska, která má svůj příbytek v každém z nich, a ona pak zvítězí nad všemi zlými vášněmi.“

Nyní se přátelsky vložil do hovoru Firkon: „V Bibli můžeme číst,“ řekl živě, „že hebrejský národ zažil exodus, kterým byl vyveden z otroctví. A toto je naše dnešní poselství: Země se má připravit na nový exodus, kterému v jejích dějinách není rovného. Žádná událost, která se kdy na Zemi stala, nemůže být přirovnána k tomu, co stojí před vámi. Abyste tomu rozuměli, musí se člověk naučit číst ‚znamení‘, která jsou uvedena v textu a která provázela tento exodus. ‚Oblaka‘ a ‚ohňové sloupy‘, které dnes nazýváte létajícími talíři a mateřskými loděmi. Ty se vznášely nad hlavami Hebrejů během jejich útěku z Egypta. Přesně tato znamení a skutečnosti ohlašují dnes tento nový a poslední exodus, který vás vyvede z této bídy a přivede vás do světa universální lásky, do této zaslíbené země. Je nutné, aby se to všichni dozvěděli. Čas tlačí !“ Přestože jsem příběh o útěku Hebrejů z Egypta (v knihách Mojžíšových) nikdy nečetl s velkou pozorností, přesto jsem během Firkonova výkladu dobře pochopil, co jím chtěl říci.

„Budeme vám průvodci,“ řekla Ilmut svým milým hlasem, „tak jak jsme to činili tenkrát, ba naše pomoc bude nyní ještě daleko větší. Povedeme vás do zahrady Eden. Tento přechod stojí bezprostředně před vámi. Neboť již nyní je připraveno pro tuto planetu oněch deset ran, které budou do života uvedeny bytostmi, které mají velikou moc ve sféře negativních sil. Budete muset projít pouští, proti níž ta, kterou musili projít Hebrejci, byla oázou. Ale tak jako tenkrát, tak i tentokrát budete moci sledovat naši přítomnost a bude vám při tom poskytnuta veškerá pomoc a útěcha. Ve dne poznáte naši přítomnost na ‚oblačných sloupech‘, které se budou vznášet na obloze, v noci nastoupí na jejich místo ‚sloupy ohnivé‘. Nebudete nikdy sami a budete tak ochraňováni, jak ještě žádná bytost na této planetě nebyla ochraňována. Neboť mohutné bude zpustošení Země.“

Po ní se ujala slova Kalna a její zanícený hlas byl provázen slavičím zpěvem. „Hebrejský národ,“ řekla, „byl veden jedním bratrem, který pocházel z vyšší kosmické dimenze a který se na Zemi narodil proto, aby splnil tuto důležitou misii. Jeho jméno bylo Mojžíš. I vy budete vedeni novým Mojžíšem, kterého všichni uctíváme a milujeme. Ten povede všechny národy během jejich posledního a největšího exodu jako jejich dobrý bratr a otec. Všichni, kteří mu důvěřují a přejí si míti jej za vůdce, budou moci dosáhnout předurčený cíl. Nikdo nebude ponechán sám sobě, pokud to sám nebude chtít.

Toto poselství, které vám nyní přinášíme, je ohlášením naděje na záchranu, zatímco nad obzorem vaší planety se stahují černé mraky.“

„Přijdete na to,“ řekl slavnostním hlasem Orton, „kolik dobrého a krásného je ve všem Stvoření, které vás obklopuje. Předtím ale musíte projít výuční dobou, která s sebou přinese mnohá neštěstí a utrpení, aby se tak každý, kdo touží po dobru, mohl plně osvobodit od zla a mohl je zcela vypudit ze svého srdce. Dokud se to nestane, dotud zůstanou pozemšťané trvalým nebezpečím pro celý kosmos. A my budeme tak, jak to stojí psáno, s tasenými plamennými meči stát na obraně nedotčené části zahrady Eden. My, Cherubíni, znemožníme přístup do Edenu každému, kdo by do něj chtěl vnést ničení a smrt. Až opět nabudete svou původní čistotu a zlo ani ve vás, ani na vaší planetě nenalezne koutku, ve kterém by se mohlo skrýt, pak opět bude otevřen přístup k jiným světům, k jiným dimenzím kosmu. Tento den bude velkým dnem vašich dějin a nestojí daleko před vámi.“

Tito bratři a sestry vzbuzovali naději v našich srdcích. Týna se zeptala: „Proč citujete jenom Bibli ? Neexistují i jiné texty, které obsahují tytéž pravdy, jako jsou ty, které tu byly vysloveny ?“

„Během tisíciletí,“ odpověděl Rafael, „byla předána lidem mnohá poselství a ta byla pak dále rozšiřována prostřednictvím věrohodných svědků. Potom se náš Otec rozhodl zasáhnout do lidských dějin zcela zvláštním způsobem. Stalo se to vyvolením hebrejského národa, z něhož se později narodil i Ježíš. Bible nám zjevuje tento Boží zásah do dějin lidstva. Provádíme jeho vůli a sledujeme od té doby nepřetržitě stav, ve kterém se lidstvo nalézá, takže tento zásah do dějin lidstva se v současné době nevztahuje pouze na jeden národ, nýbrž na všechny národy Země. Jiné národy se daly jinými cestami a i těm bylo pomoženo. Co činí Bibli tak důležitou a aktuální je to, co Ježíš Kristus řekl a učinil. Celý její text má ten smysl, že je nám vodítkem k onomu velkému zjevení, které je celé shrnuto v Apokalypse. V ní jsou shrnuta všechna proroctví, která se týkají vyvoleného lidu Starého i Nového zákona. V ní je popsán i onen exodus, jehož nadcházející vyplnění vám zde ohlašujeme, i utrpení, které musí Země přestát, aby mohla být opět připojena k zahradě Eden. Všechna proroctví obsažená v Bibli se vždy po čase ukázala být pravdivá. Nyní stojíme před vyplněním onoho posledního. K tomu bychom vám chtěli ještě něco říci. Mnoho lidí dnes čte Bibli v duchu pouhého vzdělávání, s nepřítomným srdcem a otupělými smysly. Z toho důvodu ztratili onu prostotu v myšlení, která byla vlastní pisatelům jejích řádků. Proto jim také nemohou rozumět.“

V této chvíli Rafael přerušil svůj výklad a oznámil, že z bezpečnostních důvodů se někteří z nich musí vrátit na palubu kosmické lodi. Bylo rozhodnuto, že Rafael, Firkon a Orton s námi ještě chvilku zůstanou. Ostatní se měli s třemi létajícími disky vrátit do mateřské lodi a onen čtvrtý měl zůstat stát připravený k odletu pod Zůlovým dozorem. Ti, kdo se měli vrátit nazpět, se s námi srdečně rozloučili; všichni nám řekli, že se s nimi znovu brzy uvidíme. Ujistili nás svou láskou a podporou. Týna byla z toho všeho, co zde bylo řečeno, tak otřesená, že se od nich vůbec nechtěla odloučit. Ale Rafael jí ještě jednou vysvětlil, že to tak musí být. Bratři a sestry z kosmu se vydali k oněm třem létajícím kotoučům. Ty se poté, co do nich vstoupili, odlepily od země, aby krátce nato zmizely v mateřské lodi. Světla byla ztlumena, tak jako po ukončení slavnosti, kdy se všechno opět vrací do svého původního stavu. Zůstala jen jemně světélkující silueta, která se rýsovala na temnotě pozadí. Sotva viditelná byla i jemná záře, která vycházela z oken létajícího kotouče, který jako jediný zůstal stát na louce. Rafael nás pozval na krátkou procházku. Firkon vytáhl z kapsy předmět podobný krátké tyčce, který vydával rozptýlené světlo. Šli jsme mezi stromy. Týna se do mne zavěsila a oni tři muži z kosmu šli vedle nás. Rafael po mojí levé straně a Orton s Firkonem na straně Týny.

„Jestliže vám říkáme, že vám nebude dovoleno proniknout do kosmického prostoru,“ řekl Rafael, „pak naplňujeme ono proroctví, jež je obsaženo v knize Genesis, kde je řečeno, že Bůh, náš Pán, nás dosadil za strážce Edenu, aby bylo lidem zabráněno v přístupu ke stromu poznání, aby jej nemohli nakazit zlem a negativně ovlivnit jeho růst. Brzo shledáte, že zlo, v němž jste chtěli pokračovat, v dohledné době ztratí půdu pod nohama, že se ve svých důsledcích obrátí proti vám. Cesty dobra a universální lásky neznají žádné okliky a negativní zpětná působení. Ten, kdo trvale používá bludných cest, musí počítat s tím, že jej jednou zavedou do slepé uličky. To je velmi důležité opatření, které má ten smysl, aby děti, které setrvávají na scestí, neztratily zpáteční cestu k Bohu - Otci.“

„Jestli jsem tomu dobře rozuměl,“ řekl jsem, „je Země blízko konce současného stavu věcí, na konci jisté epochy.“ „Ano, stojíte na konci současné epochy,“ odpověděl Firkon a díval se při tom na mne. „Brzo budete žít v oné epoše, o které se zmiňují písma všech dob. Co se však před tím musí stát, bude velice smutné. Je nezbytně nutné, aby lidé co nejrychleji pochopili velikost a jednoduchost tohoto poselství, které vám předáváme. Ostatně, v písmech jsou již podobná poselství obsažena. Ale ti, kteří vám měli vysvětlit správný smysl toho, co vám bylo předáno a co stojí psáno, se ztratili v bludišti svého zaslepeného rozumu.“

Bratři, kteří šli vedle nás, i všechno, co jsme dosud prožili, bylo přece nejhmatatelnějším důkazem pravdivosti všeho toho, co nám zde bylo sdělováno.

„Ráda bych věděla,“ zeptala se Týna poněkud váhavě, „proč tyto věci nesdělíte lidem, kteří mají moc a kteří jsou směrodatní pro jejich publikaci a uvádění v život ? Je přece daleko pravděpodobnější, že lidé uvěří spíše jim, než nám. Oni by přece mohli daleko lépe rozšířit toto poselství.“

Vysvětlení jí podal Orton: „Vždy jsme si pro předávání svých poselství vybírali jednoduché lidi,“ řekl, „takové, kteří nezkreslovali smysl našich slov v důsledku svého vzdělání a svých vlastních myšlenek a názorů. Otevřená, přijímající mysl, nezatížená předpojatými názory, je daleko vhodnější k zprostředkování poselství z vyšších světů. Skutečnost, že pozemšťané nechtějí uvěřit jenom proto, že zprostředkovatel je prostá osoba, nedokazuje nic jiného, než diskriminaci, která odkazuje na jejich pýchu. Víme přece, že ten, kdo chce toto poselství slyšet a miluje pravdu, nebude mít nejmenší potíže tohoto druhu při jeho přijímání. Každý z nich bude cítit a chápat ve svém srdci pravdivost toho, co mu je sdělováno. V opačném případě se nedá nic dělat. Písmo může sloužit jako prubířský kámen pro události, které se dějí na vaší Zemi. Hovoříme ke všem lidem dobré vůle.“

„Stojí psáno,“ řekl Rafael svým zvučným hlasem, „že Bůh potrestal lidi potopou, která zasáhla celý svět, a současně slíbil, že se to již nikdy nebude opakovat. Bible nám dále podává zprávu o tom, že Bůh skrze Noema uzavřel smlouvu s lidmi, i s těmi, kteří se mají narodit teprve v budoucnosti. Dal Noemovi na potvrzení smlouvy s ním a se všemi jeho potomky znamení. Byla to duha, kterou rozepjal mezi oblaky. Samozřejmě, že tím nemyslel duhu, která vzniká po bouřce, nýbrž symbol své smlouvy s lidmi na Zemi, kteří se proti němu vzbouřili a kteří za to byli potrestáni potopou. Onen oblouk byl symbolem mostu mezi dvěma břehy. Mezi Božím světem a jeho věrnými dětmi a světem lidským, pozemským, světem dětí, které se protiví zákonům jeho lásky. Postavil tento oblouk na nebeská oblaka a určil, že přívaly vod, které způsobily potopu, se již nikdy nemají valit z nebe, aby potrestaly lidi na Zemi. A nyní - jestliže zde nebyly žádné mraky, které by mohly přinést déšť, o čem to mluvil náš božský Otec ? Ono slovo O oblacích znamená kosmické a hvězdné lodi, což dále znamená, že uskutečnění oné smlouvy bylo svěřeno nám a především tomu, který je v našem středu a který byl kdysi seslán na Zemi. Právě tomuto novému Mojžíši, který nyní povede Zemi během jejího exodu ze zajetí zla do zaslíbené země Eden.

Izaiáš hovořil o nás, když se ptal: ,Kdo jsou ti, kdo létají jako oblaka, jako holubice do svého hnízda ?‚ Mluvil o našich létajících discích, které se vracejí do mateřské lodi tak, jak jste to dnes v noci viděli. Výraz ‚oblak‘ se neustále vyskytuje v Bibli. Ezechiel se též nacházel před velikým oblakem a popsal hvězdnou loď, která se v něm nacházela. Čtěte jeho popis ! A co byly ony oblačné sloupy ve dne a ohnivé sloupy v noci, které se vznášely nad hlavami Hebrejů v době jejich útěku z Egypta ? Vše to je součást Boží velikosti, vše to patří do výzbroje jeho nebeských zástupů. On, Pán zástupů, se odedávna zjevuje lidem skrze toto znamení. Už jsem vám řekl,“ zdůraznil Rafael, „že Pán hovořil z oblaku, tak jak to stojí v Žalmech.“

Rafael se obrátil a začali jsme se pomalu vracet na louku, kde čekal Zůl vedle létajícího disku. Pak pokračoval: „Stojí psáno: ‚Položil jsem na oblak duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.‘ Tato znamení máte nyní před sebou. Byla ukázána i miliónům dalších pozemšťanů. Je krajně důležité vědět,“ zdůraznil, „že kdo chce pravdě písem porozumět, ten jí také porozumí. Pravda osvěcuje rozum a zažehuje oheň v srdci. Z tohoto důvodu se pouštíme do díla a prosíme další lidi na Zemi o spolupráci.“

„Čtěte !“ zdůraznil opět. „Čtěte a zvažujte každé slovo ! Bůh řekl Noemovi:

‚Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi, i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva.‘ (První Mojžíšova, 9; 14, 15)

Nezdá se vám, že výskyt našich kosmických lodí na vašem nebi je stále častější ? Ujišťujeme vás: Byl to náš nebeský Otec, který nám řekl, že dnes přichází ona doba, kdy pojal úmysl shromáždit kosmické lodě svých věrných dětí nad Zemí, a brzy bude nad nimi viditelná i ona duha, aby byla všem zjevná existence oné smlouvy, která byla učiněna s obyvateli Země. A v těchto kosmických lodích se budeme nacházet i my, ale především v nich bude přítomen ten, který slíbil znovu přijít na oblacích nebeských, s velkou slávou a mocí. On to bude, který vás přivede zpět do zahrady Eden, aby byla ve sféře Země opět zalidněna.“

Mezitím jsme se dostali do blízkosti louky a už z dálky jsem viděl jemnou ‚záři‘, která vycházela z hvězdné lodi a z onoho disku, vedle něhož Zůl trpělivě čekal. Firkon se ujal slova:

„Je nutné, aby se lidská srdce otevřela poselství, které je obsaženo v Písmu, zvláště proroctvím, která v sobě obsahují znamení doby, totiž konce epochy. Mnozí by chtěli všechno řešit pomocí logických úvah, prostřednictvím své studované hlavy. Pravda je ale mnohem jednodušší, ale současně hlubší, než jim jejich rozumové hloubání umožňuje vidět. Ty děti našeho Otce, které chtějí znát pravdu, ucítí, jakmile zaklepe na jejich srdce, a ony jí je otevřou dokořán. Budeme vám neustále nápomocni.“

Rafael mi položil ruku na rameno, přátelsky na mne pohleděl a řekl: „Zjevení, kterých se vám dnes dostalo, překvapí mnohé tak, jako dnes překvapilo vás. Přivodí také mnoho nepochopení i utrpení. Je ale nutné, aby se tak stalo, neboť mnoho dosud nepochopitelných faktů tím bude vysvětleno. Mnoho lidí dobré vůle vám uvěří a budou vám nápomocni. Budou pomáhat v činnosti tomu, jenž nikdy nelže a my budeme stát při nich. Ale nyní již musíme jít. Náš pozdrav zní: Na shledanou !“

Rozloučili jsme se bratrským obětím. Bratří se vydali na cestu k létajícímu disku, který je přijal na svou palubu a zakrátko zmizel ve hvězdné lodi, jež se v nastalé temnotě zdála být větší než předtím. Začala vydávat bzučivý tón a záře, která z ní vycházela, začala sílit. Současně se barva této záře začala měnit z bílé na oranžově - žlutou. Pak se rychle začala vzdalovat k nebi, posetému hvězdami, a v krátkosti nato zmizela naším očím.

Naši přátelé se nevzdálili z místa, na kterém jsme je opustili. Robert si vyvolal z paměti obrazy, které přijal telepaticky a začal na kus papíru kreslit hvězdnou loď a ony čtyři létající disky. Niki uviděl z pahorku, na který se vyškrábal, světlo, které se zvláštním způsobem pohybovalo na nebi. Toto sem a tam se pohybující světlo nepřipustilo pochyby o svém původu. Anna a Paul zachytili části našeho rozhovoru s návštěvníky z kosmu. Všichni přijali znamení na stvrzení toho, že já a Týna jsme zažili přímý kontakt s bratry z vesmíru.

Vnitřně pohnuti a šťastni jsme sjížděli směrem k Riviéře, kde jsme odbočili na dálnici směrem na Janov.