Pro povznesení ducha vlastní tvorba našich uživatelů
Ztracený v osudu
Každé ráno, když jsou lidé venku
A já se jen tak proházím
dívám se do slunce a vidím zář.
Také vidím i dál...
Opuštěného a smutného starého muže
Jsem to já, jsem to já
A vím, jaký obvykle bývám
Nevím co říct, nevím co dělat
Ničemu nevěřím
Vidím, cítím,že jsem ztratil svůj smysl života
Nevrátím se, ne když to budu zkoušet
Řekli o mně to, co jsem nevěděl
Ale já jsem jim řekl, že lžou
A chystal jsem se dokázat
Že všichni se mýlili
Nechápali, jak jsem to myslel
Ale nejsem to já, kdo se mýlil, jsou to oni
Každé ráno, když jsou všichni venku
Se jen tak procházím
Dívám se do slunce a vidím zář
Opuštěného, smutného a starého muže
Jsem to já, jsem to já
A vím, jaký jsem
Zahořklý,smutný, starý muž
Který se schovává před světem
Nikdy nezahlédne světlo
Které ho osvobozuje
Jeho zkažený život,jež zkaženě žil
Je jen otrava
Chci zjistit, kdo za to může
A jsem to já a zase jen já
osvoboď mě
Písmenka a my
Znali se již předlouhou dobu jen tak na dálku
A jen písmenka a fota jim dávaly o sobě znát,
A v sobě potlačovali citů převelikou válku,
Když každý z nich jen s písmenky chtěl si hrát.
Vše brali tak,jak život v marnivosti jim předkládal,
A mnohdy i s druhými vedli zde hovory jen břitké,
Netušíc co tento život jim vzal a v osudu po té dal,
A dni po dni jim utíkaly mezi prsty jak duny sypké.
Já však vnímal jsem tě jak snů přenádhernou ženu ,
Jež písmenky a sebou samou, jsi mi dávala i snění ,
Já každé slůvko přikládal ke tvému kvítku i jménu,
A to i tehdy když krásný sen vystřídalo denní bdění.
Pak nastal dnešek a v červáncích podvečerní touha
Zaslechl jsem tvůj hlas a vnímal jeho zvonivou něhu,
Já věděl,že celou duší i tělem stávám se tvůj slouha,
A mé srdce se nachází u tebe, na tvé straně břehu .
Já toliko bych ti chtěl má noční hvězdičko vypovědět,
A říci jak dlouho v mém srdci svoje místečko ty máš,
Však bojím se ti svými city,a v úctě k tobě odpovědět,
Že svůj palec jak cézar gladiátorovi dolů k zemi dáš.
Tulák po hvězdách
Jak tulák po hvězdách jdu tím životem sám,
A mnohé jsou toliko překrásné i nedostižné,
A mými družkami jsou komety jež potkávám,
Jak plynou po nebeské pláni milenky chladné.
A když potkáváme se a na chvíli jsme spolu,
A než já i ony , jdu a plují svojí cestou dál ,
Zapomínám na všedno a svého srdce bolu,
Stává se ze mne mocný a všenebeský král.
My řekneme si jen slovko a jeden dotek něžný,
A již zase míjíme se každý svojí cestou dál,
A já saji a vnímám to políbení noční kněžny,
Hltám ho toliko,než zůstanu sám zase o podál.
A tak ten život běží a všichni v něm se jen míjejí,
Jak stříbrné vlasatice,ty popůlnoční kněžny noci,
A když by zastavit se chtěly neb být samy nechtějí,
Jen se minou ,vzpomínku zanechají ve svém srdci.
Jsem zase sám a jdu tmou od hvězdy k hvězdě dál,
A potkávám nové vlasatice, chladné a i mile něžné,
Vždy doufám,že budu opět popůlnoční kněžny král,
A že opět vrátí se zpět,což v té pláni nestává se běžně.
A co dál
Klid nyní celek zavládl v mojí duši,
když zřel jsem plamínky v očích tvých,
já odložil jsem ze své zbroje kuši,
a dotkl se něžně tvých míst bolavých.
Já použít chtěl bych mastí hojivých,
a tvé rány zhojit bych chtěl z cela,
pak opětovně slyšet jen tvůj smích,
neb celek zhojena jsou obě naše těla.
A i duše snad již klidu svého mají,
když pohledy cestu k sobě nalezly,
ony navzájem jedna druhé podléhají,
a z ulit smutku a strachu vylezly.
666.vas.satanek.666
Má duše do naha
Já chtěl bych věřit,že mohu šťasten být,
však smutek a splín nyní v duši mám,
já chtěl bych věřit,že mohu v lásce opět žít,
a obklopen všemi,necítit se stále sám.
Srdce je zmateno a neví co dít se bude dál,
A v mysli jen chaos se zmatkem se přou,
Já zřejmě nebudu ten kopretinky praví král,
A osud se životem, teď proti sobě jdou .
Já však nevzdávám se,svůj osud rád si ovládám,
a své srdce na dlani již dávno nabídl jsem tobě,
a mé city ke tvým nohám já v úctě předkládám,
a bezmocný jsem,zmatený jak nezkušené robě.
Seber je ze zemně a nenech po nich šlapat,
Neb zatím křehké jsou jak tvoje něžné květy,
Nebo řekni jdi,neboj se, já nebudu ti plakat
Když od sebe vzdálí se ty naše smutné světy.
Já i po té, tě v srdci uchovanou budu míti,
Jak ženu ,jež srdci mému blízká tuze byla,
A nebudu láteřit,a ni sprostě na tebe tu klíti,
Žes mé city nemohla přijmout moje milá.
Rád
Jak křehké je pouto lásky
když člověk se jen zamyslí
a neberou se žádné sázky,
když v uličce city uvízly.
My bojíme se říci slůvko rád,
nebo se svých citů bojíme,
či s láskou jen chceme si hrát
nebo jen o podál stojíme?
A za něhu se lidé často stydí,
jak byl by to nám zakázaný cit
a místo lásky se pak nenávidí,
a stává se to plně módní hit.
Já vážím si jí celek v pokoře,
a s úctou s ní chci nakládat
a to ať dole jsem či na hoře,
nechci lásku pokoutně prodávat
Život a jeho srdce
Umřela láska ,srdce se ztratilo,
umřelo vše,co vlastně zde nebylo.
Povadly kvítky na louce rozkvetlé,
mé srdce v smutku,také je umřelé.
Však nezoufám,a děkuji za každý okamžik,
jež srdce mé probouzí,seč na pouhý to mžik.
A budu li si přát, být opět láskou opojen,
já vzpomínky své probudím a budu spokojen.
Člověk má život brát,jak jeho kroky jdou,
a říci si,že přenádherné,i tak ony jsou.
Já v srdci vždy tě budu v lásce mít,
i když po svém boku nemohu tě tady mít.
Krásný den
Dnes slunko jen pro nás svítilo,
a obloha svou modř nám dala,
tys mé dlaně do svých vzala,
a mně rumněncem v tváři zalilo.
A naše pohledy v jednom se sešly,
když můj,já tvému pohledu opětoval,
a naše duše věř v jednu se vešly.
pak ze tvých rtů,tvůj polibek vzal,
Pak chůze parkem,já vnímal jen tebe,
a cítil v dlani tvůj silný srdce tep,
i to,že bojíš se ,aby nebyl to lep,
a že v pýše miluji jen a jen sebe.
Zamyšlení o srdci
Já srdce tvé na ulici uplakané našel,
bylo celičké pošlapané a mělo samý šrám,
v dlaních mých já něžně jsem ho držel,
nyní s láskou do tvých dlaní já ho dám.
Nejdříve však opláchnu ho s citem,
a pohladím ho,polaskám ho něžně,
aby zas silné bylo v tom boji litém,
mám strach,vždyť nedělám to běžně.
A když zdravé je,do tvých dlaní ho ukládám,
však bojím se, strach hruď mi opětovně svírá,
že v plénum ho dáš,když svůj meč já odkládám,
a v tvém něžném srdéčku zbude přebolestná díra.
Chtěl bych býti tobě rytířem kulatého stolu,
a místo tvé hrudi své srdce v pokoře nastavit,
a když osud, naše cesty někdy zkříží pospolu,
pyšný budu,že já tvému srdci pomohl mu uzdravit.
Ty však pečlivě chraň tento kleno svůj,
neb věř kopretinko,klenot je to překrásný,
a radši sobě řekni dost,a chvilku stůj
ať není znaven bolestí a zase nemocný
666.vas.satanek.666
Zmatek duší
Proč mít rády a proč vlastně milujeme,
to je problém po věky lidstva věčný,
když srdce druhému v lásce darujeme,
a chceme aby za to byl nám vděčný.
Srdce naše mnohdy z kamene a sobecká jsou,
když rozletí se na křídlech svých světem,
oni bez citu a úcty za svým cílem jdou ,
a nezastaví se ni před rozkvetlým květem.
Pak ptám se sám sebe ,proč se radovat,
když život další krutost chystat mi chce,
proč životu ,život a srdíčko plně darovat,
aby rozdrtil ho tak ,jak oříšek na ruce?
Pak si řeknu,že i konce dobré občas jsou,
když srdíčka na cestě se potkávají,
že v lásce a úctě se něžně obejmou,
a jedno druhému se otevrou a rozdajídají.
Člověk sám sobě často si nalhává,
a ve lži hledá víru,touhu v lásku svoji,
když ji najde ji zrak sklopí,či se bojí,
a sám sebe do klamu žití dostává.
Tak vnímám sám sebe,když Venuši miluji
a chtěl bych sebe celičkého tak vyrozdat,
přesto srdce své tobě i nyní pokorně daruji,
již vím,co znamená slůvko milovat,mít rád.
Sen
Dnes mží z oblohy čiré kapky dešťové,
a já nevím-je to štěstí,či nebe pláče,
Po tváři stékají ,jak korále perleťové,
a ze snu probudily i nejtvrdšího spáče.
Tvůj polibek a obětí byla tolik vřelá,
že člověk čas by chtěl naráz zastavit,
tys na tu chvilku patřila mně celá,
a já pána času toužil lstivě ošálit.
Vím,že to nejde,že čas životem si běží,
jak když voda řečištěm po věky utíká,
však srdce nechce a pochopí to stěží,
že srdce druhého před prvním se zamyká.
A jak nebeské,koňské spřežení v cvalu,
tvá siuleta odjížděla mému zraku v dáli,
než poslal jsem letmý polibek bez obalu,
tvé oči ,již jinde v záři štěstím plály.
666.vas.satanek.666
Perche e Quó
Dnes mží z oblohy čiré kapky dešťové,
a já nevím-je to štěstí,či nebe pláče,
Po tváři stékají ,jak korále perleťové,
a ze snu probudily i nejtvrdšího spáče.
Tvůj polibek a obětí byla tolik vřelá,
že člověk čas by chtěl naráz zastavit,
tys na tu chvilku patřila mně celá,
a já pána času toužil lstivě ošálit.
Vím,že to nejde,že čas životem si běží,
jak když voda řečištěm po věky utíká,
však srdce nechce a pochopí to stěží,
že srdce druhého před prvním se zamyká.
A jak nebeské,koňské spřežení v cvalu,
tvá siuleta odjížděla mému zraku v dáli,
než poslal jsem letmý polibek bez obalu,
tvé oči ,již jinde v záři štěstím plály.
Hvězdička štěstí
Jsem doma a do svého starého křesla unaven usedám,
V ruce držím číšku červeného vína a myslím na tebe,
Pouštím si hudbu ,tu naší a ke snění o tobě se oddávám,
A přemýšlím o tobě,nevnímám,jen oknem hledím na nebe
Pak zahlédnu mezi stromy,jak v dáli se mihla hvězdička,
Byla to taková ta, jak k zemi padá a štěstí přináší nám ,
A já si přál,aby zde byla má maková panenka maličká,
A přála si se mnou své přáníčko,a vnímala co já jí dám.
Již mé přání se plní a já nikdy nevěřil,že funguje to tak,
Ty choulíš se ke mně a na rameno mé svoji hlavu ukládáš,
Vnímám tebe,vnímám něhu i když měsíc schoval mrak,
Vnímám štěstí,lásku,vše co mé duši a srdci mému rozdáváš.
A vím, že orionka jež letěla je hvězda souhvězdí Šárka,
Ví m,že nese tobě splnění tvých nejniternějších přáníček,
A nese ti kouzlo,že odnese tě do pohádky milenců bárka,
A s tebou tam popluje i můj,pro tebe plný lásky parníček.
Zbloudilé duše
Tys byla květ,ve vyprahlé poušti,
jež chřadl,i když vody mněl dosti.
Tys byla slunce,jíž duše tu hřeje nám,
tys byla osud,radost,tys byla život sám.
A já jednou pouští došel také svého cíle,
nepočítaje dnů,samota byla mým přítelem,
mně čekaly přenádherné okamžiky a chvíle,
a připraven byl jsem,zaplatit svým životem.
A srdce mé,svou náruč v lásce rozevřelo,
a plnými doušky pil jsem nektar lásky,
pak slunce zašlo,nad pouští se zatemnělo,
a ve tváři nové zaryly se žalu plné vrásky.
Je na čase jíti zase dál až na kraj konce,
a svou přítelkyni,za ruku povedu si svoji,
samota věrná je,a neopouští ztroskotalce,
je má,je tu stále, má naprostou důvěru moji.
Já také nezklamu ji,a jdu milé v ústrety,
do očí jí z příma a bez slz hledím,
a v pokoře ji slibuji,již žádné zálety,
zde čekám,jsem tu,a na svém místě sedím.
Ona rozšafně se koutky svými usměje,
jen tak lehce,hlavou zúčasněně pokývla,
pak procedila,nezapomeň tyto chvíle tvoje ,
a do svého zámku s pozlátkem mě odvlíkla.
Milá kopretinko
Jak kopretinka na louce v záři rozkvetlé,
i ty tu jsi sama na odiv světu.
Krásně směješ se,však tváře máš pobledlé,
škoda veliká tak něžného květu.
Já chtěl bych ho do dlaní svých vzít,
a přivinout ho k teplé hrudi své.
Já chtěl bych nyní tu odvahu svou mít,
a říci ti,že srdce mé je navždy tvé.
Však bojím se sám sebe,bojím se i lásky,
a když začnu žít a na plno tě milovat,
v tvé tváři zůstanou jen bolest a vrásky.
a okvětní lístky tvé začnou smutně povadat.
Já chtěl bych živé vody lásko tobě dáti,
nechť nikdy tvůj svěží kvítek nezvadne.
Já chtěl bych tobě slunko nad loukou přáti,
nech dušička tvá nikdy v žalu nechřadne.
Já radu světa v pokoře rád přijímám,
a svou mysl otevřu nyní drahá tobě.
Mé srdce na dlani pro tebe tu mám,
a nabízím ho nezištně,jak bezelstné robě.
Přijmi tento lásky dar,jež zlomkem byl i můj
a čerpej z něj sílu ve svůj něžný květ.
Zastav se ,zavři očka a na chvilinku stůj,
ať rozzáří se zas ten krásný,kopretinky svět
Láska ve strachu
Jsem sám,mně samota v srdci tíží,
A smutek v duši již domov nachází,
Jsem sám,i když nový den se blíží,
Seč jiní v úsvitu radost nachází.
Jsi sama,seč přátelé se ti hlásí,
A každý poznat tebe by tuze chtěl,
Jsi sama,když duše radost ztrácí,
Tolik smutku já dávno již neviděl.
Tvá mysl zoufale volá o pomoc,
Však tvůj hlas moc tichý zůstává,
Volá,i když nyní poklidná je noc,
Však ona opodál,ve stínu postává.
Já zoufalství však v sobě nacházím,
Pomoci já tobě nemohu,seč bych rád,
Bezmocností život v sobě utrácím,
Jak vše sen můj, dal bych tobě rád.
A jsi zde zas ty,jež slova rád se bojí,
Přesto,že mysl je v lásce vyprahlá,
Jsi tu ty, slunko s láskou vřelou svojí,
Jež po kouskách duši svoji rozdává.
To vše chci sděliti ti lásko moje,
I když tvá duše neslyší můj hlas,
A věř,že mé srdce je i teď tvoje,
V dlaních tvých,opatruj ho zas.
Já tvoje v mysli hýčkat něžně budu rád,
I když přízniv ke mně není tento čas,
Něžně v dlaň tvé srdce s úctou budu brát,
I když osud s city mými ,bude si jen hrát.
A šťasten budu v jediný ten den,
Když tvé oči zářit budou z radosti,
To můj veliký je každodenní sen,
Když nebudou v duši tvé starosti.
Život -životu
Život je tak neskutečně krátký,
Než abychom ho plně prožili,
Jen nahlédneme jeho vrátky,
A za malý okamžik je opět zavřeli.
Proto vnímejme ho a pohár jeho pijme ,
A vnímejme i každý nádech a doušek ,
A své lásky a city bez ostychu žijme,
Ať život náš nezná žádných roušek.
Ať nezná samotu a její tesknou píseň,
Ať srdce vaše smutné vždycky ohřeje,
Ať nemáte v duši nikdy žal a tíseň,
A co si přejete nechť vám vždy dopřeje.
Pro zamilované duše
Věřím na zázraky,jež život celek provází,
věřím na lásku,i když sama je v nesnázích,
věřím na vše kolem,jež nás objímá,
věřím naší lásce,jež mne tuze dojímá.
Doufám ,že za lásku život za to žíti stojí,
doufám,že i my jsme schopni milovat,
doufám,že i naše srdce láska spojí ,
doufá,že s rozmyslem ji budem rozdávat.
Přeji si,nechť štěstí nás provázeti bude ,
přeji si, ať víru v sebe sami máme,
přeji si,by srdce byly spolu vždy a všude,
přeji si,ať jeden druhému sobě se dáme.
A nyní to hlavní chci našim duším říci
A to si musíme na vždy v sobě uchovat,
hlídejme sobě jeden druhému hořící svíci,
jen tak sobě lásku a štěstí můžeme zachovat
Vnímání
Sedím zde sám na barové staré židli a za barem dva barmani by mě rády opili,
V modravém kouři vnímám siluety lidí,jak v křeči tančí či opile na sobě si usedli,
Ani nevím co zde hledat chci ,proč v této žumpě život utrácím bezděky pln lží,
Snad bolest a samotu zde upít chci,jak ti co lezouce po sobě,životu hold vzdávají,
Jelikož neznají nic,jen¨své hnusné osudy,které jsou jak nicotné,bolavé nežidy.,
A v úleku zjišťuji, že jsem stejný hnus,mé boláky jsou však na duši,a vně jen vkus.
Koukám ,jak po sobě zde fenky lezou,jak plané víno,jež nemá užitku ani plevelu,
Jedna střídá tu a ta za chvíli druhou,a pak oplzle v opilosti se o přízeň té třetí přou,
A já si říkám zase a znovu,proč kanálem došel jsem až do této žumpy beznaděje,
Kde každý den je dnem předešlým,kde ženskost vymizela a jeden přes druhého blije,
Kam chodí buzeranti,zkrachovanci a ty jimž s pošklebkem se do očí život směje,
Kde žena páchne chlastem a rozlitým pivem,a špindíry zde hledají své sexuální naděje.
A pak najednou čas se zastaví a po železných schodech vcházíš ty,s grácií ti vlastní,
S úsměvem na rtech,vše okouzlíš,však špína zdejší se tě dotýká jak kdybys byla vlastní,
V mých očích zaplály plamínky,a věděl jsem,že rád dnes jsem tou stokou došel sem,
A i když hnus zdejší tě pohltil ,v duši toužil jsem ať jsme pryč ať nastane bílý den ,
Kde budu já,kde budeš ty,kde nebude žádný sen,jenž do dnešní noci mě nechtěl opustit,
Den v němž objevíme jeden druhého,a z žumpy zbudou jen sen pro zítřejší radosti .
Zamyšlení
Bůh mi dal lásku,Bůh mi dal nebe,
Bůh mi dal touhu,Bůh mi dal tebe,
Bůh mi dal něhu,Bůh mi dal sílu .
Bůh mi dal k životu obrovskou víru.
A co Bůh dal tobě,ptám se stále sebe,
Zda nad hlavou máš také modré nebe,
Zda i to čím Bůh mně v lásce odměnil,
Dal jenom mně,či s tebou mně rozdělil
666.vas.satanek.666
Osud či klam
Bloudím ulicemi a hledám sám sebe,
když ztracen jsem vtom širém světě
odpověď hledám,proč tak miluji tebe.
a vždy zastavím se na prvé větě.
A kolem ruch a lidí dav je shon,
však já ničeho z tohoto nevnímám,
až v dáli,když zaslechl jsem zvon,
z myšlenek mých smutně procitám.
A plačtivě vnímám všednost toho žití,
když člověk zůstává o podál stát sám,
kdy ve svém srdci velký smutek cítí,
a život utíká bezostyšně nyní nám .
Však hlavu vztyčím a ve falši krok učiním,
že je to běžné,že má to tak zřejmě být,
a na rtech úsměv pro lidi pokrytě vyloudím,
zas životem v samotě jdu,a jdu ho opět žít.
A někde tam v srdci,kde dvě komory jsou,
a člověku krev vhání k jeho životu,
tam někde ,mám schovanou rozmilou mou,
a sám zůstávám zapomenut kdesi u plotu.
A když slyším zpěv ptačí ze všech stran,
pak i mé srdce hojí se z života těch ran,
že radost a štěstí ji nyní celou objímá,
a v radosti mě osud konečně zas dojímá
Sraz,srazík,srazíček
Zralý muž a mladší žena-to je naše místnost
Mladší ženy písmenky zde dělají nám radost
My chodíme sem ve víře a s ženami plkáme
A ženu si zde pro život a radovánky hledáme
A abychom ji našli a poznali svou utajenou ženu blíže
Sraz pro nás pořádal sám místnosti této mág a kníže
My na sraz za ttomáškem vyrazili, nehledali výmluv
Než na své děti a nejbližší ,naházeti tisícero omluv
Co říci však na srazík, já nevím, to je úkol tuze těžký
Když byli jsme tam seriozní páni a žádný děvy lehký
Však vzrušující momentík pro všechny nás zde nastal
Když ttomasek pravidla místnosti, do hlavy nám nacpal
Mezi tím nám Pivorad, stále objednával šampaňské
To aby rychle přišla chuť, staříkům zde na ženské
On sám si ale mixoval, sektík, mix drink i pivečko
Po dvacátem zvolával, pojď sem bez tang-děvečko
Aries tomu jen přihlížel, jak malý bůh pomsty a války
A nikomu nebnaídl, když objednal si všechny teplé párky
Pak o sexíku pohohovořil se svou ctitelkou a známou
U níž si na hlas přál, by pepina, mu byla první dámou
Však pepinka ta nedbala, neb mix drinků měla dosti
a po patnácté rundě, poslušnost odmítly i její kosti
Však usmívala se stále, jak měsíček na obloze noční
Snad s Ariesem obnoví, vztahu jejich odmlku roční
Ujuni pak slíbila, že jahodový koláček mě upeče
Však již mě neřekla, že vyhraje jen ten, kdo uteče
A pak se již jen usmívala na všechny zde přítomné
jak všechny tváře po chlastu jsou si tolik podobné
Pak zde máme orionku, galaxii v neznámém vesmíru
Jež páreček si dala, chlebíček a dvě pivka na míru
Mlčky vše jen sledovala, prostě jak ta noční obloha
Satánka sebou si přivedla a vyměnila ho zde za Boha
Milanhrdinazamberk, nick z nás všech má nejdelší
A však nemyslím si, že mlčením ostatní moc potěší
Ne, kecám a křivdím mu slovy, jež zde nyní píšu
O pravidlech revoltoval a naštvat tím i správce Míšu
Vyznání
dám ti vše, sebe,srdce,lásku i nebe ,
dám ti lásku, jež mám jen pro tebe,
dám ti slunce ,jež září na tvé tváře,
dám ti měsíčního svitu kouzla záře,
dám ti vodní toky i celá světa moře,
dám ti vše, jen nepoznej se již hoře,
dám vánek, jež polibky mé nese k tobě
dám ti i vítr až z vánku již nebude robě,
dám ti blesky a jejich vznešené hromy ,
jež burácejí v létě nad střechami i domy,
dám ti vesmír jež tebe mně tě tuze závidí,
dám ti i to ,co pouhé oko lidské nevidí .
a když řekneš ne,ta písmenka mne zabolí,
radši do srdce vraž mi ostrý milosrdný nůž,
zapal pak velké svíce v kopretinovém údolí,
pak život smyslu nemá a já nechci žíti už.
POZNÁNÍ
Někdy se stane, že rozejdeš se s milým..
z hlouposti, z trucu... pro zradu či lež
a srdce bolí stonásobnou silou,
ztracenou lásku náhle miluješ. ...
... Probloudíš noc...
A když se do ulice
průzračný mladý úsvit začne drát zavoláš: "TMA..!!!"
A zdá se ti,
že více nebudeš schopena nikdy milovat.
Proletí dny, měsíce, snad roky...
laskavou dlaní pohladí tě čas,
pak přejde kolem zázrak světlooký
a tu se náhle zamiluješ zas!
Tak často mladí lidé
zbytečně pohřbívají cit,
vždyť jako slunce znovu vyjde,
tak ani lásku nelze uhasit!
Pak řekneme, i když stokrát silněji zazní
vzpomínajíce na to slovo - TMA!!!
Jací jsme to ach byli blázni!!!
Jak mnoho krásy v sobě život má!
Šťastna buď, když najdeš muže,
jež snu tvého nepošlape kvítí,
s nímž život jak den krásný prožiješ,
a až smrt rozdělí vaše žití...
orionka
Pro Claudiuse.......
Snění o snu
Tys přilétla z dálky,jak popůlnoční sen,
se kterým člověk ráno v mysli se probudí.
Tys svůj zrak s mým na mžik spojila jen,
a roztočila tím v mysli mé,života osudí.
Tys touhu a vášeň vzkřísila v tento den ,
jež v žilách mých a srdci po věky neproudí.
Tys stala jsi se a jsi můj popůlnoční sen,
a za sen ,snad jen sen mne jednou odsoudí.
A třeba odsouzen,já nadále chci sen si snít,
a zulíbávat ze rtů tvých,vášeň a touhu tvoji.
Na hrudi své,tvoje ňadra plná,přitisknuta mít,
a celek dát ti na okamžik,lásku a něhu moji.
A ne jen lásku a něhu chtěl bych tobě dáti,
chci dát tobě i vášeň a touhu nezkrocenou.
A z tvého nitra ,i těla přeněžného bráti,
vše,co v lásce,milování dělá ženu ,ženou.
Sen stále nekončí,rozkoš moji náruč plní dále,
a já plnými doušky piji z této číše neřesti.
já mám nyní svoji královnu a sen svého krále,
a nevnímáme všedno,ni života lidského bolesti
Vnímání
Sedím zde sám na barové staré židli a za barem dva barmani by mě rády opili,
V modravém kouři vnímám siulety lidí,jak v křeči tančí či opile na sobě si usedli,
Ani nevím co zde hledat chci ,proč v této žumpě život utrácím bezděky pln lží,
Snad bolest a samotu zde upít chci,jak ti co lezouce po sobě,životu hold vzdávají,
Jelikož neznají nic,jen¨své hnusné osudy,které jsou jak nicotné,bolavé nežidy.,
A v úleku zjišťuji, že jsem stejný hnus,mé boláky jsou však na duši,a vně jen vkus.
Koukám ,jak po sobě zde fenky lezou,jak plané víno,jež nemá užitku ani plevelu,
Jedna střídá tu a ta za chvíli druhou,a pak oplzle v opilosti se o přízeň té třetí přou,
A já si říkám zase a znovu,proč kanálem došel jsem až do této žumpy beznaděje,
Kde každý den je dnem předešlým,kde ženskost vymizela a jeden přes druhého blije,
Kam chodí buzeranti,zkrachovalci a ty jimž s pošklebkem se do očí život směje,
Kde žena páchne chlastem a rozlitým pivem,a špindíry zde hledají své sexuální naděje.
A pak najednou čas se zastaví a po železných schodech vcházíš ty,s grácií ti vlastní,
S úsměvem na rtech,vše okouzlíš,však špína zdejší se tě dotýká jak kdybys byla vlastní,
V mých očích zaplály plamínky,a věděl jsem,že rád dnes jsem tou stokou došel sem,
A i když hnus zdejší tě pohltil ,v duši toužil jsem ať jsme pryč ať nastane bílý den ,
Kde budu já,kde budeš ty,kde nebude žádný sen,jenž do dnešní noci mě nechtěl opustit,
Den v němž objevíme jeden druhého,a z žumpy zbudou jen sen pro zítřejší radosti .
Ještě motto dnešního večera"
Nejkrásnější i nejhorším zjištěním není to co nám ostatní podsouvají,ale je to to co zjistíme sami
Zamyšlení zralého muže
Ahojky moje kopretino
Tedy říkám moje,jelikož to já tak cítím,ale ty nemusíš ,tak se ti předem omlouvám za toto oslovení.
Dnešní den byl pro mne jeden z těch nejhorších mého života .
Když jsem slíbil,že tě nebudu nijak kontaktovat a sám jsem to vlastně navrhl,musím říci,že je to strašně těžké toto dodržet.
Omlouvám se ti za to,že jsem tento slib nedodržel,a možná je to naposledy,co ti také píši,jelikož čím více nad vším přemýšlím,tím se mi více vzdaluješ a já plně vnímám své obavy,že řekneš ne.
Poslední dny se trápím nad troskami,jež po nás zůstávají,nebo dle mého zůstanou.
Ničím sám sebe,abych necítil bolest.
Abych necítil to,co k tobě uchovávám ve svém srdíčku,jež je ti plně oddané a nechce se tě vzdát.
Křičím do tmy ,jsi uvnitř mě,cítím tvou přítomnost,v níž nemohu nyní vstoupit do tvého života a nechci vstoupit ni do jiného,jelikož tebe mám nadevše rád.
Vím, v kom mám své štěstí a komu patří mé dotyky,odejmutí jež cítím ať jsem kdekoliv.
Vím,proč se snažím držet nad vodou,vím,kdo vládne mému srdci a proto čekám,že se slunce opět rozzáří v tmavých uličkách,kam jsi se mi ztratila a kde nyní bloudím i já..
Neočekávám nic,jen toužím a sním o tobě.
Nedokáži tě vyhnat ze srdíčka jakýmkoliv způsobem.
Nemohu na tebe přestat myslet.Celé mi to připadá jako kniha.Čtu ji,usmívám se nad dějem a pak brečím a doufám ve šťastný konec.
Ale ten je v nedohlednu a tak čtu dál větu po větě a doufám,doufám a zase jen doufám.
Včera jsi byla tak blízko,chtěl jsem tě přitáhnout k sobě,pevně obejmout,políbit,ale byla jsi zároveň tak daleko,že jsem na tebe ani nedosáhl.
Srdce mi to trhalo na kousky.
Vím,mohu být přítelem,ale mým citům nezabráním –ani ty a ani nikdo,tak kde je přátelství a kde je láska.
Nejsem tvůj laskavý vojevůdce,ani neumím správně říci to co v sobě cítím a co mám na srdci.
A pokud ano,tak vím,že nebudeš naslouchat.
A jako po špatném vojevůdci tak i po mě zůstanou na planině zalitá těla krví.
Ležím někde mezi nimi.Z poloviny vnímám svět a cítím ostrou bolest na hrudi.
Nemohu ani mluvit,ani dýchat.Vše je z míst,kde mám srdce,či mě.
Ani sám neví,ani nevím,měl li jsem někdy srdce.
A pokud měl,chci být opět na té planině a ležet tam mezi těmi těly,pokud nemohu být po tvém boku a vnímat tvoji vůni,tvoji něhu a radost zároveň.
Přál bych si,aby tomu tak nebylo,ale vím,že tvé rozhodnutí bude nezvratné a já se ho nebudu snažit nijak změnit.
Uvědomuji si stále více svoje postavení vůči tobě a vnímám svůj věk a nechci ti stát nijak ve tvém štěstí a v krocích ,jež tě povedou dalším životem v cestě.
Jsi mladá,a já bláhový,když jsem si myslel a myslím do současné chvíle,že by jsi mohla milovat člověka jako jsem já.
A budu vše respektovat,jelikož si uvědomuji svoji sobeckost starce,nebo zralého muže,postavit se do cesty nádherné a mladé ženě,jakou jsi ty.
Ženě,jež musí každý milovat a nebo aspoň doufat v její náklonnost.
Vím,že co nastane,nebo si myslím že nastane,bude jen pouhý trest za moji drzost.
Za to,že jsem miloval a miluji ženu,jakou jsi ty.
Omlouvám se ti za to a i za to,že jsem ti asi způsobil chaos v hlavě a to jsem nechtěl.
,Ale od prvého dne,kdy jsem tě potkal,jsi se zarývala hlouběji a hlouběji do mého srdce,že jsem se tomu nemohl ubránit a přiznám se, že ani nechtěl.
Vnímal jsem tě jako dar z nebes.
Jako anděla,který mě přelétl nad hlavou a já mohl pohladit jeho křídla.
Dotknout se ho,jako Adam zakázaného ovoce s vědomím,že bude vyhnán z ráje.Podlehl jsem tomu pokušení stejně - a rád ten ráj opustím s odranými křídly.
Strašně bych si přál slyšet z tvých úst slova,kdy přijdeš domů,ale bojím se,slzy mi kanou po tváři a mé podvědomí je opět v plné pohotovosti.
Ani nevíš,jak ho nenávidím,jak bych si jednou přál,aby se mýlilo,ale,…….
To je vše,co jsem ti chtěl říci,nebo není,ale jsem strašně unavený,myslím tím na duši a jdu se snažit usnout.
Třeba budu mít někdy možnost ti to povědět,a třeba ne-nezáleží de fac to na tom,jen jedno mi věř,nikdy jsem tak nemiloval jako tebe a za to ti děkuji,i kdyby to skončilo již dnes.
Posílám pusinku na čelíčko a přeji nádherný den plný sluníčka a pohody v duši a nádherných lidiček kolem tebe.
Petr Pavel .... Tvůj satán
Pocity v zamyšlení
Nevím,co děje se to v toto chvíli,
proč neklid a chaos v duši mám,
nevím,proč-když všichni u mne byli,
já cítil se býti mezi nimi zcela sám.
A nyní když nikdo zde u mne není,
já jsem tomu rád a spokojen tak,
a přesto,že mám tu prázdné posezení,
nad mojí hlavou není žádný mrak .
Já šťasten jsem a něhu rozdávám,
a nejsem již toliko zde samoten,
já lásku a cit ze sebe ti vynakládám
a rád ulehnu sám,a vším pohlcen.
Tys otevřela moje srdéčko záhy,
a já konečně slyším jeho bušení,
tys rozproudila života mé dráhy,
jak opojné je ve mně vzrušení.
Já chtěl bych tobě říci převeliké díky,
a v lásce tebe něžně v srdci uchovat,
a věř,že nepatřím mezi lásky snílky,
a že s tebou jen a jen chci se radovat.
Popůlnoční touha
Jak vlnky radostně si pobíhají po hladině moře,
a vlahý vánek ,jež laská tvoji usměvavou tvář,
já z duše vyhnal svoje teskné , zasmušilé hoře,
a v očích jak úsvit na obzoru ,line se mi zář.
Ta zář je radost a raní odraz slunečního svitu,
když v obětí jdeme po písečné,vysolené pláni,
a oheň z vášně,jež zažehl mně a není na úbytu,
všem přítomným tím říká,ti dva již nejsou sami.
Já nabídl ti obětí a ochranu mých snědých paží,
a přimknul tě v to krásné ráno na svou hruď,
a vánek,jež se mnou sdělit se ti také snaží,
přimkni,se,a v tomto obětí prosím chvíli buď.
Ty přimkneš se a vlasy tvé na mé hrudi splynou,
a pospolu , ten okamžik přeněžný vnímat budem,
já laskat tě budu,jak svoji kopretinku rozmilou,
a šeptat tě,mam tě rád a chci stát se tvým osudem