KARKULKA trochu jinak!
Jednou se narodila jedna holka a ta se jmenovala Karkulka. Nikdo dodnes neví, proč jí její matka dala tak hrozný jméno. No, každopádně si na to za těch 10 let zvykla a dneska už s tím jménem žije úplně "normálně". Občas z toho teda má depky, ale jinak pohoda, klídek a tabáček.
Jednoho dne jim přišel dopis. Byl od Karkulčiny bábrle. Karkulka dopis ukázala matce a ta na to: " Dcerunko, babička tvoje je nemocná, budeš tam muset jít a zanést jí něco na jídlo a na pití, aby jí bylo lépe." "A musím?!" "Tak to každopádně!!"
Tak se Karkulka musela vydat na dlouhou štreku. Stejně si myslím, že to od její matky bylo pěkně nezodpovědné, když svou desetiletou dcerku poslala na takovou dlouhou cestu k babičce a ještě k tomu samotnou.
No, ale vraťme se ke Karkulce. Ta šla teďkom po silnici směrem k hlubokýmu lesu. Lesem jít musela, protože druhá cesta byla přes E55, kde by si musela odpracovat to, že tama může projít. Když došla k lesu, zjistila, že nemá svoji čepku pro štěstí. "Ach jo, jak jsem na ni jen mohla zapomenout?" Tak si přes hlavu natáhla igelitovej sáček, aby jí v tom hlubokým a chladným lese nebyla kosa na hlavu. Konečně teda vešla do lesa a dala se po nejširší cestě. Šla a šla, až došla. Dostala totiž velkou žízeň. Jenže kam teď, co?! V košíku sice měla pití, ale to nesla pro babičku. A kdyby to vypila, tak by asi neměla kde bydlet, protože by ju babička práskla a vlastní matka (i když to taky není jistý) by ju pak vyhnala z domu. Takže musela někde najít něco k pití.
Jak tak přemýšlela, tak jí někdo poklepal na rameno. Málem z ní byl bezdomovec, protože se tak lekla, že skoro upustila košíček. Otočila se a stál tam nějakej divnej chlupatej týpek s ocasem a děsně škaredýma očima. "Jej, to bude asi ten zvěřina, co ho všichni teďkom tak hledají," pomyslela si Karkulka. A koukala a koukala. "Dyť ono se mi to asi snaží něco říct, ale co?? Asi to mluví jinou řečí a já nerozumím."
V tom zvíře poskočilo - a Karkulce to docvaklo (asi jí to zvíře stálo na vedení). "Jsem to ale tele, jak mám rozumět, když mám na hlavě mikroteňák?!!" Si ho sundala a konečně rozuměla, co se jí zvíře snaží už dlouhou chvíli říct. "Ahoj děvče, jsem vlk, copak tu děláš? Neboj, nemusíš se bát vlka nic. Stejně už nemám zuby - jsem starý." "Jsem Karkulka a momentálně hledám něco k pití, protože si připadám jak vyschlá studna. Víš o něčem?" "Máš štěstí, jasně, že vím. Pojď za mnou."
Tak šli a šli, až došli k místu, kde teklo cosi, co bylo černý jak uhel a smrdělo jak týden starý ponožky. "Fuj, tak tohle piješ?! No, tak to se nedivím, že seš tak chlupatej!" "Hele neurážej," řekl vlk.
Potom stihla Karkulka říct ještě pár nadávek a aniž se nadála, vlk ji shodil do té břečky (no fuj) a hned vypadala jak Batman. Místo červeného oblečku teď na sobě měla cosi mezi černou a šedou a s brekem utekla zpět na cestu a pokračovala k babce, že se tam zároveň aji umyje. Po pár dlouhých hodinách konečně vyšla z lesa a pokračovala dál po silnici. Řidiči aut na ni troubili. To ale nebylo kvůli jejím nohám, ale kvůli tomu smradu, kterej se táhl na míle.
Zanedlouho konečně dorazila do cíle - k bábině. Zabouchala na dveře. Zevnitř se ozvalo: "Fuj, co je to za smrad?!" Otevřely se dveře a v nich stála starší žena. "Fuj, co to tu tak smrdí? Já už myslela, že přijeli popeláři. Nic nekupuju!!" "Ale babičko, to jsem já tvoje vnučka Karkulka." "Ukaž se, no vypadáš jinak, ale snad nikdo nemá tak děsný jméno, pojď dál."
Karkulka a babča si sedly do kuchyně. Babča říká:" Povídej, co se ti stalo?" Karkulka mluvila dlouho a dlouho a pak ztichla. Bábi se na ni podívala a řekla jen: "TO JE FIČÁK!!"