Tak toto byl můj úplně první dogtrekking. O dogtreku jsem hodně četla na netu, a strašně mě lákalo to vyzkoušet. Jenomže jsem nechtěla nikam vyrážet sama, tak jsem se musela poohlédnout po stejném bláznovi. A ejhle nemusím chodit daleko...můj kolega z práce, Poldík, byl tímto nápadem nadšen. Tak jsmem nás přihlásila. A protože nejsme žádní troškaři, tož rovnou do Jeseníků na longovou trasu dlouhou 106km. Zábava začala hned při odjezdu. Na smluveném místě trčím hodinu, jelikož Polda poněkud nestíhá. Pár kilometrů před Přerovem mu dojde benzín, takže já musím zajet s kanistříkem k nejbližší benzince a zachraňovat ho. Potom už byla cesta celkem v pohodě. V Jeseníkách nás vítá krásné deštivé počasí, které vydrželo celý víkend. Přijíždíme k večeru k chatě Miroslav, kde už je plno takových bláznů, ba ještě větších, jako jsme my. My teprve bláznit začínáme:-).Nocujeme každý ve svém autě. Si to představte...malé auto dva velcí hafoši, spousta věcí a já. No, vyspala jsem se opravdu ,,do růžova". Ráno po veterinární kontrole, začínám balit batoh. Zde nastává první problém, co si kromě povinné výbavy vzít s sebou? Batoh je nacpaný k prasknutí. A už se začíná startovat. Nasazuji celkem vysoké tempo..psi táhnou, tak proč je brzdit. Ovšem oni táhnou jak do kopce, tak z kopce. Prvních pár kilometrů je značeno fáborkami a zbytek už skoro pořád tur.značkami. Cesta ubíhá, nohy začínají bolet, o půchýřích co se mi dělají ani nemluvím. Přicházím k zjištění číslo jedna, že boty mám úplně na prd. Zjištění číslo dva je, že mám spoustu nepotřebných krámů v bytohu. Střídají se nálady, od té dobré k té horší a zasej naopak....A ještě takové počasí...když neprší, tak je aspoň mlha. Člověk je promočený jak z vrchu od děště, tak zespod od potu. Začínám si nadávat do těch, co se pasou v poli a nejsou to lvi. Slibuji si, že na žádnou podobnou blbost už nikdy nepujdu.Psům očividně nevadí ani déšť, ani mlha. S úspěchem se dobelhám ke druhému kontrolnímu bodu, to je nějaký 45kilometr, a společně s dalšími odpadlíky se nechávám odvézt zpět na Miroslav.Oblékám něco suchého, nakrmím pesany a zalehnu. Ráno zjišťujem, že někteří šílenci jsou už v cíli, tak hodíme ještě řeč v hospodě a mažeme k domovu. Naprosto nechápu, jak takovou štreku může někdo urazit v tak krátkém čase a ještě místama takové převýšení. Tento trek sice vzdávám, ale odnáším si cenné zkušenosti pro příště.