Neobyčejný příběh obyčejníé holky-2
„Kláro, probuď se! Zlatíčko, prosím tě.“
Otevřela jsem oči a uviděla ustarané obličeje rodičů. Uvědomila jsem si, že ležím na zemi. Vyskočila jsem proto na nohy. „Kde je?“ Zeptala jsem se roztřeseně a očima prohledávala koupelnu.
„Kdo?“ v matčině hlase byla slyšet starost.
„Michal, kdo jiný! Ted tady byl, vím to, kde je?“
Rodičové po sobě střelili pohledy. „Zlatíčko, Michal je přece mrtvý…“ Báli se o ni.
„Vždyt to vím, ale opravdu jsem ho viděla, teda, jeho oči, ale…“ Proč to nechápou? On tady BYL.
„Když ztratíme někoho, koho máme opravdu rádi, tak si moc přejeme, aby se vrátil a tak ho můžeme někde vidět, ale není to on, je to jenom výplod tvé fantazie…“
Tohle poslouchat nebudu, oni to prostě nechápou. „Jdu ven.“
Procházela jsem se starým parkem, protože tady skoro nikdy nikdo nebyl a já jsem potřebovala být sama. Musela jsem si v hlavě přebrat, co se stalo. Jak to, že mohl být michal v mojí koupelně, když je…A pak jsem si vzpomněla, jaký to byl pocit, když jsem se ho dotkla a jak jsem si byla jistá, že není člověk. Bylo to, jako bych se dotkla…něčeho ještě jemnějšího než pavučiny, ale přesto pevnějšího než ta nejtvrdší ocel, cítila jsem horkost i chlad zároven, chtěla jsem se ho dotýkat víc a víc, ale zároven jsem se od něj chtěla odtáhnout…nikdy v životě jsem se ničeho takového nedotkla, nikdy jsem nepocítila takové pocity…Byl to můj Michal, ale i nebyl, byly to jen samé protiklady…
Najednou se ve mně ozval tichý hlásek. Nebud hloupá, tohle musel být sen, nemohla to být skutečnost, přemýšlej trochu. Michal je mrtvý a na tom už nic nezměníš.
Moje „rozumnější já“ má asi pravdu. Zapomenu na to.
Ani jsem si nevšimla, že už je tolik hodin. Bylo léto a tak se stmívalo pozdě. Šla jsem už raději domů.
Naši už na mě čekali. Dívali se na mě jako na nějakého blázna, a tak jsem se šla radši konečně vysprchovat. Skoro jsem čekala, že se to stane znovu, že se zase zatmí, ale nic takovýho se nestalo. Sprcha byla fakt osvěžující a já se zblavila aspon na chvíli některých svých starostí.
Zdálo se mi o Michalovi. Byl to zvláštní sen, nejprve bylo všechno jako toho večera, kdy umřel, až do chvíle, než nás srazilo to auto.
Stáli jsme na přechodu pro chodce a líbali se. Michal o de mě po chvíli odstoupil. „Kláro, ani nevíš, jak moc tě miluju. Chci ti toho ještě tolik říct, ale už na to nebude čas. Ted odejdu a ty si budeš myslet, že jsi tady zůstala sama. Není to pravda.Já tady s tebou budu pořád. Stačí se podívat do toho nejzastrčenějšího kousku tvýho srdce a budeš vědět, že jsem tady s tebou. Nikdy nebudeš sama, protože tě miluju. Budeš mít těžký časy, ale ty to překonáš. Jsi ten nejsilnější člověk, co jsem kdy poznal. A jsi silná. Nezapomen na to, že tě miluju. Sbohem lásko.
Hned na to následoval ještě jeden sen, ještě zvláštnější. Všude byla jen tma, ale zase jsem věděla, že tady někdo je, že je tady Michal. Dotýkal se mě.jemně mě líbal. Bylo to děsivé a krásné. Bylo to krásné, protože to byl Michal a bylo to děsivé, že jsem zase cítila ty jiné dotyky, ty nelidské dotyky. Ale nevadilo mi to.
„Miluju tě.“ Zašeptal.
„Taky tě miluju…“
Cítila jsem, jak ztuhnul a pak najednou zmizel.
Otevřela jsem oči, byla jsem vzhůru. ,želela jsem na svoje sny. Proč musel ten druhý tak rychle skončit? Proč Michal ztuhl a zmizel? Co když…to nebyl sen? Ale tuhle myšlenku jsem hned zavrhla. Není to možné. Ale náznaky pochybností ve mně zůstali.
Podívala jsem se na budík. Šest hodin. Už se mi nechtělo spát a tak jsem vstala. Trochu se mi motala hlava. Podívala jsem se do zrcadla. Vypadal jsem opravdu příšerně. Takhle rozcuchaná jsem snad ještě nikdy nebyla, budu se sebou muset něco udělat. Něco se sebou udělat. Několikrát jsem si tuhle větu vduchu opakovala. Opravdu musím. Musím zapomenout. Život jde dál, na tom nic nezměním.
V následujících dvou týdnech se nic zvláštního nestalo, ale… měla jsem pocit, jako by mě někdo neustále sledoval, i když jsem si tím nemohla být jistá…ale díky tomu nevysvětlitelnému pocitu ve mně narůstalo nevysvětlitelné napětí…