-5-
Břitva samořezka
Byl jednou jeden mládenec, mládeneček, štíhlík, pěkný, urostlý, hlava kadeř, tváře hezky červené, jablíčkové, radost vidět. Jenom jednu vadu měl – jméno. Říkali mu Jarolím. Jméno jakési takové neobratné. Ale co, pro jméno se svět nezdiví!
A ten milý Jarolím se točil od rána do večera v malém krámečku na náměstí, co visel ten velký lesklý talíř. Mydlil, holil, stříhal milý Jarorlímek, paním a pannám vlasy všelijak kudrnatil a břitva a hřeben a nůžky se mu v prstech jen kmitaly. Ani jednou neřízl, neškrábl, za vlasy nezatahal, nebo aby dokonce dřípl hřebenem do ucha – toto, ani zdání!
A přece měl bradýř principál Jarolíma málo v lásce, a to proto, že byl náš chasníček nemluva mlčenlivá. Pořádný holič má totiž při práci stále brebentit, zákazníka bavit a „vážnosti sem“ a „vážnosti tam“ a „to máme pěkné počasí“ a „vážnostem to bude dneska slušet“, jak už to tak ti bradýři dělají, že jim pusa cvaká, jako ty nůžky.
Na to milý Jarolím nebyl. Hleděl si své práce a mlčel. Však sem chodí lidé na holení a na stříhání a ne na povídání!
Často začal sám zákazník v záplavě pěny: „Tak co, Jarolímku, máme zítra neděli, neděličku, bude jistě pěkně, půjdete za bránu na procházku, půjdete?
„Nepůjdu, prosím.“
„A nebude vám líto květů a slunce venku?“
„Nebude, prosím.“
„Copak budete dělat? Snad ne zase číst?“
„Budu, prosím.“
A bylo po řeči. Starý holič skoro denně Jarolíma napomínal, aby se předse taky trochu nutil do přívětivosti, ale nic naplat. Když měl Jarolím toho napomínání a nabádání zrovna dost, sebral pěkně svůj tovaryšský tlumek, vysekl náramnou poklonu a „sbohem, pane principál, stříhejte si tu sám a na bavení pánů si zjednejte tlampače ze svatby s kytkou za kloboukem – já jsem holič.“
To byla nejdelší řeč, jakou bradýř od Jarolíma slyšel, to bylo naposled, co Jarolíma viděl. Zvoneček na dveřích zacinkal, ráz, dva – po náměstí, tři, čtyři – branou z města ven, pět šest- silnicí do polí a do širokého světa. !Však se jinde taky uživím.“ říkal si Jarolím,“a jistě se mi povede tam lip, než tady.“
Ale nevedlo. Zkusil to v jiném městě, pak v druhém, v třetím, dokonce zabrousil i na vesnici, ale všude stejná písnička. Kabouce, který mlčí, jako kámen nad hrobem, nepotřebujeme. Jarolím ovšem neprosil, nežebral o službu, nesliboval, že to taky s povídáním zkusí.“Nechcete-li, nechtějte – poklonka! Však ještě nejsem na konci světa. Zkusím to tam za těmi vrchy.“
Přišlápl trochu do nohou a už byl v podvrší, zapískal do kroku – a už byl v lese. Jde si, jde, všechno kolem voní, stromy – ššš – pěkně šumí, ptáčkové hrají a zpívají jako kůrové andělští a cesty ubývá jak marcipánů. A najednou, počkat, na to se musíme podívat!
Stranou v houští dub silný, chlapácký rozpíná své větve a nic mu nevadí, že je zdola pořádně vykotlaný. A z dutiny kouká hlava, hlavička, žluťoučká, očka v ní drobní, tak tak se zavírají, mezi nimi nosík jako hrášek a pod ním šedivé vousy až na zem.
„Dobrý večer!“ pozdraví Jarolím.
„Dobrý, synáčku, dobrý!“ šeptá hlavička. „Hádej, proč tu jsem, hádej!“
Ale Jarolím nehádal, sáhl zkrátka do dutiny, popadl staříka pod rameny a – hopla – postavil ho do mechu.
„Co jich tu kolem přešlo, ale žádný mi nepomohl, víš, chtěl jsem si podat tam tu mošnu, „šeptal děda a ukázal suchou ručičkou do větví dubu.
Jarolímek mu mošnu podal.
„Hodný, hodný,“ pochvaloval dědínek,“a proč nabíráš ze studánky vodu do misky?“
-6-
„Umyju vás.“
„A proč rozděláváš oheň?“
„Nakrmím vás.“
„A co ty nůžky a břitva?“
„Ostříhám vás.“
„A to ne, synáčku, to ne! Rád se dám umýt i nakrmit, ale ostříhání a holení, do toho se nepouštějme. Já bez vousů a vousy beze mne, to by nešlo.“
Jarolím pokrčil rameny a rozbil do rendlíku tři vajíčka, co dostal na cestu ještě z posledního místa. Pak ukrojil po kusu chleba a na půl podal stařečkovi. Ten se najedl – ďob – ďob – jako když ptáček zobe, a už zase špulil hubičku do povídání. „A kampak cestou, chasníčku, kam?“
Tak mu Jarolím všechno pověděl, jaké má se svou mlčenlivostí při řemesle potahovačky.
„Nic si z toho netento, synáčku, to už je tak na světě, že lidé dají víc na toho, komu pusa jede a šikovný pořád běhá za kočárem. Snad přece se na tebe někde štěstí čeká a vyjukne, až se nejmíň naděješ.
Začal se hrabat v mošničce. „Mám já tu dvojí mastičku. První by se ti hodila, namoutě! Když se jí pusa namaže, jede řeč, jako knížecí čtyřspřeží. Ale přece ti ji nedám. To bys byl zrovna takový ubreptaný holič, jako ti ostatní. Dám ti té druhé masti, žes byl na mne takový hodný. Dej sem tu svou břitvu bradýříčku, dej!“
Namazal břitvu po obou stranách tou druhou mastičkou a honem ji zabalil do černého šátku.“Jak tu břitvu vybalíš, oholí, na koho ukážeš. Ale pozor, necháš – li ji rozbalenou a neukážeš co má dělat, najde si někoho, nebo něco na holení sama a potom bude ouvej! Opatrně, synáčku, opatrně!“
Jarolím poděkoval, uložil šátek do tlumoku a myslil si:“I co ty, staříku, tobě tak věřit!“
„Věř si, nebo nevěř, však uvidíš,“ švadronil zase děda, jako by četl myšlenky.
„A přívažkem ti dám dobrou radu: pusť se teď v tu stranu, kde slunce zapadá. Přijdeš do země krále Metrfouse, tam ti štěstí pokvete.“
Jarolím tedy ještě jednou poděkoval, rozloučil se s dědíkem a pustil se k západu. Jde už druhý den, v ranci ani drobečku, žaludek zpívá bandurskou.
„Už abych přišel do nějakého města a mohl se zase pustit do řemes…“v tom si vzpomněl na břitvu. Rozbalí svých pět švestek, vyndá břitvu ze šátku, ani poznat ji nemůže. Ostří svítí, jako v ohni. A co nad ní kroutí hlavou, břitva se zavrtí, vyskočí mu z ruky, skočí a šmik, řez, řez, šmik, oholí kartáč na boty, že z něho zůstane jen děravé dřevo.
„Vida, vždyť já ji práci nedal, našla si ji sama,“ usmíval se Jarolím.
„Děda měl pravdu - břitva samořezka.“
V zemi krále Metrofouse šlo holičské řemeslo znamenitě, jářku, převýborně.Král nosil dlouhé vousy až po pás, tuze si na nich zakládal a aby se mu nemohl nikde touto krásou vyrovnat, vydal zákon, že si žádný jiný občan nesmí nechat narůst vousy. A tak jeho poddaní měli na bradě a pod nosem hladko jako miminka. Holičů tam bylo víc než vrabců a všichni se uživili, protože kdo měl na bradě strnisko, po tom už strážníci významně šilhali.
I pro Jarolím a se našel krámek a když začal holit svou břitvou samořezkou, zákazníci se jen hrnuli. Nikdo si nestěžoval na jeho mlčení. Sotva strejc vlezl do krámu, posadil ho Jarolíma do řady mezi ostatní, bral to vždycky po desíti, ukázal na ně prstem, břitvička se mihla vzduchem a než se nadáli, byli oholeni.
Jarolím si teď žil, jako svatí v nebi. Peněz bylo dost a byl svým pánem, nikdo ho nenutil do brebentění a do bavení zákazníků. Když už hodně dní narostlo, usmyslil si tak najednou, že si trochu z dílny vyrazí a podívá se drobátko kolem, aby líp poznal, jak vypadá země, kde panuje slavný král Metrofous. Schoval blýskavé talíře z okenic, zavřel dveře na zámek a hajdy na výlet. Má úcta, panstvo, ať vás holí zase někdo jiný!
-7-
Přijde si na noc do jedné hospody u silnice, zamkne se ve svém pokoji a chystá se ke spánku. Jak byl unaven, hodil šaty na židli, až mu z kapsy vypadl míšek s penězi a šátek s břitvou – to se ví, samořezku vzal Jarolímek s sebou. A že se mu oči zavíraly, překulil se na postel a v jednom pomyšlení usnul. Pravá ruka se mu svezla dolů k zemi, zrovna tam co byl ten váček s penězi. Jenže tu byl ouraz. Šátek s břitvou se rozbalil, samořezka se shání po práci, Jarolímkova ruka ukazuje na míšek s mincemi a tož se břitva dala do práce. Do jaké? Však uvidíme.
V noci se Jarolím vzbudí, rozsvítí, dívá se, kolik je hodin, vida, břitvu samořezku jsem nezabalil. V rozespání na nic nepomyslí, šup s ní do kapesníku a spí dál.
Ale ráno, když se chystá platit hostinskému útratu, začala mela. Krčmář prohlíží peníz, zkoumá druhý, třetí, zavolá biřice, kteří jdou zrovna kolem a ti hned – všechny peníze vyndat z míšku ven!
„Ne, však se podívejte! Bůh ví, jaké broky máte,“ myslí si Jarolímek, ale domyslil to až v šatlavě, tak rychle ho tam smýkli. “Copak jsem provedl?“ vrtí hlavou a sahá, má-li břitvu v kapse. Byla tam a to ho potěšilo, ale za chvíli má hlavu zase jako kámen. To, když ho vedli před rychtáře a řekli mu, z čeho ho obviňují.
„Ty sloto,“ povídají, „tys padělal naše peníze! Přiznej se, že si je děláš sám!“ a strkají mu pod nos peníze z jeho míšku. A na každé minci podobizna krále Metrofouse – ale bez vousů!
„Padělals naše peníze, ale tuze špatně, sloto, odkudsi přivandrovalá, však už s tebou zatočíme.“
„Ba ne, nevěřím, že by měl podvodné myšlenky,“ povídají druzí. „Přece by nabyl tak hloupý, aby tohle vydával za pravé Metrofouské dukáty. Ale chtěl se pomstít královskému majestátu a to je ještě větší provinění. Trest ho nemine.“
Z toho všeho se Jarolímovi točila hlava, jako káča. Odjakživa toho moc nenamluvil, ale teď ztratil řeč docela, ani slovníčkem se nebránil. Ostatně sám nevěděl, jak k těm dukátům přišel, s holobradým králem Metrofousem.
A tak putoval zase do šatlavy a tam čekal, jako králík v kotci, co s ním páni provedou. A jak tam v té samotě o téhle patálii přemýšlel, konečně přišel na to, že si asi ta kouzelná břitva samořezka myslila že jí jeho ruka, visící z postele, ukazuje na váček s penězi a oholila tedy vous všem podobiznám krále Metrofouse na mincích.
Druhý den požádal, aby ho předvedli před soudce, vypravoval o své břitvě samořezce, ale to mu nikdo nechtěl věřit. Hrubě ho okřili a honem mu tu břitvu i se šátkem sebrali, že takové věci nemá mít vězeň u sebe. A zase zpátky za mříže. Teď si Jarolím myslil, že už je s ním načisto konec.
Ale nešťastnou náhodou se doslechl o celé příhodě sám král Metrofous. Prohlížel si Jarolímovy peníze velmi pozorně a najednou se tak rozesmál, že se páni dvorní radové polekali, „Jsem to já, na mou duši, jsem to já,“ řehtal se královský majestát, „a dokonce bez vousů mi to jak náleží sluší. Přiveďte mi sem toho bradýře!“
Jarolím všechno králi pověděl, dal si přinést svou břitvu samořezku, však už se o ni bál, a hned s jedním „vousatým“, zbrusu novým dukátem předvedl, že břitva samořezka je opravdu kouzelný nástroj.
Král si utřel slzy od smíchu, plácl Jarolíma po rameni a povídá: “Budeš mým dvorním holičem. Bradýře, který mi denně vousy přistříhával a pročesával a kadeřil, toho jsem dnes vyhodil, protože měl moc řečí a mne z jeho camrání bolela hlava. První tvou prací bude, že mne tou svou samořezkou pěkně oholíš, či vlastně poručíš, aby mne oholila. Chci být takový výlupek jako na těch tvých mincích.“
Jarolím měl náramnou radost, že je královským bradýřem, ale ještě někdo si mnul ruce. Inu, metrofouský ministr financí. Co se teď ušetřilo zlata, když se razily dukáty s bezvousým králem!
-8-
Ale zákon o holení občanů nebyl zrušen a tak v té zemi mají bradýři dodnes zlaté časy. Máte-li nějakého známého holiče, jen ho tam pošlete!