Žebrák a rýže...Aneb pohádka o tom,proč jsem jen neměl odvahu...
Vesnicí procházel žebrák.Chodil od domu k domu a prosil o něco k jídlu. Ten den však nikde nic nedostal. Hladový,smutný a zklamaný se již chystal vesnici opustit. Vtom si všiml,že pod strání za vesnicí se choulí ještě jedna malá chaloupka. " Tam také nic nedostanu," pomyslel si.Ale jeho hlad byl přece jen silnější,a tak odbočil z cesty a na dveře chaloupky zaklepal. Dlouho nic. "Že jsem sem vůbec chodil...," pomyslel si žebrák.Ale pak se dveře přece jen otevřely,vysunula sem stará kostnatá ruka a žebrákovi do mošny nasypala hrstku rýže.A potom ještě jednu a dveře se zabouchly.
Dvě hrstky rýže na celý den není mnoho.Žebrák odcházel z vesnice se smutnou náladou.Slunce již pomalu zapadalo,a když vešel do lesa,zmizelo nad obzorem.Se svěšenou hlavou se ubíral ke svému chudému příbytku.Hleděl do země a oddával sem chmurným myšlenkám...O to víc ho na okraji mýtiny překvapila podivná záře.
Vzhlédl vzhůru a uviděl zlatý kočár tažený zlatými koňmi a v tom kočáře seděl sám Bůh!kočár se snesl nad mýtinu a žebrák běžel ze všech sil za ním. " Teď něco dostanu," pomyslel si.Celý uřícený dohnal kočár,avšak dřív než stačil popadnout dech a říci Pánu Bohu,co vše by si přál,Bůh sám otevřel dveře kočáru,natáhl k žebrákovi ruku a zeptal se: " Co mi dáš?"
Žebrák zůstal jako opařený.Tohle nečekal.Pak ale přece jen sáhl do brašny a nabral jednu hrstku rýže-zdálo sem mu,že nabral příliš mnoho,a tak raději ještě pár zrnek odsypal-a podal ji Pánu Bohu.Konec konců,když Bůh něco chce,nebylo by správné mu nedat vůbec nic...Bůh přijal rýži,poděkoval,koně zabraly a kočá zmizel kdesi ve výšce.Žebrák tam stál a nemohl se vzpamatovat z toho zklamání.Pak s ještě horší náladou pokračoval do svého příbytku.
Doma nejdříve ani neměl chuť na jídlo.Potom se ale hlad znovu přihlásil o slovo.Žebrák tedy otevřel svou mošnu a užasl.Byly tam opět dvě hrstky rýže.Jedna,trochu větší,byla obyčejná.Ale ta druhá,menší-bylo vidět,že z ní někdo několik zrnek odsypal-byla celá z ryzího zlata...
Žebrák se na ni dívá,nevěří svým očím.Pak se svzel na kolena a se sepjatýma rukama a zvlhlýma očima zašeptal: " Bože,proč jsem jen neměl odvahu dát ti úplně všechno..."
A co budem na konci svého pozemského života říkat my???
Indickou pohádku převyprávěl
P.Pavel Zahradníček
(z časopisu Milujte se!