Tak tohle je moje Štefinka. Mám ji od jejích 9 let, koupila jsem ji 29.4.2007 a to jako mírně dušnou kobylku po přechození zápalu plic, kterou majitelka nechtěla ponechat špatnému osudu. Byla jsem sice nezkušený zelenáč, který nevěděl o koních nic víc než to jak se sedlají a krmí, ale měla velmi dobré kamarády - učitele staré koňáky, kteří mě všemu potřebnému naučily.
Tak jsem se o ni starala a společně se učily. Kobylka toho také moc neuměla, měla problémy ucválat mírný kopeček a nožky jí stále bolely důsledkem zkostnatělých šlach. Odrodily jsme spolu jedno krásné hříbátko jménem Šeiny. Byl to takovej nohatej nezbeda a docela velký na svůj věk.
Když jsem se i já rozhodla založit rodinu, odstěhovala jsem se k mému příteli do Sudoměřic, kde bydlím dosud a koníky jsem ovšem vzala sebou. Šejnýškovi už nastupovaly roupy a já nevěděla jak bych jej zvládala v tom těhotenství tak jsem jej vyměnila za hříbátko poníka. Ta se jmenovala Anděla. I s ní se zažilo spousta zážitků a pro nevyužití jsem ji nakonec prodala malej holčičce, které se velmi líbila . Při druhém těhotenství jsem začala hledat vhodné ustájení pro svou ŠTEFKU, která začala mít problémy s plícemi kvůli holčině jež mi ji chodila jezdit, když jsem již na to nestačila. Jednoduše mi ji uštvala. Nakonec jsem ji odvezla ke kamarádovi do hor k Boskovicím, kde jsem myslela , že se o ni dobře postarají. Když ji odvážel, byla v perfektním stavu, zdravá a rozdýchaná. Zvládala mi chodit až 30 km s dvěma lidmy a vesměs toho dost uměla. Učila jsem ji základům drezůry.
K mému zklamání jsem ji po roce našla v otřesném stavu. Tak jsem okamžitě začala chystat místo na odvoz mé milované kobylky. Dovezla jsem ji s 200kg podvýživou, panickým strachem ze všeho co se hýbalo, otlačenými zády, chronickým kašlem, dušností, v srsti svrab, vyhnitýmy kopyty až do krve a celkovou újmou na psychice. Doslova jsem myslela že už budu volat veterináře, že ji nechám uspat. Nedokázala mi dojít ani 500 m do ohrady.
Nakonec jsem ji s velikým úsilím vypiplala. Celková terapie trvala 2 roky ale už je konečně z toho dočista venku.
Teď jsem ráda že ji mám. Přesto se mi zase potvrdilo, že bych ji nemohla nikomu jinému svěřit. Dokonce i holky, které mají dobré zkušenosti s koníky a tvrdily o sobě že jsou znalé, mi ji opět uštvaly a já měla zase jen práci s léčením. No ukázalo se, že zase tak znalé nebyly aby mohly jezdit kobylku s problémy s plícemi a šlachami.
nedokážu jí poskytnou luksusní podmínky ustájení, ale kobylka se tu má dobře a patřičně to dává najevo, že nechce k nikomu jinému. Jednoduše si rozumíme a na tom se asi nic nezmění.
Vánoce 2008
Vánoční svátky byly pro naši štefinku odpočinkem. A asi měla jediná pohodu vánoc doslovnou. Společnost jí dělaly dvě odrostlá telata. Patřičně si užívala pohodlí stáje a volný pohyb po zahradě i když jsme nebyly doma.
2009
Dnes má Štefka kamaráda, který jí dělá společnost. Je to 11letý valášek klusáka . Občas se pohašteří a pokopou , ale jinak jsou to nerozlučná dvojka.
Rokem 2010 Štefi změnila majitele. ,,Gabča,, Má se fajn.
Říjen 2010
Tak se nám kobylka v půli prázdnin vrátila domů. Potkala ji však nemilá skušenost, nevíme dodnes zda to byl něčí úmysl či jen nevědomé spasení postříkané píce od drustevního pole. Ale mále ji to stálo život a je di, že to vůbec přežila jelikož otravu jedy mnoho koní nepřežije. Jednu chvíly vypadalo, že se bude muset zavolat veterinář na uspání, ale naštěstí je kobylka stále s námi a už krásně přibírá a má se k světu.
Koncem prázdnin 2010 naše Štefi proděla otravu jedy. Příčina nebyla zjištěna, úmysl nebo náhoda na pastvě??? Každopádně se nám podařilo ji z tohoto stavu dostat a po měsíci odmítání žrádla , kdy vypadala takhle...
Dnes již vypadá lépe. 30.10. zvládla i Hubertovu jízdu. A pokud se nic nestane, na jaře připouštíme.