Ivča a Jirka

Začátkem září jsme se rozhodli vyrazit hned po obědě do Bílovic nad Svitavou. Toto malé městečko s cca 3 tis. obyvatel leží asi 3km severně až severovýchodně od brněnské městské části Obřany. V nějakém průvodci jsme se dočetli, že krajina kolem Bílovic byla v minulosti nazývána i Moravským Švýcarskem. Obec je rozdělena řekou Svitavou na 2 části. Za 1. republiky byla obec velmi oblíbená mezi českými umělci. Někteří si zde udělali letní sídlo, jiní sem jezdívali jen na výlety za inspirací. Do Bílovic často jezdíval, a později zde i několik let žil, novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek. Kdo by neznal jeho Příběhy o Lišce Bystroušce, které se pak staly podkladem pro libreto Janáčkovy opery, který zde rovněž pobýval. V létě sem také jezdívali bratři Čapkové, trvale zde žil S.K.Neumann, malíři a sochaři Alois Kalvoda, Zdeňka Braunerová, František Úprka, Otakar Kubín, Vincenc Makovský, básníci Viktor Dyk, František Gellner a Jakub Deml, spisovatelé Jiří Mahen a Marie Majerová nebo herci Oldřich Nový a Karel Höger. Obec je dnes křižovatkou několika turistických cest a cyklostezek, takže Bílovice jsou v oblibě stále.

My jsme prošli městečkem směrem na východ, přešli na levý břeh řeky Svitavy a kolem výletní restaurace Sokolovna jsme pokračovali Palackého údolím po zeleném značení až k Myslivně lišky Bystroušky. Ta byla postavena v r. 1908 jako tzv. Forsthaus. Na podzim 2007 byla dokončena její zdařilá rekonstrukce. Jakmile jsme začali opouštět výstavbu Bílovic, plynule jsme přecházeli na území tzv. Lesnického Slavína. Ten se rozprostírá v lesích Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity, která tyto lesy spravuje prostřednictvím Školního lesního podniku Křtiny. Lesnický Slavín je jakousi poklonou projevenou souborem pomníků, pamětních desek a studánek věnovaných nejen významným lesníkům a profesorům, ale i umělcům, pro které lesy a příroda byly múzou.

Od Myslivny lišky Bystroušky jsme začali zvolna stoupat proti proudu Kuního potoku. Záhy jsme měli po pravé ruce studánku Leoše Janáčka. U studánky se nachází nápis, který je motivem z Janáčkovy opery „Jak je les divukrásný“. Pramen studánky je vedený z jímky nedaleko Liduščina památníku. Tato studánka je poměrně navštěvovaná, neboť obsahuje velmi málo dusičnanů (dle měření je obsah dusičnanů menší než u prodávaných balených vod).

Od studánky jsme pokračovali stále po zeleném značení. Po pravé ruce jsme minuli památník věnovaný Bohuslavovi Polanskému, který žil ve 20. stol. a byl profesorem a vedoucím Ústavu pěstění lesů Lesnické fakulty v Brně. Kousek za pomníkem jsme si všimli, že vede zelené značení pěšinou více doprava. Zkusili jsme po této cestičce vyrazit, ale asi po 250m, když jsme dorazili do nepropustných houštin, jsme pochopili, že se jedná o nějaké původní značení, které bylo zrušené. Nástroje k prosekání cesty jsme u sebe neměli, takže jsme se řídili příslovím moudřejší ustoupí a vrátili se zpět na původní cestu. Odměnou nám bylo, že po pár stovkách metrů nás přivedla do romantického místa s rybníčkem na Kuním potoce. Cesta začala opět trochu prudčeji stoupat a přivedla nás do zatáčky, kde byl vybudován památník Josefa Konšela, kde je uveden citát z jeho knihy. Profesor Josef Konšel byl původně knězem a na popud olomouckého arcibiskupa vystudoval na konci 19. stol. ve Vídni lesnictví. Na začátku 20. stol. působil 21 let v arcibiskupských lesích. Později se stal profesorem na Lesnické fakultě v Brně. Byl první, kdo napsal českou učebnici o pěstování lesů na základě biologických poznatků. Rozsáhle se věnoval publikační činnosti a velké množství svého času věnoval výzkumu. Jeho laboratoří bylo polesí Hády, kde si ověřoval své metody v praxi. 

Kousek od památníku se podél cesty rozkládala obrovská kolonie šalvěje lepkavé. Nikdy předtím jsme ji v takovém množství neviděli. Po menším stoupání jsme přicházeli k rozcestí, odkud už začala být viděl střecha Resslovy myslivny (tzv. Resslovka nebo i Reslovka). U rozcestí si nelze nevšimnout vztyčeného kříže, který zde nemůže stát dlouho a není ani zanesen v mapách. My jsme ještě nejdříve odbočili doprava, abychom se podívali, kudy vedlo zelené značení a asi po 400m jsme se vrátili zpět a pokračovali k Resslovu pomníku. Josef Ressel se narodil v r. 1793 v Chrudimi ve smíšeném česko-německém manželství. Byl lesníkem, spisovatelem a vynálezcem. Nejvíce se proslavil vynálezem lodního šroubu, kterým se zapsal  do dějin celosvětové mořeplavby. Vynálezů ale měl na svém kontě mnohem více (např. kuličkové ložisko bez mazání, šroubový lis pro výrobu vína nebo oleje, pneumatickou potrubní dopravu). Jako lesník působil na Slovinsku, kde řešil zalesnění krasových území. Slovinsko ho má stále ve veliké úctě a věnovalo mu i poštovní známku. Na té se objevil i u nás a v Rakousku ho měli pro změnu na bankovce v hodnotě 500 šilinků. Zemřel ve slovinské Lublani na malárii.

Od pomníku jsme se po zeleném značení vydali k turistickému rozcestníku, kde se zelené značení potkává se začátkem žluté trasy. Žlutou barvu jsme zvolili i my a vydali se do Těsnohlídkova údolí. Jedná se o hluboké a úzké údolí, které začíná kousek od Resslova pomníku a končí v údolí řeky Svitavy mezi Maloměřicemi a Bílovicemi. Hned na počátku údolí jsme sestoupili k Lolkově studánce. Nejedná se ale o studánku pojmenovanou po Lolkovi od Bolka, jak by si někdo, kdo má v oblibě tyto polské hrdiny, mohl myslet. Stanislav Lolek byl původním povoláním lesník, ale byl znám hlavně jako impresionistický malíř české krajinářské školy a grafik. Maloval také zábavné kresbičky lesní zvěře, zejména lišky, která komplikovala život jednomu revírníkovi. Tyto kresby se objevili v redakci Lidových novin a šéfredaktor chtěl po Rudolfovi Těsnohlídkovi napsat k tomu příběh. Tak prý vznikly Příhody lišky Bystroušky. Cesta údolím byla docela rozbahněná, plná různých potůčků, a to přesto, že před naším výletem zde nepršelo. Ve druhé třetině jsme si udělali malé odbočení k památníku Rudolfa Těsnohlídka, kterého už není třeba zde představovat. Pouze dodáme, že tento spisovatel se ve svých 46 letech zastřelil v polední přestávce u redakčního stolu (12.1.1928). Jeho památník stojí vzdušnou čarou jen nedaleko od místa, kde zachránil malé nemluvně Lidušku. Vrátili jsme se zpět ke žlutému značení a pokračovali rozbahněnou pěšinou, která se občas měnila v koryto potůčku, až k železnici u řeky Svitavy.

Řeku Svitavu kopíruje železnice směřující z Brna do České Třebové a do Prahy. Vybudovaná byla v letech 1843-1848. Bylo potřeba tehdy prorazit 10 tunelů, vystavět 5 mostů, řadu opěrných zdí, 78 strážních domků a několik nových nádraží. Došlo také k přeložení koryta Svitavy. My jsme nejdříve pokračovali po proudu řeky Svitavy směrem k Brnu. Procházeli jsme tak pod zbytky Obřanského hradu, ke kterému jsme se tentokrát už nedostali. Minuli jsme studánku Marcelku, jejíž pramen zde byl upraven teprve před 12 lety. Tato voda ale není pro pití zrovna ideální a občas se v ní objeví i zbytky fekálií (byla i prokázána bakterie Escherichia coli). Podél Svitavy jsme dorazili až do zástavby v Maloměřicích, které jsou dnes součástí Brna. Zde nás překvapilo vietnamské prasátko pobíhající u jedné vilky. V Maloměřicích jsme to otočili zpět a začali se vracet proti proudu Svitavy. Nejdříve jsme navštívili místní lom, kde jsou různé druhy granodioritů, u kterých je občas možné spatřit hnědé obdélníčky krystalů titanitu. Od lomu jsme pokračovali po červeném značení až zpět do Bílovic. Tato cesta je zároveň využívána jako cyklostezka a mimo cyklistů zde potkáte i spoustu inlinistů, takže je potřeba s tím počítat (zejména v nepřehledných zatáčkách).

Během popsaného výletu jsme nachodili 15km a stačilo vystoupat 123m.