1. příjezd do Kostariky
18. 3. 2010
Milovaní, zdravíme vás z bohatého pobřeží tedy z Costa Ricy. Každý den za vás děkujeme Bohu, a máme radost, že se s vámi můžeme podělit o zprávy z našich prvních dnů tady.
V sobotu 13.2. jsme odjeli z Prahy do Frankfurtu a hned zrána jsme si nechali odbavit naše velká zavazadla. Každý z nás jsme měli asi 10 kilo nadváhu. Jen dárků bylo tak 15-20 kilo. Díky Bohu jsme nemuseli nic doplácet (malý zázrak Boží přízně). Zbynda měl zavazadlo tak těžké, že neprošlo odbavením. Vyndali jsme tedy čokolády, které jsme vezli jako dárek, velkou Bibli studijní překlad KMS a 3 gedeonské Nové zákony, , které jsou španělsko anglicky. Čokolády a NZ se nám vešly do příručních zavazadel, ale velkou Bibli jsme nosili celý den po letišti v ruce pod paží (tedy dokud to šlo vozili jsme vše na vozíku). Na letiště jsme přijeli po 7 hod ráno a naše letadlo letělo o půlnoci, takže jsme měli spoustu času. Frankfurtské letiště má svou kapli, synagogu i mešitu. Byli jsme na valentinské katolické bohoslužbě. Mše byla sloužená německo anglicky Žalm 1, 1Kor. 15,12-20. Na letišti jsme potkali čechy, kteří letěli do Kostariky na dovolenou, takže jsme ještě zaseli Nový zákon v češtině. Dívka byla velmi otevřená, pravděpodobně nevěřící, ačkoliv její rodiče jsou činní v evangelické církvi. Při přechodu do odletového prostoru jsme všude nechali procházet kontrolou na páse naší velkou Bibli. Zbyněk si musel sundat boty, ale jinak dobré. Prošla nám i zubní pasta, krém na obličej i oční kapičky. Ta Bible byla jako náš štít a naše identita. Letěli jsme v noci, a i když už jsme letěli 10 hodin pořád byla tma. V Evropě je o 7 hodin méně než tady, takže po 14 hodinovém letu to vypadalo, že uběhlo jen 7 hodin. Odlétali jsme o půlnoci a v Kostarice jsme přistáli v 7 hod ráno. Při mezipřistání v Dominikánské republice, jejíž součástí je i Haiti, se vyměnila posádka a setkali jsme se s českou letuškou z Moravy z Brna, která už je 14 let mimo republiku. Dali jsme jí kontakt na naše stránky.
Na letišti v Kostarice jsme procházeli vstupní kontrolou. Na našich zpátečních letenkách je datum odletu v dubnu. Museli jsme mít zpáteční letenku, aby nás pustili do země. Zároveň jsme u sebe měli dokumenty s žádostí o dlouhodobý pobyt v Nikaragui, takže jsme se modlili jak odpovídat na otázky a co říct, abychom prošli bez komplikací. Zavolala si nás seňora k okýnku a začaly otázky a zkoumání našich pasů a vstupního dokumentu. Když se nás zeptala na povolání, řekli jsme, že jsme misionáři a rázem bylo úřední jednání na jiné rovině. Vyptala se nás na detaily, ke komu jedem atd. Pak nám řekla, že je křesťanka, že u ní doma se schází skupinka mládeže a že zná církev, kterou kdysi Gerardo Barantes spoluzakládal. A hned využila příležitosti, že když jsme misionáři, že určitě vezeme nějaké Bible ve španělštině. Jestli bychom jí nějakou náhodou nemohli dát. No měli jsme s sebou v příručním zavazadle ty 3 gedeonky a ačkoliv jsme je měli jako vzácný dárek pro naše přátele, jednu z nich jsme té sestře dali. Takže naše misie tady, začala zasetím Božího slova už na letišti. Ať ten, kdo ten dvojjazyčný nový zákon dostane, ho využije k misii. Na letišti nás už čekali Gerardo Barrantes, náš milý bratr, apoštol, pastor a misionář, spolu se svým synem. Gerardo nám poskytl zázemí u něj doma a je neocenitelnou pomocí pro naší misii.
Už v letadle jsme obdivovali krásu kostarických hor. Hory jsou zelené a členitější než ty naše. Něco jako mnoho malých kopců v jednom kopci. Některé „hory“ jsou sopky. Když se díváte na hory z údolí, vypadá to, že vrcholky hor se dotýkají nebe. Nebe je tady nízko, níž než u nás. Vzhledem k tomu, že mnoho sopek je činných, bývá tady často menší zemětřesení. Obyvatelé Kostariky jsou už od školy poučeni, co mají dělat.
První dojem z hlavního města, tedy ze San Jose, jsou dlouhé řady kiosků, které jsou za bytelnými mřížemi. Vypadá to jako chatičky zavřené za mříží v době, kdy není sezona. Takhle se tady bydlí. Kiosky jsou domky a domy, nízké, barevné zelené, modré, bílé, žluté a mříže jsou jako ploty před domy. Je to proto, že se do domů a domků často vloupávají zloději. První dojem byl velmi smutný, ale po pár dnech už jsme si zvykli.
Doprava autem a styl místních řidičů je jižní kapitola. Málokdo ukazuje, když zahýbá nebo přejíždí z pruhu do pruhu. Styl plyn brzda, hlídat ze všech stran, občas se řítí třeba motorka v protisměru. Dnes jsme jeli autobusem. Některé zastávky na okraji San Jose nejsou nijak značené, kde stojí hlouček lidí tam staví autobus. Jestli jste to nestihli na zastávku, můžete nastoupit i za zastávkou. Autobus jen přibrzdí a vy si naskočíte.
Lidé tu jsou milí a ochotní poradit. Školní vzdělání je povinné a škola je zdarma. Děti chodí do školy na 2 směny. Jedni ráno a druzí odpoledne, takže ulice jsou přes den plné malých školáčků ve školních uniformách. Lidé se rádi čistě a hezky oblékají, v autobuse uvolnují místa mladší starším a lidé se k sobě chovají uctivě a s respektem. Kostaričani si říkají ticos a jsou hrdí na svou zem i na své ticos. Ticos je koncovka zdrobnělin. Kostaričani rádi zdrobňují. Ojedinělí jsou i v tom, že si tady všichni vykají doslova onikají. Používají navzájem formu sloves usted což je velmi slušné vykání. Takže třeba babička mluví s 2letým vnoučkem a vyká mu, doslova oniká. Vykají si manželé, vykají si tu bratři a sestry v církvi, vykají si tu všichni. Nám jako cizincům prochází i tykání, protože jsem zvyklá tvořit slovesa v 2 osobě.
Očekávali jsme velká vedra a není tomu tak. Ačkoliv je zde vrchol léta, protože bydlíme v horách nad městem, v noci je zima. A dnes byl poměrně chladný den i dole ve městě. U vodovodních baterií tu sice mají dva kohoutky tak jak jsme zvyklí, ale stačil by jeden. Všude teče studená voda.
Kostarika to jsou i všudypřítomné květy na stromech, banánovníky, stromy s ovocem k jídlu a vůně zpracovávané kávy. Je tady velký druh banánů, kterým se říká plátanos. Voní, jsou uvnitř tmavší do růžova a chutnají přesladce dobře. Tady se používají jako příloha k jídlu. Smaží se na másle. My je jíme tak jak jsou, jak jsme zvyklí z Evropy oloupat si banán a jíst ho. Jenomže tady je to něco legračního jíst plátanos syrové, nesmažené. Je to jako jíst syrové maso. Takže naši milí to všude dávají jako veselou historku k dobru. Další veselá historka, kterou se tu bavíme je, že Barrantesovic kráva, která se jmenuje Klementína mi snědla kus trička. Krásné nové žluté tričko mi viselo na šnuře a Klementina neodolala a ochutnala. Nevím jestli tričko už neprošlo jedním žaludkem a nevyžvýkla ho ven, každopádně bylo na vyhození.
Ve městě je i hodně chudinských čtvrtí, tak jak to v Praze neznáme. Je tu hodně dětí závislých na drogách. Lidé se někdy povalují na chodníku, leží v krabici…Také je tu hodně evangelických církví, křesťanské kanály v televizi i v rádiu. Co slyšíme, církve jsou tu celkově početnější než jsme zvyklí u nás. Seznámili jsme se s bratrem Rodrigem, který nám vyprávěl úžasné svědectví, jak Ježíš zasáhl v jeho životě a jak mu mocně Bůh žehná. Od dětství měl problémy s drogami a žil na ulici. Ježíš ho vysvobodil v okamžiku a Bůh mu mocně žehná. Dnes má tento bratr 5 vlastních pekáren. Byl analfabet a ačkoliv neumí dost dobře číst a psát je úspěšný podnikatel. Tento bratr má srdce pro lidi a pro službu Pánu. Právě on byl na počátku toho, když církev začala službu mezi domorodci v horách v Talamance. Indiánům se tu neříká indiáni, ale domorodci. Domluvili jsme se, že nás do Talamancy vezme. Země střední a jižní Ameriky mají něco, co je pro nás Evropany šokující a pro nás Čechy trochu nepředstavitelné. Včera jsme se dozvěděli, že v Kostarice v horách žijí skupiny indiánů, které ještě nejsou kontaktováni evangeliem. V horách to znamená tak 2000 až 3000 m nad mořem. Nikdo přesně neví kolik kmenů tam nahoře v horách ještě žije divoce. Tedy původním způsobem života. Náčelníkům se tady říka kasik. Kasikové rozhodují o tom, jestli ke kmenu smí přijít někdo neznámý. Zatím jsme o všem jen slyšeli, ale zní nám to Evropanům jako historky. Nepředstavitelné pro nás Čechy, že? Představte si lesy v jižních Čechách nebo Šumavu, že by tam žili neobjevení a nedostupní lidé….
Stačilo dnes, když jsme projížděli hlavním městem a Gerardo ukázal na nedalekou horu a řekl nám že to je MOC nebezpečná zona, ve které už mnoho turistů zahynulo. Nechápali jsme co tím myslí. Prostě kdo se tam vydá bez průvodce, může zahynout zimou, žízní nebo ho rozsápe divá zvěř. Tygři a tak podobně. Kostarika z katalogů pro bohaté turisty. Kostarika civilizovaná a vzdělaná s poměrně dobrou životní úrovní. Kostarika země nádherných pláží a území, které skoupili Američané. Ta Kostarika má svá tajemství a i tady je mnoho kmenů a vesnic, které stále čekají na dobrou zprávu. A to nemluvíme o zemích rozlehlých jako je Venezuela, Kolumbie, Brazílie atd. Mluvíme o malém poměrně civilizovaném území. Misionářů je tu potřeba jako soli, protože místní církve jsou ted hodně zaměřené na poselství prosperity.
Věci nejdou tak jak jsme zvyklí. Dnes jsme si například chtěli založit konto v bance. Jeden si myslí mám peníze, založím si konto v bance. Ne,ne,ne. K pasu je potřeba potvrzení z české republiky kdo nás podporuje, od koho máme peníze a nevím co všechno ještě. Takže jsme z banky odešli jak jsme přišli. Zatím bez konta. Je lepší se tomu zasmát než se mračit. Vůbec nepochybujeme o tom, že Bůh má vše ve svých „rukách“ takže vše je jak má být. Možná jiná banka, nebo v jiné zemi, uvidíme.
Včera jsme se setkali s významnými pastory. Jeden bratr je vysoce postavený sekretář v Kostarické církvi Asembleas de Dios. Setkání bylo neformální a milé. Nevěděla jsem jak velké uzemí je česká republika. Pro dobrý dojem se to doučím. Zbyněk dělá pokroky v jazyce a všichni mu fandí. Sestry ho učí názvy zeleniny do salátu. Včera jsme jedli Tamali. Je to jídlo zabalené a uvařené v banánových listech. V březnu se chystáme s Barantesovými do Nikaragui do hlavního města do Managui. Jednak navštívíme misie, které kdysi G.Barrantes založil a jednak na migračním úřadě podáme žádost o pobyt. Je předběžně domluveno s jedním bratrem z Asembleas de Dios, že by nás vzal svým malým letadlem na atlantské pobřeží do Puerto Cabezas. Takže se na vše těšíme. Bratři a sestry nás různě zvou do církví i do svých domovů, ale také se tu rychle mění plány. Někdy prostě kvuli počasí.
To je zatím vše. Zatím je občas dostupný internet takže zůstáváme ve spojení. Vaše modlitby věříme nám pomohly v plynulé a nenásilné aklimatizaci a vůbec ve všem čím procházíme vidíme Boží ochranu. Brzy se opět ozveme. Jsme za vás vděční a mluvíme o našich partnerech a české církvi s radostí a uctou protože to je vaše misie. Vaši v lásce a úctě Zbyněk a Pavla Klingerovi