Río Bocay z Ayapalu do Puluwas a zpět září 2010
7. 10. 2010
dopis č. 16
Zbyněk a Pavla apoštolové Ježíše Krista,
vyvoleným, kteří byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví: Milost vám a pokoj v hojnosti.
Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.
Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek,
aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho;ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.
Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista.
Milovaní, vždycky mě fascinovalo, jak se apoštol Pavel na začátku svých listů představuje, jak si je jist tím kým je, tím kdo ho vyvolil a poslal. Jen Pavlovo představení mě vždycky znovu naplní radostí, vroucností a vděčností. Ať se představuje jako vězeň pro Krista nebo otrok Ježíše Krista, vždycky je v tom celá jeho bytost, jeho identita. Přečtěte si úvodní Pavlovo představení ve všech jeho listech (kromě Hebreům) a dozvíte se tam o sobě. O vaší identitě. Poslaní kázat evangelium jsme všichni. Apoštol znamená jednoduše poslaný. Víme, že apoštolové zakládali církve. Věříme, že už brzy založíme nové církve na Bocay. Jsme poslaní, vyvolení Ježíšem Kristem, i vy jste vyvolení, jak píše apoštol Petr. A pro vás je připraveno dědictví v nebesích, a z toho se radujte. Milujete Ježíše Krista a věříte v Něj, a jásáte a docházíte cíle vaší víry, spasení duší. Není psáno spasení vaší duše, ale spasení duší. Cíl vaší víry je spasení nejen vaší duše, ale spasení duší. A tak, jak jste napojeni na tuto misii, máte podíl na spasení duší tady v Nikaragui.
Děkujeme za vaše modlitby, Bůh nás zázračně ochránil. V místní církvi tady v Jinotega, mluví o zázraku. Výprava na Bocay byla úspěšná, a cestování s terénními pracovníky ministerstva zdravotnictví, bylo pro nás velkým požehnáním. Také vidíme naplněné modlitby vaše i naše za důvěryhodné lidi, kteří nám pomáhají. To je totiž velmi důležité. A o tom jak nám Bůh takové lidi dává je i tento dopis. Je psáno v žalmu, že Boží dobrota mé síly rozmnožila. A tak, jak zažíváme Boží dobrotu tady v Nikaragui a jak nám posíláte dopisy a modlitby a finanční podporu, ta dobrota nás posiluje. Ještě než se s vámi podělíme o vyprávění z cesty, napíšu vám co je u nás nového.
V lednu 2011 se ruší česká ambasáda v Kostarice. Tato ambasáda působila pro celou střední Ameriku, což je 5 států. Zatím nevíme, kde bude naše nejbližší ambasáda. Každopádně to bude velmi daleko.
Jsme nadšení, tím jak se pro nás otevřela naše ulice. Před naším odjezdem k nám denně chodili chlapci z ulice a četli jsme vždy kousek Janova evangelia. Většinou nikdy nepřišli v domluvenou hodinu, takže se učíme být flexibilní a otvírat dům podle toho jak přijdou hosti. Vařila jsem jim český pudink a taky palačinky. Je poznat, že chlapci už o Ježíši slyšeli a někteří mu kdysi v nějaké církvi odevzdali svůj život.
V našem bezprostředním okolí jsou 4 evangelické církve. 2 jsou po domech a 2 mají své velké budovy. Obecně je v Jinotega na české poměry mnoho evangelických církví. Často se církve podobají jako vejce vejci. Stejné chvály, dokolečka třeba několikrát stejná série chval. Přitom se mává, skáče, otáčí dokola. Jako jeden skůček pro Jehovu a jedna otočka pro Jehovu atd. Viděli jsme v mnoha církvích stejné projevy ducha. Většinou sestry začnou v transu skákat, ostatní ve dvojici je obklíčí a spojenýma rukama udržují směr jejich skákání. Trans je tak zvláštní, že má člověk otazníky, jestli se duch svatý projevuje vždycky stejně. Ptali se Zbynka proč neskáče a netancuje. Řekl, že se nudí. Když jsme pak na závěrečném shromáždění v Amaku tančili spojení rukama jako dlouhý řetěz lidí, bylo to pro ně něco úplně šokujícího.
V sobotu večer před odjezdem na výpravu, přišli kluci ze sousedství na čtení. Jsou to bratři Wilhelma, co měl to rozbité koleno. Není to Wiliam, ale Wilhelm. Přišla s nimi i jejich maminka. Četli jsme zrovna 10 kapitolu o dobrém pastýři. Maminka řekla, že není věřící a pak už neříkala nic, poslouchala, jak její mladší syn slabikuje Boží slovo. Povídali jsme si o pastýři, o ovcích, o vlku a pak jsme se modlili. Maminka se tvářila neutrálně spíš trochu zamračeně, a já jsem si připomínala, že nechodíme viděním, ale vírou. Přesně tahle maminka, jmenuje se Tereza, se pro nás stala velkým požehnáním. Nejen, že všem sousedům říká, aby sem posílali děti a že je to dobré, ale vzala si nás tak trochu na starost. Haleluja.
Bylo to velmi dojemné, když jsme se vrátili po deseti dnech z výpravy a jen jsme otevřeli dveře, přiběhla malá holčička od sousedů přivítat nás a říct nám novinky. Pak zaťukali kluci a nakonec přišla právě Tereza. Tereza žila 5 let v San Andres na río Coco. Dobře zná i río Bocay a její informace a zkušenosti jsou pro nás cenné. Tereza přišla i následující den. Přinesla exotické kořeny a zeleninu, které se hodně používají právě v oblasti na řekách. Rozhodla se, že mi vše ukáže a naučí mě vařit. Takže jsme vařili ayote a ještě přinesla čajote a malangu. Taky má přímo na zahradě v naší ulici papájový strom. Z listů papáji se dělá čaj na prevenci proti malárii. Dlouho jsem nevěděla jak ty listy sehnat. A ještě mi přinesla citrony a skořicové listy a taky nám sehnala záchrannou vestu pro Zbyndu a vypadá to, že bude učit Zbyňka španělsky.
Do jazykové školy už Zbyňa nechodí. Seňora Fatima mu nechtěla nahradit 8 zameškaných hodin. To bylo, když jsme v srpnu byli na Bocay. Ačkoliv jsme se tak dohodli předem, že pojedeme pryč a pak si to Zbynda vybere. Pak byl Zbyna nemocný. Zaplatil sice individuální cenu 2,5 krát vyšší než místní, a byl jediný student španělštiny, ale když skončil měsíc, řekli mu, že mu těch 8 hodin propadlo. Takže k jejich neskrývanému zklamání, jsme jim už žádné další peníze neplatili. Tak to jsou naše krátké zprávy z domova. A teď už vyjíždíme z Jinotega do Bocay. Přesněji do San Juan de Bocay.
CESTA
Vyjeli jsme v 6.30 ráno autobusem. Tady v Nikaragui jsou všechny autobusy stejné. Ať jedete managujskou linkou nebo „dálkovým“ autobusem, vždycky to je starý, vyřazený americký školní autobus. Takže sedačky uvnitř jsou po dvou, úzké pro děti. Autobus je celkem pohodlný, když se vám podaří sedět. Pak ještě záleží, jestli jedete po silnici nebo po cestě. Cesta z Jinotegy do Bocay je většinou po cestě. Takže 150 kilometrů se jede neuvěřitelně dlouhých 6,5-7 hodin. Žádná rychlá a pohodlná Student agency Brno-Praha. Na cestě jedna krátká zastávka na kafe a tortilu.
Ještě, že cesta byla mimořádně krásná. Nikaragua nás stále překvapuje rozmanitostí krajiny a také bohatstvím rozdílů jednotlivých krajů. Asi po hodině cesty jsme vjeli do překrásného vnitrozemí hor a údolí. Kam oko dohlédlo zelené hory, banánovníky, kávové plantáže. Divoké bílé orchideje v údolích, u domečků jako bujné křoví bohatě kvetoucí rudé i bílé ibišky. Domky po cestě jsou prosté kůlny, zbité z prken, nenatřené. Na mnohých domcích je prezidentovo jméno Daniela rok 2011.
Jméno pana prezidenta je úplně na všem, na čem je to možné. Většinou napsané růžovou barvou. V nemocnici jsme viděli plakát, že pana Maria je patronkou Nikaragui. Když jsem si plakát prohlížela zblízka, v rohu byl symbol vydavatele plakátu. Byl to symbol politické strany pana prezidenta. Z iniciativy této strany v Manague přibývá mariánských sošek a svatyň přímo na náměstích a frekventovaných místech v hlavním městě. Příští jaro budou volby. Historie Nicaragui v posledních desetiletích je smutná, plná bojů o moc. Historie pro mě dosti nepřehledná. Politicky tato země není příliš stabilní. Naveliko se teď dávají dary chudým. Ráno v 5hodin zapnete rádio a tam, jako velká show. Šoumenským hlasem oznamují kolik slepic a kolik kg rýže a potravin už strana pana prezidenta rozvezla chudým. A kolik dobrodiní je to na osobu a na rodinu atd. Do vesnic se teď rozváží kamiony a tuny takové pomoci. A na všem je symbol strany a jméno pana prezidenta. Vyjímku tvoří latríny. Cestou autobusem je vidět spoustu plechových latrín u domků a na všech těch latrínách je symbol evropské unie a nápis PRASNIC. To NIC bude asi jako Nicaragua ale co by mohlo být PRA? Praha? PrahaSNicaraguou. Asi to Praha nebude, ale určitě něco z EU.
Po 7 hodinách jízdy jsme vystoupili v Bocay. Tolik nám to připomínalo městečka z divokého západu, tak jak je člověk zná z kovbojek a indiánek. Vedro, nuda a napětí ve vzduchu. Zapádákov, koně a prach. Co se týká kvérů za pasem asi nejabsurdnější bylo, když jsme na výlet do hor nad Jinotega šli hřbitovem. Cesta totiž vede přes hřbitov jiná není. A tady se všichni pohřbívají do země, rodina vykope hrob. Žádné spalování. A tak je hřbitov dost velký. No a jak tak jdeme po hřbitově, nějaký chlapi tam čistí hrob. Od plevele a tak. Tedy jeden ryje v zemi a 3 ho pozorují. A jak ten jeden je skrčený a pracuje, má za pasem pořádnou bouchačku. Tady kvér nosí kde kdo. Ale na tom hřbitově to bylo jak z filmu Limonádový Joe. V Bocay nás uvítal bratr, který měl původně výpravu vést, ale z vážných důvodů nemohl jet a ani nás ubytovat. Měl rodinu v nemocnici a tak bylo vše jinak. Díky Bohu za Jeho obrovskou rodinu plnou bratrů a sester. Vidíme naplněné Slovo, každý kdo opustil dům nebo bratry a sestry atd. 100x víc dostane. Domů, bratrů, sester.
Bratr Luis nás zavedl k místnímu pastorovi Asambleas. Pastor Viktor je moc milý muž, který nás navíc znal z nějakého předchozího setkání vedoucích, kde jsme se představovali. K pastorům přišla zrovna na návštěvu jedna sestra. Má rodinu, 4 dcerky a velký dům. Takže u nich jsme nakonec přespali a brzo ráno na nás čekala dodávka ministerstva zdravotnictví.
V dodávce cestovali zdravotníci, my, jedna maminka s dítětem a dva obrovské sudy benzínu. Cestování s benzínem na korbě malé toyoty nebylo moc příjemné. Hrbolatá cesta, házelo to s námi, fičelo to a do toho smrad z benzínu. Tam, kde končí korba viseli jako opice 3 muži, drželi se vevnitř, ale tělo měli venku. Myslela jsem, že už se nevejdou dovnitř nebo že je to taková jako frajeřina. Zbynda mi vysvětlil, že zatěžují zadní část, aby se nákladáček při strmých sešupech do údolí nepřevrátil v kotrmelcích. Cesta dodávkou z Bocaye do Ayapalu dopadla dobře. Zato když jsme se o 7 dní později vraceli tou samou dodávkou zpět, bylo to horší. Z prázdných barelů smrděl benzín. Byla s námi těhotná paní 2 týdny před termínem, její malý syn a 3 dospělí muži se zraněným nebo nemocným chlapcem a opět tým zdravotníků. A zas 3 vyvažovali, tak že vláli vzadu za korbou. Za divoké jízdy po horské cestě zvracela maminka z korby, zvracel syn, muži s chlapcem se ovívali a bledí zadržovali, co mohli. Byla tma, občas někdo posvítil baterkou. Mně se zvedl žaludek, až když jsme vystoupili. V takových chvílích je člověku jasné, že má mimořádnou milost k cestování. Dřív mi v pohodlných autobusech při delší jízdě otíkali nohy a někdy se mi chtělo i zvracet. Teď cestujeme, jak se dá. Vodu a loďku jsem nikdy nemusela, teď cestujeme na divokých řekách a víra je pro mne mnohem konkrétnější.
Stále o té milosti rozjímám. Věřím celým svým srdcem, že MILOST máme pro COKOLIV, pro co se rozhodneme ve shodě s Božím slovem a Jeho vůlí. A je úplně jedno jak se při tom projevuje tělo, nebo duše. Lidé říkají yo no puedo, já nemohu. Já na to nemám milost. To není mé povolání. Měl milost apoštol Pavel, když od Židů byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát byl trestán holí, jednou byl kamenován, třikrát s lodí ztroskotal, noc a den jako trosečník strávil na širém moři? Častokrát byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na něj denně doléhala starost o všechny církve. Boží slovo říká, že měl dostatečnou milost. Protože on se rozhodl, že život to je pro něj Kristus. A tak vás bratři vybízím, pro Boží milosrdenství, už neříkejte na to nemám milost. Ale věřte Tomu, který vás poslal. Rozhodněte se, život to je pro mne Kristus, nežiju už já, ale Kristus žije ve mne. A ve víře udělejte cokoliv vám nařídí. Jestli nic neslyšíš tak Jeho vůle je v jeho Slovu.
Takže jsme dojeli do Ayapalu což je malý přístav na řece Bocay. Atmosféra přístavu je těžko popsatelná. Všude mayangna v holinkách. Nakládají se pytle, prasata, slepice. Vzpomněla jsem si na scénu ze skvělého misijního filmu Hudson Taylor, jak přijedou mladí angličtí křesťané do Číny a ve svých oblecích vypadají tak nemotorně a absolutně se do prostředí Číny nehodí. Oni sami se k sobě strachy tisknou jako kuřata. Tak nějak jsem se cítila v tom přístavu. Nalodili jsme se na malou lanchu a vypluli. Hned po prvních desítkách metrů bylo jasné, že tohle není río Coco. Río Bocay je dravější, užší a divočejší. Mnohem více nebezpečných míst. Krajina je panenčtější a vše je syrovější. Po pár minutách mi Zbyňa říká, jsem úplně plnej adrenalinu, cítím, jak mě ten adrenalin nafukuje. Hned na to přišly první peřeje. Držte se, vestičky zapnout.
ŘEKA
Jeli jsme Bocay poprvé z Ayapalu do Amaku tedy po proudu dolů. Tam se pak řeka vlévá do río Coco. Původně domorodci mayangna obývali i břehy řeky río Coco. Takže většina názvů vesnic a komunit je v mayangna. Pak je bojovní a dominantní Miskitos vytlačili právě na Bocay. Bocay je dravá řeka. Cesta do mayangna komunit je po ní o mnoho hodin kratší, ale nebezpečnější. I krokodýli jsou na řece větší. Zkušení lodivodi, dobří plavci, kteří řeku jezdí už mnoho let, stejně nosí plovací záchrannou vestu. Když člověka vezme proud, nese ho daleko. Jeden z terénních pracovníků z min.zdravotnictví, nám vyprávěl následující příběh.
Do komunit na řeku jezdí poměrně často. Mají povinnost na loďce používat záchranné vesty. V horku to není nic příjemného, a taky se v tom člověk cítí jak v brnění. Což při 8 hodinové plavbě je únavné. Za používání pracovních ochranných prostředků je zodpovědný vedoucí výpravy. Tím vedoucím byl křesťan. Samozřejmě se svými kolegy sdílel svou víru a svědectví atd. Byli na řece, když se v nečekaném okamžiku převrátila loďka. Jeden z mužů neměl vestu, a proud ho rychle odnášel daleko. Topil se. Ostatní se ho snažili nějak zachránit. Ten bratr křesťan jen vykřikl, to se nesmí stát. Věděl, že by byl zodpovědný za smrt toho člověka. Když už všem docházely síly a každý se držel stromu, nebo čeho mohl, jednomu zkušenému plavci se podařilo zachytit tělo tonoucího a vytáhli ho na břeh. 40 minut byl utonulý muž bez života. Po 40 minutách se probral. Tento muž byl v naší výpravě. Tak taková je řeka Bocay. A takový je náš Bůh.
Teď byl vysoký stav vody, protože je období dešťů. Říkali, že když voda klesne, leden až duben, je to mnohem těžší. Loďky se musí tlačit. Ale po řece jezdí stále a kdykoliv. Na fotkách na našich www můžete vidět peřeje, ve kterých dospělí muži hledají utopené mačety. Nedávno se v peřejích převrátila obchodnická loďka. Z naší posádky cestou dolů po proudu vystupovali jednotliví terénní pracovníci s nádobíčkem na průzkum výskytu malárie a taky s léky.
malárie a MINSA (ministerstvo zdravotnictví)
Moc toho o malárii nevíme, prý jsou základní 4 druhy a liší se stupněm agresivního nástupu. Prý nejhorší druh je v Africe. Když jsem si prohlížela statistiky, tak v Nikaragui je minimální, téměř nulový výskyt malárie. Jenomže to jsou statistiky a nezapomeňme, že současná vláda dělá hodně pro chudé. Takže oni malárii téměř vymýtili. Praxe je úplně jiná. Parazit způsobující malárii je v krvi, nebo se může schovat v játrech. Schovaný v játrech znamená, že se malárie u nemocného nepotvrdí, při běžném krevním vyšetření. Malárie je nemoc latentní neboli skrytá. Takže terénní pracovníci ministerstva zdravotnictví jednak berou kapku krve z prstu a spolu se všemi údaji jí pak posílají do laboratoře. V případě potvrzené malárie je potřeba se do vesnice okamžitě vrátit, protože hrozí vlna malárie, protože komár přenašeč nakazí rychle spoustu lidí. Proto rozdávají i preventivní léky i léky již na rozvinuté příznaky. Léky jsou u náčelníků komunit. Také dělají osvětové přednášky. Mezitím prohlédnou těhotné maminky, které budou brzo rodit, jestli je vše v pořádku.
Práce terénních pracovníků pro mě byla inspirací. Oni vystoupí z loďky a nejdřív pracují v komunitě při řece. Pak denně vyráží do hor, jdou džunglí, (správně deštným pralesem) brodí se bahnem až nad kolena, aby došli do vzdálených vesnic. 4 hodiny, 6 hodin. Tam udělají svou práci a vrátí se do vesnice u řeky. Takové zdravotní výjezdy na Bocay jsou několikrát do roka. Někteří tuto práci už dělají mnoho let. Inspirace to pro mne byla v tom, když mohou oni, my můžeme taky. Užívala jsem si, jak si povídají s lidmi, ptají se, co je nového. Připomínalo mi to terénní práci, kterou jsme se Zbyňkem mnoho let dělali. A jsem za tuhle průpravu vděčná. Tolik jsme se naučili, hlavně v jednání s lidmi.
A co se týká malárie. Podle jednoduché obrázkové příručky, měl Zbyněk naprosto ukázkové příznaky a vzhledem k tomu, že velká úleva přišla poté, co bral delagil, český lék na malárii, jsme přesvědčeni, že to malárie byla. Potvrdili nám to i zdravotníci. Jenomže to víte, tady mají ty téměř nulové statistiky. Díky tomu, že jsme jeli se zdravotníky, jsme mohli navštívit celkem asi 14 komunit a mluvit většinou přímo s vedoucími. To bylo úplně mimořádné a nad naše očekávání.
Komunity-vesnice
Lid Mayangna má svého prezidenta, který dohlíží na vše na řece Bocay. Tzv. teritoriální vláda vydává povolení ke vstupu do komunit. Pokud toto povolení nemáte, nemusí vás do vesnice vůbec pustit. Právě proto, že jsme vstupovali se zdravotníky, bylo vše mnohem snažší. Představili nás vždycky jako misionáře a kazatele slova. Vedoucí komunity, tatuna, je často zároveň zdravotnickým dobrovolníkem. V katolických vesnicích bývá vedoucí zároveň delegát Slova. Tzn je ustanoven katolickou církví jako osoba zodpovědná za Slovo. Kázání, vyučování atd.
Všude se nás jako první ptali, jaký je náš projekt. To slovo je moderní mezi domorodci, protože všichni, kdo přichází s nějakou pomocí mají nějaký projekt. Postavit vodovod, latríny, zdravotní středisko atd. jedna misijní organizace stavěla např budovy církví, ať to bylo pro jakoukoliv církev. Základně jsou na Bocayi církev Moravská, katolická a evangelické církve. Dozvěděli jsme se něco krásného o názvu Moravské církve. Jednou pastor kázal, že Duch svatý mora v nás. Tedy v nás přebývá. Morar znamená přebývat, bydlit, sídlit. Takže Iglesia Morava by se dalo přeložit, církev, která přebývala. Jako Slovo přebývalo mezi námi. Takže dokonce Morava má význam ve španělštině. To je pro mne nové zjištění.
Tedy náš projekt je prostý. Sdílet Boží Slovo a začít evangelickou církev, tam kde ještě není a kde nám dovolí jí založit. Nebudeme stavět žádné budovy, ani investovat peníze do potřeb obyvatel. Ve skutcích se nikde o žádném stavění církevních budov nepíše. Scházeli se po domech. Vzhledem k tomu, že veškerá půda patří domorodcům, ať si církev postaví sami budou li mít tu potřebu. V mnohých vesnicích po nás chtěli, jestli bychom nemohli zařídit novou střechu na kostel, větší budovu pro evangelickou církev atd. takže jsme znovu a znovu vysvětlovali, že náš projekt není o penězích. Řekli jsme, že věříme, že každý člověk má právo si vybrat, jestli chce chodit do katolické nebo evangelické církve a že by tedy v každé vesnici, ve které je jen katolická církev měla být i evangelická. Po velmi prostém představení našeho projektu, někteří protáhli obličej, že z toho moc nekápne. A jiní řekli, že za Slovo jsou vždycky vděčni a že tam máme dveře otevřené.
Mohli jsme sdílet krátká poselství ze Slova v mnoha vesnicích. Někdy v domech, někdy v církvi a někdy zatímco zdravotníci brali vzorky, mohli jsme shromážděným přečíst z Bible a krátce kázat. Navštívili jsme Amak (znamená Med), Puluwas (řeka květů), Brikputuwas (řeka kaštanů), Kayayawas (řeka cikád), Nawawas (řeka tigrů), Wasawas (řeka černých želv) Asawas a Boca de Lacus a Wisuh a Boca de Wina. Všechny je ani nemám zapsané. Ale to jen, abyste si užili indiánské názvy.
Blanca a Paula
Poprvé jsme se o Blance doslechli v Puluwas. O Puluwas se později rozepíšu. Vedoucí komunity nás zavedl do kostela a rozpovídal se o jakési Blance. Blanca jí říkali, protože byla bílá. Španělský bílá se řekne blanca. Prý byla Kanaďanka. Pravidelně dojížděla do vesnic na řece Bocay. Kázala lidem Boží Slovo, vyučovala je. Jezdila svou vlastní loďkou. Lidé jí milovali. V Puluwas zařídila postavení kostela. Podle toho co jsme o ní slyšeli a co jsme v kostele viděli, milovala Ježíše. Od té doby co umřela, (a je to asi 10 let) občas přijede nějaký otec Dominik, ale už to prý není ono.
Takže jsme toho využili hned v další vesnici, která je katolická a mluvili jsme o tom, že lidé přichází a odchází jen Ježíš Kristus je stejný včera dnes i navěky. A aby právě z lásky k Blance následovali Ježíše, kterého ona jim kázala, a nezůstávali jen u vzpomínek na Blanku. V další vesnici jsme mluvili o tom, že se Blanka dívá z nebe, jestli ty „její“ ovečky chodí po Božích cestách a následují Ježíše. (Je psáno v Bibli, že jsme obklopeni zástupem svědků.) To bylo pozdvižení. Jedna žena, která rozuměla španělsky to barvitě hned s neskrývaným vzrušením a radostí téměř křičela v jazyce mayngna a ukazovala ostatním, jak se Blanca dívá z nebe. Všichni byli nadšení a potěšení.
Nevím, jestli má na tom ona Blanca podíl, ale katoličtí kazatelé mayngna na Bocayi nepoužívají žádné doplňující knihy jako žaltáře a katechismus atd. Používají jen Bibli a někteří se v ní dobře orientují a někteří i mají velké znalosti Písma. Viděli jsme všude upřimný hlad po Božím slově. Takže jako bychom přijeli navázat na práci, kterou tam Blanca dělala před námi.
V jedné vesnici se mě ptali, jestli jsem já ta Paula, co tam nedávno byla a pak jí tak strašně okradli. Ne, to nejsem já. Aha, ona taky byla taková bílá a tam odněkud od vás a tady cestovala. Způsob jak o té ženě mluvili, byl milý a upřimný. Takže díky nějaké Paule si snadno pamatovali moje jméno a připomínala jsem jim někoho, o kom hezky mluvili. Hned v další vesnici jsme se dozvěděli, kdo je ta Paula. Je to Francouzka Paule M Gross. Pro UNESCO udělala spolu ještě s jedním mužem nádhernou knihu o rybách v Bocay a o přírodě. Kniha je plná fotek domorodců a ryb a je vydaná španělsky i miskito a mayangna. Pokud by to někoho z vás zajímalo, jmenuje se to Conocimientos del pueblo Mayangna sobre la convivencia del hombre y la naturaleza. Takže před několika roky pobývala Paule v rezervaci Bosawas mezi Mayangna na Bocayi a spolu s týmem sbírala materiál na knihu. O tom jak jí okradli, jsme se dozvěděli podrobně, ale o tom nechci psát.
Centra zdraví neboli nemocnice
V některých komunitách jsou tzv. centra zdraví. Je to budova s pozemkem obehnaná plotem a ostnatým drátem. Mají svou nádrž na vodu a solární panel. Je li ve vesnici vodovod, což je hadice a několik veřejných kohoutků, teče voda jen ráno a občas někdy i odpoledne. Zvenku tyto centra budí dojem bezpečí a solidní pomoci. Uvnitř je však velmi skromné vybavení. Hygienické podmínky odpovídají stavu zanedbanosti jednotlivých center. Řekla bych hygienické podmínky méně než skromné. V centrech slouží doktor a sestra. Doktor a sestra jsou sice součástí komunity ve vesnici, ale snaží se, si od obyvatel co nejvíce zachovat odstup. Hlavně kvuli bezpečnosti. Každé 3 měsíce doktor a sestra mění působiště podle toho, kam je pošlou. Do těchto center lidé přichází s běžnými obtížemi, ale také zde ošetří mnoho vážných případů. Těhotné ženy, lidé s řeznými ranami mačetou, uštknutí jedovatými hady atd.
Ve dvou takových centrech jsme spali. Ne v postelích, v hamakách uvázaných venku před budovou nebo uvnitř. V jednom centru nebyla dobře rozvedená elektrika. Říkala nám paní doktorka, že když přivezou pacienta v noci, a má třeba nějakou ránu, musí si na to svítit baterkou. Doktor v Amaku nám zas říkal, jak v noci přivezli loďkou maminku s kompliko-vaným porodem. Jen než došel doktor k loďce ze strmého srázu, několikrát se vyválel v blátě. Paní porodila v loďce.
V jedné vesnici jsme také měli spát v centru. Toto centrum bylo opuštěné. Žádný doktor tam nechce jít. Natáhli jsme si hamaky a jeden chlapec z lodní posádky, že bude hlídat věci, my zatím šli na večeři do jednoho domku. Neušli jsme daleko od budovy, když chlapec pískal o 106, že potřebuje pomoc. Běželi jsme zpátky. Někdo je v objektu. Viděl, jak se pohybují dveře. Muži prošli objekt a nikoho nenašli. Ale stejně jsme se tam necítili bezpečně, domluvili jsme se, že budeme spát po domech. Pak nám jedna sestra z církve, řekla, že kdysi měla na starosti hlídání objektu centra zdraví. Hýbaly se tam sami od sebe stoly, dveře a vůbec to tam nebylo nic příjemného. Budovy center zdraví sice stojí, ale chybí personál.
Hamaka
Hamaka neboli houpací síť. My v Čechách říkáme houpací síť, protože nám slouží k odpočinku v létě na zahradě. Tady je to houpací postel. Do hamaky se dá několika denní miminko a tak spí. V hamace se přes den houpou děti a v noci v ní spí, někdy i třeba 2 děti spolu. Zvykli jsme si. Záleží na tom, jak je hamaka natažená. Když je dobře pohodlně natažená, spí se v ní dobře. Když je moc nakrátko, jste v ní tak trochu zalomení. Skoro sedíte. Bolí nohy, bolí záda, někdy i za krkem. Na uvázání hamaky je několik základních uzlů. Je potřeba, aby hamaka byla uvázaná na jistotu. Nikdo si nechce pádem vážně ublížit.
Místní domorodci i terénní zdravotníci jsou v tom profíci. Uvážou vám hamaku kdekoliv, podle situace použijí patřičný úvaz a natáhnou jí pohodlně. Nám to moc nešlo. Jsou to chvíle ponižující. Kdy všichni už leží pohodlně natažení v hamakách, my se tam potili, vymýšleli, vázali, pak se člověk začne rozčilovat, že s tím sekne a pojede domů. A pak nám vždy někdo pomohl. V takových chvílích máte pocit, že se všichni baví na váš účet. Jak tihle dva čele-běloši, tak nemotorní a nepraktický, chtějí tady přežít. Ty se sem absolutně nehodí. A vy se cítíte přesně tak. Co my dva tu děláme. Naše veškeré znalosti a dovednosti jsou nám v tu chvíli na nic. Koho zajímá, že Zbýňa je dobrý řidič a mě baví práce na počitači? Uvaž si svou hamaku.
Učili jsme se jedno odpoledne vázat uzle. Když už jsem to uměla, večer jsem si potřebovala hamaku uvázat. Zapomněla jsem to a zas mi to nešlo. Máme se Zbynkem velké plátěné hamaky. Jsou sice trochu těžší, než takové ty „háčkované“, nebo malé skoro jako z igelitu a pak se ještě používají tvrdé hamaky z juty. Výhodou našich hamak je, že je můžete jakoby zavřít nad sebou, takže pak vypadáte jako kukla. Je to ochrana před zimou a částečně před komáry. Komáři jsou postrach pro ty, kteří právě kvůli komárům do těchto oblastí nejdou.
Mnoho lidí nám chytře a moudře radilo a radí, abychom si na spaní dávali moskytiery. Dobrá rada. Jednu velkou jsme vezli z Čech, a tady si hned koupili klasické čtvercové. Jsou dobré, když spíte v posteli. Zašoupnou se pod matraci a kolem vás je bezpečný prostor. Na prvních dvou výpravách jsem jí vždy měla s sebou a marně jsem se snažila moskytiéru nějak dát kolem hamaky. Vždycky byla někde díra jako vrata pro komáry. Nebo je moskytiéra kolem hamaky přitisknutá na hamaku, což je o ničem. Komár sice nepronikne dovnitř, ale klidně bodne přes moskytiéru a hamaku. Prodávají i speciální hamaky s moskytiérou na zip nad sebou, ale to je tak dobré na výlet. Na pár dní, ne na každodenní použití. Hamaka je malá a nepohodlná. Než jsme jeli na tento už třetí misijní výjezd, doma jsem si marně lámala hlavu jakou moskytiéru na hamaku použít. Dokonce jsme to vymýšleli i u krejčího a žádná chytrá hlava na to ještě nepřišla. Koupili jsme tedy kruhovou moskytieru. Bylo to sice o něco lepší než se čtvercovou, ale stejně jsem v tom byla akorát tak zamotaná a dole se to couralo v prachu a špíně, což není moc dobré. Je potřeba mít vždy možnost jít v noci na wc takže se nedá se do toho nějak zavázat jako do balonu.
Už jsme těch teoretických rad slyšeli tolik a tolik. Od lidí, kteří nikdy v takové zoně nebyli, nikdy v hamace nespali. Radí nám jak se mazat repelenty. Mazali jsme se a nic nefunguje. Ani tyamin do těla ani repelenty na kůži. Byla jsem tentokrát poštípaná víc než obvykle. Přestože jsem v noci nějak byla pod moskytierou, mazala se ve dne, chodila v kalhotech. Zeštípaná k pláči. Pak se ty bodance otevřou a jde z nich krev. Svědí to a pálí. Zbynda nosil kraťasy, moskytieru neřešil a poštípaný byl minimálně. Asi to nejsou ani komáři. Možná blechy. Možná nějaký štípači z trávy. Spali jsme často venku. Kolem nás slepice, kuřátka, psi, prasata, krávy. A všude jejich výkaly. Vypadá to snad jako romantika. Já, městská holka, jsem v životě neviděla tolik živých prasat. Když jsou moc drzí, nebo vás něchtějí pustit na pěšině, člověk musí ukázat, že se jich nebojí a nakopat je, nebo nějakým dřevem je zahnat. Spíš jsem svou přesilu předstírala, ale učím se rychle. Už umím říct huš tak zhurta, že se pohnou, ty prasata. Takže kdoví z čeho ty štípance jsou. Psy jsem si nehladila. Ani kuřátka.
A ještě pitná voda. Všichni mají zmáklou teorii. I v Čechách nás varovali, ať pijeme jen pitnou, převařenou vodu atd. Tady nám zas říkají, to je jednoduché, kápneš tam trochu chloru. Tak jo. Na minulé výpravy jsme vozili obrovský barel pitné vody. Těžký na tahání. Ale byli jsme většinou na jednom místě, takže se to jednou vytáhlo z loďky do bahnitého svahu a pak jsme měli pitnou vodu. Samozřejmě, že bylo li potřeba dělili jsme se o ní. Tentokrát jsme věděli, že budeme hodně cestovat, z komunity do komunity, spát pokaždé jinde atd. Takže jsme si vezli chlor. Prodávají ho buď v malých sáčcích, nebo ve velkých nádobách. Až v praxi nám došlo, že když se jednou otevře malý sáček a kápneš si do vody, jak pak s načatým sáčkem cestovat? Aby se ti vylil chlor do kapsy? Nebo vystoupit z loďky, svírat sáček v dlani, a když ti žíznivému podají sklenici pro ně pitné vody, odměříš kapičku. Pak by se mělo 30 minut počkat dle návodu. A jestli tě o sáček chloru poprosí? Takže rada s chlorem a převařenou vodou funguje, když jsi někde na stálo ne na cestách. Pro pitnou vodu chodí domorodci často velmi daleko. Vrátila jsem se z této výpravy s úporným průjmem. Možná z vody, nebo z masa slepic, co jsme tam jedli. Právě beru léky na odparazitování.
Hurakán Mateo uragán Matouš.
Zdravotníci v naší partě, měli s sebou rádio a pouštěli ho každé ráno hned v 5 hodin. To byly ty zprávy, jak se rozdává pomoc chudým. V rádiu mluvili o nějakém uragánu, co udeřil na atlantické pobřeží v Nikaragui. Bylo to vážné a sešla se rada státu a mimořádný krizový výbor a sledovali postup uragánu a občas hlásili, která města byla zatopená a evakuovaná. Věděla jsem o tom, ale neuvědomovala jsem si vážnost naší situace. Zdravotníci jen říkali, to je vážné, uvidíme, co bude. Také hlásili počty utonulých, jak se po bouřích zvedli hladiny řek a říček. Bocay se také zvedl a my každý den na řece. Čekala jsem bouřku a ono nic. Propluli jsme, jakoby žádný uragán nebyl. Až když jsme se vrátili do městečka Bocay a pastor Viktor nám říkal, jak náš pastor Juan měl o nás vážné obavy a telefonoval Viktorovi. Viktor se přes zdravotníky nějak spojil s jedním centrem zdraví na řece a tam mu řekli, že jsme v pořádku. Hned jsme pastorovi Juanovi volali a ten byl celý rád.
Když jsme dojeli do Jinotega, volali jsme sestře Delii z naší církve, jestli bude mít čas přijít k nám následující den prát prádlo. Nejdřív to zvedla její dcera, pak nějaký muž a pak Delia celá šťastná, že nás slyší, že jsme živí a zdraví, že určitě zítra přijde. Ještě týž večer jsme se dozvěděli podrobnosti o uragánu. Udeřil silně na río Coco, mnoho komunit při řece museli být evakuovány. My jsme byli jen několik kilometrů od řeky Coco, na jejím přítoku na Bocayi. Všichni z církve se za nás modlili a měli o nás starost. Delia nám druhý den vyprávěla, že když jsme jí volali, ležela v posteli s vysokým tlakem. Bylo jí špatně. Když zazvonil telefon, řekla dětem, ať jí ho ani nedávají a vyřídí to za ní. Dcerka nám dala bráchu, ten zašeptal to jsou čekos a Delia celá šťastná si nás vzala k telefonu. Myslela na nás celý týden a myslela si, že jestli jsme na živu, že určitě jsme v nějaké provizorní ubytovně pro evakuoavné. Když nás slyšela, že jsme v pořádku, zvedlo jí to z postele. Samou radostí vstala a šla vařit. Díky Bohu. Amen.
Domorodci
Ještě se chci krátce zmínit o něčem, co asi znají všichni misionáři a cestovatelé. Ale zažívat to na vlastní kůži není nic příjemného. Kamkoliv jsme přijeli, jako bílí gringos, jsme budili pozornost. Gringos se tady v celé latinské americe říká lidem z USA a vžilo se to tak, že tak říkají všem bílým. Původ slova gringo vám někdy vysvětlím. Pozornost jsme budili vším. Barvou kůže, takže některé malé děti se při pohledu na nás vylekaně rozpláčou, neobvyklým jazykem, kterým mluvíme. Ženy mi sahaly na snubní prstýnek a ptali se, jestli je to opravdové zlato a kolik stojí atd. (takže snubní prstýnky, spolu s foťákem a mnoha jinými věcmi si na dlouhodobý pobyt mezi domorodce vůbec nebudeme brát). Taky vždy chtěli fotit a pak vidět fotky v obrazovce foťáku. Určitě je moc zajímal obsah našich batohů, pobaveně nás pozorovali, jak se snažíme uvázat hamaky, jak si čistíme zuby atd. jedna žena za mnou stále chodila. Když jsem šla ven dělat potřebu, řekla jsem jí to, kam jdu, ona řekla tak běž a pak mě následovala a pozorovala, jak to dělám. (žádná latrína vše v přírodě). Zeptala jsem se, co ode mne chceš? Kousek mýdla.
Nebo si chcete odpočinout, sednete si na chvíli a oni na vás třeba hodinu upřeně hledí. Co chcete? Nic. A tak se pokryjete krví Ježíše Krista, protože nevíte co ten člověk co na vás tak civí, je zač a jaké má úmysly. Modlíte se klidně nahlas česky a snažíte se odpočívat v Pánu. Jeden ze zdravotníků, bratr v Kristu říkal, oni jsou takový společenští doprovázeči, tady se řekne dobří compaňeros.
Jednak to není nic příjemného, jednak víte, že přemýšlí jak z vás něco dostat. A člověk to chápe. Nemají peníze, protože za co by je měli? Komu by co prodávali? Mají li rýži, jsou rádi, že mají co jíst. Mimochodem právě je sklizeň rýže. Ze dřeva se udělá takový velký kalich, ve kterém se stlouká rýže, oddělí se tak zrno od slupky. Tuto práci zásadně dělají jen ženy a je to dřina. Viz foto na www. Tlučou tak asi hodinu a pak ve větru takovým ladným pohybem se nechají slupky odvát. Jeden z teréňáků zkoušel tlouct. Vydržel asi 15 minut, pak to vzdal. Ženy to dělají denně, v horku, na slunci, tak jak je potřeba. Takže když i mají nějaké ty peníze, v místním krámku třeba zrovna není mýdlo nebo toaletní papír. A to může trvat několik týdnů, než dorazí zboží. Anebo ve vesnici není žádný krámek prostě nic. Takže se lidem hodí cokoliv, co máte. Neustále být ve střehu, všechno hlídat a ani v noci člověk nespí nějak tvrdě a vše důležité má u sebe v hamace. To je na těchto cestách únavné. Člověk je takový vybuzený.
Je potřeba hlídat i samotnou loďku. I když se z ní vyndá motor a veškerý náklad, stále je to pokušení pro některé domorodce. Takže jedna z loděk ministerstva zdravotnictví skončila tak, že v noci jí někdo odsekl od úvazu a nechal jí odplout po řece. Řeka loďku úplně rozbila. Torzo jsme viděli na jednom břehu. Loďka tak výjde asi na 20 000 korun. Motor asi tak 65 000 korun. Rádi bychom do budoucna měli svou loďku s motorem. Ale všechno až přijde ten správný čas. Na jaře nás čeká žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu. A pak, řídit loďku není těžké. Důležité je naučit se znát řeku a umět se správně rozhodovat. Řeka není jako silnice, i když tam je to také pokaždé nově. Řeka je neustále jiná. Lodníci jsou 3. Kormidelník u motoru. Háček je muž na přídi, který zkušeně pozoruje řeku a dává znamení kormidelníkovi. A pak ještě pomocník vzadu, v proudech a v proti proudu bidluje dlouhým bidlem. Někdy se dost nadře. Naši lodníci v noci spali v loďce. Hlídali benzín, a loďku.
Amak
Přijeli jsme do Amaku, přivítali jsme se s pastorem Silvestrem a s přáteli. Donesli jsme učiteli školní fotku. A domluvili jsme se s bratrem Silvestrem, že následující den spolu s loďkou zdravotníků, pojedeme do Puluwas. Když jsme se dozvěděli, že terénní pracovníci jezdí až do Puluwas byla to vyslyšená modlitba nad naše očekávání. A cesta do Puluwas byl vlastně důvod naší celé výpravy. Takže jsme se těšili.
Večer Zbyněk uvázal hamaky venku před zdravotním centrem. Vevnitř nebylo kde. Za plotem nás pozorovali domorodci a zjevně se zajímali o mě a o Zbyňka. Určitě je zajímali i obsahy našich batohů. Minule jsme tu spali v církvi, a přesto nás obtěžovali nějací lidé. Teď už spíme venku, nechránění ani tou dřevěnou stěnou. Věřím ti Bože, dobrou noc.
Puluwas -řeka květů
Vy kdo sledujete naší cestu, víte, že do Puluwas vede jediná cesta z Amaku a to je po říčce Amak. Píšeme vše do podrobností, protože co kdyby se někdo z vás rozhodl za námi přijet, až budeme mimo dosah komunikace? Vyjeli jsme brzo zrána. Zdravotník, posádka loďky, pastor Silvestre a my. Motor 25 koní se na tuto řeku hodí lépe, než silné 40. Řeka je totiž mělčí, hodně kamenitá, plná zátočin a rychlých peřejí. Je ješte nebezpečnější než Bocay a v některých měsících roku je úplně nesjízdná pro loďky s motorem. Proto na ní mnoho lodníků vůbec nejezdí, aby si nezničili motor. A málokdo řeku Amak zná, aby si na ní vůbec troufl jet.
Tam kde nás strhával proud vyskočil pastor Silvestre, popadl volné bidlo a zkušeně pomáhal. Je mu dobře přes 60 let, ale jako většina domorodců je drobný a tělo má samý sval. Zbyněk říká, že je šlachovitý. Po půl hodině jízdy jede proti nám palanka. Palanka je mělce vydlabaný kmen stromu. Řídí se jen bidly a vyvažováním rovnováhy těch co stojí a odpichují se ode dna. Palanku řídil (bidlem ne motorem) drobný muž. Zdravotník jej srdečně zdravil. Muž v palance byl totiž tzv zdravotní dobrovolník, spolupracovník našich terénních. Měl naléhavou cestu až do San Andres. Palankou po proudu mu zbývalo tak ještě 5-6 hodin cesty. V loďce seděli 2 ženy, děti a chlapec. Za žádnou cenu se muž s námi nechtěl do vesnice vrátit. Dobře, kdo je tedy vedoucím komunity a kdo nás přijme? Ptal se zdravotník. Titul vedoucí se tu španělsky používá často a přejali anglické slovo lídr v mayangna tatuna. Já jsem jediný vedoucí a nikdo jiný, kdo by vás ve vesnici mohl přijmout tam není, řekl muž. A většina mužů je na sklizni rýže. Aj jaj jaj.
My jsme mlčeli a čekali, co bude. Už to vypadalo, že se nám opět nepodaří vyřídit náš pobyt v Puluwas. Potřebovali jsme mluvit s náčelníkem a zeptat se, jestli bychom tam mohli žít, sdílet Boží slovo a otevřít prostor pro založení evangelické církve. Puluwas je katolická komunita, která dosud nebyla moc přístupná a nedovolovala evangelíkům, aby tam kázali. Pastor Silvestre, měl osobní zájem jet s námi, protože Bůh mu dal už dávno na srdce, aby do komunity jel a tam kázal. Jednou Puluwas navštívil s dalším Mayangna pastorem, ale vesnice byla prázdná a nebylo komu kázat. Pak tam měl jet sám a nejel. Vyprávěl nám, že ví, že je jako Jonáš, co nešel do Ninive. Nedalo mu to pokoj. Až jsme se v červnu objevili my, Silvestre nám o Puluwas řekl a domluvili jsme se, že tam pojedeme v srpnu. Jak to dopadlo, víte. Nesehnali jsme nikoho, kdo by nás tam odvezl. My jsme také potřebovali, aby s námi Silvestre jel, protože to byl on, kdo nám zařídil povolení ke vstupu do Puluwas od teritoriální vlády. Také pastor Silvestre mohl za nás dát ústní záruku a doporučení místnímu náčelníkovi v Puluwas.
Teď sedíme v loďce plní očekávání, vaše i naše modlitby se právě zhmotňují, realizují, a proti nám, v protisměru odjíždí náčelník pryč. Navrhla jsem a nemohli bychom tedy do Puluwas jet zítra? Nemohli, řekl Pedro zdravotník. Zítra už musíme být v jiných komunitách nahoře na řece. Pastor Silvestre sice mluvil s náčelníkem v jejich řeči Mayangna, ale bylo vidět, že ti dva nejsou zrovna blízcí přátelé. Pak Pedro vytáhl poslední argument a to jsme byli my. Že jsme misionáři a chceme vesnici požehnat a nejen jí navštívit, ale dohodnout podmínky našeho pobytu atd. najednou, když už to vypadalo, že se také otočíme, vedoucí Puluwas tedy skočil do naší loďky, a já s neskrývaným překvapením a soucitem pozorovala, jak povstali ženy a chlapec, chopili se bidel a odpluli sami.
Puluwas je sice velmi stranou od ostatních vesnic a stěží přístupná, ale o to krásnější je scenérie okolní přírody viz foto na našich www. Náčelník se nám představil. Juan Dixon Peters. Pro nás opět Juan. Náš pastor v Čechách se jmenuje Jan. Náš pastor tady v Jinotega se jmenuje Juan a náčelník Puluwas je opět Juan. To že se jmenuje Dixon, je také důležité. Znamená to, že je z rodiny, která vpodstatě ovládá komunity na řece Bocay. Současný prezident autonomní vlády je Dixon, v mnoha dalších komunitách jsou vedoucí z rodiny Dixon. A kdo si vzpomínáte, že tady v Jinotega je také jeden domorodec učitel, který mě původně měl učit Mayangna, ale kvůli jeho pojetí času, kdy na schůzku chodil i o 2 hodiny později jsme spolupráci vzdali, tedy tento muž je také Dixon.
Juan Dixon nás zavedl do dřevěného kostela. S dojetím a úctou nám vyprávěl o Blance. Řekl nám, že teď co Blanka k nim už nejezdí, je on zodpovědný za Boží slovo v jejich komunitě. Předali jsme mu dary. Plechovku s trubkovitým otvorem na hadřík. Což je jednoduchá petrolejová lampa. 1 litr petroleje. Z toho měl neskrývanou radost a vypadalo to, že jí budou používat v kostele. Dále 10 metrů provazu, 3 paličky česneku, pytlíček soli. Předložili jsme Juanovi naší žádost, že bychom rádi bydleli ve vesnici, sdíleli a vyučovali Boží slovo. Na to nám řekl, že by to bylo dobré, protože bychom jim mohli natřít kostel. Dříve ho natírali pravidelně, ale co už se o to nestará Blanka… nic takového jsme neslíbili, řekli jsme že více nežli budovy máme na srdci sdílet Boží slovo po domech. Juan mluvil o tom, že lidé ve vesnici jsou zbožní, že rádi slyší a přijímají Boží slovo a že tedy můžeme přijet. Nechali jsme záležitost viset ve vzduchu, protože tady se to tak dělá. Ne jako u nás. Za prvé za druhé za třetí. Tady pomaloučku polehoučku, nepospíchej v kliduuuuu.
Juan odešel plnit své zdravotnické povinnosti a nechal nás v kostele. Pastor Silvestre se velmi těšil, že by náčelník mohl svolat lidi a Silvestre měl připravené kázání. Potřeboval ho vyřídit tak jako Jonáš. Říkám tak co nechají tě tu kázat? Silvestre mi odpověděl gestem jako klid. Už jsi se ho ptal? Je čas, na všechno je dost času. Prohlíželi jsme si to v církvi. Místní desatero pravidel pro křesťana jak být správným křesťanem. A pak pravidla církve, tedy jak se v církvi chovat. Nenosit tam drogy, nechodit v kraťasech atd. (mayangna komunity nejsou snadno dostupné, ale drogy si tam našli cestu). Na stole velká používaná Bible Mayangna, které na Bocay nikdo nerozumí. O tom jsme mluvili v minulém dopise. Ale Blanka jim prý z té Bible pravidelně četla.
Šli jsme na chvilku do vesnice mezi domy, vyfotili školáčky, a pak jsme se vrátili do kostela. Mezitím nás poprosila paní učitelka, jestli bychom jí nemohli nějak finančně pomoci, protože už půl roku nedostala plat. Pak přišla jedna vdova, že by potřebovala nějakou finanční výpomoc. Nějaký muž přišel poprosit o 2 galony benzínu, jiný muž jestli bychom nemohli zařídit, aby vláda zajistila vykuřování jejich domků proti švábům, kteří koušou děti a roznáší tak nemoce, atd. atd. Pak si s námi přišel popovídat jeden mladý muž. Bylo vidět, že se vyzná. Používal termíny, že zná letniční církve atd. on sám je prý křesťan, ale žije v hříchu. To je jedna z věcí, které jsou ve vesnicích na Bocayi typické. Kdekdo se hlásí ke křesťanství, ale podle Slova žije málokdo. Hlavně je rozšířené žití na hromádce a muži mají třeba více rodin v různých vesnicích. Tedy ne jen jednu ženu.
Když měl pastor Silvestre povolení, že tedy může kázat, nikdo do kostela nepřišel. Náčelník řekl, že všichni jsou na rýži, ale nebyla to tak úplně pravda. Mnoho mužů bylo po domech, ale nechtěli přijít, nebo to nechtěl náčelník, aby přišli. V kostele bylo jen plno dětí, několik ospalých žen a náčelník. Silvestre byl odrazen, ale řekli jsme mu, ať nehledí na viditelné a směle káže dětem a náčelníkovi. Pastor Silvestre tedy kázal své poselství a Juan si zapisoval odkazy na verše. Když už jsme byli na odchodu pro jistotu jsem náčelníkovi dvakrát zopakovala, že jsme evangelíci a že bychom chtěli v jejich vesnici nejen sdílet slovo, ale dát prostor ke vzniku evangelické církve. Souhlasně pokyvoval hlavou. A kde že budeme bydlet? Čekáme vás v půli listopadu, bydlet budete ve škole. 6 listopadu začínají tříměsíční prázdniny.
Škola má alespoň vlastní latrínu. Je hned vedle kostela. Nevýhodou je, že je otevřená z obou stran. Má stěny jen do asi metr a půl výšky a pak jen laťkové mřížoví, což znamená, že bychom tam byli jako na výstavě všem na očích od rána do večera. Takže první co bude, aby nám udělali alespoň provizorní bambusové stěny pro trochu soukromí. Taky nebude možné vařit na hliněných kamnech na ohni, takže pro jistotu s sebou povezeme plynovou bombu s vařičem pro začátek. Rozloučili jsme se a společně s náčelníkem Juanem jsme se vrátili do Amaku. Cestou jsme na říčce Amak viděli obrovského krokodýla, jak se vyhříval na plážičce u řeky.
Na večer nás pastor Silvestre pozval do církve, že bude slavnostní požehnání jeho dvouletému synovi. Těšili jsme se. Jenomže shromáždění je od 18.30 a to už je tma. Když se začalo v 17.30 stmívat kolem centra zdraví, kde jsme byli provizorně ubytovaní, se začaly stahovat skupinky mladíků a vypadalo to, že se o nás domlouvají. Rozhodli jsme se tedy se Zbyňkem objekt centra neopouštět, abychom předešli zbytečným problémům. Zdáli k nám doléhali veselé chvály. Pak asi hodinu po začátku shromáždění pro nás do centra osobně přišel bratr Silvestre a doprovodil nás do církve. Pak kolem 23 hodiny zpátky až do zdravotnického centra. Takže jsme se mohli zúčastnit bohoslužby. Nečekaně nás požádal o kázání.
Sdíleli jsme svědectví o otevření dveří v Puluwas a prosili v církvi o vytrvalé modlitby za nás. Pak jsme kázali o křtu v Duchu svatém. Česko španělsky maynagna bylo kázání. Pravděpodobně jen jeden jediný bratr mluvil v jazycích a to byl právě bratr, který nás překládal. Všichni byli nadšení, že podle veršů v Písmu i matka Pána Ježíše mluvila, v jazycích. Pak jsme se modlili za křest v duchu svatém. Bylo požehnání pastorova nejmladšího synka a pak rozloučení. Ještě jsme navrhli jednomu chlapci, jestli by s námi v Puluwas chtěl bydlet. Budeme potřebovat někoho, kdo nám pomůže zezačátku se vším. S jazykem, s dovednostmi, s vysvětlováním místního způsobu života a také to pro nás bude jistá ochrana. Jeho pozice také nebude snadná, ale vše je od Boha předem připraveno.
Druhý den časně zrána jsme odjeli štastní a spokojení. Zdravotník Pedro říkal, že Juan se vrátil s námi do vesnice čistě z vypočítavosti, protože mu svitla naděje, že by z nás mohli něco mít. Ať to bylo tak nebo jinak, povolení máme. My jsme nakloněni věřit tomu, že s náčelníkem jedná duch svatý a že je tam skutečně touha po Božím slově. Ačkoliv mají několikrát do týdne bohoslužby a Juan zřejmě Boží slovo zná, přeci jen ví, že v tomto směru budeme pro komunitu obohacením a požehnáním. Celou cestu zpátky jsme o všem rozjímali. Vážně znovu a znovu jsme si navzájem kladli otázku, jestli jsme vůbec schopní tam jít a žít. Hledíce na moje zeštípané tělo, Zbyněk už má za sebou prodělanou malárii. Občas se potí a pak je mu chvíli zima pak to přejde. Jsme si vědomi obrovské odlišnosti způsobu života. Doslova každý den i noc je tam o přežití. Uprostřed panenské přírody, kde žijí tygři, hadi, obtížný hmyz i špinavá vesnická prasata. Uprostřed základních potřeb místních obyvatel, čelíce jejich potřebám. Jak obstát v tom všem. Nejde o to se s nimi nerozdělit o jídlo o léky o hygienické potřeby. Jde o to, že když nám to dojde, není kde koupit další. Nejbližší šance něco koupit je několik hodin něčí palankou. Jak ochránit peníze a věci atd atd.
Ještě jsme se ptali lodníků, kolik by tak stálo objednat si loďku do Puluwas, která by nás tam v listopadu odvezla i s věcmi. Je zapotřebí 45 galonů benzínu na cestu tam a zpět. Galon je asi 4,7 litru. A 8 litrů oleje. Pak ještě zaplatit lodníkům za práci a stálo by nás to nejméně 8 000 korun. Doufáme, že se budeme moci opět k nějaké skupině přidat a nebude nutné platit tolik za cestu. I když, díky Bohu, jsme štědře zaopatřeni a nic nám nechybí.
Tato poslední výprava, o které je dnešní dopis byla pro nás opravdovým požehnáním, v mnoha směrech. Mohli jsme se přidat ke skupině zkušených terénních zdravotníků a mnohé se s nimi naučit. Získali jsme mezi nimi přátele a to je důležité, protože jak oni pravidelně několikrát do roka jezdí na řeku, vždy se po nás budou ptát a to je dobré. Pojedou li až do Puluwas bude to pro nás jisté spojení s okolním světem. V Puluwas není žádný komunikační prostředek. V případě nouze se posílá posel s psanou zprávou do Amaku. Za cestu až do Puluwas jsme tentokrát nemuseli nic platit. Jen jsme si vezli vlastní jídlo. Zbyna pro zdravotníky nafotil spoustu fotek, což jim dobře poslouží k prezentaci jejich práce v terénu. Také jsme s nimi sdíleli svědectví o Ježíši a naše misie byla sama o sobě pro ně svědectvím o Boží lásce, která se dává. Já bych ráda do budoucna pomohla učit místní ženy číst a psát. Dokonce tady na to mají jednoduché příručky. Jmenují se Já, ano mohu. Vůbec mám na srdci začít práci v Puluwas právě se ženami a skrze ženy.
V Čechách jsme si neuměli představit, jak vše bude. Kam vlastně jdeme, jak a k jaké církvi se zde přidáme, jak dostaneme povolení k pobytu, jak se hledá průvodce do džungle atd atd. A vy už víte, jak slavně Bůh krok za krokem vše otvírá, zajišťuje, potvrzuje, vede nás, dává nás pod autority a také nám dává po boku pastory a přidává nám lidi, kteří nás učí co a jak. A místo průvodce džunglí a člověka, který by nám pomohl při vstupu do různých vesnic nám nakonec dal celou partu zdravotníků. A tak kdykoliv si říkáme jak moc je to nad naše síly a jak to zní bláznivě a nemožně jít žít do Puluwas, pomáhá mi tento verš
celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista.
Takže když pomyslím na Ježíše Krista na to, co On udělal pro nás a také když myslím na misionáře, kteří šli před námi, vím že máme veškerou milost k tomu jít a žít. A když jsme zas u té MILOSTI, nejenom začátky listů jsou povzbudivé. Taky konce dopisů apoštolů jsou úžasně inspirující. A všechny Pavlovy listy kromě Římanům končí verši o milosti.
Milost s vámi se všemi. Amen
Náhledy fotografií ze složky Ayapal Puluwas río Bocay