Když na nástupišti usínám,
hlavou se mi honí sen.
Až do nosu si někdy dám,
pomyslím si:“Šťastný jsem!“
Však uplynulo spoustu let
bez ranního mytí,
tedy vypravím se na výlet
nasbírat luční kvítí.
Snad koupí někdo kytičku,
dá za ní nějaké drobné.
Pak počkám jenom chviličku
a koupím jídlo skrovné.
Hlady už tu poulím zraky
při pomyšlení na jídlo.
Žízeň mám docela taky,
tak tu házím vnadidlo.
Kytice nešly na odbyt,
teď pokouším se chytat ryby!
Každý říká nech to být
a přitom myslí kdyby…
Kdyby nějaká ta ryba
chytila se na háček,
byla by to její chyba,
že by přišla o fráček.
Pak dal bych si ji k obědu
napíchnutou na kolík.
Až tohle všechno provedu,
lehnu si na chodník.
Usnu jak malé nemluvně
v měkoučké postýlce.
O mé posteli radši nemluvme
v celé její dýlce.
Tak budu až do rána spát,
pak přijde otázka:
Kde jídlo mám zase brát,
když není výplatní páska?“