Je zde rozebírán život v koncentračních táborech. Každý bojoval sám za sebe, kdo se snažil zachránit ostatní, sám nepřežil. Byla zde určitá bezohlednost, ale to se nedá nikomu vyčítat. S vězni se zacházelo nelidsky a to je ještě velmi mírné slovo. Každý měl na sobě vypálené číslo. Nikdo s SS se tedy nezajímal o jeho jméno, chtěli znát pouze to číslo. Co to bylo za chování a zacházení? To se chováme lépe ke zvířatům než k sobě. Ano, asi proto, že zvířata k něčemu potřebujeme, musíme se přece něčím živit. Lidé byli v té době však prakticky nepotřební. Nebyli k ničemu. Jíst se nedali, pomáhali pouze v práci a to ještě za brutálních podmínek. Jediné, co je čekalo byla pokusná plynová komora a smrt v krematoriu.
Vězni se sami navzájem shazovali, co jim, ale na druhou stranu, zbývalo. Řeklo se, že přijela dodávka, která naloží 100 lidí a pošle je do krematoria na smrt. SS vybrali vězně, samozřejmě podle čísel a bylo dáno, kdo zemře. Člověk, který byl na seznamu se samozřejmě snažil změnit číslo, bez ohledu na to, že pošle na smrt někoho jiného. Hlavním heslem bylo prostě „Přežít“.
„Všichni, kdo jsme tisíci šťastnými náhodami nebo Božími zázraky, nazvěte to, jak chcete-z toho vyšli živi, víme a můžeme to klidně říci: Nejlepší se nevrátili“.[Frankl, Sebezáchovný boj, str. 10]
„Začal-li některý vězeň své cigarety kouřit sám, věděli jsme, že již nevěří ve svou schopnost pokračovat a skutečně toho také potom nebyl.“ [Frankl, Vězeň č. 119 104 a cigarety, str.11] Cigarety byly totiž jednou z věcí, kterými si mohl člověk alespoň na nějakou dobu zachránit život. Vyměnil je třeba za potraviny nebo vodu na dva týdny.
Když lidé chodili spát, nevěděli, co bude další den. Netušili, co je čeká. Nikdo do předu nepřemýšlel, snažil se pouze o to „Přežít“. Je to opravdu strašná představa. Pokud si to tedy lze vůbec představit. Člověk byl pouze pokusnou krysou, která byla úplně bezvýznamná. Kdykoliv se někomu znelíbila, šla na smrt. Její život nebyl vůbec ničím, byl nepodstatný, byl jako odpadek na smetišti. Nikdo se o něj nezajímal.
Lidé žili, jestli se tomu vůbec dá říkat život, pouze ve strašném snu, ze kterého se chtěl každý probudit. Spousta z nich se však již nikdy neprobudila. Noční můra zvítězila nad malou nadějí.
Naděje byla vlastně jedinou zbraní, kterou člověk měl. Kdo ztratil naději, ztratil celý život.
Autor se snaží přiblížit lidem, kteří nemají zkušenost z koncentračního tábora, co lidé v té situaci prožívali. Jak se asi cítili nebo jak se cítí teď. To strašné mají sice za sebou, ale něco jim v hlavě přece jenom zůstalo. Není to jenom něco, je to obrovská část. Jsou to vzpomínky na prožívanou hrůzu. Na to, jak postupně každý z jejich blízkých zemřel. Na to, jak byl jejich život bezvýznamný, jak nikomu za nic nestál. Lidé byli krysami v bludišti, jedna se dostala ven, ale ta druhá již cestu na svobodu nenašla. Již se nikdy nevrátila zpátky.
To, co tedy lidé prožívali nebo ještě nyní prožívají, si jen těžko dovedeme představit. Můžeme se o to však pokusit.
Když byl člověk posazen do vlaku spolu s 1500 lidmi a opouštěl svou rodinu, pořádně netušil, co ho čeká. Domníval se, že jede za nějakou, možná lepší, prací. Když pak vlak zastavil a někdo zařval „Osvětim“ všem se srdce, na chvilku, zastavilo. Při slově „Osvětim“ si každý představil něco jiného, ale v každém případě to bylo utrpení a smrt.
Smrt byla jedinou věcí, která všechny lidi spojovala. To, jak skončí bylo to pojící slovo. Každý měl určitou naději, každý jí choval uvnitř do poslední chvíle. Každý ve skrytu duše věřil, že to třeba nebude zase tak zlé. Každý doufal!
Při vstupu do Osvětimi, to nevypadalo zase až tak zle. Někteří pracovníci dostávali obrovské zásoby alkoholu, ale to nebylo všechno. „Zcela přesně věděli, že jednoho dne budou vystřídáni jinou skupinou a budou muset nastoupit cestu obětí, jimž byli předtím přinuceni dělat popravčí“. [Frankl, Přijetí, str.14]
Bylo to tedy něco za něco. Člověk si žil celkem přijatelně, ale za to platil svou smrtí. Na druhou stranu zase lepší než po zbytek svého života trpět. To je pak smrt tím největším vysvobozením. Smrt je v tomto případě to nejhezčí, čeho se může člověk dočkat. Smrt je vysvobození.
Podle toho, jak člověk vypadal se během pár minut rozhodlo, jestli zemře nebo dostane nějakou malou šanci pobýt na světě o něco déle. Rozhodl to pouhý ukazováček důstojníka. Pokud ukáže do leva, kde zemřete a nebo doprava, kde se vám život o něco prodlouží. Otázkou je, co je lepší?
Jediné, co člověku patří je jeho nahé tělo a vzpomínky na život před tím. Je bezvýznamnou jehličkou v lese. Je seschlým zrníčkem šišky. Je nic! Nikoho nezajímá! Nemá nic až na vzpomínky a to své nahé tělo. Když neuposlechne jeho tělo bude postupně k nepoznání. Jeho život bude ještě horší, i když si myslí, že to horší být nemůže. Těžko se dá popsat, jak bezvýznamnou a nedůležitou roli může člověk obsadit.
Jedinou šancí člověka na přežití bylo udržovat se. Snažit se vypadat, co nejlépe a hlavně „neonemocnět“. Kdo kulhal nebo byl nemocný, ihned šel do plynové komory. Byl k ničemu. Lidé se však plynové komory ani moc neobávali, nebyla postrach, byla spíše vysvobozením od všech hrůz a strastí. Kdo zemřel, konečně se zbavil hrůzy, kterou doposud prožíval.
To, že smrt byla vysvobozením, je již jasné. Všechno tomu naznačuje. Další věcí bylo, že nejhezčí, co mohl člověk zažít, byl spánek. Ve spánku člověka nic netížilo, o ničem nevěděl, prakticky ani nic necítil.
Co je to tedy vlastně za život? Je to přece určitý dar, kterého bychom si přece měli vážit. Každý by za něj měl být vděčný. A ne jenom za svůj, ale i za ty ostatní. Jak je tedy možná tahle bezvýznamnost ostatních lidí? Pokud byl život ostatních lidí bezvýznamný, pak musel být bezvýznamný i život těch velitelů a vůbec SS. Kdo ostatním působil bolest byl nejbezvýznamnějším. Byl zrůdou bez citu. Měl sám horší život než ti, kterým ubližoval. Z venku možná jeho život působil pěkně, ale to, co napáchal ho nikdy neopustí. Je poznamenán bolestí, kterou působil ostatním lidem až do konce života. A nikdy, nikdy se jí nezbaví.
Pokud není lidský život nic, pak netuším, co na světě vůbec pohledáváme. Pokud s tím, co nám bylo dáno, nakládáme takhle, pak bychom měli všechno vrátit. Naznačujeme, že nepotřebujeme život k ničemu. Tím, že žijeme ničíme všechno, co jen můžeme.
Jestli se na to lidé opravdu dívali takhle, pak opravdu netuším, čím nám má život být. Chtěla bych vědět čím těm zrůdám život opravdu byl. Chtěla bych se jich na to zeptat. Nejspíše jim byl ale k tomu, aby kazili životy ostatních nevinných lidí. Jenže neuvědomují si, že ho zkazili nejvíce sobě. Nevědí, že život není jenom o násilí, ale že je i o lásce.
„Myslím, že to byl Hebbel, který kdysi řekl: Jsou věci z nichž lidé ztrácí rozum, nebo žádný nemají, a proto jej ztratit nemohou.“[Frankl, str.19, Apatie] Nebude na tom náhodou něco?
Nejhorší, co asi člověk prožívá je ta prázdnota, ta touha po domovu a po svých blízkých. Člověk se ocitne úplně sám, bez svých blízkých, bez lidí, kteří ho mají rádi. Je odstřihnut od normálního světa. Necítí žádnou lásku, pouze nenávist. Je v něm spousta emocí, které dusí v sobě. Kolem sebe vidí utrpení a smrt. Ze strany vysokých důstojníků je to pouze egoismus, nenávist a ohrnutý nos.
Pokud člověk z tohohle všeho zešílí není vůbec divu. Člověk si připadá úplně mimo realitu. Nyní už záleží jen na něm jestli si to připustí nebo nikoliv.
Často se lidé rozhodují mezi životem a smrtí. K čemu byste se raději přiklonili v jejich situaci? Řekla bych, že nejspíše ke smrti. Ke zdánlivému vysvobození. Život je totiž jen samá překážka a bolest. Aby člověk našel v koncentračním táboře smysl života, potřebuje velmi silnou vůli, naději, sílu a smysl toho nějaký smysl života hledat. Právě ten smysl je nejdůležitější. Najít si smysl, cíl ke kterému se pokusí dostat. Pokud mu jedno z toho chybí, jen těžko si vybere život a neupřednostní smrt.
Kdo by to byl řekl, že smrt může být někdy něco, po čem budeme ze srdce toužit.
Nikdy jsem neměla hlad. Až teprve teď si to pořádně uvědomuji. Hlad jsem měla, ale co je to vlastně hlad? O tom nemám ani pořádně zdání. Hlad jako chuť nebo potřebu se najíst znám. Ale hlad jako nutnou potřebu získat, alespoň nějakou energii, nikoliv. Lidé v koncentračních táborech opravdu poznali, co to hlad je.
Cítili, že jejich tělo postupně tráví samo sebe. Mizí svalová hmota a postupně i celý život. To je opravdový hlad. Proto až někdy budete skuhrat, že máte hlad, protože jste tři hodiny nejedli, vzpomeňte si na opravdový hlad. Vím, že jsem tohle také vždycky říkala, ale už to dělat nebudu. Kdo neví, co je hlad ať si váží jídla, aby ho nikdy nemusel poznat na vlastní kůži. Poznat hlad, který zažívali lidé v koncentračních táborech, bych nikomu nepřála.
„Chápu, že člověk, kterému v tomto světě nezbývá již nic, může být šťasten alespoň ve chvílích, kdy je v nejhlubším nitru oddán obrazu milovaného člověka“. [Frankl, str.30, Láska přemáhá prostor i smrt]
Člověk si v koncentračním táboře teprve pořádně uvědomuje, jak miluje ostatní lidi nebo spíše své blízké. Stačí mu jen vzpomínka na ty, které miloval a život se mu alespoň trochu zlepší. Tedy, těžko mohu říkat, že bude lepší, ale někdy stačí pouhá vzpomínka, představa, sen či iluze a alespoň trošku se vám vylepší výraz na tváři. Samozřejmě nezapomenete na všechno trápení, které je kolem vás, ale něco vás přece jenom zahřeje u srdce.
Teprve v těchto chvílích jsme si schopni připustit lásku k tomu druhému, to jak nám chybí. On si třeba ani není vědom toho, jak moc vám v tu danou chvíli pomáhá. Když je například člověk již na konci se svými silami a přemýšlí jestli skoncovat se životem, když hledá nějaký cíl nebo smysl a stále ho nemůže nalézt, pak právě stačí tahle krátká vzpomínka nebo myšlenka a již se o ničem přemýšlet nemusí. Naši blízcí, lidé které máme rádi jsou právě tím smyslem našeho života. Oni tvoří podstatnou část pyramidy našeho života jsou to částečky bez kterých se neobejdeme. Jsou to velmi podstatné částečky, které nám někdy vracejí chuť k životu, existenci na této planetě. Proto bychom si to měli uvědomovat co nejvíce. Měli bychom si jich vážit a vědět, že právě oni jsou tím naším smyslem života.
Pro co si myslíte, že takový člověk v koncentračním táboře žil? Proč to všechno ihned nevzdal? Bylo to tím, že měl někoho, koho by bez boje opustit nedokázal. Když nám na někom záleží, pak nemyslíme v danou chvíli jenom na sebe, ale i na něj a to je právě tento případ. Nemohli bychom odejít z tohoto světa z čistou hlavou, pokud bychom věděli, že jsme se nesnažili zůstat tu pro naše blízké. Nemohli bychom odejít bez boje, který byl bojován za ně!
Když člověk stojí venku a před ním komín z něhož se valí šedý dým, jak se má asi cítit??? Je-li si vědom toho, že tím dýmem jsou právě jeho kamarádi, lidé, které vídal každý den. Jak se má cítit, když den co den míjí šedou budovu koncentračního tábora, šedé obličeje ostatních vězňů a šedé hadry na těle každého z nich??? Nestojí pak za to říci : „Jak by mohl být svět krásný!“ [Frankl, str.30, Moc krásy]?
Tohle si v koncentračním táboře musel říkat asi každý, otázkou pak bylo, kdo měl vůli s tím bojovat a kdo nikoliv. Každý den vstávat s rozlámaným tělem a s kručícím žaludkem. Každý den s většími bolestmi, s menší nadějí, s horším pocitem a s menší vírou a chtěním žít.
Podle mého názoru přežili jen ti nejsilnější, ti s nějakou motivací, s nějakým cílem, vírou a hlavně ti kteří, si našli smysl života. Ti, kteří přemýšleli nad životem a smrtí. Říká se to asi lehce, žili v šíleném prostředí bez jídla a hygieny, ale přece jenom to přemýšlení dělalo asi hodně. Ta motivace byla hodně. Kdo neměl motivaci již se nevrátil. Kdo neměl silnou vůli také se nevrátil. Jen vybraní jedinci měli šanci vyhrát nad hrůzou, která je ovládala. Bylo jich málo, ale přece jenom se tací našli. Byli tací, kteří si dokázali říci, že život je natolik pěkný, že stojí za něj bojovat. Někdy stojí za to říci životu, ano.
„Již se mi oškliví tato hrozná nutnost, s níž se mé myšlenky musí každý den a každou hodinu mořit s takovými a jen takovými otázkami“. [Frankl, str.51, Lidství žije budoucností] Neustálé přemýšlení nad tím, co bude zítra, pozítří, za měsíc, jestli tedy nějaký bude. Neustálé hrabání v paměti, otázky bez odpovědí, potřeba jíst bez potravy. Co bude zítra? Budu mít alespoň krajíček chleba? Mám vyměnit poslední cigaretu nebo si jí ponechat až bude hůř? A tohle všechno stále do kolečka. Je to prokletá budoucnost.
Nikdo neví, jak dlouho bude ještě žít, neví co ho za pár hodin čeká. Má si svůj život vylepšit miskou polévky, a nebo má čekat až bude hůř? Může však být hůř? Může to být ještě horší než doposud?
Neustálé přemýšlení o budoucnosti, která ho ještě čeká. Nikdo nechce přemýšlet, je to však nutnou součástí jeho dne. Někdy si ani neuvědomuje, že o tom zase přemýšlí, ale je to tak.
Život je obrovské bludiště se spoustou nástrah. Život není pohádka s dobrým koncem. Silnější přežijí, slabší nikoliv. Někdy záleží na nás jakým směrem se vydáme, jindy to ovlivnit nedokážeme. Mnohdy musíme přihlížet bolestem ostatních, bez toho aniž bychom mohli zasáhnout. Všechno jednou skončí. Život si můžeme udělat lepší, ale něco ovlivnit nelze. Někdy je všechno nespravedlivé. Je však nějaká spravedlnost? Z toho co stojí v této knihy není a nejspíš nikdy nebude. Spousta lidí zemřela, aniž by byl důvod k jejich smrti. Zemřeli, protože se narodili s jinou vírou, s jiným postavením či jiným názorem. Nikdo z nich si nevybral to, jak zemře. Nikdo z nich to neměl šanci ovlivnit. Nevybrali si svůj život, ale přesto byli ochotni za něj bojovat. Stál jim za to. I když zažili strašné věci, bojovali do poslední chvilky. Některým se povedlo zvítězit nad stinnými stránkami života. Někomu nikoliv. Všechny však spojovala víra a touha po životě. Všichni do posledního si vážili toho, že jim nějaký život byl přidělen. Všichni věděli, že i po tom všem, co prožili, přece jenom stojí za to, říci životu ano.
Pro mě jsou tohle opravdoví hrdinové, kteří se něčemu dokázali postavit. Mohli by klidně skoncovat se životem a říci si, že za to nestojí, ale oni to neudělali. I přes nepřekonatelnou bolest, bojovali a vítězili. Někteří se nevrátili, ale zemřeli s tím, že v nich byla do poslední chvíle určitá naděje.
Život není dětská představa. Není to pohádková knížka ani písnička. Je to něco, co z části ovlivňujeme svým jednáním, ale z druhé části nikoliv. Něco je dáno a to my neovlivníme. Nechci tady propagovat nějaký osud, i když kdo ví jestli nějaký je. Chci jen říci, že svou kariéru jsme schopni ovlivnit, ale smrt, lásku či utrpení moc ne.
Možná to v dětství všechno vypadá pěkně, ale postupem času si člověk začne uvědomovat skutečnou podobu světa. A skutečnou hodnotu toho, proč žít. Ve světě je spousta násilí a utrpení a my tomu jen těžko zabráníme. Aby ho však nepřibývalo tak si stačí uvědomit, že život není jen o moci, penězích a bezohlednosti. Život je především o porozumění, toleranci a o lásce. Láska je to, co může porazit všechnu bolest, násilí a nenávist. Stačí myšlenka na člověka, kterého milujeme a svět je hned pěknější. Proto nikdy nezapomeňte, že život není jenom o postavení ve společnosti, ale o lásce. Život si neurčujeme sami, ale můžeme si ho vylepšit tím, že se budeme snažit žít, co nejlépe. Nezapomeňte, že láska je světlem našeho života. I když se život možná někdy zdá jako temnota, vždycky nějaké světlo je. Tím světlem je naděje, víra a právě láska. Pokud si někdy budete říkat, že život nestojí za to, abychom ho žili, přečtěte si tuhle knížku a budete rádi za to, co máte. Budete děkovat za to, že máte svůj vlastní život. Řeknete si, že přece jenom stojí za to říci životu, ano!!!
How to serving Google
(Davidnob, 26. 12. 2022 0:10)