Tádž Mahal
TÁDŽ MAHAL
Pomník, který postavil jeden z panovníků své milované ženě - nenapodobitelný a krásný
jako sen.
Ágra leží asi 200 kilometrů daleko od Dillí na břehu řeky Yamuna ve státě Uttar Pradeš. Je tu letiště kde přistávají vnitrostátní lety z některých indických měst. Cesta autem z Dillí trvá přes tři hodiny a vlakové spojení Tádž-expresem je ještě o něco delší.
V roce 1629 zemřela manželka indického mogula při porodu čtrnáctého dítěte. Bylo jí 36 let a byla už 17 let vdaná. Její manžel Šáhdžáhán tím ztratil nejen milovanou ženu, ale i chytrou politickou rádkyni. Podle zpráv pro ni truchlil dva roky (podle jiného vyprávění mu bolestí zbělely vlasy). Učinil slib, že postaví pomník, který by byl hoden památky jeho ženy, něco zcela mimořádného, čemu by se nemohlo rovnat nic na světě. Sotva lze popřít, že se mu to podařilo. Arjumand Banu, která je také známa jako Mumtáz Mahal (Vyvolená palácem), tak dostala neobyčejný náhrobek, který se označuje zkratkou jejího jména: Tádž Mahal.
Budova se proslavila po celém světě a přitahovala neuvěřitelně mnoho návštěvníků. Silueta známá z nesčetných fotografií se stala symbolem Indie. Tento obraz je prostě s Indií spjat. Tádž Mahal lze opětovně navštěvovat a návštěvník bude znovu a znovu překvapen. V různé denní době za různého osvětlení působí na diváky vždy jinak. Chybí mu monumentální tíha pomníku, kterou by se dalo očekávat. Spíš se zdá, že se vznáší mezi nebem a zemí - jeho proporce, jeho symetrické členění, okolní zahrady a zrcadlení ve vodě se spojují v dojem, který nezměrnému počtu návštěvníků zaráží dech.
Tádž Mahal postavilo asi 20 000 pracovních sil za dobu 22 let. Říká se, že na architektonickém ztvárnění měli podstatný podíl nějaký Francouz a nějaký Benátčan. Avšak ani jediné jméno stavitelů není známo s jistotou. Pomník je postaven z mramoru (který bylo nutno dopravit z kamenolomů, vzdálených 300 kilometrů), ale rozhodně to není budova celá v bílém, jak chtějí vzbuzovat dojem mnohé fotografie. Do povrchu jsou vloženy tisíce drahokamů a polodrahokamů a pro kaligrafické výzdoby byl použit černý mramor. Ciselované mramorové obklady jsou uměleckými řemeslnými pracemi a vrhají fascinující stíny, vždy podle toho, jak dopadá světlo. Kdysi měl Tádž Mahal stříbrné dveře. Uvnitř bylo zábradlí ze zlata a přes náhrobek princezny, zřízený přímo nad místem, kde byla zpopelněna, ležel šál posázený perlami. Cenné předměty rozkradli zlodějové a také se pořád pokoušejí vkládané drahokamy vylamovat. Avšak přes všechno působí komplex dodnes na každého návštěvníka mocně.
Budova stojí v zahradách a vchází se do ní velkou, překrásnou vstupní bránou. Brána symbolizuje vstup do ráje. Převyšují ji pavilóny završené kupolemi a původně měla vrata ze stříbra, dodatečně pobitá stovkami stříbrných hřebíků. Vrata byla uloupena a v současné době jsou tu místo nich mosazná.
Podle spíš nepravděpodobného vyprávění si chtěl Šáhdžáhán zřídit pomník z černého mramoru na druhé straně řeky Yamuna. V roce 1658 se prodral k moci jeho syn Aurangzéb a zavřel otce na devět let až do jeho smrti do domácího vězení v pevnosti Ágra. Odtamtud mohl Šáhdžáhán vidět Tádž Mahal.
Architektura mughalské doby
Tádž Mahal reprezentuje vrchol architektonického vývoje mughalské doby. S monumentálními náhrobními pomníky stojícími na soklu a vybavenými minarety se setkáme v mnoha částech severní Indie. V roce 1565 se začalo se stavbou Humájúnova náhrobku v Dillí. Jednoznačně je předchůdcem Tádž Mahalu, na rozdíl od jeho vznášející se lehkostí však působí solidněji a impozantněji. Kolem roku 1670 vytvořil Aurangzéb pro svou ženu Aurangabad napodobeninu Tádž Mahalu, která však nebyla tak půvabná jako originál. V roce 1753 byla započata v Dillí další stavba pomníku pro Safdara Janga. Tato stavba byla označena jako "poslední záblesk mughalské architektury", není to však stavební dílo, které by člověk nutně musel vidět. U těchto náhrobních pomníků se opakují tytéž stavební struktury: velká cibulovitá kupole, vodní kanály, kamenné sokly, zahrady rozdělené do čtyř částí.
Vykradači hrobů
Drobní vykradači hrobů, kteří například kradli vzácné kovy z Tádž Mahalu, nestojí za zmínku na rozdíl od činu generálního guvernéra Bengálska lorda Williama Bentincka. Kolem roku 1830 navrhl zapomenutý a už vegetací zarostlý Tádž Mahal zbavit mramoru, ten odvézt na lodích do Londýna a tam prodat. Od plánu se upustilo poté, co mramor, který byl sňat z Červené pevnosti, nenašel žádného kupce.