Takový krásný pár to byl, když po svatebním obřadu vyšli na světoznámé Staroměstské náměstí k čekající koloně ozdobených aut, obklopeni hrdými rodiči, žárlícími přítelkyněmi, závidějícími spolužáky a nadšeně fotografujícími příbuznými. Ti dva zářili tak, že si je fotili i zahraniční turisté, čímž propásli přehlídku apoštolů opakující se na pražském Orloji každou hodinu už několik set let, ba i náhodní chodci jim vytvořili obdivný kordón, v němž leckteré postarší ženě zvlhly oči dojetím. Tak krásný mladý pár a celý život mají před sebou a celý svět...
Místo čtrnáctidenní svatební cesty k moři si novomanželé Jarda (25) a Karin (21) Smolíkovi pořídili vlastní černobílý televizor, plus značně poruchový magneťák tuzemské výroby a desetidenní líbánky strávili u babičky na Šumavě. Ani s bydlením to nedopadlo tak skvěle, když ředitel podniku, kde Jarda pracoval, šoupl slíbený třípokojový byt neteři jakéhosi tajemníka nebo místopředsedy čehosi. Jarda se hodlal nasrat, ale ředitel mu šoupl nějakou tu stovku prémií navíc a tak Jarda radši mlčel. Karin si doma trochu poplakala, ale Jarda ji hezky vzal kolem ramen a přesvědčil ji, že nedostat kvartýr a navíc si ještě kazit náladu, že jo. Prostě řekněme: „Nevadí,“ a tak bydleli, jako tolik jiných novomanželů, u rodičů, kteří sice byli hodní, ale když to chvílemi bylo k nesnesení, střídavě se rozhodovali nastoupit u Lesů na Šumavě nebo do nějakého severočeského dolu, kde by jim byt dali. Z toho ale sešlo a nakonec si museli zaplatit družstevní dvoupokojový byt na nechvalně proslulém pražském sídlišti Jižní Město. Nevadí.
Rodiče jim nastrkali nějaké peníze a tak se rozhodovali, co s tím. Karin chtěla mít podle nějakého časopisu "bílý salón", ale to ovšem ve dvoupokojovém bytě jaksi, že jo a Jarda zase chtěl mít dřevěný kazetový strop, což ovšem v paneláku těžko jde. Nakonec by to snad nějak šlo, třeba si vyměnit byt, už si dokonce sehnali pár adres, ale nakonec to nechali být, řekli si nevadí a bydleli jako všichni ostatní a pořídili si ojetou škodovku, se kterou pak ani moc nejezdili.
Jarda v mládí snil o cestě kolem světa a Karin zase o cestě do Paříže. To by se ovšem muselo podniknout dřív než přijdou děti a to státní cestovní kanceláře Čedok v té době nabízela jen podnikové zájezdy do Drážďan, Lipska, Krakova a Budapešti. Po chvilce váhání vzali ty Drážďany. Ovšem město, stále ještě zjizvené bombardováním, na ně neudělalo žádný dojem, kromě toho v něm zabloudili a při zpáteční cestě jim vynadal celník, že zapomněli podat hlášení. Později se jako zázrakem naskytla možnost jet s Čedokem na Kypr, ale zas to stálo strašně peněz a na tom Kypru je prý vlastně jen koupání, tak prodali starou škodovku, koupili novou modrou, ale stejně s ní moc nejezdili a před domem jim z ní někdo ukradl stěrače a dorost jim hřebíkem poškrábal lak.
Ředitel slíbil Jardovi lepší místo, ale to by zas bylo plno starostí a nervů, Jarda váhal a nakonec mu to místo stejně nedali, takže nevadí. Pak taky chtěl Jarda něco dálkově studovat, ale to by znamenalo šest let zabité večery a vlastně nač, když to místo by mu pak stejně nedali, že jo. A Karin se chtěla učit francouzsky nebo italsky, ale co pak s tím, když jet se dá nakonec jen do Drážďan, Lipska nebo Budapešti, na tom Kypru je jen koupání a ostatně se tam mluví řecky nebo dokonce turecky, ale nám to už nevadí.
Děti celkem ušly, Jardovi a Karin dokonce vyšel "páreček", jak si přáli a navíc ještě napřed dcerka jako "chůvička", ale trochu dost šilhala a chlapeček zas musel nosit rovnátka na zuby a do devíti let těžce zápasil s abecedou, zaboha mu nešlo písmenko "z", ale zas to nebylo tak špatné, aby musel do pomocné školy, takže nevadí a opravdu. syn se po letech stal číšníkem v mezinárodním hotelu, oblékal se v tuzexu, jezdil bílým mercedesem a občas strčil rodičům nějakou tu stovku.
Jarda Karin jednou zahnul na služební cestě v Hradci Králové a dostal kapavku, sice hladce vyléčen, ale Karin se to nějak domákla a prohlásila, že se v ní něco navždy zlomilo. Sama se pak v práci seznámila s vdovcem, byl to architekt, bydlel v krásné vile a opravdu se chtěl (bůhvíproč) s Karin oženit. Byli párkrát v kavárně hotelu Praha, jednou ji vzal na večeři do Intercontinentalu, ale přepychový hotel Karin nějak deprimoval a pak, člověk nikdy neví a kdoví co by pak zas všecko, že jo. Takže nakonec z toho nic nebylo, vdovec architekt se oženil s Karininou kolegyní z práce, no nevadí, ale Karin zatrpkla.
Po smrti rodičů zdědili Smolíkovi dost peněz, takže rázem by šlo pořídit si větší byt a v něm Karinin "bílý salón" podle toho časopisu, který ale už dávno zahodila, nevadí a pro Jardu i ten dřevěný kazetový strop, ale prý se v něm rády drží štěnice a oni si už zvykli kde a jak byli. Tak si koupili zas novou škodovku, zas modrou a barevný televizor, který je uspával stejně jako předchozí černobílý. Dále velkou lednici Zanussi s mrazákem, pro oba objemné vydří kožichy, které chovali v plastikových obalech, něco uložili na knížku, protože člověk nikdy neví, že jo a za zbylé peníze si Karin vynutila připomenutím té Jardovi nevěry. Splnila si tak svůj dívčí sen, cestu do Paříže. A jeli tam bez šilhavé dcery a bez syna číšníka, který si tam již párkrát zajel svým bílým Marcedesem.
Jarda s Karin tam jeli ovšem vlakem s Čedokem na devět dní, z toho celých jen sedm, za celkem skoro pětadvacet tisíc, k tomu Jarda ještě přikoupil od veksláka před Tuzexem na Palačáku jednu spolkově německou stomarku, ale ve vlaku před státní hranicí ztratil odvahu, na WC bankovku spálil a spláchl a třeba to tak bylo lepší, protože ta stomarka klidně taky mohla být padělaná, že jo, takže nevadí. Bydleli v chudičkém hotýlku od Čedoku poblíž Gare de l´Est a vlekli se Paříží. Protože měli málo franků a nikdo jim neřekl, že i za málo franků lze v Paříži koupit lítačku na dopravu a jezdit tak neomezeně, vlastně jim to někdo řekl, ale oni mu nevěřili (nikdy ničemu nevěřili), ostatně mu ani nerozuměli (nikdy nic nepochopili), nevadí. Ty sochy v Louvre a Mona Lisa jim připadaly již okoukané a Jarda měl konflikt s majitelem jugoslávské restaurace, kde měli předplacené obědy a večeře, ale pivo se muselo platit z kapesného, Jarda si je levněji kupoval v krámku a v té jugoslávské restauraci pak pod stolem upíjel lahváče. Nejvíce je okouzlil bílý křupavý francouzský chléb, který byl v ceně zájezdu, ale zas tyhle veky přišly dost draho za těch pětadvacet tisíc a sto marek, a když si obyčejnou veku rozpečete doma v troubě, máte to skoro to samé a nemusíte přitom držet pivo pod stolem mezi koleny.
Když pak policie oznámila jejich dceři, že jí oba rodiče shořeli ve svém autě při havárii, šokovaná šilhavá dcera nešťastně vyhrkla, jestli ta jejich modrá škodovka je hodně rozsekaná, což byla. Naštěstí byla plně pojištěná, takže nevadí. Když je potom společně spouštěli do rodinné hrobky po devětatřiceti letech od onoho dne, kdy po svatebním obřadu zářili na Staromáku s celými krásnými životy před sebou a celým světem, obřadník si marně (ale jen krátce) lámal hlavu, co říci nad jejich mrtvolami, ale nakonec řekl totéž co o všech nás ostatních mrtvolách.
Inspirováno V. Páralem. (Dekameron 2000 aneb láska v Praze).
Ken Park
