Bodování pokojů: hysterie a davové šílenství
Na našem zimním soustředění se rozmohl zvláštní druh paniky. Vznikl nečekaně, za to s okamžitým účinkem.
V podstatě stačí jen pomyslet na to, že půjdu bodovat úklid a mezi osadníky jednotlivých pokojů vznikne panika. V tu ránu jdou stranou všechna PSPčka odhozená na místě, kde se s nimi právě hrálo a sladkosti, které uspokojovaly ty, kterým nevoněla snídaně.
Jakoby se mezi prcky v době bodování uzavřela nepsaná dohoda spolupráce. Pryč jde nevraživost mezi jednotlivými povahami. Rázem jeden běží do dalších pokojů s hysterickým křikem: „Bodovááání pokojům!“ Opakuje to tak dlouho, až ostatní vyběhnou a začnou kvapem zjišťovat situaci.
„Trenér už jde. Těm vedle dal sedm, dělej, dělej, dělej.“
Většinou to pokračuje zablokovanými dveřmi a ujišťujícími dotazy.
Děti: „Trenére, musíme mít kvůli bodování povlečenou peřinu?“
Já: „To záleží na vás.“
Děti: „Uf“
Já: „Ale strhávám za každou takovou peřinu bod.“
Děti: „Sakra. Dejte nám minutku. Dělej, dělej, dělej.“
Při samotném hodnocení si musíte dát záležet na hereckém vystoupení, vážně a dlouze přemýšlet o známce. Během toho většinou probíhá modlitba. Po vyslovení ortelu následuje většinou spontánní radost, hlasitý křik (bohužel spíše pištění) a poskakování s rukama kolem ramen.
Euforie ještě doprovází zapisování známek do tabulky a pak je chvíli klid. Většinou tak pět, deset minut. Pak s ťukáním přicházejí k mým dveřím jednotliví osadníci s dotazem: „Kdy bude další bodování pokojů?“
Pokud chci klid, řeknu, že zítra. Pokud chci zábavu a bolení hlavy (z jejich pobíhání a pištění), řeknu, že za pár minut (ono stačí říct, že uvidím, jak se mi bude chtít) a panika je na světě. Začíná další kolo bodovací hysterie.
