Táta závodník
„Čím pak je tvůj tatínek?“ Zeptala se mě paní učitelka v první třídě základní školy. „Táta je závodník a já budu jednou taky,“ odpověděl jsem sebevědomě. Dlouhé roky jsem byl totiž přesvědčen, že můj taťka je pilotem závodních aut.
Mohlo za to hned několik událostí. Tou první je bezpochyby to, že jsem nikdy jako malý kluk neviděl tátu pracovat. Prostě jen ráno odešel, když mi mamka právě předávala pečlivě zabalenou svačinu a večer unavený a celý splavený sedával v křesle při sledování zpráv. Proto jsem nikdy vlastně netušil, kam tatínek na celé dny mizí a proč přichází se zapadajícím sluncem a unavenou tváří domů. Až jsem tomu jedno
u přišel na kloub, to mě totiž taťka vzal na firemní závody.
Mohlo mi být nějakých pět, šest let a protože jsem byl tátův jediný syn, stal jsem se obětí jeho sportovních choutek. Jeli jsme tehdy spolu na nějaký menší silniční okruh. Byl jsem posazen na hlavní tribunu a sledoval taťku jak tam sviští jedno kolo za druhým. Hned mi to bylo jasné. Pochopil jsem jeho věčně unavenou tvář při návratů domů a jeho skvělé řidičské schopnosti. Všechno mi to do sebe krásně zapadalo, jen mé učitelce ve zmiňované první třídě, se to příliš nezamlouvalo. „Ale no tak Ríšo, tvůj táta je přece inženýr.“ Opravila mě nepříjemně příjemným hlasem paní učitelka. „O tom já nic nevím. Můj táta závodí,“ stál jsem si za svým a dál se o tom odmítal bavit.
Až časem jsem pochopil, jak se to skutečně má s tátovým závoděním. Častokrát mě brával sebou a dokonce mě s postupujícím věkem začínal pouštět za volant. Kam se v tu chvíli hrabaly všechny krabice lega, angličáky nebo letadlové modely, mně se splnil dětský sen, řídil jsem se svým tátou závodní auto.
Z velkých okruhů se závody začaly stěhovat do hal, kde se jezdilo na motokárách a z mé vysněné tátovy závodnické kariéry se stala pouze příjemná dětská vzpomínka.
Dnes jsou pro mě firemní záv
ody běžnou záležitostí. Táta se svou malinkou firmou je častokrát zván na větší či menší setkání, kde se kromě samotného závodu uskuteční neuvěřitelná hostina.
Je tomu pár dní, co jsem byl poprvé na podobných závodech bez něj. Reprezentoval jsem jeho firmu ve společnosti kamaráda a kamarádky a o zábavu nebylo nouze, i když tam nebyl můj táta „závodník“.
