Nejvyšší pražská soutěž mužů v kopané nabízí mnoho zajímavých osudů. Známý fotbalový komentátor a tanečník ze Stardance, Jaromír Bosák, v jednom ze svých otištěných rozhovorů píše, že i když fotbal nudí a skomírá, vždycky se najde kolem zápasu spousta zajímavých příběhů, které stojí za to. Pár takových se Vám pokusím zprostředkovat.
Termíny zápasů tramvajové ligy jsou o víkendech většinou již v dopoledních hodinách. Člověk musí vstávat brzy ráno, aby stihnul předzápasový sraz týmu, často navíc na druhé straně Prahy. Navíc tramvaje mají o víkendu delší intervaly, takže je vždy lepší vyrazit o chvíli dří
v, než platit tradičně jednu z nejtučnějších
položek na seznamu pokut týmového pokladníka (pozdní příchod na zápas). Víc se platí snad jen za narození syna (dcera vyjde levněji).
Občas se v tom ranním spěchu stane, jak je u většiny chlapů ráno běžné, že se nestihnou před zápasem vyprázdnit a dohání to až na poslední chvíli v dějišti klání. Před obvykle nechutnými záchodky tak panují tlačenice. Střihá se kdo půjde dřív, aby nemusel čichat tak nehezky nakopávající odér. Toaletní papír je nedostatkové zboží. Obecně je známo, že fotbalista se snaží jít na hřiště co nejlehčí.
Hitem jsou kopačky po vzoru atletických treter vážící pár gramů. Jeden bývalý reprezentant, s kterým jsem měl tu čest nastupovat v jednom týmu, chodil vždy do šatny s kelímkem od kávy z automatu. Na tom by nebylo ještě nic zvláštního, kdyby ho po dopití nerozstřihl na dva kusy a oba si je dal pod stulpny místo zbytečně těžkých chráničů holení.
K jednomu z posledních zápasů podzimu jsme zavítali k tradičnímu soupeři z betonem zalitého a Penery strýčka Homeboye proslaveného Jižáku.
Když jsem spláchl a vyšel ven, narazil jsem na v křečích smějícího se spoluhráče Honzu. Na to, aby se smál zvukům, které před chvílí vycházeli z mé kabinky, už je starý dost, a tak jsem se zeptal, co ho tak pobavilo. "Pamatuješ, když jsme tu hráli před rokem? Při rozcvičce to na mě přišlo, sotva jsem doběhl na
hajzl a pustil to. Až po chvíli jsem si uvědomil, že na místě není žádný hajzlpapír a tak jsem musel obětovat slipy", snažil se mi Honza podat vysvětlení.
„To je teda šlágr, to jsem nevěděl. Je ale hezký, že se dokážeš takhle do
červena rozesmát pří vzpomínce na něco, na co bych já asi nejraději co nejdřív zapomněl", a v duchu si klepal na čelo. "To ale není všechno! Tak si tu tak po roce zase tlačím, vzpomínám, co bylo a jen tak ze srandy zkusím sáhnout
nad sebe na zítku mezi záchody, do míst, kam jsem ty slipy tenkrát hodil a ony tam pořád jsou. Jen ta hnědka na nich trochu vybledla", dal mi šach-mat Honza a na důkaz ještě ukázal předmět doličný.
Ken Park
