Státní opera
Státní opera. Řekli byste krásná historická budova, v noci romanticky osvícená, ve dne záhadně tichá, ale byli jste někdy uvnitř? Já tam byl tento víkend poprvé v životě a vůbec jsem netušil, jak ta budova může být záludná.
Když jsem totiž vyrazil v první předstávce na záchod, ještě jsem nevěděl co všechno mě čeká. První rada zní, na záchod nechoďte sami. Já vím, že to je divné, ale věřte, že vím o čem mluvím. Při prvním marném pokusu mého pátrání jsem oslovil všudypřítomné průvodkyně, které i přes svůj "zralý" věk byly tak ochotné, že Vás zavedli vždy na místo určení. Otázkou však zůstává, zda na místo určení chtěli jít také, nebo Vám jen chtěli ukázat cestu. To se mi totiž stálo málem osudným. Při dotazu, kde najdu záchod se na mě starší průvodkyně pousmála a povídá: "Jen pojď chlapče, pojď za mnou, já vím, kde máte záchodky." Tak jsem vyrazil v jejích stopách a po pár krocích a dvou minutách chůze jsme tam byli, vlastně stačilo jen ukázat na dveře, které byli od nás pár metrů, ale tak jsem to měl alespoň s průvodkyní. Ta pro mé zděšení ovšem pokračovala semnou na záchod, což už mi takový komfort služeb nepřišel a tak jsem na ní tak koukal a čekal, co chce dělat. Nechtěla dělat nic, naštěstí, naneštěstí? Stále tam tak stála a já řekl docela skromně: "Můžu?" Pochopí, nepochopí? Pochopila. Dokonce i odešla. A tak jsem v klidu(už ne příliš vklidu)vykonal vše potřebné a vydal se k bufetu.
K tomu mám už jen jednu radu, nechoďte k bufetu sami. Zase to zn
í divně? Ne, pokud budete mít za sebou mé zkušenosti. Jít během přestávky cizojazyčného představení opery k baru znamenalo jediné, že jste byli ideální fotograf pro páry z řad turistů. Tou cestou jsem zdokumentoval snad deset zamilovaných dvojic, pomalu se na mě tvořila fronta a jak jistě víte, po prvním gongu už bar neobsluhuje a tak jsem se musel spokojit s přestávkou plnou zážitků, ale bez pití a jídla. Po zbytek večera jsem již neopustil prostory své lóže.
