Valiho život ze všech stran

Vždycky, když jsem se ráno probudil, stačilo jen roztáhnout závěs, vykouknout z okna a hned jsem věděl, že mě čeká další naprosto úžasný den, kdy se teplota vyšplhá vysoko nad dvacítku a mraky budu moct počítat na prstech jedné ruky.

Předposlední ráno v Alpách bylo příjemné, v hotelu nás čekala skvělá snídaně se švédskými stoly a krátce po ní jsme vyrazili na další adrenalinový zážitek, rafting.

Autem jsme sjeli dolů do údolí, přejeli řeku a přímo pod lanovkou v Cavalese* jsme navštívili raftingový klub, kde nás pečlivě vybavili na jízdu na divoké vodě. Pár minut nepoužívaný, tudíž velice „příjemně promočený“ neoprén, k tomu potrhané boty, též totálně durch a helma, po které mě dodnes svědí hlava. K tomu ještě patřila nepromokavá bunda a záchranná vesta, ale to už jsem přes vrstvu mokrého neoprénu na těle ani nepocítil.

Po krátkém nácviku, jak se chovat ve vodě, když vypadnete z raftu, jsme mohli vyrazit. Na starost si nás vzal Giovanni, italský instruktor, který usednul jako kormidelník na zádi raftu a diktoval. Do jeho slovníku patřílo nanejvýš šest slov: „Go“, „Back“, „Left“, „Right“, „Power“ a „Sorry“. Občas je velice vtipně kombinoval, takže z toho místo logického „Left back“ vznikalo „Go back“ a to pak nikdo netušil, co vlastně dělat. Po několika podobných nedorozumění, označil jednoho mého kolegu za kolaboranta, že ho vůbec neposlouchá a že to takhle nejde. Všechno to ale bylo v legraci, o čemž jsme se přesvědčili o malou chvíli později.

Tempo jízdy bylo chvílemi vcelku rychlé a tak jsme byli rádi, že jsme vnímali toho před sebou, abychom pádlovali ve stejném rytmu, když v tom najednou Giovanni spustil: „Go, go, go, power go, power go!!“ A asi po pěti vteřinách tohoto křiku jsme v plné rychlosti čelně narazili do skály. V tu chvíli jsme se na něj všichni vražedně podívali a on jen skromně pronesl: „Sorry, it was joke.“ „Very funny“, jak by řekla má „milovaná“ profesorka angličtiny ze střední. Ale ono to opravdu bylo vtipné. Všichni jsme se na sebe tak podívali a začali se tomu strašně smát. Jen teda pořádně nechápu, kam koukali první dva členové posádky, kteří měli sledovat cestu. Dá se pochopit, že my ostatní jsme byli rádi, že stíháme sledovat pádlo toho před sebou, ale ti vpředu? Asi kolaboranti, ale vždycky když si na ten moment vzpomenu, musím se smát. Aspoň viděl, že ho posloucháme.

Nekonečná jízda a nádherný vodopád

Po několika minutách jízdy na raftu jsme zastavili u břehu a mysleli si, že jsme dojeli. Giovanni si ovšem přichystal další překvapení, vodopád.

Raft jsme nechali na břehu a krátké chůzi došli ke třicetimetrové skále, ze které stékala voda. Úkol zněl jasně, dobrovolníci mohou projít pod dopadající vodou, přitom se držet skály a když dojdou nakonec, vylezou po skále a tak z osmi metrů si skočí dolů. Zajímavá možnost a když už jsem tady, dlouho bych litoval, že jsem si to nezkusil.

Opět jsem byl jediný z naší skupiny, ale tentokrát do toho šlo se mnou několik Italů a Němců a také Giovanni, který si mě vzal pod ochranná křídla.

A tak jsem krok po kroku následoval jeho ruku, která mi ukazovala, ať jdu za ním. Najednou jsem na několik vteřin neslyšel nic jiného než obrovskou sílu hučící vody, která lemovala skálu a prudce dopadala přes má záda na hladinu. Vzduch tu snad ani žádný nebyl, každé nadechnutí mi připadlo jakoby bylo úplně do prázdna a tak jsem měl sto chutí každou vteřinou se pustit a proskočit vodopádem(kdo se dusil, nebo měl jiné problémy, mohl se prostě odrazit a skočit do vody, to bylo bezpečné). Bohužel má „opravdu moc úžasná“ vlastnost nedokázat přijmout porážku, mě dovedla společně s Giovannim až na druhý konec vodopádu, vyšplhala semnou na skálu a užila si vítězný skok zpět pod vodopád. Můžu říct, že to byl asi můj nejkrásnější a zároveň nejděsivější zážitek z Itálie. Od té doby jsme si s Giovannim výborně rozuměli.

Poslední stoupání a rychlý sešup

Po neuvěřitelném zážitku s vodopádem jsem posbíral gratulace českých kolegů a pokračovalo se dál po řece. Na konci sjezdu na nás čekal stylový autobus ze sedmdesátých let, který nás odvezl zpět k autu a mohlo se společně s Giovannim a průvodkyní Naďou vyjet lanovkou na sjezdovku Lago di Tesero, kde mimochodem loni Lukáš Bauer vítězně dokončil Tour de Ski(závody v bězích na lyžích).

Zde nás čekal klasický oběd s velkým předkrmem, který obsahoval velké dřevěné prkénko plné uzeninových laskomin a pár skleniček vína.

Když jsme to všechno vstřebali, vyzvedli jsme si horská kola a vyjeli lanovkou až na úplný vrchol hory, někam do výšky 2.800m. Na chvíli jsme se dokonce ocitly nedaleko Rakousko-Uherských hranic, které byli zrušeny v roce 1918.

Na vrcholku jsme ještě každý(nechápu jak)do sebe naládovali obrovský kus zmrzlinového dortu a pomalu se začali připravovat na sjezd na horských kolech.

Vždycky jsem měl představu, že kolo je jeden z nejlepších sportovních nástrojů a co víc si přát, než nemuset na něm šlapat a jen se spouštět z horského vrcholku dolů do údolí, jenže pozor! Z této letargie mě probralo hned několik prvních metrů, kdy na kluzkých kamíncích kolo šlo neustále do smyku a rozjet se, se rovnalo sebevraždě. A tak jsme metr po metru pomalu sjížděli dolů a Italové se nám marně snažili vysvětlit, že musíme být zaklonění, nesedět v sedle a brzdit pouze přední brzdou. Trvalo nám to docela dlouho. U mě to odnesla vyfouklá zadní guma, u jiných zase odřené ruce či jiné šrámy, ale po pár kilometrech se terén zmírňoval, naše odvaha zvětšovala a najednou jsme byli dole.

A tak skončil náš poslední adrenalinový zážitek z Alp. Pak nás už čekalo jen užívání si wellnessu v našem hotelu, parádní večeře v pizzerii, dlouhý spánek a ranní odjezd domů.

* Lanovka v Cavalese je světoznámá bohužel díky jednomu z největších tragédií v Italské historii. V roce 1998 tudy totiž prolétaly tři americké stíhačky, jejichž piloti nejspíše chtěli trošku vystrašit místní návštěvníky nízkým letem, jenže jedna z nich zavadila o nosné lano lanovky a přetrhla jej. Lanovka spadla dolu do údolí, při tomto neštěstí zahynulo 20 lidí. Americké stíhačky přetržení ani nezaznamenaly a letěly dále. Od té doby nevede trať lanovky přímo z jedné strany údolí na druhé ve vysoké výšce, ale kopíruje zemi a má také mezistanici.