Chovu holubů se v naší rodině věnoval již můj děd a poté otec, kteří rekreačně chovali poštovní holuby. Já jsem si své první anglické pávíky přinesl od pana Karla Ladmana v roce 1977. S příchodem pávíků přestává otec holubařit a starost o veškeré osazenstvo holubníku padá na má bedra. I když se jednalo o pávíky velmi slabé kvality, měl jsem z nich velkou radost. Změna nastala v roce 1986, kdy se stávám členem speciálního klubu a získávám své první pávíky v barvě bílé černoocasé od pana Ladislava Chlebouna staršího. Tito holubi vytlačili během několika málo let veškeré dřívější osazenstvo a pomalu se začíná rozvíjet vzájemná spolupráce s tímto chovatelem ( poté i jeho synem Ladislavem ), která trvá dodnes. V roce 1989 osobně poznávám pana Oldřicha Sedláčka, jehož holubi pozvedají kvalitativní laťku mého chovu zase o stupínek výše. Rok 1992 pro mě znamená další velkou změnu. Poprvé vyjíždím na západ od našich státních hranic - do sousedního Bavorska, kde se seznamuji s panem Rudi Fenzlem. Ten již v té době disponuje obrovským množstvím pávíků nového typu, které osobně dovezl od chovatelů z USA. Tito holubi mě tak "očarovali", že i já jsem se radikálně rozhodl a koncem roku 1995 poletovali na mém holubníku již jen pávíci nového ( tzv. amerického ) typu. Dalším mezníkem bych označil rok 2001, kdy s přáteli nasedáme do letadla a odlétáme přes oceán do Kanady. Zde poprvé na vlastní oči vidím, díky Jaroslavu Šindelářovi, holuby a chovatele, o kterých se mezi chovateli pávíků v Evropě tak často hovoří. Součástí našeho programu byla návštěva "Národní výstavy mladých holubů USA", kde jsem viděl holuby dalších pávíkářských veličin. V roce 2005 jsem si svůj zámořský pobyt zopakoval.
Své první anglické parukáře jsem získal v roce 1992 od pana Štefana Makary. Tyto jsem v létech následujících doplnil o holuby od pana Jozefa Agócse, pana Michala Tótha a několik jedinců importovaných z Jugoslávie, Maďarska a Rumunska. Prvním mezníkem v chovu tohoto plemene byl rok 1997, kdy jsem navštívil chov pana Eugena Freye a pana Franze Ponecze. U těchto dvou chovatelů jsem viděl, kam se ubírá chov parukářů na západ od našich státních hranic. Tak, jako přešli chovatelé pávíků na moderní typ, tak učinili i chovatelé parukářů. Tak se stalo, že ani já jsem nechtěl zůstat pozadu a na konci roku 1998 pobývali na mém holubníku výhradně holubi nového typu. Jedince od již výše zmiňovaných dvou chovatelů doplnili holubi od pánů Dietra Berngese, Fritze Kalverkampa, Bernda Wankeho a Jürgena Waldenmaiera. Při své první návštěvě USA v roce 2001 jsem zakoupil a následně importoval několik párů přímo od Edmunda Bachmanna.
Zlom v mém pohledu na čínského holuba nastal při mé návštěvě "Národní výstavy mladých holubů USA" v Louisville ve státě Kentucky v roce 2001. Zde jsem poprvé v životě spatřil na jedné výstavě několik stovek krátkých, prsatých holoubků s překrásnými pernatými ozdobami. Tito mě tak oslovili, že jsem neodolal a začal se věnovat jejich chovu... Tak se stalo, že na jaře v roce 2004 přišla zásilka holubů z Kanady, jejíž součástí byli i čínští holubi.
Od října 2007 pak i čeští bubláci... Nikdy bych nevěřil, jak dokáže tříletý syn odkoukat od svého otce, co dělá v holubníku se svými holuby a to samé pak praktikovat v jeho nepřítomnosti... Toto poznání mě vedlo k tomu, aby i můj syn Pepa vlastnil své vlastní plemeno holubů. Delší dobu jsem si lámal hlavu s tím, které plemeno holubů by ho mohlo zaujmout. Moje volba padla na české bubláky. Prim v mé mysli hrála náklonnost k tomuto českému plemeni holubů, dále pak přátelství s panem Karlem Smolou, který byl jejich dlouholetým chovatelem. A čím by mohli čeští bubláci mého syna zaujmout? Doufal jsem, že jejich hlasový projev, pernaté ozdoby a kresba tygra bude to, co zaujme malého Pepu. Nemýlil jsem se. Při příchodu na holubník a následné otázce pana Smoly, kteří se mu nejvíce líbí, Pepa odvětil: "Tito, strakatí". Poté jsme přijeli domů s velkou slávou mamině ukázat pár českých bubláků černých a pár českých bubláků černých tygrů... A tak se začala odvíjet nová éra na holubnících Kostkuba - a popravdě řečeno, éra daleko důležitější...