Soustředění Rybník 2022 – 0. den - Pátek: Cesta z Aše k penzionu Na Zlaté cestě v Milířích

Vyjeli jsme v pěti – Honza, Lukáš, Mejty, Šimi a já. Den před odjezdem jsem bloudil Hazlovem s velkým batohem a hledal Pedikúru, protože jsem byl s Lukášovou maminkou domluvený, že mi ho vymění za řízky na cestu. Takto výhodnému kšeftu odolat nešlo. Batoh jsem tedy zdárně dopravil na Pedikúru, odkud pak druhý den ráno cestoval společně s Lukášovým do Aše na společný autobusový odjez menších účastníků a obou děvčat mé skupiny.

Tentokrát jsme s Lukášem nevyjížděli od 2. lavičky, jako vždy, nýbrž přímo od něj, protože jsem ještě musel naložit ty řízky. Takže tentokrát má o těch 200 m kratší švih Lukáš.

Sraz s ostatními jsme měli v 08:50 hod. u Honzy, odkud jsme se vydali společnými silami prorazit zátaras ke klubovně na Háji, protože Ašáci tam mají pořád nějaké slavnosti a klubovna je tak vždy obklíčena.

V klubovně jsem každému nachystal dvě Margotky a velké Pikao. Já si vzal Pikao své, speciálně upravené, aby mi ostrými zakončeními netrhalo kapsu dresu a rovněž dvě Margotky, které jím právě teď. To Pikao už od jara vozím na Klínovec a zpět a opět leží ve špajzu. Protože nic nevydrží věčně, dal jsem před odjezdem Lukášovi za úkol, aby na mě dohlédl, že ho domů tentokrát už nedovezu. Lukáš se na mě vybodl a já tak ke kilu a půl, co jsem během soustředění přibral, přidám gramy další.

Protože sladké traťovky byly rozdány a řízky jsem vezl já, mohl jsem se soustředit na to opravdu důležité – vyplnit zbývající místo v mém batohu čajem na cestu a okometricky i slovně zkontrolovat stav kluků a dohlédnout, aby na zádech nevezli něco, co by se mohlo stát problémem. Proto Honza vyfasoval malý a lehký 10 l batoh, kterých jsem pro tento případ vezl dostatečné množství a do nějž si přeskládal své čtyři věci, které jsem na cestu požadoval, vyhodnotil jako zcela dostačující a předpokládal, že nic dalšího a zbytečného si nepovezou – jen zubní kartáček, tričko, trenky a kraťasy pro pobyt v penzionu. Nebudu přece šacovat věci velkých kluků - kdo ví, co bych mohl spatřit. Proto mi uniklo, že si Honza veze navíc obrovský ručník, mnohem větší, než dohromady ty dva, co jsme každý dostali v Penzionu. Ale Honza je v tom nevinně – maminka zavelí a přes to vlak prostě nejede, to známe všichni. Třeba já musím podávat domů pravidelná hlášení dodnes. Měl mi to ale říct a já už bych mu ho sebral a v klubovně zanechal.

Vyjeli jsme v 09:00 hod od klubovny po známé trase, co jezdíme na Dyleň. Jediný Honza až na Dyleň ještě nejel. Zatím se nejdál dostal jen nad Mýtinu, takže touto úžasnou cestou do hlubin Českého lesa si nejen důkladně prověřil své morálně volní vlastnosti, ale současně i splnil povinnost každého velkého Ašského bajkera - dojet až na Dyleň a k Janovského prameni. Jeli jsme vlastně Dyleň AB - 05, jen s jiným zakončením.

Už na Pomezí jsem si dělal starosti, ale na Zelené hoře mi bylo jasné, že Honza, coby cyklista, brzy umře. Co včil, říkám si. Nouzový odvoz jsem neměl v plánu a proto ani nebyl domluvený a vracet se jen kvůli tomu, že měsíc před prázdninami polámaný Honza o těch prázdninách vůbec nic nedohnal, neb jen lenošil a na kole nejezdil (což mi prozradil až na Zelené hoře), jsem se nechtěl, protože tím bychom skončili.

Je to sice ještě kluk, ale na svůj věk opravdu bytelný, co musí něco vydržet. A ze zkušenosti vím, že pokud se jede rozumně, stovku za celý den dá každý, i ten, co na kole vůbec nejezdí. Rozhodující pro mě ale bylo, že Honza se na soustředění a cestu na něj těšil a že chtěl za každou cenu pokračovat dál. No nic, se slzou v oku jsem se rozloučil s Drsoněm, posadil na něj Honzu a ke kilům v batohu jsem přidal dalších osm, co má Honza na svém kole, oproti Drsoňovi, k dobru. Jediná výhoda této výměny pro mně je, že ani já a ani Honza na těch kolech při ní nemusíme nic štelovat.

Bylo mi jasné, že Honza odteď bude už jen trpět, ale za blbost se platí. Do Milířů na Drsoňovi dojede a pak se uvidí. Odpočine si a druhý den už náročný není. Ale jak jsem psal – Honza si celé soustředění protrpěl a pokud přišla nějaká změna, tak ta, že následující den trpěl víc, než ten právě uplynulý. Honza si však za celou dobu sám na nic nestěžoval a svůj úděl nesl statečně. I tak ale došlo zákonitě i na to, co jsem mu nejen já, ale i zbývající kluci říkali a radili a čemu se až do předposledního dne urputně bránil. O tom ale až v pokračování.

Dojeli jsme tedy na Dyleň, udělali zápis na nevyhlídce a u Janovského pramene snědli po jednom řízku (tuším, že já dal dva), protože je sucho a oheň pro pečení špekáčků jsem z tohoto důvodu rozdělávat nechtěl. Chvíli jsme orazili, kluci si vybrali každý svůj nožík (Lukáš, Šimi a Mejty třetí, Honza první), nabrali čerstvou vodu a vydali se do neznámých, ale překrásných hlubin Českého lesa. Nožík stále čeká na Jasmínu a Dominiku. Jasmína sice na Dyleni byla už vloni a to hned dvakrát (poprvé na soustředění a podruhé na podzim s Lukášem, který se na soutředění zrakvil), ale zpětné zásluhy neplatí. To by ho Lukáš se Šimonem museli rovněž dostat, už čtvrtý, a to by mě taky mohlo zruinovat.

U Broumova je hezká a hodně hluboká houpačka na hladkém asfaltu, opravdu hodně prudce dolů a vzápětí prudce nahoru, kde se to během okamžiku fest rozjede a vzápětí fest zabrzdí v protisvahu. Proto jsme to jeli po jednom.

Protože se Honza na Drsoňovi vzpamatoval a byl už z nejhoršího venku a jel stabilně to své, zajeli jsme až nahoru na Pavlův Studenec, na benzínku, pro něco k jídlu a pití. Kluci si dali zmrzky a bagety, protože rohlíky neměli a já přibalil navíc ještě 2 l Coca-Colu na večer ke špekáčkům, co si na penzionu opečeme.

Odtud už to bylo až k penzionu jen z kopce, několik km, protože jsme museli klesnout skoro o 200 m níže. Zhruba v půlce sjezdu, ještě v lese, nás zastihla poměrně silná přeháňka. Naštěstí se nám do cesty postavil velice huňatý strom a pod ním jsme to prakticky v suchu přečkali.

Pod Dylení jsem na penzion poslal opožděnou zprávu (protože jsem na to dříve nevzpomněl), že přijedeme mezi 17 a 19 hodinou a v 17:30 jsme k penzionu dorazili současně s paní vedoucí. Ta si nás zapsala, ukázala mi, co kde je, předala mi klíče od pokoje i baráku a zase odjela domů.

Vykoupali jsme se, Honza měl luxusní výběr stěr svého těla provést do jednoho ze tří svých ručníků a zabydleli jsme se v podkroví. Podkroví bylo dlouhatánské, ale ukrutně nízké, takže jsem měl problém se mezi zkoseným stropem a postelemi vůbec pohybovat. Na jednom konci u zdi bydlel Honza, z jedné strany příčky já, z druhé strany příčky na přistýlce vedle manželské postele Mejty a na manželské posteli Lukáš a Šimon. Pak byla spousta volného místa a vedle okna televize. U okna se dalo jakž takž dýchat, ale na druhé straně jsem lapal po dechu. Zkusmo jsem si lehl na podlahu, že to na ní nějak přetrpím, když kluci přišli s tím, že Mejty vlasně leží na matraci jen vyndané z postele. Takže jsme matraci z mé postele taky vyndali a přestěhovali pod okno.

Jakmile jsme toto vše pořešili, šli jsme ven. Šimi zkušeně nasekal třísky a dřevo a rozdělal oheň. Opekli jsme špekáčky, všechny je snědli, zapili kolou a lebedili si. Já ještě zavolal Lence, že bydlíme a na zítra domluvil příjezd mezi 17 a 18 hodinou. 

Když jsme se vraceli dovnitř, kluci objevili opravdový veliký samoobslužný bar v podobě celé jedné místnosti, která se ráno promění na místnost snídaňovou. Kromě nejrůznějších dobrot byly kolem dokola všech zdí ve vitrínách k dispozici nejrůznější vína, sekty a piva. Když jsme si to tak prohlíželi, říkal jsem si, co budu dělat, jestli kluky ráno místo v postelích najdu sťaté pod tím barem.

Před půlnocí si kluci šli vyčistit zuby a zalezli do postelí, kde si ještě dlouho potichu povídali. Já usnout nemohl a když se v 03:59 hod. ozval kohout, bylo mi jasné, že už nezaberu. Zašel jsem pro tablet a začal hledat USB zásuvku. Že by mi pošel tablet mě ani tak netrápilo, ale potřeboval jsem dobít Garmina. Zásuvku USB jsem sice nalezl, ale až v televizi, tak jsem zase začal hledal ovládač. K Šimimu a Lukášovi jsem lézt nechtěl, abych je nevzbudil. Stačilo, že jsem vzbudil Honzu, když jsem šel pro ten tablet, protože jsem ho i se svými věcmi nechal na svém starém místě u příčky naproti němu. Ovládač se ráno objevil u Lukáše a tak jsem Garmina dobil během rána a snídaně.

https://www.strava.com/activities/7627171915

Pavel z hazlovské sekce