A já v ní jako ten největší divočák!
Začlo to jednoho pátečního odpoledne, kdy páníček přijel brzy z práce, panička vyndala modrou tašku a bylo to jasný. Jede se na výlet. Podle toho co všechno páníkové balili, jak dlouho jim to trvalo a kolik místa mi v auťáku nechali sem tipovala, že se vrátíme tak akurát na vánoce. Ležela jsem na něčem tvrdym, na boku něco studenýho a za mnou něco hranatýho, dole zas něco voňavýho, eště že sem ten hubeňour.
Po chvíli cesty sme dorazili do kempu, kde nás vítala pusinková teta, mordující strejda a strejda co když mě vidí mává brejlema nad hlavou. Vylítla jsem z auta jak roj včel, letěla jsem je všechny přivítat, ale v tom sem si všimla že je nás v kempu víc, tak jsem kroužila kolem dokola a vítala všechny, načež páníkové začli ječet a to už sem musela zpátky. Vlastně se ten den hodně ječelo …. panička na páníka a to ani nešel nikoho vítat jako já, ale zato zapomněl na nějaký kolíky (je divný že on řikal že za to může panička, tak nevím) , tak tam na sebe chvíli brblali, pak usoudili že to asi nemá cenu a že ty kolíky nejsou tak důležitý, dali si pusu a už byli dobrý. Ještě večír dorazil Matýsek s Tomíčkem, naši dovolenkový parťáci z hor a šlo se na buřty. Všichni buřty, já suchý granule. Krátce potom, se všichni sebrali a zavřeli se do toho látkovýho obydlí. Mě tam páníkové nacpali taky chca nechca ale já ještě unavená nebyla. Po několika marných pokusech na vysvobození se z toho obydlí, jsem chvíli předstírala spánek, ale protože jsem z venku slyšela spoustu zvuků a hlasy, strčila jsem čumes mezi zipy, protáhla se a šla ven. Myslela jsem jak sem nenápadná, ale to by nebylo aby páníček Šůrlok Holms mě nevypátral, nečapnul za kožicha a nevrátil do stanu. Pochopila jsem že nenadělám nic a usnula jsem. Ráno nás všechny probudili kačeny. Ty vodní potvory si došly až ke stanu, kde spustili tou svojí řečí. V tom zase spustila panička tou svojí řečí něco o blbejch kačenách, něco o nevyspání …. No nevypadala moc nadšená, ale já byla ráda páč bylo jasný že už budu moct jít konečně všechny přivítat.
Maj to ty dvojnožky stejnak zařízený. Jen co se všichni vykolíbali ze stanů, přijela zásilková kurýrní služba s koláčema, všichni mlaskali, padali jim drobečky na zem a byli uplně blažený (Já měla zas ty suchý granule). Z kurýrní služby se nakonec vyklubal zbytek Hostivický party a byli jsme komplet. Jen sníh nikde…..tak to nás asi čeká jiný dobrodružství myslela jsem si. A taky že jo.
Velký nafukovací čluny. Ententýny dvašpalíny na kterej asi půjdu, posádky byli rozlosovaný, mě pánička nazvala černym petrem výpravy no a hádejte kdo mě vyfásnul. No jasně že páník. Já ho prostě žeru jak je vobjetavej. Když už sme byli nacpaný v těch člunech tak sem vůbec nemohla pochopit proč nejedeme všichni spolu a proč se jedna posádka pořád vzdaluje, tak sem kňourala až sem si vykňourala paničku na loď, ta přestoupila, ale to mě furt nestačilo takže sem brblala a kníkala až se páníček rozčílil a prsknul mě do vody a já konečně mohla pronásledovat druhou posádku. Když mě strejda Kuba vytáhnul k nim, za vodměnu jsem ho děsně pocákala a umokřila a von se vůbec netvářil že mě má rád, ale to já jeho zase jo i když se na mě takhle dívá a prská že je mokrej. Taky si prej udělal bebí na noze jak mě rval dovnitř, ale za to já opravdu nemůžu. No snad to nějak přežil a už je zase fit. Vlastně jsem tam umokřila všechny, páč jak sem vyskočila na loď tak sem hnedka musela všechny uvítat a vopusinkovat a stejnak by to byli vodáci na dvě věci kdyby nebyli mokrý no né ?
Ten den docela utekl, odpolko jsme dorazili zpátky do našeho kempu a tam už na nás čekala teta, co taky mává brejlema nad hlavou jako strejda. Oni totiž patřej k sobě. Chvíli jsem dělala unavenou ale nástrahy okolí a lítající talíř byli silnější a tak jsem až do úmoru těla lítala a běhala, až si hysterická panička myslela že mi srdíčko vyskočí z hrudníku. Ale dobře to dopadlo, já se trošku prospala a už jsem byla připravená na dobrodružství nedělního dne.
V neděli nikdo s koláčema nepřijel, ale protože zbyli od soboty tak se zase baštilo a drobilo a já vybírala ze země drobečky a byli jsme všichni spokojený. Jen ale do doby, než sme nasedli na čluny a ozvaly se válečná zranění z předchozího dne. Jako třebas bolavé ramínko nebo unavené zápěstí. Taky sme sebou měli tři žencký navíc. První pani vod pána a pak dvě vopice. Jedna seděla za krkem Matýskovi a druhá Tomíčkovi. Je fakt, že ponor byl větší, ruce unavenější, kormidelníkům padali oči únavou, ale mě to náladu nezkazilo, o to víc jsem přeskakovala z lodi na loď a dělala vylomeniny. Koncem cesty, když už všichni byli přešlý mrazem (byl teda hic jak blázen), unavený, přišla panička s nápadem na zažehnání trudomyslnosti, a to nějakou povedenou anekdotou. Nejlíp se toho zhostila teta hostivická. To takhle letí dva kosmonauti na měsíc….začalo její vyprávění a pak už sem toho moc neslyšela přes paničky neutuchající řev – rádoby smích. Moc nevím jak to ty dvojnožky s tím humorem maj, ale asi zvláštně, protože o kosmonautech jsem slyšela ještě mnohokrát. Jednou to teta proložila vtipem o jahůdce ale kosmonauti byli lepčí.
Když naše posádky dorazili k cíli byli všichni šťastný a konečně se začli i líp tvářit. Teď už nás čekala cesta vlakem zpátky do kempu. Od nádraží až do kempu se panička táhla krokem hlemýždím a pořád vykřikovala něco o cukrárně. Nikam jí nevzali tak zas byla trošku napadlá, ale zacpali jí pusu ogrilovanýma dobrotama tak dala chvíli pokoj.
Dneska už mi to přijde jako věčnost, jak sme si všichni spokojeně pluli. Teď už zas ležim doma v pelíšku, ze všech stran na mě útočí ta krvelačná medvědí bestie a já si marně snažím vzpomenout, jak ty dva kosmonauti letěli na měsíc…