Jak to všechno začalo....za deštivé noci....když se lord Voldemort....pokusil zabít....teprve jednoletého chlapce
Jak to začalo……u chlapce, který přežil……..u Harryho Pottera
Večer byl mokrý a deštivý, přes náves právě kolébavým krokem přecházely dvě malé děti přestrojené za dýně, výlohy obchodů byly plné papírových pavouků a všemožných mudlovských ozdob znázorňujících svět, v jehož existenci mudlové ve skutečnosti nevěřili… On sám neslyšně kráčel kupředu, ovládán oním pocitem odhodlání, síly a patřičnosti, který se ho při podobných příležitostech vždy zmocňoval… Nebyla to zloba… ta nálažela slabším duším, než byla ta jeho… byl to spíš triumf, ano…na tuhle chvíli čekal dlouho, doufal, že přijde…
„Máte hezký kostým, pane!“
Viděl, jak klučinovi mizí z tváře úsměv, když k němu doběhl tak blízko, že mohl nahlédnout pod kápi jeho pláště, viděl, jak jeho namalovaný obličej zakryl závoj strachu. Pak se dítě otočilo a uteklo… Přejel pod pláštěm prsty po rukojeti hůlky…stačil jediný prostý pohyb, a dítě už by nikdy nedoběhlo k matce… Bylo by to ale zbytečné, absolutně zbytečné…
Teď kráčel po jiné, temnější ulici a konečně se ocitl na dohled cíli své cesty; Fideliovo zaklínadlo bylo zlomeno, přestože obyvatele domu o tom ještě nevěděli… Nadělala méně hluku než spadané listí poletující po chodníku, když došel až k temnému živému plotu a pohlédl přes něj…
Nezatáhli si ani záclony, takže naprosto zřetelně viděl, jak sedí v malém obývacím pokoji – vysoký tmavovlasý muž s brýlemi na očích, který bavil malého černovlasého chlapce v modrém pyžamu tím, že z hůlky vypouštěl obláčky různobarevných dýmů. Dítě se smálo a pokoušelo se kouř chytit, sevřít ho v drobounké pěstičce…
Otevřely se dveře a do pokoje vešla matka, říkala něco, co neslyšel, a dlouhé tmavorudé vlasy jí spadaly do obličeje. Teď otec zvedl synka do náruče a podal ho matce. Odhodil hůlku na pohovku, protáhl se a zívl…
Vrátka nepatrně zaskřípala, když do nich strčil a otevřel je, James Potter to ale neslyšel. Bílá ruka vytáhla zpod pláště hůlku a namířil ji na dveře, které se s rachotem rozletěly dokořán.
Přeskočil práh dřív, než do předsíně vběhl James. Bylo to snadné, až příliž snadné, dokonce ani nezvedl z pohovky hůlku…
„Lily, seber Harryho a běžte! To je on! Běžte! Utíkejte! Zdržim ho tady-“
Čím ho chce zdržet, když ani nemá v ruce hůlku…? Zasmál se, než vypustil kletbu…
„Avada kedavra!“
Maličká předsíň se zaplnila zelený světlem, které ozářily kočárek přistrčený ke stěně, zábradlí schodiště se zablesklo jako hromosvod a James Potter padl k zemi jako loutka s přeříznutými vodicími šňůrami…
Z horního patra zaslechlo její výkřik; byla v pasti, neměla se ale čeho bát, alespoň pokud si bude počínat jen trochu rozumně… Vyšel po schodech nahoru a s mírným pobavením naslouchal jejím pokusům zabarikádovat se před ním… ani ona neměla hůlku… Jak byli hloupí a jak bůvěřiví… domnívali se, že přátele jsou zárukou jejich bezpečí, že mohou v chvilkách klidu odložit zbraně…
Rozrazil dveře a jediným líným mávnutím hůlky odhodil stranou židli a spěšně nakupenou hromadu krabic… A už stála před ním s dítětem v náručí, jako by doufala, že zakryje-li mu výhled, vybere si místo něj ji…
„Harryho ne, toho ne! Prosím, Harryho ne!“
„Ustup, ustup, ty hloupá holko… Tak dělej, uhni…
„Harryho ne, prosím ne! Prosím udělám cokoli…“
„Naposledy tě varuji…“
„Harryho ne! Prosím… mějte slitování… smilujte se…Harryho ne! Prosím udělám cokoli…
„Ustup, tak ustup…“
Mohl ji přinutit, aby od postýlky ustoupila, připadalo mu ale bezpečnější vyřídit je všechny…
Vytryskl paprsek zeleného světla, prolétl místností a Lily padla jako její manžel. Chlapec za celou tu dobu vůbec nezaplakal; udržel se už na nohou, když se chytil tyček postýlky, a hleděl vetřelci do obličeje s jakýmsi bystrým zájmem. Možná si myslel, že je to jeho otec, který se skrývá pod pláštěm a baví ho dalšími světelnými efekty, že matka za chvíli se smíchem vyskočí…
Velice pečlivě namířil hůlku do chlapcova obličeje. Chtěl vidět, jak zničí tohle jediné nevysvětlitelné nebezpečí. Dítě se rozplakalo – teď už poznalo, že před ním nestojí James. Jeho pláč se mu nelíbil, už jako kluk nesnášel, když děti v sirotčinci fňukaly…
„Avada kedavra!“
Pak přestal existovat – nezbylo z něj nic než bolest a děs a potřeboval se někde ukrýt, ne ale tady, v troskách pobořeného domu, kde vřískalo dítě, ale někde daleko… daleko odtud…
Komentáře
Přehled komentářů
Jak jste říkali mohu sem přidat Poznámku tak tedy. Za prvé úžasná stránka ale myslím si že tu chybí cosi jen: Více fotografa a také životopis o Dracovi Malfovi :) Možná to tam je pokud hej jste bez chybičky ... Jen tak Dále;-)
ZASE CHYBA
(třista-třicet-devítka, 12. 7. 2010 17:25)místo d je tam někde b ale je to fakt dobrý!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Draco
(Nicol, 11. 2. 2012 20:52)